Projekt s podporou kraje: Investice do lidských zdrojů očima střední školy
Jak dostat 120 notebooků mezi žáky, aby to školu, zřizovatele a stát nestálo ani korunu? Střední škole informatiky a služeb ve Dvoře Králové nad Labem se to povedlo, a to uskutečněním projektu Notebook pro každého.
Na počátku byla zkušenost z domova. Až do vánoc roku 2006 jsme měli v rodině pouze jeden počítač, o který jsme se všichni čtyři přetahovali. Pak dostal každý z našich synů notebook s tím, že si na něj oba podstatnou částí přispěli. Vlastní podíl synů zdůrazňuji, neboť o něm budu psát později.
Starší syn byl tehdy v prvním ročníku gymnázia. Nedokážu popsat svůj údiv, když po několika měsících sepsal práci v rámci Středoškolské odborné činnosti (SOČ) o problematice izraelsko-libanonských vztahů a s touto prací nakonec celostátní kolo SOČ vyhrál. Kromě zájmu o danou problematiku a kladného působení učitele dějepisu přitom byla rozhodující možnost práce s vlastním počítačem, přístupu k informačním zdrojům na internetu a komunikace se zahraničím. Jsem přesvědčen, že dětem stačí vytvořit podmínky, nenápadně jim ukazovat směr a pak nás překvapí svými schopnostmi.
Dalším významným faktorem byly mé cesty v rámci programu Socrates do Švédska, na Island, do Francie, Itálie, Portugalska, Španělska a Spojeného království. V prvních dvou zmiňovaných zemích byl již v roce 2000 v každé třídě dataprojektor a počítač s internetem. Ne náhodou jsou severské země a zejména Finsko v čele světových žebříčků výsledků vzdělávání PISA. Státní školy ve Francii a Itálii, které jsem navštívil, na tom byly s vybavením informačními a komunikačními technologiemi hůře než my. Základním poznatkem ze Spojeného království se stala skutečnost, že přístup ke vzdělání je dán sociálním původem a finančními možnostmi rodičů. Rozdíly mezi výsledky a podmínkami prestižních soukromých škol a většiny státních škol jsou velmi výrazné. Je možné, že i v naší zemi jsou předpoklady pro úspěšné vzdělávání závislé od sociálního postavení a finančních možností rodiny? Odpověď zní ano. Doložit to mohou empiricky ověřitelné výsledky vzdělávání žáků oboru informační technologie naší školy dle toho, zda mají nebo nemají doma svůj vlastní počítač, či výmluvný i mnohokrát uváděný stav, kdy pouze devět procent studentů z dělnických rodin studuje na vysoké škole.
Čtyřikrát nad průměrem EU
Na Střední škole informatiky a služeb ve Dvoře Králové nad Labem má 610 žáků k dispozici devět počítačových učeben s 250 stanicemi. Jeden počítač tak připadá na 2,5 žáka, což je čtyřikrát více, než je doporučený průměr Evropské unie. Také se nám velmi osvědčilo budování učeben s 32 a více stanicemi, kde se vejde celá třída. Jednak nemusíme tolik hodin dělit a na druhou stranu je možné pomocí interaktivní tabule vést výuku některých všeobecně vzdělávacích předmětů způsobem, který si ani sám vyučující nedokázal před rokem představit.
Pak již zbývalo vyhlásit výběrové řízení na dodavatele notebooků. Chtěli jsme konfiguraci, která by umožnila spouštění i náročných grafických aplikací. Požadovali jsme tříletou záruku (po dobu splácení), zajištění servisu a zejména legální software. Předpokládali jsme, že centrální nákup počítačů přinese výrazné snížení ceny. Což se potvrdilo a počítače dle typu se nám podařilo získat za cenu o 45 až 50 procent nižší, než je internetový konfigurátor výrobce. Pak již zbývalo připravit smlouvu mezi školou a žáky, respektive jejich zákonnými zástupci. Právní postavení školy bylo zesíleno postavením zákonných zástupců žáka jako účastníků smlouvy a také jako ručitelů.
Kdo chce, ten může
Protože máme za sebou dva roky existence projektu, provedli jsme několik úprav. V roce 2007 jsme měli 36 splátek po 680 Kč měsíčně. V roce 2008 jsme zvolili vyšší první splátku (v rámci minimalizace rizik) ve výši 5000 Kč a 36 splátek ve výši 360 Kč nebo 470 Kč (dle zvoleného typu). Projekt Notebook pro každého se tak stává projektem Notebook pro každého, kdo chce. Neboť každý žák si může bez potíží na splátky vydělat na brigádě, a tak je to správné. Snažili jsme se pomoci žákům, kteří chtějí pro přípravu do školy využívat počítačovou techniku, ale z nejrůznějších důvodů si ji nemohou pořídit. Těm, kteří nechtějí, ani tento projekt nedokáže pomoci. Uvedený pilotní projekt splnil očekávání a tímto způsobem je tedy možné financovat a dostat počítače mezi žáky. Záměrem bylo projekt tvořit v reálných, tržních podmínkách, aby se ověřila udržitelnost a opakovatelnost i v jiných školách.
Celkové perspektivy na zlepšení vybavení škol informačními a komunikačními technologiemi však optimistické nejsou. Dokud nebude stát dávat školám účelově vázané prostředky na vybavení ICT (například 1000 Kč na žáka tři roky po sobě) nepohneme se z místa. Peníze z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, které jsou nastaveny jako neinvestiční, v tom mnoho nepomohou. Navíc se každý může podívat na výsledky prvních výzev – jaká část šla nejrůznějším soukromým vzdělávacím agenturám a jaká do škol? To budeme mít vzdělané učitele, kteří nemají na čem a kde učit? Zavedení možnosti podání třech přihlášek na střední školy, tedy nárůst přihlášek, a skutečnost, že přijímací řízení zůstalo správním řízením, znamenají pro naší školu navíc na poštovném tolik, že by se za tyto peníze dal nakoupit dataprojektor. Co potřebuje školství více?
Text Mgr. Petr Vojtěch, ředitel SŠIS Dvůr Králové
Foto Josef Zahradník, Radoslav Bernat