Přístupnost známe zejména z oblasti webových stránek. Jedná se ale o problém daleko komplexnější a je třeba jej také tak vnímat a řešit.

 

S „přístupností” se setkal snad každý, kdo někdy na nějakém úřadě řešil webové stránky. Ano, právě v kombinaci s weby orgánů veřejné správy se slovo přístupnost skloňuje nejčastěji. Tedy alespoň dosud tomu tak bylo. Přístupnost nemá být pouze o webech, má se jednat o ucelené řešení problematiky rovného přístupu všech (nejen osob se zdravotním postižením) k informacím a právům. Rovný přístup zaručuje mezinárodní Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, která například ve svých článcích 4, 9 a 21 zaručuje také právě principy přístupnosti k informacím, a to k informacím obecně.

 

Na tomto místě zmíním své oblíbené heslo: přístupnost se zdaleka netýká jenom lidí se zdravotním postižením. Občas lze slyšet narážky: „To je nějaká věc jen pro slepce,” což vůbec není pravda. Je na jednu stranu trochu smutné, že jsme nedokázali překonat ono klišé, že přístupnost děláme jen pro velice úzký okruh lidí s nějakým hendikepem, na druhou stranu je nutné si přiznat, že řada principů přístupnosti jsou vlastně logická, technická a ergonomická pravidla, na které se ale tímto způsobem klade větší důraz. Upřímně si řekněme, že jakýkoliv systém splňující principy přístupnosti bude daleko lépe čitelný doslova pro každého a nabídne i běžným uživatelům, obzvláště pokud využívají alternativní zařízení, nové a zajímavé funkce.

 

Uveďme si jednoduchý příklad. Pokud budu mít jednotlivé úseky informací označené nadpisy, tak i standardní prohlížeč mi může zprostředkovat strukturu daného dokumentu. Přístupnost je samozřejmě také určena pro osoby se zdravotním postižením, ale nejen pro ně. Velice ji ocení majitelé chytrých telefonů, PDA a dalších zařízení, díky nimž se dá pracovat s webem, s dokumenty, nebo třeba vyplnit formulář. A i pokud budeme akcentovat v první řadě právě skupinu hendikepovaných, není to jednoduché. Asi každý už slyšel o potřebě přístupnosti pro nevidomé a zrakově postižené. Škálovatelné písmo, velké kontrasty mezi barvou písma a pozadí, popsaná grafika, nebo obsah logicky rozdělený do jednotlivých nadpisů.

 

Ale hendikepovaní nejsou jen zrakově postižení. Co třeba neslyšící? Řeknete si: „U nich je to jednoduché, ti si vše přečtou.” Opak je ale pravdou. Naprostá většina neslyšících totiž napsané informaci neporozumí. Ne že by neuměli číst, ale to, co si přečtou, prostě nepochopí. My všichni vnímáme psaný text jen jako jinou formu řeči. Když něco napsaného přečteme, nebo naopak mluvené slovo přepíšeme do textu, je nám jasné, o co jde. Ale u neslyšících to tak nefunguje. Neslyšící prostě neví, co je to řeč a jak funguje. Většina z nich rozumí v úplném slova smyslu jen znakovému jazyku a to je zcela něco jiného, než jakýkoliv jazyk mluvený a než jakákoliv řeč. Znakový jazyk používá zcela jinou sémantiku, jinou skladbu a tak prostě neslyšícímu nestačí jen „přečíst si, co je na obrazovce”, aby byla informace pro něj plně srozumitelná. A samozřejmě, zase zcela jiné potřeby má ten, kdo je na vozíku, či má omezenou pohyblivost rukou. První potřebuje, aby co nejvíce komunikace mohl absolvovat z domova a ve chvílích a způsoby, které jemu vyhovují. Druhý zase uvítá, aby, lidově řečeno, „nemusel pořád někde klikat, aby to něco udělalo.”

 

Cílové skupiny uživatelů přístupnosti již dnes zdaleka nesbírají informace pouze z webových stránek. Doba moderního eGovernmentu u nás dává občanovi velký prostor k tomu, aby nejen pasivně získal určité informace, ale aby také aktivně využíval moderních elektronických služeb a komunikoval se svým státem. Kromě webových stránek jsou k dispozici i milióny elektronických dokumentů a formulářů a tisíce různých interaktivních rozhraní. I tyto věci musíme připravovat a provozovat tak, aby s nimi mohli pracovat skutečně všichni uživatelé.

 

O tom, že samotný „statický web” je jen jednou z oblastí, svědčí fakt, že podle posledního kvalifikovaného odhadu (konec roku 2011) je sedmdesát procent takzvaných „užitných informací” ve veřejné správě prezentováno dokumenty, dvacet procent formuláři a pouze deset procent webovými stránkami a zdroji. A skutečně, s příchodem datových schránek, jako zaručeného kanálu pro komunikaci nejen mezi jednotlivými orgány veřejné moci navzájem, ale i mezi státem a klientem jeho veřejné služby, se rozmohla distribuce digitálních dokumentů, jako nosičů informací o zásadních právech a povinnostech. I samotné datové schránky, po počátečním rozpačitém přešlapování na samé hraně použitelnosti pro osoby se zdravotním postižením, již dnes lze označit za docela rozumně přístupné. A i když je i zde jistě co zlepšovat, dnes mohou datové schránky používat třeba i nevidomí zcela samostatně. Ostatně, tím se dotýkáme dalšího zásadního milníku.

 

Pokud po komkoliv chceme, aby zachovával principy přístupnosti, měli bychom sami (myšleno stát jako takový) tyto principy dodržovat. K čemu nám byly datové schránky, když první rok je nemohli tito uživatelé skoro využívat? K čemu je nám formulář pro žádost o dávku pro osobu se zdravotním postižením na webu Ministerstva práce a sociálních věcí, když elektronicky nejde vyplnit? K čemu nám na minulé verzi Portálu veřejné správy byla interaktivní mapa životních situací, když to „prostě nebylo přístupné”?

 

V mezinárodním prostředí se vytříbilo několik mechanismů a metodik, které mají v určitých oblastech přístupnosti napomoci. Zmiňme tu asi nejznámější, kterou je mezinárodní metodika pro přístupnost webového obsahu WCAG 2.0 (Web Content Accessibility Guidelines). Ale jak jsme si již řekli několikrát, jen o webu to není a hlavně neexistuje jednotný technický postup a dokonce ani shoda na tom, jak se mají státy postavit k přístupnosti po právní stránce. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Již zmíněná mezinárodní úmluva sice členské státy zavazuje k zachování principů přístupnosti a dokonce jim ukládá nepřímou regulaci mimo veřejný sektor, když ve svém ustanovení článku 21, písmene c) říká, že: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, požadují od soukromých subjektů, které poskytují služby široké veřejnosti, mimo jiné prostřednictvím internetu, aby poskytovaly informace a služby v přístupných a využitelných formátech pro osoby se zdravotním postižením,” ovšem po praktické stránce se není čeho chytit. Pouhé konstatování této povinnosti sice státy formálně zavazuje, a to i s možností vymáhání zejména od samotných osob se zdravotním postižením, ovšem již nikde nestojí, jakým způsobem má být tato povinnost splněna.

 

Česká republika jde v oblasti přístupnosti cestou spíše opatrnější, neboť si je vědoma toho, že jakákoliv přímá regulace obsahu služeb na veřejných sítích je po právní stránce velice problematická. Přesto se leccos dá učinit, například v novele zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, se objevila nová povinnost vůči Českému telekomunikačnímu úřadu k prosazování rovného přístupu, a to včetně přístupu osob se zdravotním postižením. Ale vraťme se k problému, s nímž se potýká celý odborný svět, a to, jak konkrétně technicky zajistit obecné principy přístupnosti. Jak veřejný sektor, tak i komerční sektor si pochopitelně uvědomují, že je třeba s tím něco dělat. Za dobu, kdy se přístupnosti já osobně věnuji, se mi snad nestalo, že kdybych oslovil byť komerční firmu a upozornil je na to, že ten či onen zdroj informací nemohu používat, protože není přístupný, že by mne „poslala do háje”. Spíš se její odborníci ptali, co konkrétně je problémem a jak by ho mohli odstranit – pochopitelně s nejmenšími náklady.

 

Na Ministerstvu vnitra jsme si vědomi důležitosti této problematiky a považujeme ji za jednu z klíčových aktivit i do budoucna. Proto chceme oblast rozvoje přístupnosti a otevřenosti prosadit i do rámce pro nové programovací období Evropské unie v letech 2014 až 2020 a rozvoji přístupnosti se věnovat daleko komplexněji než doposud. Je třeba se soustředit nejen na přístupnost obsahu webových stránek, ale pokračovat i v dosavadní práci na přístupnosti dokumentů a zaměřit se i na přístupnost elektronických formulářů a rozhraní informačních systémů určených pro komunikaci s občany. To bude vyžadovat především revizi národní legislativní úpravy, počínaje implementací metodiky WCAG 2.0 a revizí ustanovení týkajících se přístupnosti, ale i komplexního zakotvení práva na přístupnost informací a služeb v celé veřejné správě. A samozřejmě vytvoření, nebo aktualizace metodických dokumentů a technických návodů, aby tyto povinnosti mohly být naplněny. Máme postaveny solidní základy, ale čeká nás mnoho práce, mimo jiné i při osvětě. O přístupnosti dokumentů si můžete přečíst zde.

 

Michal Rada

 

 

Michal Rada se dlouhodobě zabývá eGovernmentem v České republice i na mezinárodní úrovni. Sám je nevidomý, jednou z jeho agend je tedy i přístupnost. Působí na Ministerstvu vnitra, kde řeší také tuto oblast. Je vedoucím Iniciativy informatiky pro občany a členem řady mezinárodních aktivit v oblasti eGovernmentu a informačních technologií.

 

 

V roce 2006 podepsala Česká republika deklaraci, kterou se členské státy Unie zavazují implementovat základní principy přístupnosti například podle mezinárodní metodiky WCAG (Web Content Accessibility Guidelines), v její druhé verzi. Od roku 2008 existuje vyhláška č. 64/2008 Sb., o přístupnosti, která podle § 5, odst. 2, písm. f), zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, stanovuje konkrétní technická pravidla přístupnosti webových stránek orgánů veřejné správy. Z dnešního pohledu se tato úprava jeví jako technologicky zastaralá a bude předmětem změny. Pro oblast přístupnosti dokumentů existuje stručný metodický dokument Sedmero zásad pro přístupné dokumenty, který uvádí sedm základních vlastností digitálního dokumentu ve formátu PDF, aby jej bylo možno označovat za přístupný. Nad národní legislativou je přímo aplikovatelná smlouva vyhlášená ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010 Sb., Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, která stanovuje členským státům obecné povinnosti rovného přístupu, včetně rovného přístupu k informacím a službám. Ovšem pro provedení ustanovení této úmluvy neexistují metodické postupy. V budoucnu je třeba, aby Ministerstvo vnitra pojalo přístupnost jako komplexní problematiku, včetně formulářů a dokumentů ve veřejné správě. V tuto chvíli se v rámci Ministerstva vnitra připravuje dlouhodobá aktivita pro rozvoj přístupnosti pod vedením Michala Rady a za účasti zástupců odborné veřejnosti.