Regionální disparity ve finanční dostupnosti nájemního bydlení v letech 2000 – 2006

Příloha 

Příspěvek se zaměřuje na vývoj zatížení domácností a vývoj regionálních disparit v zatížení domácností výdaji na tržní nájemné mezi roky 2000 a 2006. Cílem je nastolit hypotetickou situaci, že již od roku 2000 neexistuje regulované nájemné, a ukázat, jak by se v takovém případě vyvíjela míra zatížení výdaji na tržní nájemné a regionální rozdíly v této míře pro různé typy domácností. Smyslem takové simulace je nejen identifikovat domácnosti, které by mohly být potenciálně ohrožené nedostupností nájemního bydlení po skončení deregulačního procesu, ale také poukázat na regionální rozdíly ve finanční dostupnosti bydlení (a jejich vývoj), které mohou být významnou bariérou při případné pracovně orientované migraci. Vyšší výdaje na nájemné ve vyspělejších regionech totiž nejsou často dostatečně kompenzovány vyššími příjmy ze zaměstnání.

V rámci programu „WD – Výzkum pro řešení regionálních disparit“ financovaném Ministerstvem pro místní rozvoj ČR byl podpořen projekt s názvem „Regionální disparity v dostupnosti bydlení, jejich socioekonomické důsledky a návrhy opatření na snížení regionálních disparit“. Jednou z prvních částí projektu, na které se podílel tým socioekonomie bydlení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., s pomocí Institutu regionálních informací, s.r.o., bylo zmapování současné situace i vývoje regionálních disparit ve finanční dostupnosti nájemního bydlení mezi roky 2000 a 2006. Cílem analýz bylo zjistit, zda-li se v průběhu sledovaného období zvýšily či snížily disparity (rozdíly) ve finanční dostupnosti nájemního bydlení mezi jednotlivými českými regiony, a to nejen vcelku, ale také pro různě definované typy domácností. Jinými slovy, snahou bylo odpovědět na otázku, zda-li se mezi českými regiony prohlubují či naopak zmenšují rozdíly ve finanční zátěži domácností spojenou se zajištěním jejich bydlení, a to i pokud se podíváme jednotlivě na různé typy českých domácností.

Pro účel měření finanční dostupnosti nájemního bydlení byl použit indikátor míry zatížení (podíl nájemného z bytu přiměřeného velikosti domácnosti na čistém příjmu domácnosti) a reziduálního příjmu (čistý příjem domácnosti po odečtení částky nájemného z bytu přiměřeného velikosti domácnosti). Jelikož v České republice neexistuje takový datový soubor, který by umožnil jednoduchou analýzu regionálních disparit ve finanční dostupnosti bydlení, tj. analýzu skutečných disparit na základě znalosti konkrétních domácností s jejich konkrétními výdaji a příjmy, byl v tomto projektu použit alternativní metodický postup. V prvním kroku byly definovány typy domácností na základě složení domácnosti (počet členů, počet dětí), ekonomické aktivity jejích členů a postavení v zaměstnání; vedle toho byly definovány čtyři kategorie velikosti bytu, které byly následně přiřazeny k jednotlivým typům domácnosti (přiměřené bydlení). Indikátory finanční dostupnosti bydlení byly poté vypočteny za pomocí dat o čistých průměrných příjmech domácností odhadnutých pro jednotlivé české regiony softwarovou simulací daní a dávek na datech regionální příjmové statistiky (hrubé mzdy zaměstnanců), datech Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí, a za pomocí dat o výši průměrného tržního nájemného pro jednotlivé kategorie bytu zjištěných Institutem regionálních informací v letech 2000 - 2006.

Z důvodu aktuálně probíhající deregulace nájemného a dosud neznámých dopadů po jejím skončení v roce 2010 jsme se v tomto článku zaměřili na zatížení domácností a regionální disparity v zatížení domácností výdaji na nájemné v případě, kdy regulované nájemné neexistuje a všechny domácnosti hradí tržní nájemné. Jednotlivé sociální dávky (příspěvek na bydlení), které směřují ke snížení zatížení výdaji na bydlení, byly pro všechny kategorie domácnosti simulovány dle platné legislativy v daném roce. Předmětem článku je tak nejen zachytit obecný vývoj míry zatížení výdaji na tržní nájemné a regionálních rozdílů v této míře mezi regiony NUTS 3 v letech 2000 až 2006, ale také identifikovat domácnosti, které by mohly být potenciálně ohrožené nedostupností nájemního bydlení po skončení deregulačního procesu. V článku se zejména soustřeďujeme na finanční dostupnost tržního nájemního bydlení u nejčastějších rodinných domácnosti - domácností zaměstnanců se dvěma dětmi, tříděných do sedmi kategorií podle zaměstnání osoby v čele domácnosti (klasifikace zaměstnání KZAM)^(1). Pro ilustraci se ovšem věnujeme i referenčním domácnostem samoživitelů, bezdětných párů a rodin s matkou (otcem) na rodičovské dovolené. Regionální rozdíly v míře zatížení budou mapovány na dvou úrovních: jednak v čase na rovině souhrnných rozdílů mezi regiony a jednak z hlediska rozdílů v dostupnosti bydlení mezi konkrétními regiony v jednom časovém okamžiku, a to v roce 2006.

Vývoj regionálních rozdílů ve finanční dostupnosti nájemního bydlení

V období 2000 - 2006 by rodiny zaměstnanců se dvěma dětmi vydávaly za tržní nájemné standardního čtyřpokojového bytu průměrně 20,7 % svých čistých příjmů. Toto číslo ovšem skrývá značné rozdíly v míře zatížení jak mezi různými kategoriemi zaměstnání členů domácnosti, tak mezi kraji a jednotlivými roky. Graf 1 ukazuje vývoj míry zatížení v čase; u čtyřčlenných domácností manažerů, techniků i pomocných dělníků (tedy u zástupců celého spektra kategorií zaměstnání) mezi roky 2000 a 2002 docházelo k poklesu průměrné míry zatížení, od roku 2002 do roku 2004 tato míra naopak rostla a od roku 2005 opět klesala. Zmíněný graf znázorňuje pro doplnění také vývoj průměrné míry zatížení čtyřčlenných domácností techniků ve vybraných českých krajích (Praha, Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj), který již zřetelně poukazuje na existenci regionálních diferencí. Míra zatížení u domácností techniků v České republice byla obecně v roce 2003 nižší než v roce 2000; ve skutečnosti ovšem tato míra klesla za toto období jen v českých regionech s nízkou úrovní cen bytů (Ústecký kraj, Moravskoslezský kraj), ale rostla v regionech s vysokou úrovní cen bytů (Praha). Graf potvrzuje, že naopak od roku 2004 do roku 2006 dochází v Praze k prudkému poklesu průměrné míry zatížení, zatímco v Ústeckém kraji k jejímu mírnému a v Moravskoslezském kraji dokonce prudšímu růstu.

Míru rozdílů ve finanční dostupnosti nájemního bydlení mezi všemi českými regiony najednou je možné kvantifikovat pomocí tzv. variačního koeficientu (podíl směrodatné odchylky na průměru). Čím je hodnota variačního koeficientu vyšší, tím vyšší jsou také rozdíly ve sledované proměnné mezi jednotlivými českými regiony. Z Grafu 2 pak vyplývá, že regionální rozdíly ve finanční dostupnosti tržního nájemního bydlení se až do roku 2003 u všech zde zkoumaných typů domácností prohlubovaly a od roku 2004 se naopak začaly snižovat.

Vývoj regionálních rozdílů vykazuje obdobný trend u všech zkoumaných typů domácností, avšak z grafu (hodnoty variačního koeficientu samotného) je zřejmé, že u rodin manažerů jsou regionální rozdíly ve finanční dostupnosti tržního nájemního bydlení obecně mnohem nižší než například u rodin pomocných dělníků (variační koeficient je významně nižší). Ptáme-li se, proč jsou regionální rozdíly ve finanční dostupnosti bydlení mezi manažery nejnižší, je nutné se více zamyslet nad tím, co míra zatížení vyjadřuje. Míra zatížení určité domácnosti představuje podíl nájemného z bytu odpovídajícímu dané domácnosti na čistém příjmu této domácnosti. Při zkoumání regionálních rozdílů míry zatížení tedy nelze opomenout jak analýzu regionálních rozdílů v nájmu, tak rozdílů v příjmech. Obecně by mělo platit, že vyšší nájem v určitém kraji by měl být v určité míře kompenzován také vyšším příjmem, respektive vyšší úroveň čistých příjmů dovoluje také vyšší úroveň nájmů. Krajní případ pak představuje situace, kdy jsou rozdíly v nájmech mezi regiony značné, ale protože v regionech s vyššími nájmy jsou i vyšší příjmy a naopak, rozdíly ve finanční dostupnosti nájemního bydlení jsou nulové. Tímto pohledem pak lze nahlížet na vývoj disparit v míře zatížení u jednotlivých pozorovaných typů domácností.

Všem sledovaným čtyřčlenným domácnostem byl přidělen byt velikosti 4+1, proto také regionální rozdíly v nájmech jsou pro všechny tyto domácnosti stejné. Referenčním kategoriím (bezdětné domácnosti a samostatného rodiče s dítětem) byl přidělen byt 2+1, ale protože vyšší nájem bytu 4+1 v určitém regionu znamená také vyšší nájem bytu 2+1, relativní regionální rozdíly v nájmech jsou pro obě velikostní skupiny podobné. Do regionálních disparit v míře zatížení u jednotlivých typů domácností se proto promítají hlavně regionální nerovnosti v příjmech domácností. U vyšších kategorií zaměstnání (manažeři, odborníci, vědci) jsou nerovnosti v příjmech mezi regiony významně vyšší, než je tomu u kategorií zaměstnání nižších. Jinými slovy, prodavačka v Praze nevydělá o moc více než v Ústí nad Labem, zato příjem manažerů je v Praze významně vyšší ve srovnání s Ústím nad Labem. Vysoké příjmy manažerů v Praze částečně kompenzují skutečnost, že nájmy v Praze dosahují mnohem vyšší úrovně než v jiných krajích, avšak o něco vyšší příjem prodavačky v Praze než v Ústí nad Labem toto vyšší nájemné nevyrovná. Nejnižší regionální rozdíly v míře zatížení jsou proto u domácností manažerů, nejvyšší pak u nekvalifikovaných pomocných dělníků. Regionální rozdíly mezi domácnostmi dlouhodobě nezaměstnaných, kteří dostávají v celé České republice stejné životní minimum, jsou dokonce shodné s regionálními rozdíly ve výši tržního nájemného, jsou tedy nejvyšší ze všech sledovaných typů domácností.

Disparity ve finanční dostupnosti nájemního bydlení mezi konkrétními regiony

Míru zatížení u čtyřčlenných rodin zaměstnanců v roce 2006 ukazuje Graf 3. U domácností zaměstnanců se dvěma dětmi se míra zatížení pohybovala v roce 2006 v rozmezí od 5,69 % u manažerů v Ústeckém kraji po 43,94 % u pomocných dělníků v Praze. Zaměříme-li se na regionální rozdíly, pak největší diference mezi kraji bychom našli u domácností pomocných dělníků, nejnižší naopak u domácností manažerů. Jak již bylo řečeno, je to dáno skutečností, že v regionech s vysokou úrovní nájemného (Praha, Jihomoravský kraj) je u výše kvalifikovaných zaměstnanců také výrazně vyšší příjem než ve většině regionů, avšak příjem pracovníků s nižší kvalifikací je sice vyšší než v ostatní regionech, ale ne v takové míře. Z většinové skupiny regionů vystupují specificky tři regiony: Ústecký kraj s nízkou mírou zatížení a Jihomoravský kraj spolu s Prahou s vysokou mírou zatížení. Referenční domácnosti techniků nám zprostředkovávají pohled na domácnosti rodin s jedním rodičem na rodičovské dovolené, domácnosti samoživitelů a domácnosti bezdětné. Ač regionální rozdíly v míře zatížení těchto rodin jsou obdobné (viz Graf 2), jsou zde patrné velké absolutní rozdíly. Nejlépe si z hlediska dostupnosti bydlení logicky vedou rodiny bezdětné. Rodiny samoživitelů i rodiny s matkou/otcem na rodičovské dovolené v Praze a v Jihomoravském kraji patří spolu se čtyřčlennými rodinami provozních, řemeslníků a pomocných dělníků ve stejném kraji k domácnostem nejohroženějším finanční nedostupností bydlení (Graf 3).

Jiným možným indikátorem použitelným pro měření finanční dostupnosti bydlení je reziduální příjem, který vyjadřuje objem prostředků, jež domácnostem zůstává po zaplacení nájmu. Při srovnání reziduálního příjmu a míry zatížení jednoznačně vybočují domácnosti manažerů, které mají nejnižší míru zatížení a nejvyšší reziduální příjem, u ostatních typů domácností vzhledem k jejich nižšímu postavení v zaměstnání míra zatížení i reziduální příjem mírně klesá (viz Graf 4).

Zaměříme-li se na regionální rozdíly v míře zatížení a reziduálním příjmu, z Grafu 4 vystupují tři skupiny domácností.

První skupinu představují domácnosti manažerů, které mají nejnižší regionální rozdíly v míře zatížení, avšak nejvyšší regionální rozdíly v reziduálním příjmu, tedy disponibilním příjmu po zaplacení nájemného.

Druhou skupinu představuje většina kategorií zaměstnání reprezentovaná techniky. Regionální rozdíly ve zbytkovém příjmu již nejsou tak vysoké a naopak větší rozdíly jsou u míry zatížení.

Poslední skupinu tvoří domácnosti pomocných dělníků a většiny domácností samoživitelů a rodin s členem na rodičovské dovolené, kterým fakticky zůstává ve všech českých regionech stejný reziduální příjem, jakkoliv jejich míra zatížení je regionálně velmi významně odlišná. Motivace pro jakékoliv stěhování za lépe placenou prací do jiných regionů by tak pro tuto poslední skupinu domácností byla fakticky nulová, jelikož výše disponibilního reziduálního příjmu po zaplacení nájemného by zůstala stejná. Finanční nedostupností tržního nájemního bydlení jsou vedle referenčních typů domácností (důchodců, neúplných rodin, nezaměstnaných) pak nejvíce ohroženy domácnosti pomocných dělníků a provozních ve službách v Pražském a Jihomoravském kraji (Graf 4).

Závěr

Z analýzy vývoje regionálních rozdílů ve finanční dostupnosti nájemního bydlení vyplývá, že od roku 2000 do roku 2003 dochází k nárůstu regionálních disparit mezi regiony a naopak od roku 2004 se regionální disparity v této oblasti snižují.

Tento vývoj regionálních disparit je způsoben zejména vývojem nájmů: nejdříve se nájem zvyšuje v regionech s již vysokým nájmem a nerovnosti dosahují svého vrcholu v roce 2003, následně pak dochází ke „slévání“ rozdílů, u regionů s vyšším nájmem vývoj stagnuje a regiony s nižším nájmem je dohánějí.

Podrobnější zkoumání rozdílů mezi konkrétními regiony v roce 2006 odhalilo, že z většinové skupiny českých regionů vystupují tři kraje: Ústecký na straně nižší míry zatížení a Praha a Jihomoravský kraj na straně opačné. Z hlediska vývoje míry zatížení vybočuje Moravskoslezský kraj, který byl v roce 2000 v dostupnosti bydlení na úrovni Ústeckého kraje, ovšem v roce 2006 se již přesunul do středu skupiny většiny krajů.

Potencionální finanční nedostupnost tržního nájemního bydlení v roce 2006 nejvíce ohrožovala domácnosti pracovníků s nižším postavením v zaměstnání a rodin, kde je zaměstnán pouze jeden člen, a to zejména v Praze a v Jihomoravském kraji. Jejich míra zatížení se pohybovala nad hranicí 30 %. Skupina domácností nižších kategorií zaměstnání (provozní, zemědělci, řemeslníci a dělníci) je z tohoto pohledu nejvýznamnější: nerovnosti mezi regiony jsou zde největší a nejméně se také snižují v čase.

Graf 2: Variační koeficienty míry zatížení u domácností zaměstnanců se dvěma dětmi (v %)
Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty.

Graf 3: Míra zatížení v roce 2006 u rodin zaměstnanců se dvěma dětmi
Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty.
Poznámka: Hodnoty míry zatížení představují podíl nájmu na čistém příjmu v procentech.

Graf 4: Míra zatížení a reziduální příjem v roce 2006 u rodin zaměstnanců se dvěma dětmi
Zdroj: IRI,Regionální statistika cen práce (RSCP), ČSÚ, vlastní výpočty.
Poznámka: Hodnoty míry zatížení jsou vyjadřují podíl nájmu na čistém příjmu v procentech. Hodnoty reziduálního příjmu jsou vyjadřují rozdíl čistého příjmu a nájmu v Kč.

 

Text: Martina Mikeszová, Martin Lux, Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.

Poznámka:

1. Klasifikace zaměstnání (KZAM) je mezinárodní klasifikaci používanou ČSÚ, která člení zaměstnání do 10 hlavních tříd: KZAM 1 - Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci (manažeři), KZAM 2 - Vědečtí a odborní duševní pracovníci (vědci a odborníci), KZAM 3 - Techničtí, zdravotničtí, pedagogičtí pracovníci a pracovníci v příbuzných oborech (technici a zdravotníci), KZAM 4 - Nižší administrativní pracovníci (úředníci), KZAM 5 - Provozní pracovníci ve službách a obchodě (provozní), KZAM 6 - Kvalifikovaní dělníci v zemědělství, lesnictví a v příbuzných oborech kromě obsluhy strojů a zařízení (zemědělci), KZAM 7 - Řemeslníci a kvalifikovaní výrobci, zpracovatelé, opraváři kromě obsluhy strojů a zařízení (řemeslníci), KZAM 8 - Obsluha strojů a zařízení (kvalifikovaní dělníci), KZAM 9 - Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci (pomocní dělníci) a KZAM 0 – Příslušníci armády.

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook