Co jsou hybridní hrozby
Hybridní hrozby jsou fenoménem vyplývajícím z konvergence a propojení různých prvků, které společně tvoří komplexnější a vícerozměrnější hrozbu. CHH jako útvar Ministerstva vnitra se hybridními hrozbami zabývá primárně z pohledu vnitřní bezpečnosti, resp. z pohledu působnosti Ministerstva vnitra.
O hybridních hrozbách
Reálie mezinárodní politiky 21. století odhalují rozsah, v němž jsou při vedení konfliktu uplatňovány nástroje z celého spektra dimenzí moci známého pod zkratkou DIMEFIL (viz níže). Řada státních i nestátních aktérů se snaží svých politických cílů dosáhnout pomocí otevřených i skrytých aktivit koordinovaných v rámci celé škály nástrojů moci, bez ohledu na případnou kolizi s mezinárodním řádem založeným na pravidlech. Právě v tomto kontextu se objevil pojem hybridní hrozby, respektive hybridního válčení. Kapitola zastřešuje řadu hrozeb z dalších kapitol, zejména Působení cizí moci, Hrozby v kyberprostoru, Energetická, surovinová a průmyslová bezpečnost, Terorismus a zčásti i Bezpečnostní aspekty migrace a Extremismus. Hrozby uvedené v těchto kapitolách mohou a nemusí být součástí koordinované kampaně. Proto se témata v těchto kapitolách do různé míry překrývají s touto kapitolou, která má ambici překryv koordinovat.
Již elementární vymezení „hybridní hrozby“ ukazuje na skutečnost, že ji nelze pojímat v podobném smyslu, v jakém nahlížíme většinu ostatních hrozeb, kdy každá představuje ohrožení více méně jen v jedné dimenzi. To, co rozumíme pod hybridní hrozbou, je primárně metoda, způsob, jakým je vedena konfrontace, respektive konflikt. Tento způsob vedení konfliktu představuje širokou, komplexní, přizpůsobivou a integrovanou kombinaci konvenčních a nekonvenčních prostředků, otevřených a skrytých aktivit, majících primárně charakter nátlaku a podvratné činnosti, které jsou prováděny vojenskými, polovojenskými a různými civilními aktéry.
Úkolem hybridní kampaně je využít slabin protivníka; maskovat se sledováním legitimních cílů; znemožnit jasnou interpretaci událostí a odhalení jejich vzájemné souvislosti; komplikovat či přímo znemožnit identifikaci původce a zastřít jeho úmysly; komplikovat, destabilizovat či přímo paralyzovat rozhodovací proces, a tím znemožnit včasnou a účinnou reakci ze strany napadeného. Hybridní útočník osnuje a provádí aktivity poškozující životní, strategické či obecně bezpečnostní zájmy jiného aktéra a přitom usiluje o vytvoření prostředí, kdy mu za tyto aktivity nelze (přinejmenším formálně) jednoznačně přiřknout odpovědnost, nebo tak lze učinit pouze velmi obtížně a spekulativně (viz koncept hodnověrného popření – „plausible deniability“). Hybridní útočník se bude snažit udržovat své aktivity pod prahem, jehož překročení by mezinárodní společenství považovalo za ozbrojenou agresi. Přímé vojenské konfrontaci se patrně bude snažit vyhnout, ovšem je nutné předpokládat, že do hybridní kampaně v nějaké podobě zakomponuje i použití vojenských prostředků.
Hybridní strategie mohou uplatnit státní stejně jako nestátní aktéři, a to různými modely napadení, které se mohou významně lišit stupněm své rozvinutosti a integrace.
Samy o sobě nepředstavují hybridní metody vedení konfliktu v historii nic nového. Za novum však lze považovat rozsah a způsob, jak je škála výše uvedených nástrojů kombinována a koherentně použita k dosažení strategického cíle.
Jednotlivé prvky hybridní kampaně nemusí být nutně nezákonné či představovat hrozbu samy o sobě; nebezpečí spočívá právě v jejich sofistikované kombinaci, která současně usiluje o zastření pravého účelu jejích jednotlivých komponentů.
Rozvinutý model hybridní kampaně předvedla Ruská federace v konfliktu s Ukrajinou, jehož jedním vrcholem byla anexe Krymu v roce 2014, a druhou větví je snaha o zmrazení konfliktu ve východní části Ukrajiny. Ruská federace vede svou kampaň všemi metodami a formami nátlaku s velmi vysokou mírou koordinace a v dlouhodobém horizontu. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že Ruská federace je jadernou mocností. Také metody boje teroristické organizace tzv. Islámský stát mají hybridní povahu, i když spektrum používaných nástrojů není tak široké. K těm hlavním patří propaganda prostřednictvím sociálních médií, manipulace s fakty a dezinformace, manifestace ozbrojené síly v kombinaci s využíváním podzemních sítí přívrženců a následovníků, boj asymetrickými prostředky, kybernetické útoky, zastrašování pomocí teroristických útoků apod. Manipulativní použití informací či multimediální působení je v případě tzv. Islámského státu výrazně sofistikovaněji používaným nástrojem než klasické vojenské zbraně. I o hybridním válčení však zcela jistě platí, že v konkrétních konfliktech nepochybně budou aplikovány různé a svému specifickému cíli přizpůsobené hybridní kampaně.
Definice hybridních hrozeb
Primárně se jedná o metody či způsoby, jakými je vedena konfrontace/konflikt, tj. široká, komplexní, přizpůsobivá a integrovaná kombinace konvenčních a nekonvenčních prostředků, otevřených a skrytých aktivit, majících primárně charakter nátlaku a podvratné činnosti, které jsou prováděny vojenskými, polovojenskými a různými civilními aktéry.
Hybridní kampaň pak představuje kombinaci řady klasických nástrojů za účelem využití slabin protivníka, útočník přitom usiluje o vytvoření prostředí, kdy mu za tyto aktivity nelze jednoznačně přiřknout odpovědnost a zároveň udržuje své aktivity pod prahem ozbrojené agrese.
Spektrum klasických nástrojů, které mohou tvořit součást hybridní kampaně, je označováno zkratkou DIMEFIL a zahrnuje následující dimenze moci:
D) diplomacie/politika – uplatnění vlivu a vyvíjení nátlaku ústy a činy oficiální politické reprezentace;
I) informace – sdělovací prostředky, sociální sítě a jiné prostředky šíření informací, jejich manipulativní využití, dezinformační kampaň a propaganda;
M) ozbrojené síly – může jít o otevřené použití jako výhružka (demonstrace vojenské přítomnosti a pohotovosti) či přímo bojové použití nebo o různé formy skrytého nasazení jednotlivců, malých skupin a infiltrace napadeného státu s jejich využitím;
E) ekonomika – různé formy nátlaku ekonomické povahy (uvalení cla, embarga, odepření dodávek surovin či energie, zákaz používání dopravní nebo přepravní cesty, destabilizace klíčových odvětví, podniků apod.);
F) finančnictví – destabilizace měny, trhu s akciemi a dluhopisy, bankovního sektoru, ovlivňování klíčových finančních institucí;
I) zpravodajství – aktivity zpravodajských služeb, špionáž, získávaní spolupracovníků (zejména státních či politických činitelů) k protistátní činnosti;
L) veřejný pořádek a právní stát – využití různých rozvratných činností útočících na hodnotové, právní a další aspekty společenského uspořádání, např. podněcování nepokojů v napadené zemi s využitím etnických, náboženských či sociálních dělících linií ve společnosti, nebo použití široké škály teroristických útoků a dalších typicky kriminálních metod (např. únosy, vydírání a zastrašování).
Specifické postavení ve vztahu k výše uvedeným nástrojům má kybernetický prostor – představuje prostředí, kde se jednotlivé dimenze moci prolínají, a jeho význam pro fungování států a ekonomik je kritický. Kybernetické útoky umožňují zasáhnout a ohrozit fungování veřejné správy, kritické infrastruktury (dodávky elektřiny apod.), finančního sektoru, mohou ohrozit bezpečnost důležitých objektů, jsou prostředkem špionáže, dezinformační kampaně atd.