Člověk by měl doporučovat k návštěvě jen to, co dobře zná. Vlastně to, co zná nadprůměrně. Když přijmeme takový přístup, výběr se hodně zúží.

 

Místa, která mě nabíjejí energií, jsou vlastně propojená. V prvním utvářejí dvě horské řeky tu další, která protéká místem zakládajícím moji identitu. Do třetího místa, jež se mi stalo zázemím teprve na přelomu tisíciletí, doniká vítr a voňavé deště ze širšího místa prvního. Jsem tedy prostoupen jihozápadem Čech.

 

Stále tady mají v mnohém prsty Keltové, my, kteří tu žijeme ve starých rodech už stovky let, je máme v genech. Pásu území kolem historické hranice, v němž stromy nevydrží potichu a dávají o sobě vědět tak naléhavým šuměním, až to přešlo do jeho názvu, říkali Keltové Gabreta. Přesněji je třeba mluvit o vlastní Šumavě a Šumavském podhůří, ale mezi lidmi se Šumavou nakonec stejně myslí už území za Volyní. Ráz krajiny tomu ostatně odpovídá. Tu šumavštější Šumavu si nepřestávám doplňovat dodnes.

 

Velmi rád mám prostor vymezený Kvildou, Horskou Kvildou, Čeňkovou pilou a Srním. Jsou tam slavná místa nejvíce navštěvované části Šumavy – Filipova Huť, Modrava, Luzenské údolí, Březník, Antýgl, Vchynicko- Tetovský plavební kanál a Vydra. Když kolem ní půjdete tři a půl kilometru z kopce od křižovatky za Antýglem, nebo z Čeňkovy pily tři a půl kilometru podél Vydry do kopce – nesmí se sem ani na kole! – dorazíte k Turnerově chatě. Je to jediné místo v první zóně národního parku, kde si můžete užít velký nářez lyriky, ale každý den, i kdybyste jezdili po okolí autem, si budete cestou od něho a k němu muset odšlapat dvakrát tři a půl kilometru. Odměnou vám bude po setmění skutečná, odlesky sídel nepřesvícená obloha se spoustou hvězd, neúnavný zvuk řeky a možná i pozorné oči rysa na druhém břehu.

 

Mou nejstarší, základní Šumavou (pro perfekcionisty Šumavské podhůří) je okolí Vacova. Ten pamatuji jako šedivou otřískanou obec, v níž však vynikal velkolepě postavený Čtvrtníkův obchodní dům, tehdy již přisvojený prorežimní Jednotou. Nejen na jeho podobě se podepsali projektanti, kteří absolvovali prestižní stavební průmyslovku ve Volyni, prosazující osvícený pohled na nové směry, především funkcionalismus. Tou školou prošli můj otec i strýc. Blízko obchodního domu byla hospoda, které se říkalo U táty Chuma. Vládl jí jeden z těch šikovných světoběžníků, co byli dříve buď zedníci, nebo u cirkusu a vždycky muzikanti.

Když jedete do Vacova od Strakonic, stojí za to navštívit tři kilometry před ním Dobrš, malou obec s tvrzí, zámkem a dvěma kostely. Zvláštní místo. Vždycky tu cítím proudit silné dávné energie. Posledním majitelem zámku byl rytíř Josef Menšík, takový zdejší Don Quijote, který za první republiky přijížděl na koni a v brnění na různé poutě. Do Vacova můžete také přijet od Vimperka přes Zdíkov a s odbočkou na Stachy, kdysi jednu z rychet Královského hvozdu. O důrazu na svobodu a o nepoddajnosti zdejších českých obyvatel se hodně dočtete v Klostermannových povídkách a starousedlíci tou hrdostí vynikají dodnes. Konečně se lze do Vacova vydat od Čkyně. Je to devět kilometrů a na šestém z nich leží vesnice Žár, nyní jedna z částí Vacova. Tu silnici mám odšlapanou už od svých dvou let. V Žáru žili babička s dědečkem, v posledním stavení nad vsí u lesa. Mám z té doby rád bydlení na kopci. Když projedete Žárem a za posledním stavením se vydáte vlevo kolmo na vacovskou silnici, dostanete se asi po kilometru k potoku, který se sice jmenuje Spůlka, ovšem moji prarodiče mu neřekli jinak než Stařice. Můžete si tam na farmě koupit čerstvé pstruhy. Přejedete potok, stoupáte do kopce, projedete obcí Putkov a jste v krajině, která je tak trochu zmenšeninou plání té nejvyhledávanější centrální Šumavy. Silnička, na které není radno potkat vůz v protisměru, nás přivede přes Račov a Žírec na vimperskou silnici a do obce Zdíkov.

 

Ve Vacově a okolí se leckdo jmenuje Chum. My ostatní s tímto příjmením, rozesetí po republice, máme tam kořeny. Ostatně i ve zdi vacovského kostela je deska, kterou tam nechal vsadit na památku rodičů farář František Chum ve druhé polovině devatenáctého století. Kolem vzniku příjmení kolují různé pověsti. Jedni prohlašují, že jsme všichni potomci napoleonského vojáka, jenže Chumové jsou v tom mikroregionu kolem Vacova doloženi v matrikách běžně kolem roku 1700. Takže to by tam toho vojáka musel s předstihem poslat už Bonapartův pradědeček. Já se držím anglického slovníku, „chum“ je prostě kámoš. To slovo se dnes více než v drsné Británii objevuje v kanadském bilingvním prostředí, je tam velké rádio toho jména, posluchačsky vstřícné. No a Céline Dion natočila píseň J'ai besoin d'un chum. Potřebuje kámoše a ví, kdo je ten nejlepší. Díky, Céline!

 

Dědeček měl před první světovou válkou malou fasádnickou firmu v Passau. Dalo se tam dojet vlakem z Vimperka přes Volary a Stožec, pak přes Haidmühle a Waldkirchen. Železná opona způsobila, že před čtyřiceti lety byly na bavorské straně koleje odstraněny až do Waldkirchenu a v někdejším drážním tělesu je vedena skvělá cyklostezka. Spolek Pošumavská jízdní dráha otevřel v roce 2001 sto pět metrů dlouhou trať obsluhovanou šlapací drezínou. Rozchod kolejí je klasických 1435 milimetrů a je to nejkratší mezinárodní železniční trať na světě. Nadšence, kteří trať v létě obsluhují, spojuje myšlenka dotáhnout skutečný vlak přes hranici alespoň do Haidmühle. Potok Spůlka protékající pod Žárem, vstupuje u Bohumilic do Volyňky, ta se ve Strakonicích spojuje s Otavou. Když jdu v Písku kolem řeky, cítím v ní vůni svých zásadních krajin. I moje dětství odtud po kouskách stále připlouvá. Takže: co nabízí Šumava? Pěkné cesty, už hodně příležitostí k občerstvení, stále se lepšící infrastrukturu. Dojet sem však z vnitrozemí bez auta, jen vlakem a autobusem, může být pro slabší povahu vražedné. Škoda – jinak by bylo na Šumavě těch aut méně, a určitě k jejímu prospěchu.

 

Narodil jsem se v Písku a prožil tady prvních devatenáct let života na široké Žižkově třídě, kousek od hlavní pošty a Palackého sadů, ukotven zde matčinou větví příbuzenstva. Nejraději mám starý kamenný most hned za těmi sady, místní ostrov a cesty kolem Otavy. Po pravém břehu to jde na kole, levý břeh je stvořen spíše jen pro chůzi. Poznal bych svoje město i se zavřenýma očima podle vůně řeky, plynoucí sem od Čeňkovy pily, kde Otava vzniká z Vydry a Křemelné. Od kamenného mostu se rychle dostaneme ke staré Křižíkově elektrárně. Dnes součást muzea a funguje! V domě U koulí, kde vrcholí zbytek hradeb, bydlel během studia na gymnáziu Fráňa Šrámek. A „to“ vedle, čím vyjdeme z půdorysu starého města, je zbytek opěvované Putimské brány.

 

Stříbrný vítr. Tahle impresionistická kniha upadla trochu do zapomnění, ale něco na tom musí být. Samozřejmě, umím nazpaměť mistrovu Píseckou, kterou napsal k 150. výročí gymnázia, založeného v roce 1778. „Fanfáry z věže, jak hrávaly dřív/ vstříc prvním májům do jitřních par,/ zní vítr stříbrný, jak zníval dřív,/ a slibuje dar, života dar.“ Také jsem to gymnázium absolvoval, ta věž je mu blízko. Jednou za čas, když se sem dostanu, si město projdu, ale to musím být sám. Je už jiné, opravené, sebevědomé a pořád se v něm něco děje. Vedle slavného mostu má skvělé muzeum v raně gotickém hradu, galerii ilustrace v přilehlé sladovně a nádherné okolí. Můžete třeba vyrazit do Zvíkovského podhradí, navštívit hrad a jet lodí na ten druhý, Orlík. Nejlépe je v Píseckých horách, v polesí, které snadno přejedete i přejdete. Geologové jsou nadšeni růženínem, objevili tu dokonce nerost, který nikde jinde nenajdeme – písekit. Do Píseckých hor jezdil bryčkou Leoš Janáček s paní Kamilou, pozdní láskou. Žádná láska není přece pozdní! Písek se mu otiskl svou atmosférou do Sinfonietty.

 

Na muziku si potrpíme. Když jsem já šel tou Putimskou branou, Tálinskej rybník… Kopce, rybníky, řeky. Mosty. Doporučuji ty, které ve své době sbíraly světová ocenění: Podolský most a Žďákovský most. Spisovatelé, filmaři, lesníci, hudební skladatelé, malíři. Hotel Dvořáček, později Otava, je vyzdoben sgrafity podle návrhu Mikoláše Alše. Naproti domu v Ningrově ulici, kde bydlel Mikoláš Aleš u strýce a odkud chodil za rohem přes náměstí, co se už dávno jmenuje po něm, do reálky, je slavná cukrárna U Wolfů. Ještě nikdo, koho jsem tam pozval, nebyl zklamán. Jo a do té školy jsem také chodil a také jsem to měl blízko. Jihočeské Atény a nepopiratelný genius loci. Jestliže mám doporučit to nejkoncentrovanější písecké fluidum, doporučuji vydat se podél řeky, zejména proti jejímu proudu po pravém břehu. Zastavíme se nejprve v restauraci U Smetáka a představíme si, jak se někdy před sto lety pan hoteliér kolébá s obědem v koši dobrých tři sta metrů k altánku, kde hloubá věhlasný houslový pedagog Otakar Ševčík. Od altánku jedeme na soutok Otavy s Blanicí, po kvalitní cyklostezce, která se má v budoucnu přes Strakonice propojit až k Šumavě a Dunaji. Navštívíme Putim a dorazíme k rybníkům u Sudoměře, mezi nimiž se nepřehlédnutelně tyčí Kodetova monumentální socha Jana Žižky. Když jsme u té Putimi, dodejme, že na jaře už se zase chodí dálkový pochod Švejkova padesátka. Co nabízí královské město Písek? Noblesu, památky, dobré služby, atraktivní okolí, kvalitní cyklostezky a především velké množství společenských událostí.

 

Město, které si mne přitáhlo teprve před dvanácti lety, leží v údolí řeky Úslavy, přibližně dvacet kilometrů na jih od Plzně. Blovice mají přes čtyři tisíce obyvatel a pět přidružených obcí. Ve zdejším zámku je Muzeum jižního Plzeňska a přiléhá k němu anglický park. Město má několik slavných rodáků, zejména Jaroslava Kursu, autora československé státní vlajky, a Jindřicha Oppera, známého ve světě jako Henri Opper de Blowitz, pověstného dopisovatele Timesů, který vyhozen dveřmi byl schopen přijít komínem, interviewoval mocné politiky a málem sám měnil dějiny. Stále je považován za nejproslulejšího novináře vzešlého z našeho území. Narodili se tady také neméně podivuhodný profesor Milan Knížák a někdejší zvláště rozhlasový komik Jaroslav Štercl.

 

Co musíte na Blovicku přestát se zaťatými zuby, to jsou zdejší cyklostezky a naprostá nedostatečnost občerstvovacích zařízení. Léto neléto, otevírají v pět odpoledne, některé ani to ne. Nikdo tu nepodniká „přes okno“, což je běžné v jiných krajích. Na jižním Plzeňsku se zkrátka zastavil čas. Když už jím něco otáčí, jsou to kola obrovských traktorů, jejichž řidiči se možná mstí za břemeno cesty mezi svými poli tím, že cyklostezky rozjezdí do podoby tankodromu. Ale dá se to přežít, protože vše je vyváženo milými lidmi, klidem a pohodou. Člověk zmručený velkoměstem tu vždycky rychle projde vydatnou vnitřní očistou.

 

Blovice mají několik slavných obchodníků, například drogistu pana Františka Peroutku, který rozumí všemu, čím je třeba udržovat dům, moudrého ekologa pana Václava Šneberka, restauraci Gurmán, kde se nekouří a personál je vstřícný. Na kraji města se právě otevírá biotopové koupaliště při cestě na Kamensko. To je tedy jeden tip na cestu, která vás přivede do chatové osady s legendární hospodou Na Polance. Vládne jí pan Miroslav Volf a natočí vám jedno z nejlépe ošetřených piv, jaké jste kdy ochutnali. Jindy se můžete vydat na zámky Kozel nebo Nebílovy, dosažitelné jsou Nepomuk či Spálené Poříčí. Moje nejoblíbenější cesta vede do Ždírce, pouhé čtyři kilometry od Blovic, odkud se mohu vracet přes Žďár a Smederov s nádhernými dalekými výhledy do krajiny. Ve Ždírci mám rád Ždíreckou hospodu, která se otevírá od dubna do září každý den od deseti hodin ráno. Pro poutníka unikát! Sednete si na terasu, kousek pod vámi projíždějí vlaky po Jihozápadní dráze, po pravé ruce se zvedá lesní masiv Chýlava, na dně údolí tušíte klikatící se Úslavu a vlevo v tom panoramatu je kostelík ve Žďáru, tichý a fotogenický ze všech stran. Pokrmy tady vaří i pivo čepuje pan Vlastimil Kubík. Byl jsem tu několikrát a zase přijdu. U mě má michelinskou hvězdu.

 

Jiří Chum