Své bohaté menu nebalí většina radnic ani jako hřebíky.

 

Na zasněženém břehu webového potoka nebyly žádné stopy pohybu. Za oválným okénkem mezi balvany hleděly na mne známé velké oči. Skála se s elektronickým bzučením rozestoupila. V jeskyni jedenadvacátého století mne aligátor uvítal čajem z útrobníku zemitého a hned se ptal, jestli jsem někdy přemýšlel o tom, co je vlastně webové specifikum. Jaká podoba prezentace radnic se v dohledné době ustálí? Vždyť oba víme, že radniční weby vysypou na návštěvníka úvodní stránku čím dál více přeplněnou názvy rubrik, podrubrik, obrázky, odkazy. „Namísto očekávaného zjednodušení chaos,“ zdůraznil aligátor. Tajemně se usmál, což u aligátorů vypadá, jako že vás v nejbližší vteřině spolknou i s mobilem. „Čím se televize liší od filmu?“ zeptal se. „Schopností být v reálném čase tady a teď,“ odpověděl jsem. Pokýval spokojeně hlavou. „A čím se televize liší od divadla?“ pokračoval. „Možností být ještě jindy a jinde,“ nedal jsem se. „Správně,“ řekl a zaútočil: „A čím se má lišit tištěné sdělení radnice od toho webového?“ „No,“ soukal jsem ze sebe, „to tištěné by se nemělo otrocky přenášet na web.“ Aligátor zatleskal předními tlapami. „Přesně k tomu jsem tě chtěl dovést,“ řekl spokojeně. „Napadlo tě někdy uvažovat o radničním webu jako o webzinu? Kdy ses s ním poprvé setkal?“ Nebylo to těžké rozpomínání. Před více než deseti lety mne trochu dráždila forma webových prezentací dánských a švédských ministerstev, i některých tamních velkých měst. Musel jsem si trochu zvykat na něco, co mi tehdy připadlo odvázané, málo úřední. „To je přesně to, co mám na mysli,“ řekl aligátor. „Zaslouží si občan, aby na něho úřad valil svoji těžkopádnou důstojnost? Získá si tím úřad občana? A poslouchej, je vůbec u nás nějaký úřad, který by se odvážil působit uvolněně?“ provokoval mne přítel predátor. „Města?“ řekl jsem.

 

A už jsme v tom zase, my veřejnoprávní nadšenci, lítali. Podrobili jsme průzkumu 41 velkých českých, moravských a slezských měst. Šli jsme, jako odhodlaní vyslanci vizuální doby jen po tom, jaký dojem na nás udělá úvodní stránka. Bude mít charakter webzinu? Dovede pokoušet zvědavost návštěvníka a vtáhnout ho do dalších vrstev své nabídky? Velmi rychle jsme zjistili, že úvodní stránky 35 měst z našeho souboru nás nudí a často dokonce otravují. Co to všechno na nás valí? Jak máme rozumět všem těm termínům a zkratkám? Trochu jsme byli shovívaví vůči těm městům, která ještě zachovala věrnost starému dobrému členění na kategorie občan, podnikatel, turista. Je to sice nepřesné, ale přece jen jakési Ariadnino klubko v labyrintu radničních Mínotaurů. Až jsme narazili na Jablonec nad Nisou a před námi naskočil webzin jako vyšitý podle našich představ. Tenhle web sledujeme od počátku a prošel spoustou změn, teď ale přímo září z monitoru! Ano, podíváme se někdy příště na jeho strukturu, o tu však teď nejde. Tak má vypadat uživatelsky vstřícný, co vstřícný, vlídný (!) web. Nepůsobí jako mentorující portál, ale jako kámoš, který zve k dobrodružství. Najdeme k němu alespoň dva rovnocenné weby? Prozradím, že nás ještě zaujaly prezentace Kroměříže, Plzně, Mladé Boleslavi, Tábora a Českého Krumlova. Nakonec jsme ty dva weby vybrali, ovšem Jablonec je Jablonec!

 

Takže: čím by vlastně radniční prezentace, které důsledně využívají specifiku webu, měly být? Podle aligátorova a mého názoru se mohou snažit být alespoň trochu webzinem. Ten současný má mít dynamickou úvodní stránku, zbavenou všeho podružného. Měli bychom se z ní prostřednictvím minima textu rychle dostávat k videím, zvukovým záznamům, novinkám a teprve pak k obsáhlejším slovním informacím. Jde to sladit i s přístupností webu pro zdravotně znevýhodněné občany. Po estetické stránce i přehledností je většina prezentací radnic věstníkem převedeným na web. K uzívání nudným, byť se při tom tváří světově. Velká města v naší zemi se ani trochu neumějí odvázat. Jenom Jablonec. Zřejmě je ta bižuterie naučila cizelovat web. Něco na tom bude. Abychom to nezakřikli!