„Prezidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím a proto se vzdávám. Byl jsem čtyřikrát zvolen presidentem naší republiky: snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“

 

To napsal prezident Masaryk ve své abdikační listině, když se 14. prosince 1935 vzdal úřadu. Za svého nástupce doporučil Edvarda Beneše, o kterém byl přesvědčen, že udrží kontinuitu myšlenek, ducha a tradice republiky. Se slovy „Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete“ uklidňoval, když mnozí smutně přijímali zprávu, že odchází z čela státu. O čtyři dny později, 18. prosince 1935 se do Vladislavského sálu na Pražském hradě dostavilo dvě stě devadesát dva poslanců a sto čtyřicet čtyři senátorů, aby zvolili prezidenta. Edvard Beneš dostal tři sta čtyřicet hlasů, přičemž potřebná třípětinová většina činila dvě stě šedesát čtyři hlasů. Jeho protikandidát, profesor Bohumil Němec, získal dvacet čtyři hlasy. Bylo odevzdáno také sedmdesát šest prázdných hlasovacích lístků, hlavně od poslanců Henleinovy strany.

Dny, které volbě předcházely, nijak idylické nebyly. Část poslanců a příznivců agrární strany vystupovala proti Benešovi s tím, že je kandidátem socialistů a jeho volbou jejich vliv „hrozivě stoupne“. Dne 29. listopadu demonstrativně ohlásil svou kandidaturu Karel Kramář na schůzi vedení agrární strany; 30. listopadu Národní sjednocení ohlásilo, že na prezidenta kandiduje Kramáře, ten ale kandidaturu ve skutečnosti nepřijal. Kramářovo Národní sjednocení se postavilo za Němce. Beneš se vyjádřil proti volbě, ve které by proti němu měl stát „národní“ kandidát, jak byl Němec občas označován: „Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem.“

 

Ačkoli národněsocialistická strana popírala, že by o podpoře Beneše jednala s KSČ, skutečnost byla jiná. Již několik týdnů před volbou jednal s komunistickými představiteli kancléř prezidenta Masaryka Přemysl Šámal, aby Benešovi zajistil podporu již v prvním kole volby. Komunisté potvrdili ochotu Beneše podpořit, bude-li proti němu postaven kandidát pravice. V den volby prezidenta vydal Ústřední výbor komunistické strany Československa provolání: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce... “ Netřeba dodávat, že komunisté dokázali své podpory kandidatuře Beneše využít.

 

První prezidentské období bylo přerušeno 30. září 1938, kdy na Pražský hrad došla zpráva o výsledku Mnichovské konference. Po jejím prostudování se Beneš rozhodl abdikovat, nadiktoval abdikační prohlášení a zřejmě již rozhodnutý se účastnil jednání vlády, která se měla vyjádřit k výsledkům Mnichovské dohody. Mnichovem se Benešovi zhroutila celoživotní politická práce, partneři, na které spoléhal, selhali. Svůj pobyt na Hradě omezil na nejnutnější dobu, do jmenování Syrového vlády 4. října. Dne 5. října odstoupil. Když s Hanou Benešovou odjížděli do Sezimova Ústí, v Praze na Pankráci a v Krči se s nimi loučily zástupy lidí, další čekali po cestě, v Benešově a Táboře. Po válce potvrdilo Prozatímní národní shromáždění Edvarda Beneše prezidentem republiky na své první schůzi, symbolicky svolané na 28. října 1945. Dne 19. června 1946 potom proběhla skutečná volba, kdy Beneš získal všech 298 platných hlasů. Byla to na dlouhou dobu poslední demokratická volba prezidenta republiky. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948, po několikaměsíčním zvažování, s podlomeným zdravím, Edvard Beneš nakonec abdikoval 7. června 1948. I přes dlouhé naléhání nepodepsal komunistickou Ústavu 9. května.

 

Zuzana Pacinová

Příště: První dáma republiky