Alena Gajdůšková, místopředsedkyně horní komory. Foto: archiv Senátu.

Mezi řečníky byly osobnosti z akademických pracovišť, nevládních organizací i politiky. V úvodu konference, která se uskutečnila pod záštitou předsedy Senátu Milana Štěcha, vystoupila první místopředsedkyně horní komory Alena Gajdůšková. Zdůraznila přitom, že Senát bere problém narůstající chudoby v České republice velmi vážně a proto byla z iniciativy a ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií uspořádána konference právě na toto téma. „V celé Evropě, včetně České republiky, narůstá počet lidí bez domova. Zvlášť mě trápí skutečnost, že mezi lidi s nejnižšími příjmy, mezi tu nejzranitelnější sociální vrstvu, patří hlavně ženy. A nemám teď na mysli jen seniorky, ale třeba i matky samoživitelky,“ řekla Alena Gajdůšková. „Společnost, která se při vědomí toho, že v podstatě vymírá, neumí postarat o matky, o rodiny, se chová, mírně řečeno, nerozumně… Stačilo několik necitlivých opatření, jako zvýšení DPH, aby se pod hranicí chudoby dostalo mnoho lidí. Alarmující je problém dětské chudoby. Je nepřijatelné, aby společnost, která se chce nazývat civilizovanou, měla vyšší procento chudých dětí, než je průměr všech občanů v chudobě. To znamená, že vláda selhává a společnost, která uvádí do chudoby děti, je nekompetentní,“ uvedla místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková.

Zdůraznila také, že další významnou skupinou, které se chudoba výrazně dotýká, jsou senioři. „Málo se ví, jaké má třeba omezení valorizace penzí dopad na stravovací návyky důchodců. To jsou mnohdy otřesné příběhy, které se ale v médiích bohužel moc neobjevují. V souvislosti s valorizační stopkou se také hovořilo o úspoře v řádu miliard. Kdo ale spočítá, jak se zhoršení stravování starých lidí promítlo do nákladů na zdravotní péči?“ ptala se Gajdůšková a vyjádřila přesvědčení, že ve společnosti mizí konsenzus nad řešením základních problémů, o kterých jsme si dlouho mysleli, že jsou dány naší kulturní a civilizační příslušností. Jak se nyní ukazuje, jejich řešení není samozřejmostí. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že konference vyústí v debatu i konkrétní opatření, která dokážou negativní trendy obrátit.

Chudoba a veřejná politika

Vladimír Špidla, ředitel Masarykovy demokratické akademie. Foto: archiv Senátu.

Podle ředitele Masarykovy demokratické akademie Vladimíra Špidly, který část konference také moderoval, se situace v posledních letech zhoršuje i v tom smyslu, že problém chudoby se čím dál víc dotýká takzvaných pracujících chudých. Jak uvedl, pod hranicí chudoby jsou nyní 4,5 procenta pracujících obyvatel České republiky. „To jsou lidé, kteří pracují na plný úvazek a přesto žijí pod hranicí chudoby. Je to fenomén, který rychle narůstá. A mě to utvrzuje v přesvědčení, že jde o další důvod pro nějaký typ politické intervence,“ řekl Vladimír Špidla. Hranice příjmové chudoby je definována jako roční příjem 116 tisíc korun, tedy přibližně 9,5 tisíce korun měsíčně. „Není to žádná nahodilá definice, ale znamená to, že když žijete pod touto hranicí, tak z důvodu nízkého příjmu jste vytlačeni z hlavního proudu společnosti do subkultury. Už zkrátka nejste občan,“ uvedl Vladimír Špidla.

Zážitky dětí z chudoby a dětské ústavní péče se přenášejí do dalších generací
 

Ilja Hradecký, zakladatel občanského sdružení Naděje, který se dlouhodobě zabývá bezdomovectvím, jevem, který s chudobou úzce souvisí, uvedl, že podle informací z dostupných studií máme v České republice třicet tisíc „viditelných“ bezdomovců a nadto až sto tisíc takzvaných skrytých bezdomovců. U nich není jejich situace viditelná na první pohled, ale tvoří většinu z počtu lidí, kteří trvale žijí bez střechy nad hlavou. „Bezdomovci nejsou jen ti, kteří postávají před supermarkety nebo cestují tramvají, to je jen malá část z nich,“ říká.

Ilja Hradecký v této souvislosti zdůraznil, že je důležité, aby byly naplněny jak vládní koncepce řešení bezdomovectví, tak i koncepce Hlavního města Prahy. Podle Hradeckého z průzkumů mezi mladými bezdomovci vyplývá, že čtyřicet procent z nich má zkušenost s dětským domovem nebo jinou dětskou ústavní institucí. Jako prevence bezdomovectví je proto potřeba udržet rodiny v domácnostech a děti v rodinách. „Tam, kde to není možné, by měla přijít na řadu pěstounská nebo adoptivní péče. Jen tak můžeme zabránit tomu, aby mladí, často ve velmi útlém věku, končili na ulici,“ zdůraznil Hradecký. „V různých ústavech v České republice je nyní přibližně dvacet tisíc dětí, z toho asi polovina v sociálních službách, kdy příčinou jejich pobytu je zdravotní postižení. Dalších přibližně deset tisíc dětí je v dětských domovech, většinou ze sociálních či výchovných důvodů, nebo jsou to děti z neúplných rodin. Je absurdní, že jen 0,6 procenta dětí umístěných v těchto zařízeních, jsou oboustranní sirotci. Průměrná délka jejich pobytu zde je 14,5 roku z osmnácti let. Dětem, které takto žijí, především chybí možnost vytvářet perspektivní vztahy, vnímat lásku a sledovat vzory pro fungování rodiny a domácnosti. Po dovršení věku osmnácti let se mnozí nemohou nebo nechtějí vrátit do původní rodiny a někdy následuje ztráta bydlení.

Podle staršího výzkumu se 56 procent dětí do pěti let od ukončení pobytu v dětské instituci dopustilo trestné činnosti. U prevence bezdomovectví platí, a ukazují to i zahraniční modely, že každý způsob prevence ztráty bydlení, včetně odpuštění dluhů, splátkových kalendářů a bezúročných půjček je mnohem levnější, než celkové ztráty z toho, že se lidé stávají bezdomovci. Do budoucna je podle Ilji Hradeckého nutné najít pro řešení problému skutečný konsenzus a výrazně rozšířit prevenci bezdomovectví, aby se minimalizoval či výrazně snížil „pád na ulici“. 
 

Děti za svou chudobu nemohou

Profesor Tomáš Sirovátka z Masarykovy univerzity v Brně ve svém vystoupení Chudoba a deprivace dětí uvedl, že chudoba dětí je problémem hlavně do budoucna. Polarizuje totiž společnost, rozkládá potenciální sociální soudržnost, u mládeže a později i v dospělosti vede k rizikovému chování. „Může i negativně ovlivňovat chování ve smyslu stability manželství a neodpovědného, případně žádného rodičovství. Mezinárodní studie dobře ukazují, že mezigenerační přenos chudoby je velmi silný. Zkušenost z chudoby v dětství se s vysokou pravděpodobností opakuje v dospělosti a přenáší na další generace,“ zdůrazňuje Tomáš Sirovátka.

Významným aspektem je také etické hledisko, děti totiž za svou chudobu nemohou, a proto by jim měla být poskytnuta veškerá podpora a pomoc. Stále zde ovšem existuje také odpovědnost rodičů. Příčiny chudoby dětí jsou komplexní a zdá se, že prevence je efektivnější než náprava. Proto i Evropská komise vnímá otázku investic do dětí a přerušení cyklu jejich deprivace jako jednu z priorit boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. V České republice je asi 31 procent neúplných domácností a 25 procent rodin se třemi a více dětmi v chudobě, což kontrastuje s bezdětnými domácnostmi.

Zuzana Pacinová