Při klapotu prstů po počítačové klávesnici ve snaze splést písmenka do smysluplného textu se mi náhle do mysli vkrádají Norny, dcery bohyně Erdy. Snad za to může právě zhlédnutý cyklus oper Richarda Wagnera Prsten Nibelungův, v jehož poslední části Soumraku bohů tyto bytosti z dávných mýtů spřádají nitě osudu. A tak mě napadá, jakým způsobem vlastně ovlivňuje to, co máme dané do vínku, naše další směřování v životě. Vypovídá tvář o tom, kým jsme? Co to s námi udělá, když zahlédneme svůj pozměněný odraz? Určitě jste se někdy prohlíželi v pokřiveném zrcadle, kdy se najednou vaše údy i obličej všelijak zkrátí či prodlouží, například v zrcadlovém bludišti na Petřínské rozhledně. Inspirací na toto téma se pro mě stala i návštěva Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci, které letos oslavilo desáté výročí svého založení a zvalo návštěvníky na deset různých výstav. Při prohlížení expozice jsem narazila na cyklus Skryté podoby, v němž si Jiří David v letech 1991–1995 pohrál zajímavým způsobem s portréty osobností z různých oborů z celého světa. Na jednom snímku tak položil vedle sebe dvě levé strany obličeje a na druhém pak zase dvě pravé strany. Je až k neuvěření, jak se podoba člověka úplně promění, takže se vytrácí i jeho charakteristické rysy. Zajímavou konfrontaci, tentokrát vývoje jedince v životním cyklu, nabídla i výstava Století v Arcidiecézním muzeu Olomouc. Jan Langer zde fotograficky dokumentoval stoleté lidi žijící u nás, bezprostředně vedle současných portrétů se přitom nacházel snímek dané osoby v mladém věku. Obrazovou galerii Století mezi námi si lze prohlédnout i na serveru Aktuálně. Nenechte si ujít výzvu nalézt svoji vlastní podobu.

píše Ivana Jungová