Kodaňská konference: Klimatické změny zůstávají středem pozornosti i nadále
Diskuse ke klimatickým změnám je již několik let předmětem zájmu států i odborné veřejnosti. Od Konference smluvních stran Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, tzv. COP 15, se očekával výsledek, jenž měl nahradit současnou architekturu definovanou v rámci Kjótského protokolu. Jeho platnost skončí v roce 2012.
Boj proti změně klimatu je jedním z hlavních úkolů, kterým čelí soudobá společnost. Většina světových odborníků soudí, že pokud lidstvo nepodnikne společné kroky, aby se zastavil růst teploty povrchu Země, může dojít k jejímu nezvratnému poškození s katastrofálními následky. Ke globálnímu oteplování dochází kvůli velkému množství energie, kterou společnost produkuje a využívá. S rostoucími energetickými potřebami zároveň stoupá závislost na fosilních palivech - ropě, zemním plynu a uhlí. Všechna tato paliva však produkují vysoké emise CO2, které mají na oteplování značný podíl.
Nová dohoda o globální ochraně klimatu by měla nejen pokračovat v nastoupeném kurzu v rámci kjótské architektury, ale měla by také modifikovat dosavadní přístupy ke snižování produkce skleníkových plynů na základě nových zkušeností. Cílem je dosáhnout stabilizace globální úrovně na hranici zaručující ve střednědobém a dlouhodobém horizontu koncentraci, která povede k udržení maximálního růstu globální průměrné teploty nejvýše o 2°C.
Záměrem nové dohody by proto měly být také mnohem výraznější redukce emisí skleníkových plynů pro ekonomicky vyspělé země v porovnání se současným stavem a nově také emisní limity pro rozvojové země, které v rámci Kjótského protokolu neměly žádné emisní závazky. V neposlední řadě se také uvažuje o rozšíření povinnosti snižovat emise u některých doposud neregulovaných sektorů – jmenovitě v sektorech mezinárodní letecké a námořní dopravy.
Evropská unie příkladem
Evropská unie svůj emisní závazek schválila prostřednictvím závěrů Evropské rady v březnu 2007 a následně potvrdila v prosinci 2008 přijetím integrované politiky v oblasti energetiky a změny klimatu v tzv. klimaticko-energetickém balíčku. Jeho podstatou je snížení emisí CO2 o dvacet procent do roku 2020 oproti stavu z roku 1990. Současně se Evropská unie zavázala ke zvýšení tohoto závazku na třicet procent v případě, že ostatní ekonomicky rozvinuté státy přijmou závazek obdobný a do úsilí o snížení emisí CO2 se zapojí také další země včetně vyspělejších rozvojových států. Dále se Evropská unie zavázala snížit spotřebu energie prostřednictvím zvýšené energetické účinnosti o dvacet procent a stejný podíl energetických potřeb zabezpečit prostřednictvím obnovitelných zdrojů.
V Bruselu se v listopadu uplynulého roku konalo mimořádné zasedání Rady ministrů Evropské unie pro životní prostředí, které svolalo švédské předsednictví za účelem diskuse o aktuálním vývoji mezinárodních jednání o změně klimatu a jeho klíčových problémech. Ministři se shodli na nutnosti zachovat vedoucí úlohu Evropské unie v boji proti klimatickým změnám. Schválili stanovisko, že na kodaňské konferenci je nutno potvrdit ambiciózní redukční cíl Unie ve výši dvaceti procent do roku 2020 oproti hodnotám z roku 1990, včetně přechodu k vyššímu cíli, ke třiceti procentům. Na základě dosavadní praxe, použité například při vyjednávání Kjótského protokolu, bylo dohodnuto, že na konferenci bude Evropská unie vystupovat jednotně v mezích společného mandátu.
Vzhledem k vyhlídkám, že dosažení konkrétní dohody bude velmi obtížné, svolal generální tajemník OSN Ban Ki-moon na září minulého roku summit na vysoké úrovni o změně klimatu, na kterém se sešli nejvyšší představitelé 101 státu. Českou republiku na summitu zastupoval prezident Václav Klaus. Podle vyjádření generálního tajemníka OSN uznali účastníci této nejvyšší schůzky doporučení na snížení emisí skleníkových plynů a vyjádřili se, že kodaňská dohoda by měla zajistit efektivnější opatření na pomoc nejvíce postiženým a nejchudším zemím při přizpůsobování se negativním dopadům změny klimatu. Měla by též zahrnovat ambiciózní cíle na snížení emisí ze strany průmyslově vyspělých států a podstatné zvýšení finančních a technologických zdrojů na boj proti klimatickým změnám.
Zaostřeno na Kodaň
Kodaňská konference se konala 7.–18. prosince 2009 a zúčastnilo se jí téměř patnáct tisíc delegátů ze 193 zemí světa. Více než 100 států bylo zastoupeno na nejvyšší úrovni, předsedy vlád nebo prezidenty. V čele početné delegace České republiky byl předseda vlády Jan Fischer (účastnil se pouze závěru konference), členem byl i ministr životního prostředí. Delegaci tvořili zástupci ministerstva životního prostředí, ministerstva průmyslu a obchodu, ministerstva financí a ministerstva zahraničních věcí. Rámcová pozice České republiky, ze které česká delegace vycházela a kterou schválila též vláda, pokrývala všechny relevantní body související s přípravou Evropské unie na kodaňskou konferenci.
Mezi základní otázky, kterým se konference věnovala, patřila snaha o výraznější redukce emisí skleníkových plynů pro ekonomicky vyspělé země a také participace států, které doposud neměly žádné emisní závazky v globálním úsilí o snižování emisí. Diskutovalo se také o otázce finanční podpory poskytované rozvojovým zemím k posílení jejich úsilí o redukci emisí skleníkových plynů a adaptaci na negativní dopady změny klimatu.
Konference probíhala po celou dobu ve velmi napjatém ovzduší, k čemuž přispěl únik údajného dánského návrhu závěrečného textu celého summitu, který začal počátkem prvního týdne kolovat mezi delegáty. Nejvíce se proti textu, podle kterého by se chudé země stejně jako ty bohaté zavázaly k dosti výraznému snižování emisí skleníkových plynů, což je odklon od původního principu Kjótského protokolu, postavili představitelé nejchudších států. Dánské předsednictví konference následně muselo vynaložit značné úsilí, aby vysvětlilo, že se jedná pouze o jeden z konceptů, kterých vzniká v průběhu konference celá řada.
Dánská ministryně pro klima a energetiku Connie Hedegaardová, která konferenci předsedala, se však stala terčem kritiky rozvojových zemí. Africké státy jednání 15.prosince dokonce na několik hodin bojkotovaly s argumentem, že Hedegaardová odsouvá zájmy rozvojových zemí do pozadí. Dánská ministryně nakonec musela na svoji funkci rezignovat. V čele konference ji nahradil dánský premiér Lars Rasmussen. Rozpory mezi bohatými a chudými zeměmi panovaly především ohledně toho, kdo a o kolik by měl omezovat emise a kdo by to vše měl financovat. Například Čína velmi ostře kritizovala vyspělé státy za příliš malé snižování emisí škodlivých plynů, považovaných vědci za hlavní důvod globálního oteplování.
Kodaňský summit byl po celou dobu svého průběhu provázen řadou pochodů a protestních demonstrací. Ekologičtí aktivisté z mnoha nevládních organizací apelovali na politiky, aby v Kodani dospěli k dohodě. Některé akce, kterých se podle odhadů účastnilo až sto tisíc lidí, však přerostly v ostré konflikty s policií. Například 12. prosince zatkla dánská policie takřka tisíc demonstrantů, z nichž část byla kvůli útokům na zasahující policisty postavena před soud. Někteří zatčení byli z Dánska vyhoštěni.
Sedm miliard eur z Bruselu
V době konání konference se v Bruselu uskutečnilo zasedání Evropské rady (10.-11.12.2009), na kterém se nejvyšší představitelé 27 členských států shodli mimo jiné na tom, že Kodaňská dohoda by měla zahrnovat ustanovení o okamžitých opatřeních, jež budou zahájena v roce 2010. Evropská unie vyzvala rozvinuté země, aby v souladu se závěry říjnového zasedání Evropské rady oznámily své příspěvky v boji proti změně klimatu. Evropská unie a její členské státy deklarovaly svoji připravenost přispět k urychleně zahájenému financování celkovou částkou přes sedm miliard eur, tedy, že v období 2010 – 2012 budou ročně na daný účel vynaloženy 2,4 miliardy eur. Na Českou republiku by tak připadlo kolem sta milionů korun ročně.
I přes značnou snahu Evropské unie a dalších států to ještě dva dny před koncem summitu vypadalo, že se jeho účastníci nedohodnou ani na politické a právně nezávazné dohodě o boji proti oteplování. Kodaňskou dohodu („Copenhagen Accord“) se na poslední chvíli podařilo dojednat díky společnému návrhu 26 zemí. Ke Kodaňské dohodě se připojily především Evropská unie, Spojené státy a velké rozvíjející se země jako Čína, Indie, Jihoafrická republika a Brazílie. Proti výsledné podobě Kodaňské dohody se postavila skupina států – například Bolívie, Venezuela, Súdán - proto byl text nakonec jen formálně vzat na vědomí, aniž došlo ke schválení, které by vyžadovalo shodu všech zemí.
Následně po konferenci (21.12. 2009) bylo na programu pléna Valného shromáždění OSN neformální setkání s generálním tajemníkem OSN Ban Ki-moonem, které bylo zaměřeno na výsledky kodaňského summitu. Generální tajemník ocenil vysokou účast členských států na úrovni hlav států a vlád, především v závěrečné fázi konference. Konstatoval, že Kodaňská dohoda dokazuje, že jednotlivé země jsou ochotné plně se zapojit do akcí proti změnám klimatu. Ban Ki-moon optimisticky shrnul hlavní body Kodaňské dohody - dlouhodobý závazek ke snižování teploty pod 2 °C, závazek rozvinutých států implementovat nástroje k redukci emisí skleníkových plynů, závazek snížit globální odlesňování - a ustavení Kodaňského zeleného klimatického fondu (Copenhagen Green Climate Fund), který bude finančním mechanismem pro aktivity v rozvojových zemích. Do fondu byl na období 2010-12 dosud přislíben příspěvek třiceti miliard dolarů s cílem navýšit tuto částku do roku 2020 až na sto miliard dolarů ročně. Tyto prostředky budou pocházet z různých zdrojů: veřejných, soukromých, bilaterálních i multilaterálních. Budou směřovat především do nejméně rozvinutých zemí a malých ostrovních států Pacifiku, které jsou ohroženy nejvíce.
Nekonkrétní závazky přinesla Kodaňská dohoda v oblasti redukce emisí, neboť text nestanovuje žádné limity. Při ověřování ukládá dohoda rozvíjejícím se zemím snahy o omezování emisí monitorovat a každé dva roky předávat výsledky Organizaci spojených národů. V lednu 2010 by průmyslové země měly přijít se závazky, jak se chystají při omezování emisí postupovat.
Pro některé účastníky, kteří před zahájením konference prezentovali optimistická očekávání, skončil čtrnáctidenní summit zklamáním. Výsledkem není konkrétní, závěrečný, právně závazný dokument, ale nezávazná dohoda. Na druhé straně je nutno vzít v úvahu, že podpis právně závazného dokumentu je spojen se značnými hospodářskými a finančními závazky, a je nesmírně obtížné sjednotit stanoviska a postoje zástupců 193 států. Proto stojí před všemi aktéry nelehký úkol: pokračovat ve vyjednávání tak, aby se v příštím roce na summitu v Mexiku mohl podepsat právně závazný dokument navazující na Kjótský protokol.
Text Ing. Jiří Zukal
Foto Jiří Berger