Byly doby, kdy jsem během studií na Vysoké škole ekonomické, když počítače nebyly zdaleka tak rozšířené, v elektronické podobě vlastnila pouze několik dokumentů, povětšinou seminárních prací vytvořených v T602 a několik drobných literárních pokusů. Vešly by se na jednu disketu. S rozvojem technologií a hlavně nárůstem zařízení, kterými se člověk začal obklopovat, jako jsou scannery, digitální fotoaparáty či mobily, je však všechno náhle jinak. Na domácím počítači začaly přibývat elektronické soubory ohromnou rychlostí jako při nájezdu Trollů dobývajících nové prostory. Útroby počítače nad tou váhou velkoformátových fotografií či televizních videozáznamů skučely a úpěly. Není divu, že se počítač vzbouřil a náhle odmítnul k veškerému obsahu přístup, systém prostě z ničeho nic ne a ne naběhnout. V ten okamžik mi zatrnulo. Vybavila se mi scéna z pohádky Boženy Němcové Sůl nad zlato, kdy nejmladší králova dcera na dotaz, jak moc otce miluje, odvětila: jako sůl. Inu, v mém případě si říkám: Data nad zlato! Uvědomila jsem si totiž, jak velkou důležitost přisuzuji všemu tomu elektronickému pachtění se za daty a shromažďování a jak se člověk těžko smiřuje s tím, že může nenávratně přijít o veškerou svoji osobní digitální historii a vlastně tím i ztratit svoji identitu. Zvlášť tehdy, když poctivě nezálohuje a ani si třeba nevytiskne žádnou z digitálních fotografií. Obávám se, že v informačním světě může být někdy problém vrátit se zpět v čase, zatímco dříve se dalo dozvědět se něco o svých předcích například z truhlice na půdě, z harddisků se bude lovit těžko. Shodou náhod jsem další den zhlédla představení Sam v Divadle Komedie, kde hlavní hrdina, v podání skvělého Karla Rodena, několikrát opakuje: „Jste šťastni? Čemu věnujete čas?“ Musím se nad sebou vážně zamyslet.

 

píše Ivana Jungová