Veřejný prostor je jednou z nejcennějších věcí, kterou by měla zachovávat každá aglomerace. Vážit si prostoru a pečovat o něj. Překotná výstavba v poslední době z něho totiž čím dále více ukrajuje, do cesty se při procházení městem staví automobilová doprava, ale i čím dál častější ohraničování soukromých ploch. Někdy až má člověk pocit, že se za chvíli bude muset vměstnat do jakýchsi úzkých koridorů. Na druhou stranu jsou vidět aktivity, které dokazují opak, myslí totiž na komfort návštěvníků, zajímá je názor obyvatel a vytvářejí příjemná a kreativní místa. Pojďme se na ně podívat.

 

Posezení nemusí být nutně jenom to klasické, určitě jste se již setkali i s netradičními variantami. Například v Bio Oko na pražské Letné můžete kromě klasických sedaček typických pro kinosály využít i plážové lehátko, či se zabořit do sedacího vaku. Jak by se vám líbily různé alternativy pro odpočinek i v exteriéru?

 

Na odlišné typy venkovního posezení pro místní obyvatele pamatují v jihočeských Vodňanech (více viz rozhovor s místostarostou města Pavlem Janštou). Při obnově mobiliáře tak vznikl pro toto město přímo celý soubor speciálních laviček, sloužících, jak ostatně naznačuje i jejich pojmenování – křeslolavička, seslička, židlovička, molovička či dvojlavička, k různým účelům. V jiných městech vyšli vstříc i specifickým potřebám mladých, kteří rádi sedí na opěradle, a nainstalovali pro ně takzvanou lavičku pro teenagery. V Prostějově ji naleznete u hlavního vlakového nádraží, jak se o tom zmínil primátor tohoto statutárního města v anketě Oživení veřejného prostoru ve Veřejné správě číslo 9/2014. Prvním průkopníkem nevšedního mobiliáře u nás byl ale Tábor. Vznik nápadu vysvětluje tajemník Městského úřadu Tábor Lubomír Šrámek: „Zmínku o lavičce jsme našli v médiích a byla to informace z některého německého města. Podle fotografie pak pracovníci našich technických služeb lavičku vyrobili. Našlo se i velmi vhodné místo, na břehu rybníka Jordán a přímo pod budovou táborského gymnázia. Ohlas byl velice pozitivní mezi teenagery, ale i v médiích. Dokonce dvě slovenské televizní stanice přijely natočit reportáže.“

 

Někdy se podaří skloubit i více funkcí najednou. Se zajímavým pojetím přišla například Městská část Praha 2. Při pohledu na bedýnky, rozeseté po Tylově náměstí, na nichž lze sedět, by vás možná ani nenapadlo, že se mohou během pár okamžiků proměnit v plnohodnotný prodejní stánek. Architektonicky zajímavé řešení totiž umožňuje sbalit všechno potřebné, včetně pultu, tyče, či garnýže dovnitř. Původně ještě byla varianta přidat na takto vzniklé posezení opěradlo pro větší pohodlí, ale vyvstala otázka, kam s ním, když je stánek rozložený. „Vymysleli jsme takovou kolébku, jaká je vidět třeba u lodí, že by se opěradla naskládala na sebe a spoutala se řetězem, ale to už by byl v koncepci náměstí rušivý prvek. Stánků máme čtrnáct. Zatím jsme je používali pro různé akce, například farmářské trhy,“ doplňuje tajemník Úřadu Městské části Praha 2 Michal Kopecký. Tento originální stánek byl sice navržen pro Prahu 2, ale snahou bylo nechat ho památkáři schválit jako městský mobiliář, což se podařilo, aby ho mohly využívat i další městské části. Zajímavostí je, že barvy na markýze stánku mohou vycházet ze znaku příslušné městské části a jsou tak snadno s daným místem identifikovatelné.

 

Kde jinde se v Praze s nimi ještě setkáte? K vidění jsou na Praze 3 na náměstí Jiřího z Poděbrad. Zatím jenom ve stádiu úvah je jejich rozmístění na Praze 1, kde by se nabízelo využití pro Havelské tržiště či trhy na náměstí Republiky. Ne vždy je ale prostor uzpůsobený tak, aby tam mohly stánky, byť ve složeném stavu, být trvale. „My jsme měli situaci o to snazší, že i z historického hlediska sloužilo Tylovo náměstí právě pro takové účely, takže nebyl problém je sem vlastně do původního umístění navrátit. Zatímco na Václavském náměstí se pořádaly koňské či na Karlově náměstí dobytčí trhy, na Tylově náměstí prodávali ostatní řemeslníci. Stánky jsou po většinu roku napevno na svém místě, pouze je stahujeme kvůli vánočním a masopustním trhům, které má na starosti jiný provozovatel,“ podotýká Michal Kopecký.

 

Z estetického pohledu se povedla i jiná věc, protože nový mobiliář byl součástí celkové rekonstrukce náměstí, bylo možné rovnou rozvést příslušnou infrastrukturu a tak vzhled nehyzdí ani žádné kabely. „Každý stánek má v zemi poklop, kde je přivedená elektrika. Lze se tak snadno napojit přímo na zdroj energie,“ doplňuje architekt Pavel Kocych. Tvůrci návrhu se zamýšleli také nad zlepšením funkce náměstí, v nově pojatém náměstí doznala změny také parková úprava. Původně totiž u plochy se zelení nebyl chodník, lidé tak celé místo museli obcházet. Navíc byl trávník oddělený malým plůtkem, takže ho nebylo možné ani využít pro relaxaci. „Poučit bychom se mohli v Paříži, kde k zeleni přistupují nejrevolučněji z Evropy. Mají množství malých parčíků, u nichž je velmi dobře vyřešena jejich správa, údržba zeleně. Funguje to výborně. Na druhou stranu si je musí důsledně hlídat a jsou tak na noc uzavřeny. Ale už od pěti ráno je zase otevřeno,“ přidává ještě jeden postřeh na závěr Pavel Kocych.

Trochu jinou inspirací by mohla být keramická venkovní posezení, na jejichž výrobu zaměřila jednu část své tvorby sochařka Alexandra Koláčková (více viz rozhovor). Vznikly tak křesla a pohovky, jejichž ukázku bylo možné vidět vloni na Kafkově náměstí v Praze v rámci akce Designblok a jedno dílo si můžete prohlédnout i na obálce tohoto čísla časopisu Veřejná správa.

Ivana Jungová

 

I malými změnami se dá zlepšit veřejný prostor, jak dokazují příklady z Berounska či Prahy-Suchdol.

 

Pokud se projdete v obci Srbsko k Berounce, naleznete zde několik zvláštních objektů z palet, které vznikly díky architektonickému workshopu Srbsko 2013 – Kříž, Molo, Posilovnu, Udírnu či Houpačky. Workshop se snažil přispět ke zkvalitnění veřejného prostoru v obci a podíleli se na něm studenti architektury i místní obyvatelé. „Inspirací byly zkušenosti ze studijní výměny Erasmus ve francouzském Rennes. Studenti tady pořádali workshopy pro ostatní studenty a například výuka stavitelství probíhala tak, že podle vlastních návrhů budovali sprchy pro romskou komunitu na předměstí Paříže,“ vysvětluje Zuzana Kučerová, jedna z organizátorek akce. Na projekt se jim podařilo získat grant od Nadace Vodafone. Setkali se také s vstřícným postojem samosprávy v Srbsku, která přispěla k vytvoření potřebného zázemí pro uspořádání akce „Obce mají zájem zlepšovat své prostředí za minimální částky a studenti architektury zase zkusit si práci v reálném prostředí – to z nich dělá ideální partnery,“ poznamenává Zuzana Kučerová.

 

Mladí architekti se již od začátku snažili co nejvíce přizpůsobit své návrhy potřebám místních. Ptali se jich, co by si na daném místě představovali, co by změnili a vytipovali si tak pět nejproblematičtějších míst. Svůj záměr probrali i s dětmi z malotřídky základní školy, které rovněž přispěly svými spontánními nápady. „Zájem veřejnosti je jednou z našich hlavních priorit – místní musí přijmout projekt za svůj, aby jimi nebyl odmítnut a viděli v něm smysl,“ doplňuje Zuzana Kučerová. I z toho důvodu se vedle samotné tvorby objektů snažil workshop nabídnout i doprovodný program, přednášky i koncert. A jaký byl zájem místních? Úvodních přednášek se jich zúčastnilo přibližně pětatřicet, závěrečné prezentace a koncertu padesát, deset dětí si přišlo natisknout na tričko obrázek s tématem workshopu a sedm rodin zapůjčit pracovní nářadí.

 

Organizátoři plánují obdobnou aktivitu zopakovat i v jiných obcích. Na podzim to budou Koněprusy. Připravují také zajímavý projekt za podpory města Berouna Nezevli jen tak, udělej zevlítko! (více text Beroun: Mobiliář pro cyklostezku). Ještě v Berouně by měly být při stavbě objektů znovu využity palety, ale ty se už stávají nedostatkovým zbožím, proto se chtějí do budoucna tvůrci poohlédnout i po jiném vhodném materiálu, nejlépe nacházejícím se na daném místě. V Koněprusích uvažují o dřevě ze stromů, které je nutné pokácet nebo o hlíně se slámou. Ještě k jedné změně by při plánovaných akcích mělo dojít. Organizátoři chtějí zlepšit fázi přípravy. „Během několikadenního workshopu nemají studenti čas se zabývat širším urbanistickým rámcem obce, proto jim musíme konkretizovat zadání, kde přibližně má projekt stát a co přibližně by to mělo být,“ upřesňuje Zuzana Kučerová. Důležitá je tedy spolupráce s pedagogy z fakulty architektury na Českém vysokém učení technickém. Podstatnou složku takové analýzy tvoří například zjišťování názorů místních a v tom by měla napomoci spolupráce s Petrem Klápštěm, který se účastí občanů na územním plánování dlouhodobě zabývá. Projekt mladých architektů přitom má specifické ambice. „Chceme se zaměřit na vesnice. Většina iniciativ pracující s veřejným prostorem se koncentruje ve velkých městech jako je Praha nebo Brno a zbytek je poměrně ochuzen,“ uzavírá Zuzana Kučerová.

 

Dalším ze zajímavých projektů, který pro změnu využívá již existující objekty ve veřejném prostoru, jsou KnihoBudky. Autoři Monika Serbusová a Pavel Železný přišli s nápadem přeměnit bývalé telefonní budky na bezplatné veřejné knihovny. Pro začátek bylo vybráno sedm míst v Praze, jako první byla zprovozněna KnihoBudka v nemocnici IKEM a další ji následovaly, například na Praze 3 ji najdete u Domu dětí a mládeže Ulita. Knihovničky, tentokrát umístěné na zastávkách tramvaje či autobusu, připravuje občanské sdružení Žijeme tady. „Projekt knihovniček si klade za cíl šíření kvalitní literatury, vzdělání a celkové osvěty mezi každodenní uživatele města díky novému pojetí veřejného prostoru. Projekt dělíme do dvou na sobě víceméně nezávislých částí. První z nich je kurátorství pouličních knihovniček. Kurátor je člověk, který dbá na to, aby daná pouliční knihovnička byla zajímavá vždy i obsahově. Pravidelně rozmísťuje do knihovničky úryvek podle jeho vlastního výběru a vkusu za účelem inspirovat své čtenáře v okolí. Druhou jsou naše vlastní pouliční knihovničky. V současné době usilujeme o umístění našich vlastních knihoven na zastávky městské hromadné dopravy. Myslíme si, že knihovna na zastávce má obrovský potenciál. Podpoří čtení v městské hromadné dopravě, osloví mnoho lidí, kteří na zastávce denně čekají na spoj, a čekání bude rázem příjemnější,“ upřesňuje Martin Petřík z Žijeme tady.

 

Sdružení připravilo i další zajímavé aktivity ve veřejném prostoru, například se můžete setkat s jejich Koly narůžovo. Tento nápad úzce souvisí s Městskou částí Praha-Suchdol, kde autoři projektu chtěli motivovat místní k jízdě na kole při každodenní cestě na zastávku městské hromadné dopravy a také přispět k rozvoji komunity. Jsou tak v této lokalitě poptávána stará a již nepotřebná kola, která jsou následně opravena, natřena narůžovo a rozmístěna do stanovišť. Každý je pak může po registraci, kdy zajde vyplnit formulář do místní provozovny či úřadu, využívat. Chystanou obdobou by měly být Vozíky narůžovo, které by měly zlepšit pohyb po nádraží. V Městské části Praha-Suchdol narazíte i na jinou zajímavou věc, a to putovní saunu. „Nápad na saunu vznikl díky předchozím projektům, které jsme na pražském Suchdole realizovali. Jednak jsme díky nálepkám Chci, aby tady.... zjistili poptávku a za druhé nás oslovil místní pár, který se zabývá projektováním dřevostaveb. Přišli s nabídkou, že mají dřevěnou konstrukci, připravenou na dostavbu sauny, kterou by nám mohli zapůjčit. Nám se tento nápad zalíbil, sepsali jsme projekt a podali žádost o grant. Zájem o saunu je slušný a stále narůstá. Sauna mění každý měsíc stanoviště, u kavárny nebo knihovny, čímž jednak nalákáme vyloženě místní, ale i ti ostatní poznají další zdejší podnik. Mimo to pořádáme i doprovodný program, přednášky, projekce a diskuze,“ uvádí Martin Petřík.

V této městské části si vyzkoušeli i netradiční metodu zjišťování názoru obyvatel na to, co by ve svém okolí rádi změnili. Chci, aby tady... spočívá ve vylepování nálepek s příslušným přáním. Projekt podpořila i radnice a tak se řadu věcí, které zde obyvatelé uvedli, podařilo i zrealizovat. Například byla požadována čajovna, a tak v budově radnice byla na podzim otevřena nová kavárna s programem pro děti Kravál na větvi. Tím se splnilo i jedno z dalších přání, a to vytvoření prostoru pro začínající umělce. V této kavárně lze totiž pořádat výstavy uměleckých děl. Městská část reagovala i na požadavek větší čistoty na veřejných prostranstvích. Pořídila další čistící stroj a obměnila úklidovou četu. Občané upozornili také na chybějící koše na psí exkrementy, jejich počet byl tedy navýšen.

 

K výběru metody a spolupráci s radnicí Martin Petřík poznamenává: „Projekt Chci, aby tady..., původně pochází od designérky Candy Chang. Zaujal nás svou jednoduchostí: na vybraná místa vylepíme bílou samolepku se zmíněným nápisem. Bílý prostor pak nutí lidi přemýšlet. Nálepky jsme umístili na důležitá místa v obci a lidé se tak vyjadřovali třeba při čekání na autobus nebo cestou domů. My jsme pak podněty pravidelně sbírali a vyhodnocovali. Od začátku jsme chtěli spolupracovat s vedením obce a dát tak podnětům možnost získat reálnou podobu. V tomto, ale i v mnohém dalším, nám vyšla radnice Prahy-Suchdol vstříc. Starosta Petr Hejl se pravidelně vyjadřoval k nejčastějším podnětům prostřednictvím místního zpravodaje. Jednotlivé podněty jsme s vedením konzultovali.“ Projekt hodnotí pozitivně také starosta Petr Hejl: „Nápad je to pěkný a měl po spuštění kladnou odezvu od spoluobčanů. Cedulky jsou stále umístěny na vybraných místech, některé podněty se opakují, například: chci tady tramvaj nebo nechci tady tramvaj. Zdá se mi, že se projekt už vyčerpal, neb se neobjevují nové nápady.“

 

Ivana Jungová

 

Originální lavičky, rozcestníky či jiný dřevěný mobiliář doplní ještě v letošním roce cyklostezku vedoucí z Berouna ve směru do Srbska a na Hýskov. O tom, co konkrétně na cyklostezce přibude, mohli navíc rozhodnout sami obyvatelé či návštěvníci Berouna. Pro jednotlivé návrhy bylo možné hlasovat v městské knihovně, nebo online na webových stránkách občanského sdružení Nezevli jen tak. Celkem se jednalo o čtrnáct návrhů studentů architektury, mezi nimiž byla netradiční odpočívadla, lavičky, rozcestníky či „randítka“. Město Beroun projekt nazvaný Nezevli jen tak, udělej zevlítko! podpořilo v rámci kulturních dotací částkou 43 200 korun. „Za příznivého počasí je berounská cyklostezka plná lidí, kteří vyrážejí na projížďku, chodí běhat nebo jen tak na procházku. Aby si měli kde sednout, kde se společně zastavit, odpočinout nebo si nazout brusle, rozhodli jsme se zorganizovat workshop na návrh funkčního mobiliáře,“ uvedla jedna z organizátorek akce, studentka 5. ročníku architektury Eva Kubjátová. Pro umístění laviček, židlí či jiného navrženého mobiliáře organizátoři na základě atraktivity vytipovali celkem dvanáct míst podél řeky ve směru na Srbsko i Hýskov, mezi kterými si mohli účastníci vybrat. „Vítězné návrhy pak budeme vytvářet během workshopu od 27. do 29. června na náměstí Joachima Barranda,“ upřesnila Eva Kubjátová. Obyvatelé Berouna se navíc budou moci zapojit i do doprovodného kulturního programu nebo do samotné realizace vybraných projektů přímo na místě. Na každém vyrobeném objektu budou poté uvedena jména všech, kteří se na něm podíleli návrhem, fyzickou prací či jinak – například věnováním materiálu, kterým jsou dřevěné palety. Na každý projekt jich může autor spotřebovat maximálně deset kusů.

 

Na staré zdi v ulici Želivského ve Strakonicích se již dva roky prezentuje současné lokální umění.

 

Iniciativa Artwall Strakonice vznikla jako akt nadšenců, kteří se začali scházet pod pracovním názvem Jsme Strakonice, což je dodnes, s určitými změnami, fungující neformální skupina. Několik mladých Strakoňáků, zejména lidí věnující se výtvarnému umění, hudbě, alternativním sportům, grafitti, se rozhodlo, že je třeba pro dění ve městě něco udělat (jedno z tradičních zaklínadel v našem městě totiž je „tady se nic neděje”). Na různých sezeních vznikaly nápady, co všechno by se dalo vylepšit, jaké akce by se mohly zorganizovat, co nefunguje správně. Není to ale skupina se stálými členy, někteří lidé procházejí, jiní zůstávají déle, každý s nějakým nápadem a energií něco dělat či pomoci si nás najde – zejména přes další známé, vernisáže na Artwall, Facebook. Jeden z nápadů bylo vytvořit veřejnou bezplatnou galerii pod širým nebem, kde by se mohli prezentovat lidé, kteří takovou možnost nemají jinde, ale kde by se také v rámci vernisáží mohli různí lidé potkávat. Na vernisážích se prezentují rovněž hudebníci, pořádáme promítání, vystoupení street dance či bazar. Původně byl projekt financován z grantu O2 Think big, posléze byla galerie formálně přepsána na spřátelené občanské sdružení Sunshine Cabaret a žije z příspěvků ve vernisážní kasičce. Máme pocit, že lidem se Artwall líbí, vydávají se na procházky schválně touto ulicí a účastní se veřejných výzev. I to, že městský úřad nám nabídl finanční podporu, nás přesvědčuje o tom, že pohled na projekt je pozitivní. Po roce fungování Artwall jsme se rozhodli expandovat do přilehlého městského parku, který není příliš navštěvovaný, a lidé se tam údajně bojí chodit. Proto jsme vloni uspořádali sochařskou dílnu Sochy pro park. Stejně jako u vernisáží Artwall šlo zejména o kulturní událost, zážitek a setkání lidí, kteří navštíví místo, kam už dlouho nezašli. Bylo domluveno s městským úřadem, že pokud vznikne nějaký objekt, který jim nebude „vadit”, zůstane tam. Po skončení také navrhli, aby zůstal na místě závěsný objekt Letka od Jakuba Frydrýška. Mezi lidmi byl nejvíce oblíbený pan Renner, sedící dřevěná socha zakladatele parku, milovníka ptáčků Antonína Rennera. Letos plánujeme uspořádat druhý ročník, který proběhne v týdnu před 21. červnem.

 

Míša Vadlejchová