Odbor azylové a migrační politiky  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

S Dominikem Dukou o Velikonocích, důvěře a přátelství v rodinách

 

Velikonoce jsou svátky skutečného přátelství, protože Kristus při večeři jasně říká: „Největší lásku má ten, kdo za své přátele dává život,“ připomíná Dominik Duka OP, kardinál a arcibiskup pražský, metropolita a primas český.
 
Pane kardinále, jaký je pro vás osobně význam Velikonoc?
Dominik Duka. Foto: Radoslav Bernat. Dominik Duka. Foto: Radoslav Bernat.
Z hlediska liturgie i křesťanství jsou Velikonoce největším svátkem. Je pravda, že žijeme v zemi, kde jsou jako největší svátek slaveny Vánoce. Těm snadněji rozumíme, protože narození dítěte je radostná událost, která zasahuje celé rodičovské generace i sourozence. Chceme-li pochopit křesťanství, musíme pochopit velmi složité svátky, kterými Velikonoce jsou. Víme, že se zrodily v úplně jiném podnebném pásmu, než je naše, v krajině, kde se dvakrát do roka zasívá a dvakrát sklízí. Kromě toho se dnes Velikonoce slaví na celé zeměkouli, a tak někde mají jaro a jinde podzim. Jsou to také svátky svobody, protože Židé odešli na poušť, aby obětovali beránka, ale už se nevrátili zpět a vydali se na cestu do svobody do své starobylé vlasti, kde předtím, v době Abrahámově, kočovali. Je důležité si uvědomit, že Velikonoce jsou také o Mesiáši, který podle starověké tradice vždy musel jít v čele zápasu. (Mesiáš – „pomazaný“ – označuje osobu pomazanou posvátným olejem a schopnou vykonávat úkoly určené Bohem. V křesťanství se jako Mesiáš označuje Ježíš Kristus). Chceme-li se ptát, co se o Velikonocích odehrálo, pak je to právě velkopáteční kříž a velikonoční večeře, kdy Kristus naznačuje, že on je ten, který přichází, aby navrátil člověku svobodu. Kristus jasně řekl, že nepřichází proto, aby obětoval životy druhých, ale aby on sám dal život za druhé. Jsou to svátky skutečného přátelství, protože Kristus při večeři jasně říká: Největší lásku má ten, kdo za své přátele dává život. Právě tady se myslím zrodila západní křesťanská civilizace, která se liší tím, že nebere život druhým. A ten, kdo chce jít Ježíšovou cestou, musí mít sílu a ochotu, když je to nutné, dát svůj život za druhé. To je podstata Velikonoc, které dokáží přitáhnout, ale současně vyvolají v člověku celou řadu otázek po smyslu života, opravdovém přátelství a otázce skutečné svobody. Člověk není bytost do sebe uzavřená, je schopen žít jen s druhými a pro druhé. Tak jsme přišli na svět. Byly to jen chvilky, když nám bylo čtyři pět let, kdy jsme tvrdili – „já sám si zavážu tkaničky, já sám...“ Lidská společnost nemůže fungovat bez vzájemné solidarity a důvěry.
 
A význam postní doby?
Již před Kristem říká filozof Filón Alexandrijský, že Velikonoce jsou svátky, během nichž se máme osvobodit od svých vlastních pout a závislostí. Proto půst není jen dieta, ale období, kdy si máme ověřit, jestli jsme schopni se něčeho zříci, abychom dosáhli určité mety.
 
Co znamenají Velikonoce pro společnost?
Přestali jsme být zemědělskou kulturou, čili Velikonoce jako svátky jara nás příliš neoslovují. Velikonoce jsou výzvou, abychom si položili otázku, na jakých základech stojí náš život. Proč je současná společnost bezradná? Proč je bez perspektivy? Postavit život jen na vlastním klidném, hédonickém životě uspokojí člověka jen po určitou dobu. Ukazuje se, že společnost, ve které jsme žili, vždycky myslela na budoucí generace, rodiče mysleli na své děti a vnuky. Podívejme se na všechny krásné zámky, kostely, které nás obklopují, ty byly stavěny i pro budoucnost a s perspektivou, že smrtí život nekončí. I o tom jsou Velikonoce, které neskončí ukřižováním Krista na Velký pátek, ale slovy o Kristově vzkříšení o sobotní noci, které je zárukou budoucnosti.
 
Jaké byly Velikonoce v době, kdy jste byl dělníkem v továrně, tajným členem dominikánského řádu, mladým knězem v pohraničí a pak v době nabyté svobody?
Vyrůstal jsem ve stínu kostela se hřbitovem a tak otázka lidí, kteří odešli na věčnost, mně nebyla cizí. Starší nám ukazovali, že žijeme také díky tomu, co vykonaly generace před námi. Tehdy to byly Velikonoce, které jsem prožíval v době, kdy doufat a mít naději bylo nutné, protože celý svět mého dětství se rozplynul, když nás vystěhovali, tatínka uvěznili a musel jsem čekat, až se vrátí. Tehdy jsem se naučil doufat, že jednoho dne to praskne, jednoho dne se této zemi vrátí svoboda. Velikonoce jako svátky svobody jsem prožíval i jako kněz v pohraničí, na Sokolovsku nebo v Jáchymově. V době, kdy jsem pracoval v Plzni v továrně, jsme Velikonoce slavili většinou v uzavřeném kroužku tajných dominikánů a dominikánek buď v Plzni, nebo v Praze-Lysolajích, kde dnes sídlí sestry dominikánky. Ve vězení na Borech jsme velikonoční Bílou sobotu prožívali nad šachovnicí – což byla kamufláž, a přitom jsme spolu s Václavem Havlem, jeho nakladatelem panem Vlčkem a několika dalšími slavili Velikonoce tím, že jsme si o nich vyprávěli. Ovšem Velký pátek jsem „slavil“ u vrtačky, protože jsem měl právě odpolední směnu (smích ).  Jako biskup a arcibiskup prožívám sice náročné, ale jedny z nejkrásnějších bohoslužeb v roce.
 
Zmínil jste Václava Havla, myslíte, že přes všechno jeho vnějšně projevované „bohémství“ byl věřící?
Náš poslední rozhovor, který se natáčel pro televizi (Společný výslech pro Českou televizi), končil jeho slovy: „My víme, že On je.“ Jeho bohémství nebyla laciná póza, ale hledání smyslu života. Jeho aktivity v politice v sobě měly rys nasazení za druhé. Určité bohémství mohlo v těžkých chvílích přinést odreagování, ale ve své podstatě to byl člověk velmi plachý, toužil po přátelství, po rodině a po dětech. Nakolik známe jeho život, víme, že mu tak trochu chyběla mateřská něha a pochopení, do toho pak ještě vstoupila politická situace, kdy se v padesátých a šedesátých letech nesnadně vyrovnával se skutečností, že je „buržoazní synek“, protože společnost levicových intelektuálů, do které zapadl, se dívala na svět trochu jinak. Musel se hledat a také se našel a není náhodou, že celý svět nám ho závidí.
 
Pane kardinále, dovolte mi prosím jednu velmi osobní otázku. Byl jste jako chlapec někdy zamilovaný?
Popravdě odpovím, že skutečnou zamilovanost jsem v tomto věku neprožil. Bylo jen nějaké povídání o tom, že tamta a ona dívka... Jak život šel, tak jsem si uvědomoval, že společnost musí něco udělat, aby se změnila v lepší svět, než byl svět nesvobody a diktatury. Můj život byl utvářen představou světa, který kráčí do svobody, a tím, že jsem měl možnost poznat roli církve. První zkušenosti jsem získával od kněží, kteří se nebáli mluvit pravdu. Dokázali být také nepříjemní a někdy jsem dostal i pohlavek, ale nevadilo mi to, poněvadž jsem věděl, že jsem si ho zasloužil (smích). Moje rozhodnutí být knězem, které přišlo ve čtrnácti letech, mě přivedlo k tomu, že jsem si uvědomil, že nebudu mít vlastní rodinu. Když se dnes po létech setkáváme se spolužáky a spolužačkami, tak na to téma i debatujeme. Podmínkou toho, aby mohl kněz dobře plnit své povolání, je být svobodný.
 
Jak žije kardinál Dominik Duka v denním praktickém životě? Jak hospodaříte?
Tím, že jsem pracoval ve fabrice a byl knězem bez státního souhlasu, musel jsem se o sebe starat sám. Co mi nikdy nešlo, bylo žehlení košil. Když jsem včas nedohlédl na správnou teplotu, byly od žehličky „oleštěné“ nebo se dokonce musely likvidovat. Pokud jsem byl knězem na farách v pohraničí, domácnost vedly řeholní sestry. Ve fabrice v Plzni jsme chodili na oběd do závodní jídelny, snídaně jsme ráno nestíhali, protože jsme měli modlení a bohoslužby. Při přípravě večeří jsme se střídali, ale když byla větší návštěva, rodina, se kterou jsme bydleli, nám pomáhala – nebožka paní Terezie nám navařila a přinesla jídlo. V Hradci Králové jsem zapadl do domácnosti pana arcibiskupa Otčenáška, kde vařily řádové sestry. Tady v Praze, za pana kardinála Tomáška, vařily sestry cyrilometodějky. Pan kardinál Vlk přivedl řádové setry z Polska a ty dosud vaří pro můj sekretariát i pro pana kardinála. Nikdy jsem nebyl příliš schopen nakupovat. Vzpomínám, že od dětství byl pro mne třeba nákup obleku s maminkou martyriem. Většinou jsme se vrátili po dlouhém vybírání tam, kde jsme viděli ten první, a ten jsme koupili. Když jsem si jednou při cestě vlakem do Olomouce, kde jsem přednášel, dal na nádraží kávu a zjistil, že stojí 35 korun, tak mě to nejprve překvapilo. Pokud občas něco kupuji, tak počítám – vezmu si svou výplatu ve Škodovce a násobím deseti, pak si vezmu cenu výrobku a také násobím deseti. A zjišťuji, že například taková elektronická zařízení, jaké máte tady na stole (diktafon), jsou laciná, a například kostka másla by musela stát sto, sto dvacet korun. Ale nestojí. Takto tedy počítám a říkám si: To si mohu a to si nesmím dovolit.

Neztratili jsme, nebo alespoň někteří z nás, úctu k rodičům a předkům?
Po listopadu 1989 se generace rodičů a prarodičů ukázala jako málo vzdělaná, s malou zkušeností. Jeden pan profesor vždy říkal, že když se mu zasekne počítač, jde za vnukem, který je rád, že může ukázat, že něco umí, zatímco syn se mu směje. Určitá neúcta k rodičům a prarodičům je dána částečně tím, že mladá generace vstoupila do nového světa. Možná je to podobný zlom, jako když Josef II. a  Marie Terezie zavedli povinnou školní docházku. Najednou děti, které přicházely ze školy, oponovaly rodičům a říkaly „tak to není“. (Rodiče tehdy neuměli číst a psát.) Měli bychom být spravedliví – současný stav je dětská nemoc, kterou neonemocněly děti, ale onemocněli jsme my starší. Co ovšem považuji za nebezpečné, jsou moderní technologie, které mohou dobře sloužit, ale berou nám práci. Přesto nezaměstnanost mladých lidí u nás je téměř nejnižší z celé Evropy a za to bychom měli děkovat politické reprezentaci za posledních pětadvacet let. Jiná je situace ve Španělsku, Itálii a částečně ve Francii. Tento problém je třeba řešit a nevyřešíme jej bez rodiny, kde nechybí vzájemná úcta a přátelství.
 
Podporuje společnost a církev dostatečně rodinu?
Když nahlédnete do programů politických stran, zjistíte, že všichni mluví o rodině a o tom, jak ji budou podporovat. Na druhé straně je třeba říct, že politika pro rodinu příliš mnoho neudělala. Ze strany církve musíme pokorně vyznat, že máme celou řadu dluhů. Na druhou stranu se po listopadu 1989 podařilo zorganizovat takzvaná rodinná centra, která se zabývají přípravou na manželství. Na ní se podílejí i manželé středního věku, kteří mohou nabídnout své zkušenosti, psychologové, sociologové a právníci. Máme programy i pro ty, kteří v manželství ztroskotali. Církev se v rámci charity podílí také na práci v domovech pro týrané děti nebo pro matky s dítětem (ve spolupráci s jinými organizacemi). Určitě by se dalo dělat ještě mnohem více. Rodina potřebuje ze strany společnosti uznání. 
 
Proč jsou často oslavováni ti, kteří nepoctivě nabyli majetek?
Před pětadvaceti lety se říkalo „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Protože jsem prožil hodně roků v prostředí fabriky, tak vím, co to bylo „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Mohu se i veřejně vyzpovídat, že když jsem jel pro dlaždice na opravu jedné budovy, nesl jsem bonboniéru a strašně jsem se styděl. Musíme si přiznat, že to, že lidé nechtějí platit daně nebo staví život na úplatcích, je určitá vývojová linie. Myslím si, že to, co nás nejvíc sužuje, je nekvalitní práce. Podívejme se na tunel Blanka. V tomto případě mám někdy pocit, že nás zachrání jen ten nejtvrdší kapitalismus. Přece není možná takováto nezodpovědnost. Ovšem ať nikdo z policistů nebo pánů prokurátorů nežije v iluzi, že na této zemi založí dokonalou společnost, která se ničím neproviní. Jestliže ovšem někdo po úspěšné operaci dá lékaři pozornost, není to úplatek, je to projev vděčnosti. Nezabíjejme tento pocit v lidech.
 
Před časem jste řekl, že se drolí společnost i stát, že nejsme v ekonomické, ale morální krizi. Existuje demokratická diskuse uvnitř stran a hnutí?
Jestliže někdo projde dobrou rodinnou výchovou, ví, že neexistuje svoboda bez zodpovědnosti. Šťastný může být člověk tam, kde je důvěra a přátelství. To jsme ve společnosti podcenili. Bereme jako běžné, že politik může slíbit cokoli. Na druhé straně je neuvěřitelné, že lidé jsou ochotni věřit čemukoli. Co to vypovídá o naší společnosti? Rostou nám počty absolventů vysokých a středních škol, ale neučí se tam nějaké fikce? Jsou lidé schopni se dobře orientovat? Protože jsme žili ve fikci čtyřicet let, tak to neumíme. Mladší generace utíká od společenské a politické odpovědnosti. Jak udržet stát, kde politické strany, když sečteme počty jejich členů, nemají ani dvě tři procenta z celkového počtu obyvatel. Společnost se velmi individualizovala. A existují problémy, například když někdo rozhodne o zastavení téměř dostavěné spalovny. Kdo zaplatí ty škody? Stát? – To znamená my všichni. Má jednotlivec právo takto prosazovat svůj názor? Přetrvávají také ideologické polopravdy z  minulé doby, stát je někdy chápán jako organizované násilí, proti kterému musíme bojovat a nebo jej okrást. To je pokládáno některými za hrdinství. Mluvíme o občanské společnosti, ale nedefinovali jsme, kdo je občan. Ten, kdo neplatí daně a nezajímá se o společné věci, není občan. Úplně se ztratila hranice mezi právem a zneužitím práva, mezi odpovědností a nezodpovědností. Z politiky se stává zaměstnání a celý politický život je naplněn byrokracií a technickými pravidly, ale zapomíná se na podstatu. Potom není ani prostor pro rozumnou diskusi.
 
Jaký je počet katolíků, věřících organizovaných v jiných církvích a dalších, kteří nejsou organizováni v žádné církvi?
Počet pokřtěných členů křesťanských církví je kolem čtyřiceti procent. Výsledky statistiky jsou velmi nepřesné, poněvadž otázka ve statistickém šetření byla dobrovolná, polovina lidí na ni vůbec neodpověděla a část odpovídala různorodě. Přibližně patnáct procent obyvatelstva je aktivní v církvích, pak je velká skupina lidí, kteří, jak říká profesor Halík, věří v „něco“. Jen sedm až deset procent se proklamují jako ateisté (celosvětově je tento počet jen přibližně dvě procenta).
 
Pane kardinále, jak funguje spolupráce s institucemi státu při vydávání církevního majetku?
V současné době se vydávání majetku zlepšilo, dvacet procent je vydáno a dalších padesát procent je v procesu vydávání. Ukázalo se, že některé záznamy nebyly přesně vedeny, že je zapotřebí je vyjasnit, „doměřit“. Zbylých pětadvacet procent se musí objasnit z obou stran. Bitva o restituce byla příliš velká, takže část úředníků zastrašila. Podle průzkumu dnes víme, že přes padesát procent lidí restituce ani nezajímají, protože si spočítají, že se jedná o nepatrnou částku ve srovnání s rozpočtem a velikostí země. Třicet procent lidí je spokojeno s tím, že k restitucím a nápravě křivd došlo a dvacet procent restituce zásadně odmítá.
 
Jaké máte zkušenosti s postojem obcí při řešení církevních restitucí?
Po pravdě, ve většině obcí žádné problémy nejsou. Někdy obec vědomě nebo i nevědomě nedodržela majetkoprávní vztahy. Když například v šedesátých letech stavěla hřiště, tak se příliš neřešilo, komu patří pozemek, protože byl státu. Co dnes dělat se sportovním klubem, který funguje na církevním pozemku? Snažíme se rozumně lidsky dohodnout, protože víme, že se jedná také o formování mládeže. Druhá strana může na oplátku například přispět na kostel, který budeme opravovat. Nebo se někde nedohodneme, protože přijdou horké hlavy. I naše lidi ale proto vedeme k tomu, že některé věci nemůžeme změnit za dne na den.
 
Kolik z více než deseti tisíc církevních památek bude třeba opravit?
Církev je majitelem téměř poloviny církevních památek. Zřekli jsme se státních dotací na provoz církve, které nám dříve byly vypláceny za zkonfiskovaný majetek, který je nyní zčásti vracen. Každý majitel památek, i církev, může na jejich rekonstrukce požádat o podporu z evropských fondů, fondu záchrany kulturního dědictví a dalších. Jak bude majetek církvi postupně navracen, budeme vidět, kolik může vynést. A víme, že potřebujeme posílit prostředky na charitativní služby i na opravy památek. Představa, že by církev, aniž by mohla čerpat různé fondy, financovala opravy všech památek jen sama, není reálná.
 
Zuzana Pacinová

 
Mons. Dominik Jaroslav Duka OP (*1943 v Hradci Králové). Vyrůstal v rodině vojáka z povolání, který byl v 50. letech vězněn spolu s důstojníky západní fronty. V roce 1960 maturoval na gymnáziu, další studium mu nebylo umožněno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ a vyučil se strojním zámečníkem. V roce 1965 byl přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Roku 1968 vstoupil tajně do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. Roku 1970 přijal kněžské svěcení a pět let působil jako kněz v pohraničních oblastech. V roce 1975 mu byl odňat„státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak patnáct let v továrně Škoda-Plzeň. V roce 1979 získal licenciát teologie ve Varšavě. V roce 1981 byl patnáct měsíců vězněn v Plzni-Borech. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR, přednášel biblistiku na UP v Olomouci. Roku 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým, 13. února 2010 byl papežem Benediktem XVI. Jmenován 36. arcibiskupem pražským. Od roku 2010 je předsedou České biskupské konference. V lednu 2012 Svatý otec Benedikt XVI. oznámil jeho nominaci kardinálem, odznaky kardinálské hodnosti převzal ve Vatikánu v únoru 2012.
 

 

vytisknout  e-mailem