Jednotlivá Oddělení evidence movitých památek Národního památkového ústavu totiž po celé republice od 90. let soustavně mapují, dokumentují a evidují památkově a umělecko-historicky cenné předměty a na základě údajů z této evidence následně zpracovávají pro Policii České republiky podklady pro pátrání – fotografie, popisy a další údaje o předmětech, které byly odcizeny. Jiné doklady o tom, jak kradený předmět vypadal, totiž často neexistují. V praxi to znamená, že poté, co vlastník ohlásí na policii krádež starožitnosti, pracovníci NPÚ vyhledají detaily předmětu v databázi a policii je poskytnou jako podklad pro pátrání. Tím však jejich úkol zdaleka nekončí. Další významnou složkou jejich práce je tzv. ztotožnění předmětu ve chvíli, kdy je objeven – tedy doložení, že se jedná právě o onen ukradený předmět a ne jeho kopii nebo dílo jen podobné. Tím poskytnou argumenty k požadování návratu díla jeho vlastníkovi. Experti Národního památkového ústavu takový předmět bezpečně identifikují, dodají konkrétní fakta a uvedou přesné detaily. „O ty posudky se potom můžeme opřít,“ říká pplk. PhDr. Petr Konopiský z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR. Policie se následně svými prostředky snaží o návrat předmětu do republiky a jeho předání vlastníkovi. Taková varianta je totiž efektivnější a pro stát i levnější než cesta druhá – prostřednictvím soudních sporů.

 

K navrácení nalezeného předmětu však důkaz, že se jedná o předmět kradený, nestačí. Jeho noví vlastníci často draze koupenou věc vydat nechtějí a argumentují tím, že ji nabyli v dobré víře a o jejím nelegálním původu nevěděli. To být pravda může a nemusí – cest, jak si opatřit doklady, je celá řada a překupníci je dobře znají a využívají jich. Rozhodnout v dané věci je pak v kompetenci zahraničních soudů; žalobu k nim může podat původní vlastník, ale porovnání nákladů na soudní řízení s cenou předmětu vede často k jeho rezignaci. V důležitějších případech se žaloby může ujmout Ministerstvo kultury, ale ani v takovém případě není výsledek jistý.

 

Předměty prezentované právě na výstavě „Víra“ odcizená a navrácená jsou jen malou ukázkou toho, co se v poslední době navrátit podařilo. Policisté z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR přitom zdůrazňují význam, který pro ně spolupráce se specialisty Národního památkového ústavu má. Expertů na daný obor má policie minimum, a proto potřebují kvalitní podklady, které jim Národní památkový ústav připraví. „My bychom se bez Vaší spolupráce neobešli,“ přiznává pplk. Mgr. Petr Král z Policejního prezidia ČR. Není totiž výjimkou, že ukradené věci jsou – pro zmatení pátrajících – upravovány, například přetírány, ale i přeřezávány, končetiny jsou nasazovány v jiném úhlu apod. Jejich identifikace a ztotožnění pak bývá náročnou záležitostí.

 

Výstava v Muzeu Policie České republiky, která potrvá do konce srpna, představuje převážně dřevěné sochy ukradené v průběhu 90. let v českých kostelech, následně dlouhé roky nezvěstné, ale nakonec za spolupráce Policie České republiky a Národního památkového ústavu vypátrané a navrácené zpět svým majitelům. Osudy ukradených děl přitom bývají pestré. Například socha sv. Rocha byla odcizena v roce 1991 z kostela sv. Vavřince v obci Luka (okr. Karlovy Vary). Řadu let o ní nebyly žádné zprávy, až v roce 2012 byla nabízena na webovém portálu aukční síně v Norimberku. Shodou okolností ji zde vydražil český občan, který o jejím nelegálním původu s největší pravděpodobností nevěděl, a odvezl ji zpátky do Čech. Po ztotožnění sochy policií ji – protože nechtěl mít problémy – vrátil původnímu majiteli. 

Socha andílka pocházející z 1. poloviny 18. stol. byla ukradena až v roce 2003 z kostela sv. Mikuláše v Březové u Vítkova (okr. Opava). V roce 2009 byla nalezena italskou policií při domovní prohlídce prováděné v rámci vyšetřování jiné trestné činnosti. Trvalo několik let, než italská strana rozhodla o jejím navrácení – shodou okolností právě v době, kdy byla v Itálii delegace tehdejší ministryně kultury Aleny Hanákové, která sošku anděla následně dopravila do vlasti.

Poměrně rozměrná socha sv. Jana Nepomuckého byla ukradena v roce 1996 z kostela v Kovářově u Písku. V roce 2013 byla nabízena na webu aukčního portálu Weser v Brémách. Vedení města se v tomto případě k záležitosti postavilo vstřícně a vzalo si za svou čest zajistit navrácení díla do České Republiky; celou kauzu náležitě zveřejnilo a přimělo místního obchodníka se starožitnostmi k vydání sochy. Původnímu vlastníkovi pak byla poslána běžnou kurýrní službou v pevné bedně vystlané polystyrenem.

Drobná polychromovaná plastika sv. Anny Samotřetí byla ukradena v roce 1999 z kostela sv. Jakuba Většího ve Velké Losenici. Objevena byla u nizozemského prodejce, pro získání zpět však bylo v tomto případě nutné připravit nejen posudek NPÚ, ale také kriminalistického ústavu PČR.

Jsou však i případy, kdy nalezení děl, často při šetření v souvislosti s jiným typem kriminality, neznamená jejich navrácení vlastníkovi. Předměty se totiž nepodaří ztotožnit, nebo nelze zjistit, komu patří. Dnes je evidence předmětů Národního památkového ústavu obsáhlá, čítá desetitisíce položek, avšak pracovat se na ní začalo až v roce 1992, po nástupu první vlny vykrádání kostelů. O podobě předmětů ukradených ještě před provedením evidence často neexistuje jediný doklad, jestliže tedy onen předmět „neměl štěstí“ a nebyl náhodou zachycen například na svatební fotografii za novomanželským párem.

Motivy lidí, kteří kupují odcizené věci – ať už vědomě či nevědomě – jsou různé. Většinou se ale nejedná o zapálené sběratele, kteří bez získání vytouženého předmětu nemohou žít. Na objednávku jsou kradeny jen věci v cenách statisíců eur. Hodnota většiny odcizených věcí je však vyčíslena ve značně nižších částkách – a objevují se v běžné nabídce starožitníků. Znám je ale i případ, kdy se původní bohaté vybavení kaple stalo výzdobou nevěstince. Návrat kradených předmětů původním vlastníkům je však žádoucí v každém případě a Národnímu památkovému ústavu je ctí se na tomto procesu podílet.