Osobnost v čele státu
„Že jsem se stal prezidentem: na to jsem nebyl připraven. I když jsem byl uznán za hlavu naší zahraniční vlády, i když jsem už byl jist, že z té vojny vyjdeme svobodni a že se navrátím – co budu dělat, až zase budu doma, o tom jsem neměl kdy přemýšlet,“ vyprávěl Tomáš Garrigue Masaryk.
Krátce před zvolením uvažoval, že po návratu do vlasti bude možná opět docentem na univerzitě, poslancem a žurnalistou. 14. listopadu 1918 byl na první schůzi revolučního Národního shromáždění zvolen prezidentem Československé republiky. První volba proběhla aklamací členů shromáždění. Masaryk sám byl v té době ještě ve Spojených státech. Prezidentský slib složil až týden poté, 21. prosince 1918 po čtvrté hodině odpoledne ve starobylé sněmovně na Malé Straně, když se po čtyřletém exilu vrátil do Prahy a byl slavnostně uvítán na Wilsonově nádraží. Musel se rychle vpravovat do nových poměrů: „Vždyť se teprve mělo sklízet ovoce těch několika let práce za hranicemi, všech těch demarší a styků – tož o to jsem měl první starost.“ Vzpomínal i na chyby, které dělal: „...zapomněl jsem na presidentství a slíbil kamarádům, že den po přísaze přijdu do kavárny, kde jsme v roce čtrnáctém mívali své politické porady.“ Nevzal v úvahu, že je prezidentem, vypravil se z Hradu do města a aniž si to uvědomil, způsobil shluk lidu...
Přemýšlel o tom, jaký má být prezident demokratického státu. Mnozí si představovali, že funkce prezidenta bude více méně reprezentativní, bez možnosti zasahovat do politického vývoje: „Bylo to analogon přísně konstituční monarchie (anglické), ale u nás prvá ústava nebyla dost připravena ani v theorii ani prakticky, převzal jsem starý státní aparát a nové se dělalo pod tlakem poměrů od gruntu změněných... zasadil jsem se například o to, aby president měl ústavní právo nejen schvalovat návrhy vlády a parlamentu, ale účastnit se vládních porad a vystupovat podle potřeby iniciativně i v parlamentě.“ Ve všem, co dělal, se snažil pamatovat na to, že utváří zvyk pro budoucnost. Byl nucen zvyknout si na život hlavy státu: „Žil jsem až posud co nejvíce v soukromí, ale teď jsem se musel smířit s těmi strážemi dole, s parádami, recepcemi a se vší tou representací, co dělat, říkám někdy, to patří ke kšeftu,“ vzpomínal.
Podruhé byl Masaryk zvolen prezidentem, jakmile z prvních voleb vzešel nový zákonodárný sbor. Volba se uskutečnila 27. května 1920 v budově poslanecké sněmovny v Rudolfinu. Jedna z nejvýstavnějších staveb Prahy konce 19. století, dostavená roku 1884 podle návrhů architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze jako víceúčelový kulturní dům, sloužila od roku 1919 až do německé okupace jako Poslanecká sněmovna Československé republiky. Před prezidentskou volbou, v únoru téhož roku, byla přijata ústava a volební řád se systémem poměrného zastoupení. Masarykovi byla dána možnost třetí volby prezidentem.
Po uplynutí sedmiletého prezidentského období byl 27. května 1927 zvolen prezidentem potřetí. V atmosféře hospodářské prosperity, ale i řady politických afér a vznikajícího fašistického hnutí, byla proti němu vedena kampaň malé části tisku a politických skupin, které byly proti jeho demokratické koncepci. Získal však potřebnou třípětinovou většinu včetně hlasů Němců a opozičních socialistů. Poslední, čtvrtá volba prezidenta Masaryka do úřadu neproběhla ve znamení stranických sporů a jeho zvolení bylo vládou pokládáno za více méně samozřejmé. Volba měla být co nejslavnostnější a měla sloužit jako manifestace myšlenky demokratického československého státu. Z toho důvodu byla poprvé uspořádána ve Vladislavském sále Pražského hradu. Toto místo mělo odkazovat na dobu českých králů a na skutečnost, že Československá republika za sebou nemá „jen“ patnáctiletou minulost. 24. května 1934 byl Masaryk počtvrté zvolen 327 z celkem 418 platných hlasů poslanců. V listopadu 1935 oznámil Masaryk úmysl vzdát se funkce prezidenta a 14. prosince 1935 abdikoval.
Po uplynutí sedmiletého prezidentského období byl 27. května 1927 zvolen prezidentem potřetí. V atmosféře hospodářské prosperity, ale i řady politických afér a vznikajícího fašistického hnutí, byla proti němu vedena kampaň malé části tisku a politických skupin, které byly proti jeho demokratické koncepci. Získal však potřebnou třípětinovou většinu včetně hlasů Němců a opozičních socialistů. Poslední, čtvrtá volba prezidenta Masaryka do úřadu neproběhla ve znamení stranických sporů a jeho zvolení bylo vládou pokládáno za více méně samozřejmé. Volba měla být co nejslavnostnější a měla sloužit jako manifestace myšlenky demokratického československého státu. Z toho důvodu byla poprvé uspořádána ve Vladislavském sále Pražského hradu. Toto místo mělo odkazovat na dobu českých králů a na skutečnost, že Československá republika za sebou nemá „jen“ patnáctiletou minulost. 24. května 1934 byl Masaryk počtvrté zvolen 327 z celkem 418 platných hlasů poslanců. V listopadu 1935 oznámil Masaryk úmysl vzdát se funkce prezidenta a 14. prosince 1935 abdikoval.