Nebylo to vždy snadné
Konec války a vznik Československé republiky přinesl do života Hany Benešové velikou změnu. Edvard Beneš se stal ministrem zahraničí a později prezidentem. Ještě před jeho návratem z Francie se za ním Hana chystala do Paříže, kde Beneš vedl diplomatická jednání.
V dopise jí udílel rady na cestu: „Připrav se ovšem na to, že budeš reprezentovat, dávat diner a déjeuneur, chodit na diner a déjeuneur k ministrům, velvyslancům, prezidentovi atd. atd. Je to strašná obtíž a robota, ale musím to dělat... Moc bát se toho nemusíš, člověk se do toho vpraví rychle,“ uklidňoval. Beneš, který byl evropskou elitou respektován jako výjimečně talentovaný, ale poněkud strohý diplomat, měl vedle sebe ženu, která zaujala svým taktním jednáním a elegancí. Když svou pracovitostí partnery dokázal unavit, Hana uměla „nezávazně“ konverzovat a často pomohla ke vzájemnému porozumění. Do Čech se oba vrátili až 24. září 1919. Ovace při jejich přivítání v Praze byly veliké, údajně ještě větší než při návratu Masaryka. Beneš ve své knize Světová válka a naše revoluce později vzpomínal: „Náš národ pozdravil hodinu osvobození s takovým nadšením a s takovými nadějemi, že znalci politiky a kolektivní psychologie se až obávali chvíle, kdy se celek zase bude vracet k normálnímu životu. A skutečně, to nadšení, ty nekonečné naděje, ta veliká víra, že nastává nový život, nový svět a poloviční ráj, to vše ve chvíli normálního života a běžného politického boje stran a osob se ponenáhlu začalo obracet u velké řady našich lidí ve zklamání. Každý si tu svobodu představoval po svém a chtěl po ní vyplnění svých speciálních a nejčastěji osobních přání.“ Dobře však víme, a věděl to i Beneš, že doba první Československé republiky, i když přinesla vytouženou samostatnost a demokracii, nebyla a ani nemohla být rájem na zemi.
Později, když Beneš cestoval do zahraničí sám a Hana někdy zůstala v Čechách, posílal jejím prostřednictvím dopisy předsedovi vlády i prezidentu Masarykovi. Hana se s rodinou Tomáše G. Masaryka stýkala velmi často. S Alicí Masarykovou je kromě osobního přátelství spojovala i práce pro dobročinné organizace. Dopisovaly si spolu o práci v Československém červeném kříži a po smrti Charlotty G. Masarykové hledala Alice u Hany útěchu, když se těžce vyrovnávala s odchodem matky. Přátelství i útěchu u Hany hledal i Jan Masaryk. A ona si s ním, na rozdíl od svého muže, který mu byl jako ministr zahraničí nadřízeným, i tykala. Když Benešovi dobudovali dům v Sezimově Ústí, Jan Masaryk tu měl stále vyhrazený volný pokoj, do kterého někdy o víkendech přijížděl. Hana, i přes mnohaletou snahu a léčení, nemohla mít děti. Přestože po dítěti velmi toužila, adopce se jí nezdála společensky přijatelná. Náhradou za vlastního syna se jí tak stal synovec Jiří Vlček, který s Benešovými v Sezimově Ústí strávil část dětství. Jejich „dítětem“ byl také samotný dům, budovaný s velikou láskou.
Vzájemné dopisy Benešových z té doby svědčí o tom, že si oba dva uvědomovali, že mají na světě především jeden druhého. V únoru roku 1924 píše Hana Benešovi poté, co si v novinách přečetla jeho řeč, v níž bilancoval uplynulých pět let československé zahraniční politiky: „...nebylo to vždy snadné... Vědí to jiní, jako to víme my dva?“ Měla pravdu, ale později měly přijít i chvíle mnohem horší, o kterých neměla ani tušení. Zatím všechny složité okamžiky zvládala dobře. Za jiné hovoří citace z dobového společenského listu:...„Kdo i sám sobě dovede být přísným, kdo i v domácnosti uplatňuje zásady ohleduplnosti a úcty k bližnímu, může každou chvíli předstoupit před nejvznešenější společnost.“ Edvard Beneš se stal Masarykovým nástupcem, když byl 18. prosince 1935 zvolen prezidentem republiky. Zhoršení zdravotního stavu a potom i smrt prezidenta Masaryka na podzim roku 1937 jakoby předznamenaly dramatický vývoj dalších let, se kterým byli Hana Benešová i její muž tak úzce spojeni. Dne 2. září volal Jan Masaryk, že zdravotní stav otce se zhoršil. Benešovi zastihli Masaryka v Lánech ve stavu bezvědomí, pak se jeho zdravotní stav krátce zlepšil. Po několikadenním zlepšení přišla opět krize a 14. září 1937 prezident Masaryk zemřel. Už od prvních měsíců roku 1938 se Beneš snažil horečnými jednáními odvrátit krizi. Hana mu, jako ostatně vždycky předtím, kryla záda.
Zuzana Pacinová
Příště: A ještě někdo tu je