Evropská centrální banka plní jednu ze zásadních rolí v procesu evropské integrace. Její význam pochopitelně vzrůstá teprve v posledních letech historického vývoje evropských společenství, kdy dospívá měnová integrace v Evropské unii do své vrcholné fáze. Zvláště významnou úlohu zastává banka v současném období celosvětové finanční krize.

 

V období nynější krize je Evropská centrální banka (European Central Bank - ECB) jedním z pilířů řešení situace v sektoru komerčního bankovnictví a tím pádem, s ohledem na prioritní roli bank, v oblasti hospodářství vůbec. ECB je vrcholným orgánem měnové politiky členských států eurozóny a nejdůležitějším článkem Evropského systému centrálních bank (European System of Central Banks – ESCB).

 

Vzniku Evropské centrální banky předcházela existence několika jiných organizací, které na nižším stupni evropské integrace plnily roli koordinátora měnové politiky a které měly podle hloubky integrace do jisté míry i výkonnou pravomoc. Již v květnu 1964 byl založen Výbor guvernérů centrálních bank, který plnil roli konzultačního a koordinačního orgánu mezi centrálními bankami členských států Evropského společenství. Guvernéři se scházeli jedenkrát za měsíc v Basileji, kde projednávali společné problémy centrálních bank a v základních bodech konzultovali svoji měnovou politiku. V té době byly členem Společenství Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo. Závěry a doporučení Výboru guvernérů hrály podstatnou roli při vzniku Evropského měnového systému v roce 1978 a dokonce i při zavádění společné měny na konci devadesátých let. V dubnu 1973 byl založen Evropský fond měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund – EMCF), který byl veden guvernéry centrálních bank členských států Společenství. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo snižování odchylek měnových kursů cestou koordinovaných devizových intervencí mezi členskými státy a uskutečňování společné měnové politiky v oblasti devizových rezerv v centrálních bankách. V témže roce se Společenství rozrostlo o Dánsko, Irsko a Spojené Království, což bylo první rozšíření Společenství po téměř dvaceti letech. V roce 1981 se Společenství dále rozrůstá o Řecko a v roce 1986 o Španělsko a Portugalsko.

 

Prvním skutečným předchůdcem ECB byl Evropský měnový institut (European Monetary Institute – EMI) založený 1. ledna 1994 ve Frankfurtu nad Mohanem. EMI ještě nezodpovídal za provádění jednotné měnové politiky, ale pouze posiloval spolupráci mezi jednotlivými členskými zeměmi a vytvářel prostor pro konzultace a výměnu názorů a informací a definoval regulatorní, organizační a logistický rámec tvořící se společné měnové politiky. EMI tak plnil nezastupitelnou roli v přípravě a v provádění jednotlivých stádií hospodářské a měnové unie (HMU) v devadesátých letech. Vlády budoucích členských zemí eurozóny jmenovaly 25. května 1998 prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Jejich jmenování nabylo účinnosti 1. července 1998 a znamenalo ustavení ECB. Jejím ustavením současně EMI završil své poslání a vstoupil do likvidace. Veškeré přípravné práce na zavedení jednotné měny, jimiž byl EMI pověřen, byly dokončeny včas a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám technických systémů a také přípravám na blížící se jednotné řízení měnové politiky v eurozóně. Eurozóna se nyní skládá ze šestnácti zemí, které již zavedly euro: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Eurosystém se skládá z ECB a národních bank zemí, které zavedly euro. A konečně Evropský systém centrálních bank se skládá z ECB a národních centrálních bank všech 27 zemí Evropské unie. Eurosystém a ESCB budou souběžně fungovat, dokud se všechny členské státy EU nestanou členy eurozóny.

 

Evropská centrální banka byla oficiálně ustanovena k 1. červenci 1998. Její základní kapitál činil 5 miliard EUR (k dnešnímu datu činí přesně 5 760 652 402,58 EUR). Sídlem ECB byl určen Frankfurt nad Mohanem, stejně jako v případě původního EMI. Tento aspekt mimo jiné také napomohl plynulému přechodu činnosti EMI na ECB. Prvním prezidentem ECB byl jmenován Wim Duisenberg, bývalý ministr financí a prezident centrální banky Nizozemí, s jehož osobou vyslovily souhlas všechny státy eurozóny až na Francii, která postavila vlastního kandidáta Jeana-Claudea Tricheta. Dohodnuté řešení nastalé situace spočívalo ve jmenování Wima Duisenberga na celé funkční období s tím, že zároveň bylo dohodnuto předání prezidentství po čtyřech letech právě Trichetovi. Tato událost poněkud narušila představu o nezávislosti ECB, o níž bude pojednáno níže. Nejvyšším orgánem ECB je Výkonná rada. Je složena z prezidenta ECB, viceprezidenta ECB a čtyř dalších členů rady. Všichni členové Výkonné rady jsou jmenováni na základě vzájemné dohody hlav států nebo vlád zemí eurozóny. Veškerá ustanovení týkající se Výkonné rady jsou obsažena v článku 11 Statutu ECB/ESCB (Statut Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank). Mezi hlavní úkoly Výkonné rady ECB patří příprava zasedání Rady guvernérů, provádění měnové politiky v eurozóně na základě rozhodnutí a obecných zásad přijatých Radou guvernérů. Při této činnosti dává Výkonná rada nezbytné pokyny národním centrálním bankám států eurozóny. Dále mezi úkoly patří řízení běžné činnosti ECB a vykonávání pravomocí, které výkonné radě svěří Rada guvernérů. Mezi tyto pravomoci částečně spadá regulatorní činnost.

 

 

Třetím vrcholným orgánem ECB je Generální rada. Je složena z prezidenta ECB, viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank 27 členských států EU. V Generální radě je tedy zastoupeno 16 států eurozóny a 11 států, které se v současnosti nacházejí mimo eurozónu. Generální radu lze považovat za rozhodovací orgán vytvořený na přechodnou dobu. Plní úkoly převzaté ještě od EMI vzhledem k tomu, že zatím existují členské státy EU, které nezavedly euro. Generální rada ECB bude v souladu se Statutem ECB/ESCB rozpuštěna, jakmile všechny členské státy EU zavedou euro. Ustanovení týkající se Generální rady jsou obsažena v článcích 45, 46 a 47 Statutu ECB/ESCB. Mezi vybrané úkoly Generální rady patří shromažďování statistických informací, sestavování výročních zpráv ECB, stanovování pravidel potřebných pro standardizaci účtování a vykazování operací národních centrálních bank, přijímání opatření týkajících se klíče pro upisování základního kapitálu ECB, která nejsou stanovena ve Smlouvě o založení ES (SES) a přípravy nezbytné pro neodvolatelné stanovení směnných kurzů měn členských států, na které se vztahuje výjimka pro zavedení eura.

 

Základní kapitál ECB pochází od národních centrálních bank všech členských států EU a v současnosti dosahuje částky 5 760 652 402,58 EUR. Podíl každé národní centrální banky na tomto kapitálu se vypočítá jako rovný vážený podíl podle klíče, který odráží podíl dané země na celkovém počtu obyvatel a hrubém domácím produktu EU. ECB upravuje vážené podíly každých pět let a kdykoli nový členský stát přistoupí k EU. Od bezhotovostního zavedení eura 1. ledna 1999 se klíč pro upisování základního kapitálu změnil celkem čtyřikrát. Pětiletá úprava proběhla 1. ledna 2004 a 1. ledna 2009. K dalším změnám došlo 1. května 2004 (s přistoupením České republiky, Estonska, Kypru, Maďarska, Malty, Litvy, Lotyšska, Polska, Slovensko a Slovinska) a 1. ledna 2007 (kdy do EU vstoupily Bulharsko a Rumunsko). Plně splacené podíly národních centrálních bank zemí eurozóny na základním kapitálu ECB činí 4 020 445 721,56 EUR a k 1. lednu 2009 mají strukturu vysvětlenou v tabulce (Tabulka 1).

 

 

Nezávislost ECB je jedním ze základních principů její činnosti a nezbytným předpokladem úspěšného provádění měnové politiky. ECB byla založena podle modelu německé Bundesbanky s vysokou mírou nezávislosti. Smyslem zakotvení nezávislosti je zabránit ovlivňování společné měnové politiky jakýmikoliv vnějšími vlivy, zejména jinými orgány, ať již členských států nebo samotné EU. Nezávislost ECB přispívá k zachování cenové stability – tuto skutečnost dokládá množství teoretických analýz zabývajících se nezávislostí centrálních bank i empirické výzkumy, které ukazovaly, že země s nezávislejší centrální bankou mívají nižší míru inflace. Nezávislost ECB, jakož i všech ostatních centrálních bank Eurosystému, má různé formy, přičemž nejčastěji se setkáváme s nezávislostí institucionální, personální, finanční a funkční.

 

Institucionální nezávislost spočívá v tom, při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností nesmějí ECB, žádná centrální banka ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů či institucí Společenství, od žádné vlády členského státu ani od jakéhokoliv jiného orgánu. Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů. Personální nezávislost se projevuje požadavkem odbornosti a apolitičnosti členů rozhodovacích orgánů ECB. Jmenování členů Výkonné rady pak probíhá na doporučení Rady EU po konzultaci Evropským parlamentem a Radou guvernérů. Dalším důležitým aspektem personální nezávislosti je osmileté funkční období členů Výkonné rady bez možnosti opakování, neodvolatelnost prezidenta a Výkonné rady a zakotvení neslučitelnosti funkcí, zejména s funkcemi v exekutivních, legislativních a územně samosprávných orgánech. Podobný princip je využíván rovněž u Rady guvernérů ECB. Jelikož jsou členy Rady guvernérů také guvernéři národních centrálních bank Eurosystému, vyžaduje se promítnutí principu nezávislosti také do vnitrostátní právní úpravy příslušné centrální banky. Finanční nezávislost znamená, že finanční záležitosti ECB jsou spravovány odděleně od finančních záležitostí Evropského společenství. ECB má vlastní rozpočet a její základní kapitál je upsán národními centrálními bankami eurozóny (nikoliv vládami). ECB nemůže poskytovat úvěry orgánům Společenství ani subjektům veřejném správy v jednotlivých zemích. Tím je celý systém chráněn před případným ovlivňováním ze strany orgánů státní správy. Funkční nezávislostí serozumí autonomní výkon základních pravomocí svěřených ECB. ECB má k dispozici veškeré nástroje a oprávnění nezbytná k provádění účinné měnové politiky a je oprávněna samostatně rozhodovat o tom, jakým způsobem a kdy je použije.

 

 

ECB je odpovědná za jednotnou měnovou politiku zemí eurozóny a jejím základním úkolem je, jako u všech národních bank členských států, péče o cenovou stabilitu (čl. 105, odst. 1 a 2 SES). Podle tohoto znění ECB dále podporuje obecnou hospodářskou politiku ve Společenství. Banka jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží, čímž podporuje efektivní umisťování zdrojů. ECB rovněž vymezuje a provádí měnovou politiku Společenství, provádí devizové operace, drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států, podporuje plynulé fungování platebních systémů, sjednocuje podmínky bankovního dohledu v členských zemích Společenství a povoluje vydávání bankovek a mincí euro (čl. 106 SES).

 

 

Formulace, že cenová stabilita má být zachována ve střednědobém horizontu naznačuje, že pomocí měnové politiky nelze jemně dolaďovat vývoj cen nebo inflace během krátkých, několikaměsíčních období. Změny v měnové politice vždy ovlivňují ceny se značným zpožděním a rozsah jejich vlivu nelze dopředu přesně stanovit. To znamená, že měnová politika nemůže vyrovnávat veškeré nepředvídané šokové změny cenové hladiny v krátkém časovém období. Proto je určitá krátkodobá volatilita inflace (kolísavost, častá změna výše) nevyhnutelná. To však nic nemění na správnosti měnové politiky zaměřené na cílování inflace. Pro vyhlášení kvantitativní definice cenové stability existují tři hlavní důvody. Za prvé tato definice vyjasňuje cíle měnové politiky, a tím přispívá k její větší transparentnosti, Za druhé je kvantitativní definice jednoznačným kritériem, podle něhož může veřejnost poměřovat, nakolik ECB plní své úkoly. Jelikož veřejnost snadno pozná případy, kdy vývoj cen neodpovídá cenové stabilitě, musí ECB při každé odchylce vysvětlit, jak v přijatelné časové lhůtě opět dosáhne cenové stability. Za třetí kvantitativní definice také veřejnosti poskytuje vodítko pro utváření předpokladů o budoucím vývoji cen. Stabilizace dlouhodobějších inflačních očekávání na úrovni odpovídající zvolené cenové stabilitě usnadňuje provádění měnové politiky a zvyšuje její efektivnost.