[„Domníváme se, že uvedené ustanovení by mělo pamatovat i na situace, kdy majetek církví a náboženských společností byl zabrán ještě před r. 1948 (během německé okupace nebo na něj byla nesprávně uvalena národní správa) a jeho vrácení církvím a náboženským společnostem bylo řešeno československými orgány, zejména soudy v letech 1945 – 1948, ovšem v důsledku politických změn od 25 února 1948 již opětovné vydání nebylo dokončeno. Domníváme se, že i takovýto majetek by měl být vydán církvím a náboženským společnostem, resp. návrh by se měl i s těmito případy nějak vyrovnat, např. možným dokončením soudních nebo správních řízení (a simile dekretální věci a státní občanství)“].

 

Ministerstvo vnitra se na základě judikatury Ústavního soudu (srovnej zejména nález sp. zn. IV ÚS 114/96), podpořené dále i judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 6 A 90/2002), dlouhou dobu zabývá agendou spojenou s neskončenými řízeními z období 1945 - 1948 z tzv. dekretální oblasti (zejména se jedná o ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské). Vzhledem k působnosti Ministerstva vnitra v oblasti státního občanství tak ministerstvo dokončuje neskončená „dekretální“ řízení, jejichž výsledkem má být zodpovězení otázky zachování československého státního občanství konkrétních osob.

 

Účelem výše uvedené připomínky Ministerstva vnitra,ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu, podle kterého „právo na řádný a spravedlivý proces zahrnuje v sobě také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem“, bylo naplnit i v analogickém případě, tj. v případě narovnání vztahů státu s církvemi a náboženskými společnostmi, smysl poválečné legislativy, včetně tzv. Benešových dekretů. Tyto dekrety stanovily, který majetek, jenž se stal předmětem majetkových dispozic v době nacistické okupace (např. z důvodů protiprávní konfiskace tzv. Velkoněmeckou říší, případně z důvodů tzv. arizace), propadl československému státu, a který se měl vrátit - a komu. Řada náboženských společností a církevních subjektů byla nacistickou mocí perzekuována, v důsledku čehož došlo k odnětí jejich majetku a k přepsání na Velkoněmeckou říši nebo jiné subjekty nacistického režimu. Řízení, která o těchto majetkových dispozicích po roce 1945 probíhala, nebyla v některých případech do roku 1948 ukončena. Komunistický režim již v řízeních nepokračoval, a podle našeho názoru tak zabránil naplnění poválečné legislativy.

 

Jakkoliv z dnešního úvodníku v Právu vyplývá něco jiného, typickou obětí tohoto postupu byli původní vlastníci tzv. arizovaného židovského majetku. Laxní přístup národních výborů při aplikaci Benešových dekretů je dostatečně zdokumentován v odborné literatuře i dobových pramenech[1]. Národní výbory se totiž často bránily provádět restituci majetku, který na stát (a de facto na ně) přešel v době nacistické okupace z majetku církevních subjektů, zejména židovských obcí. To, že se nejedná a nemůže jednat o neprolomitelnou hranici 25. února 1948, jasně deklaroval již zákonodárce ve vztahu k majetkovým křivdám obětí nacismu v zákoně č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů . Tento zákon, stejně jako jeho prováděcí nařízení vlády č. 335/2001 Sb., kterým se stanoví výčet věcí určených k bezúplatnému převodu z vlastnictví České republiky do vlastnictví židovských obcí v České republice za účelem zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a postup při jejich převodu, byl opakovaně novelizován. Právě pro celkově nedořešenou situaci „církevního majetku“ byla volena tzv. výčtová metoda. Z právního hlediska ji nelze nic vytknout, z morálního zůstává problematické, že se Česká republika těmito quasirestitučními akty staví do role (oprávněného) vlastníka uvedených věcí (zpravidla jako konfiskát po Velkoněmecké říši), který dobrovolně něco ze svého daruje jinému, ačkoliv by v případech, kdy došlo k nedořešení právních sporů vedených oprávněnými vlastníky po roce 1945 z důvodů odepírání spravedlnosti komunistickým režimem, z hlediska (historické) spravedlnosti měla být považována za pouhého držitele takového majetku. Z právního hlediska se uvedené předpisy od nyní předkládaného návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi liší v rozhodném období, v němž mělo dojít k majetkové křivdě – zákon č. 212/2000 Sb. upravuje rozhodné období 29. září 1938 – 8. května 1945 (tedy bez ohledu na to, zda se někdo po roce 1945 domáhal svých práv), návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se týká rozhodného období 25. února 1948 – 1. ledna 1990 (a uvedená připomínka se tak týká jen tehdejších vlastníků, kteří se po roce 1948 nemohli domoci ochrany svého vlastnického práva). Z uvedené koncepce vyplývá, že zákon č. 212/2000 Sb. není (a nemůže být) založen na restitučním principu, tj. nejedná se o „vracení" věcí jejich původním vlastníkům; okruh věcí, které byly předmětem převodu, zahrnuje majetek, který v minulosti patřil různým židovským právnickým osobám a z různých právních důvodů přešel do vlastnictví státu nebo jiných právnických osob a fyzických osob a následně na stát.

 

 Nacistický teror se kromě židovských obcí týkal zejména Pravoslavné církve, které se nacističtí představitelé mstili za poskytnutí úkrytu pachatelům atentátu na R. Heydricha. V podobné situaci byly i některé nekatolické církve, ale i některé součásti katolické církve včetně řeholních řádů.

 

Připomínka Ministerstva vnitra tedy směřovala k tomu, aby bylo umožněno domoci se spravedlnosti těm náboženských společnostem, které se nejdříve staly obětí nacistického teroru a poté komunistického ignorování platného práva. Tuto zásadu obsahovalo i vydávání majetku podle jiných restitučních předpisů, a to podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

 

Smyslem uplatněné připomínky tedy bylo výhradně spravedlivé dokončení řízení probíhajících před rokem 1948 (a napravujících křivdy způsobené nacistickým režimem). Tato připomínka neměla žádnou spojitost s jinými tehdejšími právními skutečnostmi, zejména ne s pozemkovou reformou a její revizí z roku 1947. Ve vztahu k  majetku zabranému po druhé světové válce v souladu s tehdy platným právem, včetně tzv. Benešových dekretů (např. z důvodu že se jednalo o majetek zrádců a nepřátel československého národa apod.), neměla připomínka žádnou ambici. A ani mít nemohla, neboť restitučním předpisem zásadně nelze dodatečně měnit podmínky poválečného majetkového uspořádání.

 

Na závěr pouze doplňujeme, že Ministerstvo vnitra nebylo jediným připomínkovým místem, které v tomto duchu uplatnilo k předmětnému ustanovení připomínku.

 

 

 

---