Odbor azylové a migrační politiky  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Definice tržiště a aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu

Konzultace 

 

TržištěTržiště

Obchodní aktivity provozované na tržištích patří mezi ty oblasti ekonomické činnosti, které vyžadují zvýšenou, respektive specifickou zákonnou regulaci. Jedním z jejích projevů je rovněž zákaz prodávat na tržištích lihoviny a tabákové výrobky. Aplikace tohoto zákazu je ovšem odvislá od samotné definice tržiště, k jejímuž chápání aktuálně přispěl též Nejvyšší správní soud.

Zákaz prodeje lihovin a tabákových výrobků na tržištích je obsažen v ustanovení § 133 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, podle jehož znění účinného v době rozhodné pro předmětnou kauzu bylo zakázáno prodávat lihoviny a tabákové výrobky „na tržištích, v tržnicích a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu“ (podle aktuálního znění ustanovení se tento zákaz vztahuje na „stánky, tržiště (tržnice) nebo místa, které nesplňují technické požadavky na územně technické, účelové a stavebně technické řešení staveb a které nejsou zkolaudovány k prodeji zboží nebo poskytování hostinských služeb“). V obou případech je však rozhodující definice pojmu tržiště, neboť má-li nějaké prodejní místo status tržiště, je na něm prodej lihovin či tabákových výrobků zakázán bez dalšího, tj. jakékoliv jiné aspekty tohoto prodejního místa jsou již irelevantní (v tomto ohledu viz judikát Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 89/2005-54).

Tržiště. Foto Radoslav BernatTržiště. Foto Radoslav Bernat

Zákon o spotřebních daních pro svoji potřebu definuje tržiště v ustanovení § 132 písm. d), a to ve znění rozhodném pro předmětnou kauzu jako „volně přístupný prostor, kde dochází k prodeji zboží nebo poskytování služeb, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky, pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb“. Při aplikaci jazykového výkladu tohoto ustanovení se problematickou stává právě formulace „zařízení, která jsou určena“, neboť připouští v podstatě dva rovnocenné výklady: toto určení lze chápat buď ve smyslu splnění všech zákonných podmínek pro předmětná zařízení nebo naopak ve smyslu faktického určení z vůle prodávajícího či jiné relevantní osoby či určení skutečným nebo obvyklým užitím. V zásadě tak vznikla otázka, zda předmětné ustanovení zákona o spotřebních daních hovořilo pouze o legálních „tržištích de iure“ nebo naopak o „tržištích de facto“, na základě účelového chápání tržiště, bez ohledu na jeho legální či nelegální povahu.

Praktické důsledky této dvojakosti se projevily právě v předmětné kauze projednávané před Nejvyšším správním soudem. Na jejím počátku stálo rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 27. října 2004, jímž byla podnikateli N. D. G. uložena pokuta 30 000 Kč a vysloveno propadnutí zajištěných lihovin a tabákových výrobků, a to jako sankce za správní delikt spočívající v porušení zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků podle § 133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, jehož se měl dotyčný dopustit 11. června 2004 na tržišti v obci Hazlov.

Podnikatel N. D. G. ovšem prodával legálně nabyté kolkované lihoviny a tabákové výrobky v provozovně řádně zkolaudované k prodeji zboží, přičemž tato provozovna byla v dané lokalitě jedinou s tímto legálním statutem. Ostatní provozovny v jejím okolí naopak vznikly živelně a vytvořené tržiště bylo tedy založeno faktickou cestou bez právního podkladu. De iure se tedy vůbec o tržiště nejednalo. Odvolání podnikatele N. D. G. proti rozhodnutí Celního úřadu Cheb bylo ovšem nadřízeným Celním ředitelstvím Plzeň zamítnuto, v důsledku čehož se dotyčný obrátil na soud. Dne 31. ledna 2007 ve věci rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí Celního ředitelství zrušil. To konečně reagovalo kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, který svým rozsudkem 2 Afs 46/2007-103 ze dne 18. prosince 2007 stížnost zamítl, a tedy rozsudek Krajského soudu ve prospěch podnikatele N. D. G. potvrdil.

Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že podstata sporu leží právě ve výkladu tehdejšího ustanovení § 132 písm. d) zákona o spotřebních daních, tedy v otázce, zda se zákaz nabídky a prodeje lihovin vztahoval pouze na tržiště legální, či naopak na veškerá účelově vymezená tržiště bez ohledu na jejich právní status. Rozsudek zde výslovně zmiňuje výše uvedenou možnost dvojího jazykového výkladu předmětného ustanovení, nicméně s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 643/06 ze dne 13. září 2007 (a další obdobné nálezy) konstatuje, že zákaz prodeje lihovin a tabákových výrobků je třeba považovat za zákonné omezení základního práva svobodně podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. V takovém případě pak platí zásada, podle níž je třeba za situace dvojího možného výkladu veřejnoprávní normy volit takový výklad, který méně nebo vůbec zasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod. V daném případě je takovým výkladem nepochybně chápání pojmu tržiště podle § 132 písm. d) zákona o spotřebních daních ve smyslu tržiště legálního.

Celní ředitelství ve své kasační stížnosti mimo jiné argumentovalo, že vztahování zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků pouze na legální tržiště znamená faktickou legalizaci takového prodeje na tržištích nelegálních. Takový závěr ovšem Nejvyšší správní soud odmítl, neboť poukázal na skutečnost, že podnikatel N. D. G. prodával lihoviny a tabákové výrobky v objektu k tomu určeném a pro daný účel zkolaudovaném, a jako jediný ze všech prodejců v dané lokalitě tak činil zcela legálně. Skutečnost, že v okolí provozovny následně živelně vzniklo nelegální tržiště, aniž to mohl N. D. G. reálně ovlivnit, mu nemůže být přičítána k tíži. Prakticky by tak porušení zákona ze strany N. D. G. bylo založeno protiprávním jednáním jiných osob. Přitom „postih či případnou nemožnost postihu jiných osob nelze řešit tím, že by správní orgán potrestal subjekt, který se protiprávního jednání nedopustil“. Takové pojetí deliktní odpovědnosti nepochybně neodpovídá konceptu právního státu. Porušení zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků na tržištích se tedy podle někdejšího znění ustanovení § 133 odst. 1 zákona o spotřebních daních bylo možné dopustit pouze prodejem na tržišti legálně existujícím.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 6/2008.

Text: JUDr. Jiří Kroupa

vytisknout  e-mailem