Občané, architekti a veřejná správa: Určení rolí v participativních procesech
Participace veřejnosti, respektive uživatelů výsledného projektu, na navrhování a plánování je u nás vnímána jako stále důležitější téma. Pokud jsou uživatelé zapojeni ve správný čas v postupu navrhování v dobře strukturované diskusi, přinášejí architektovi cenné detailní znalosti o svém vztahu k místu a svých potřebách či mohou dávat zpětnou vazbu k variantám. Na to ale musí být participace včas a kvalitně připravena, nadšení a víra v transparentnost diskuse samy o sobě nestačí.
Tento text přináší základní orientaci v rolích v rámci procesu participace a pojmenovává hlavní chyby, kterých se dnes bohužel vyskytuje velké množství; nenahradí však nutné hlubší znalosti a zkušenost potřebné k naplánování participace.
Co to znamená participace?
Veřejné projednávání. Foto: Petr Klápště. Lidé budou mít vždy snahu vyjadřovat se k dění, které je ovlivňuje. Pokud nedostanou impulz formou včasné výzvy a dobře připravených témat a otázek, ozývají se k tématům dle svého uvážení v čase, kdy se o nich dozvědí. Protože jsou v plánovacích a projekčních procesech laici, hrozí řešení málo podstatných věcí nebo těch podstatných v nevhodnou dobu (obvykle pozdě na to, aby mohly být požadavky snadno zapracovány). Cílená participace znamená při dobré znalosti plánovacího procesu průběžně vytipovávat a otevírat relevantní témata a připravovat otázky i způsob diskusí tak, aby byly věcné a efektivní. Participace (na rozdíl od průzkumů veřejného mínění) neznamená ptát se pouze obecně na to, co si lidé myslí, ale informovat je a ptát se velmi konkrétně na to, co architekti potřebují vědět, aby mohli kvalitně odvést svou odbornou práci a naplnit potřeby lidí.
Role v návrhovém procesu v zastupitelské demokracii – vztah autorizovaného odborníka, uživatelů prostoru a veřejné správy
V procesu přípravy projektů a plánů pro veřejnost (veřejné prostory, urbanismus, plánování, veřejné budovy) se v uspořádání zastupitelské demokracie potkávají tři typově rozdílné a nezastupitelné role:
- uživatelé – nositelé místní či detailní znalosti. Jsou současnými nebo budoucími uživateli řešeného místa – a tudíž by jim měl návrh vyhovovat.
- architekti, projektanti a experti – nositelé odborné znalosti. Přinášejí praktické odborné znalosti a dovednosti a metodiky projektování a plánování, přenášejí zkušenosti z jiných podobných projektů.
- veřejná správa – nositelé pravomoci a odpovědnosti. Leží na nich pravomoc a s ní spojená zodpovědnost ve standardních procedurách zastupitelské demokracie – na základě odborných podkladů rozhodují a nesou za to odpovědnost.
Podrobnější dělení a popis těchto skupin je obsažen v tabulce 1. Participace neznamená nové rozložení těchto rolí, ale cestu k jejich vyváženému uplatnění v situaci společenských změn. Představuje reakci na klesající efektivitu politických stran coby nástroje zpětné vazby uživatelů (ubývá množství i pestrost členů) a na rostoucí rozrůznění potřeb, hodnot a životních stylů jednotlivců. Hledá postupy, které umožní, aby všechny role byly v rozhodovacím procesu vhodně zastoupeny. Pokud nějaká z rolí chybí či jsou její zástupci tlačeni do jiné role nebo si sami jinou roli přivlastňují, projeví se to na kvalitě výsledku; přitom se to v praxi dnes děje velmi často. Proto znamená cíleně plánovaná participace zejména důraz na dodržování těchto rolí.
Klíčoví jednotlivci – architekt a facilitátor
Pro využití vstupů od uživatelů v architektonickém návrhu je důležitá schopnost architekta vstupy zapracovat. Dalo by se to symbolicky vyjádřit rovnicí:
Kvalitní zadání se vstupy od uživatelů x kvalitní projektant = kvalitní projekt.
Všimněte si, že v rovnici není sčítání, ale násobení; tedy pokud násobíme jakkoli vysoké číslo nulou, dostaneme opět nulu. Pokud nejsou veřejné diskuse strukturovaně a cíleně vedené, architekt se potřeby uživatelů nedozví; proto je třeba odborník na vedení diskusí s pracovními výstupy – facilitátor. A pokud není architekt schopen tvůrčím způsobem zapracovat participativní výstupy do výsledného návrhu, celá participace se stává pouhou hrou bez reálného dopadu. Výběr zkušeného facilitátora a kvalitního architekta jsou tak nepodkročitelnými podmínkami pro úspěch participace. Při nesplnění byť jen jedné z těchto podmínek přijdou vstupy participujících – a tedy i jejich dobrovolně investovaný čas – nazmar.
Nároky na architekta v participativním procesu
Navrhování a plánování je kreativní proces, který nelze plně kvantifikovat a redukovat na dosahování kompromisů – tedy hledání nejméně nevyhovující varianty z pohledu protichůdných požadavků. „Chytrý“ koncept stojí mimo „tupé“ kompromisy a může naplnit zdánlivě protichůdné potřeby a požadavky nápadem, který vychází z jedinečných podmínek daného projektu nebo plánu. Často se v chytrém návrhu podaří přetočit slabé stránky do výhod či jedním opatřením vyřešit několik problémů najednou, lidově řečeno „zabít víc much jednou ranou“. Pro takovouto kreativní kvalitativní optimalizaci s využitím výstupů participace (například mezi požadavky navzájem, ekonomickými, legislativními a technickými požadavky) je tudíž nezbytný kvalitní architekt, který má zároveň následující schopnosti:
- Je ochoten a schopen pracovat s kvalitativními daty.
- Je ochoten a schopen vytvořit několik odlišných variant.
- Vytváří koncepci, nikoli pouze mechanicky plní zadání a je schopen koncepci laicky srozumitelně prezentovat.
- Budí důvěru – což zásadně souvisí se způsobem jeho výběru a jeho „nezávislosti“ a dále se schopností komunikovat s laiky.
Nároky na facilitátora v architektuře a urbanismu
Pro maximální „vytěžení“ znalostí a aspirací participujících je nezbytný zkušený facilitátor. Na jeho výkonu závisí, zda se vstupy od participujících podaří přetavit v užitečný podklad. U projekčních prací v časté situaci, kdy veřejná správa nebo vybraný architekt nemá žádné, či má pouze malé zkušenosti s participací (a nemůže facilitátora „nabrífovat“), je nutné, aby facilitátor měl dostatečné znalosti o projekčních postupech a podle nich mohl strukturovat výstupy a aby chápal a respektoval profesní odpovědnost architekta. Zejména by měl vědět, jaké vstupy a kdy architekt pro svoji práci potřebuje a rozumět principu kreativní kvalitativní optimalizace – viz výše.
Proces participace a tvorby návrhu
Tvorba plánu participace obvykle vychází z definice cílových skupin a projekčního postupu – tedy od koho, co a kdy je třeba zjistit. Teprve když máme tuto představu, je možné určit vhodné metody, jak na to. V přehledné formě nejtypičtější rozvahu pro případ veřejného prostoru obsahuje tabulka 2, která je strukturovaná podle návrhových fází projekce. Při plánování participace je třeba myslet zejména na následující skutečnosti:
- Architektura tvoří prostor pro lidské aktivity – požadavky od uživatelů tak musí mít formát aktivit, aby architekt rozuměl, co lidé opravdu v prostoru chtějí dělat.
- Klíčovým okamžikem je zadání. Architekt potřebuje znát hlavní vstupy dřív, než začne kreslit. Proto i když se lidé nezajímají a nejsou aktivní, je třeba je motivovat a vstupy od nich získat.
- Varianty návrhu by měly sloužit pro prozkoumávání nejrůznějších možností a pokrývat skutečně nabízející se šíři reakce na vstupy. Nepředpokládá se prostý výběr varianty, ale zpětná vazba ke všem a následně vytvoření finálního řešení – které se obvykle ještě od variant liší.
- Při dlouhodobém využívání participace se vyplatí shromažďovat informace od uživatelů (vnímané problémy a hodnoty) systematicky – například pomocí územně analytických podkladů.
Osobní setkání a přímé diskuse přinášejí při participativních projektech několik nezastupitelných přínosů. Participující se informují mezi sebou – začínají chápat, že pro ně nepochopitelné řešení není důsledkem zvůle architekta nebo starosty, ale legitimního a pochopitelného požadavku sousedů. Dále architekt a samospráva získá kromě suchých požadavků pochopení způsobu myšlení laiků – tedy uživatelů (architekt) a voličů (samospráva) a náhled na to, jaké vnímají priority. V neposlední řadě se participující dozvědí od architekta a veřejné správy řadu souvislostí, které jim pomohou lépe chápat problematiku územního rozvoje a architektury.
Časté chyby
Řada participativních procesů dnes probíhá s problémy a závažnými chybami. K často se opakujícím chybám patří:
Zmatení rolí. Bohužel se často setkáváme s tím, že se představitelé některé z rolí snaží převzít i další, které jim nepřísluší. Členové samospráv mají občas tendence považovat své znalosti o uživatelích za úplné a dostatečné. To je přitom prakticky nemožné, málokdo dokáže uvažovat za rámec své sociální skupiny a část potřeb uživatelů je proto obvykle přehlížena. Dalším nešvarem samospráv či také uživatelů je (místo popisování vlastních aspirací) verbálně projektovat místo architekta a nevyužívat tak jeho odborných znalostí a dovedností (tradiční formát veřejného projednání je k tomu však tlačí), případně zapojením v až pozdních fázích projektu narušovat architektovu práci. Architekt má občas tendence nárokovat si po vzoru velikánů moderny roli sociálního inženýra a vnucovat ostatním, co by vlastně měli chtít a jak by měli žít. Komerční i nezisková sdružení, zvláště pokud mají dostatek prostředků z vlastního kapitálu či grantu, mají tendence přehlížet samosprávu.
Záměna cílů a prostředků. Úvahy o přípravě participace často bohužel začínají i končí u přehledu metod a technik, které jsou následně mechanicky prováděny. Avšak úspěšnost konkrétní akce je podmíněna kvalitním plánováním, které jí předchází. Zapomíná se, že konkrétní volba technik přichází na řadu až v momentě, kdy víme: co, od koho a kdy potřebujeme zjistit.
Opožděné zapojení veřejnosti. Lidé i veřejná správa jsou zvyklí, že veřejnost vstupuje do hry až připomínkami k hotovému návrhu. Klíčový přínos uživatelů je však už ve fázi průzkumů a analýz a formulace zadání projektu či plánu. Pokud občané nejsou přizváni a motivováni ke spoluúčasti na počátku procesu včetně účasti na formulaci problémů, které má projekt či plán řešit, narůstá riziko budoucích konfliktů způsobených nedohodou o tom, co se má vlastně řešit, nebo nepřesným a nejednoznačným zadáním, které si vykládá každý po svém.
Chybějící zapojení části dotčených uživatelů kvůli nevhodně zvolené komunikaci či místu a času setkání. Nezapojená skupina pak může projekt odmítat. Zároveň pokud aktivity zapojení nezohledňují podporu méně průrazným účastníkům, může průrazná a hlasitá menšina vyvolat dojem, že její potřeby a názory jsou většinové. To je aktuální zejména v počátcích participativního plánování, kdy lidé nejsou na veřejnou debatu problémů připraveni – a je proto třeba méně průrazné cíleně podporovat.
Podceňování veřejnosti ze strany odborníků. Pokud projektant nebo úředník není ochoten brát vážně názory a požadavky laiků, je participace zhola nemožná. Lidé to rychle vycítí a reagují podle individuálního založení buď nepřátelským střetem, nebo rezignací. Brát vážně přitom neznamená automaticky přijímat vše, ale snažit se pochopit podstatu a pak se jí vážně zabývat a třeba i s odůvodněním ji pak odmítnout.
Neschopnost projektanta pochopit laiky a prezentovat svou práci pro ně srozumitelným způsobem. Pokud projektant nedokáže prezentovat laikům koncepci návrhu strukturovaně a srozumitelně, bývá to často vykládáno jako nezájem či přezíravost. Podmínkou srozumitelnosti je logická struktura tvorby návrhu, kterou lze objasnit. Absenci logické struktury a koncepce, která jde ve zprávě zabalit do spousty prázdných vět plných nesrozumitelných termínů, nelze podobně kamuflovat v jednoduché, laikům přístupné řeči.
Malá účast iniciátora projektu na plánovacích setkáních. Ať už je příčina jakákoli, účastníci si ji vyloží jako nezájem a i oni začnou zvažovat, zda jejich účast „stojí za to“.
Neefektivita zapojení – nezacílené či zdlouhavé diskuse. Ti z budoucích uživatelů projektu, kteří jsou schopni nejkonstruktivněji a nejvěcněji přispět k jeho kvalitě, bývají přirozené autority. Takoví lidé si ale obvykle cení svého času, a pokud získají dojem, že je participace neefektivní, přestanou svůj čas projektu věnovat. Naproti tomu věční kverulanti a nekonstruktivní lidé se neefektivitou zapojení odradit nenechají. Proto neplatí, že čím více diskusí, tím lépe. Pokud je proces participace příliš zdlouhavý a týká se i věcí pro účastníky nezajímavých a nepodstatných, nebo se řeší stále tytéž otázky dokola a jednotlivá témata se neuzavírají, účastníci postupně ztratí zájem a přestanou spolupracovat. K posílení efektivity je třeba začít pracovat se vstupy od veřejnosti systematicky – například evidovat je kontinuálně mimo jednotlivé projekty.
Závěrečné doporučení
Kvalitní participace není zpočátku snadná a neúspěch může vytvořit velké problémy – a je dobré do začátku mít k ruce zkušeného konzultanta. Potřeba zkušeného konzultanta a facilitátora přitom není jen věcí územního rozvoje, i úspěšné firmy – když plánují důležité změny – si berou zkušené konzultanty a facilitátory, aby možnosti svých zaměstnanců naplno využily.
Petr Klápště
Petr Klápště je architekt, facilitátor a konzultant participace na územním rozvoji, působí v atelieru Nature Systems a Ústavu prostorového plánování FA ČVUT.
| Role | Význam pro projekt |
Zástupci (v případě projektu veřejného prostranství)
|
|
|---|---|---|---|
|
Nositelé
detailní znalosti;
uživatelé
|
Jsou současnými nebo budoucími uživateli předmětu projektu. Přinášejí informace o svém vnímání současného stavu lokality, svých budoucích potřebách a životních aspiracích a vhodnosti navrhovaných řešení. Projekt je připravován právě pro ně, proces jeho vzniku (a zejména přípravy zadání) by tomu měl odpovídat.
|
jednotlivci
|
pravidelní uživatelé (například rezidenti, podnikatelé, zaměstnanci
místních firem)
občasní uživatelé (procházejí, užívají služby, rekreují se)
|
|
Nositelé
odborné znalosti
|
Přináší praktické znalosti a dovednosti metodické (metodika navrhování) technické, legislativní, orientuje se ve zdrojích informací. Využívá zkušeností s jinými projekty.
|
organizace
|
neziskové organizace (místně orientovaná sdružení, kulturní
sdružení, mládežnické organizace, ochránci životního prostředí)
komerční organizace (provozovatelé obchodů a služeb, majitelé
nemovitostí, správci…) jde o subjekty s dlouhodobou perspektivou –
subjekty s krátkodobou (ryze investiční společnosti, spekulanti)
|
|
(architekt) specialisté |
techničtí specialisté humanitní specialisté – i humanitní vědy mají k veřejnému prostoru co říci |
||
|
Nositelé
delegované
pravomoci
a odpovědnosti
|
Leží na nich zodpovědnost a pravomoc ve standardních procedurách zastupitelské demokracie. Jejich obcházení by znamenalo narušení transparentnosti a předvídatelnosti rozhodovacího procesu – participace není anarchie.
|
státní správa
samospráva
|
dotčené orgány
„strážci pořádku“
rada i zastupitelstvo (včetně možnosti zapojení opozice)
|
|
Fáze projektu
|
Co děláme pro komunikaci | Co zjišťujeme pro projekt průzkumy
|
|---|---|---|
|
|
|
|
rozhodnutí: zpřesnění zadání
|
||
|
koncept
|
|
|
| rozhodnutí: stanovení pokynů pro dokončení | ||
|
návrh
|
|
|
|
rozhodnutí: detaily a etapizace
|
||
| Realizace |
|
|
Občané jsou odborníci na to, jak chtějí žít.
Architekti a plánovači na to, co a kde je k tomu potřeba mít.
Proces participace veřejnosti znamená cíleně připravovat komunikaci a získat tak od správných lidí správné informace ve správné fázi plánování.
Ilustrace výstupu – aneb není lavička jako lavička
Často na setkáních při popisu cílového stavu veřejného prostoru objeví požadavek na lavičku. Na první pohled jasný. Ale nesmí architektury znalému facilitátorovi, který ví, že architektura vytváří prostor pro lidské aktivity stačit – musí se doptat, co za aktivity zde dotyčný očekává – umístění a design se totiž liší podle toho, zda se jedná o krátké nebo dlouhé posezení, sledování dění, sledování scenérie, piknik či práci venku na notebooku. V některých případech může být nakonec víceúčelový objekt, na kterém lze mimo jiné posedět a který umožní ještě další žádané aktivity.