Jako starosta města Písku a jeden z prvních reprezentantů Svazu měst a obcí ČR byl v devadesátých letech u toho, když se obnovovala obecní samospráva. Nejen o regionálních záležitostech jsem hovořila s Tomem Zajíčkem, předsedou Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj Poslanecké sněmovny PČR.

 

Každý, kdo se snažil prosadit zájmy v oblasti samosprávy i ten, kdo se o této problematice chtěl něco dovědět, zaklepal na dveře regionálního výboru, protože spíše než v prostorách stranických kuloárů našel Toma Zajíčka právě tam. Ani po deseti letech působení v parlamentu ho nezasáhl známý skleníkový efekt, který mnoho jeho kolegů, poté, co se octli ve vysoké politice, odděluje od běžné reality a brání tomu, aby zákony, které jsou potřeba, byly šité na míru. Přesto předseda sněmovního výboru už nechce po volbách do sněmovny znovu kandidovat.

 

Bylo to nutné. Ale problém vidím v tom, že namísto nich funguje institut obcí s takzvanou rozšířenou působností. Šlo o to, aby státní správu na centrální úrovni reprezentovala vláda a na nižším stupni aby ji zajišťovaly úřady, které zároveň územně spravují region. To znamená obecní a nebo krajské úřady. Když se vymýšlelo, jak agendu státní správy v regionech rozdělit, z resortních ministerstev se ozývalo, že nejsou schopna řídit osmdesátku okresních úřadů. Jenže dnes máme místo tohoto počtu úřadů v okresních městech víc než dvě stovky úřadů měst s rozšířenou působností. A pokud jde o postavení města, máme vedle hlavního města, statutárního města, města a městyse ještě město s rozšířenou působností. Považuji za zásadní chybu, že jsme tím, při jinak dobré myšlence přiblížit správu regionům, vytvořili o jeden stupeň veřejné správy navíc.

 

Vůbec ne. Je to obrovské množství malých celků, v malé zemi. A čtrnáct institucí, z nichž každá má ale kolem pěti set úředníků. Každý jednotlivý kraj nemohl být samostatným partnerem pro komunikaci s Evropskou unií. Proto vznikly NUTS, územní statistické jednotky, spojující třeba kraj Jihočeský a Plzeňský. Především proto jsem už od začátku navrhoval, aby krajů, když už mají být, bylo méně, a byly větší. Pro Českou republiku možná stačily tři. Protože celek, který má méně než milion obyvatel, je ze statistického a věcného hlediska pro Evropu nerozpoznatelný a tak není schopna specifikovat potřeby tak malého území, například při rozhodování, kolik je sem potřeba investovat peněz.

 

Pamatuji si, že první návrh na převod zdravotnických zařízení se týkal tří nemocnic. Když jsme se ptali, jaká jsou kritéria tohoto převodu, bylo nám řečeno, že jde o nemocnice, které na tom jsou ekonomicky dobře. Pak se ale převedly všechny státní nemocnice, včetně těch, které byly v dluzích. Stát pak dal zhruba tři miliardy na jejich oddlužení a dnes jde říct, že jsou v převážné většině v dobrém ekonomickém stavu. Předmětem politických debat bylo například převedení řady z nich na akciové společnosti, obavy z jejich privatizace, i naopak, že se chystaným zákonem o neziskových zdravotnických organizacích jakékoliv možné privatizaci zabrání. Tématem rokování byly i otázky využití zisku. Protože akciová společnost, když má zisk, tak ho může nějakým způsobem využít. Jenomže, když je kraj stoprocentním akcionářem a musí do nemocnice investovat, nehrozí, že by byl zisk využit jinak, než na její fungování.

 

Ani tady není daleko od pravdy, když se říká, že stát na kraje převedl všechno, co bylo hodně zanedbané. Ze začátku dával Státní fond dopravní infrastruktury do silnic, které převzaly kraje, peníze, ale teď už financuje jenom dálnice, rychlostní komunikace a silnice první třídy. Silnice druhé a třetí třídy jsou bez debat komunikace v nejhorším stavu a jejich opravy i údržba jsou finančně velmi náročné. Také instituce školství a kultury byly, při převzetí kraji, dlouhodobě finančně poddimenzované. A navíc nechápu, že když na samosprávu přešla například celá agenda středního školství, na ministerstvu, podle mne, neubylo adekvátní množství úředníků ani papírování.

 

Pokud by to byl jediný argument, pak si myslím, že to není tak docela pravda. Precedent tu přece existuje. Za první republiky byly v Ústavě zakotveny župy a ty nakonec nikdy zřízeny nebyly.

 

Ten největší jsem už zmínil. Do veřejné správy se vloudila minimálně jedna vrstva řízení navíc, v podobě institutu obce s rozšířenou působností. A také to, že měla následovat reforma centrálních úřadů, která dodnes v plné míře neproběhla. Jestliže se veřejná správa měla přiblížit občanovi, pak obce s rozšířenou působností k tomu jistě přispívají, ale už v odvolacím řízení pojedete například místo na okresní úřad v Táboře nebo v Jindřichově Hradci až do Českých Budějovic. Dlouho jsme čekali na elektronizaci ve veřejné správě. Ta je zásadním lékem na přiblížení výkonu veřejné služby občanovi. A v této oblasti se situace opravdu lepší. Až bude elektronizace fungovat naplno, může být občanovi jedno i to, že úřad, kde se věci vyřizují, je od jeho bydliště daleko. Protože bude komunikovat buď z domova, a nebo z nejbližšího kontaktního místa, kde by měl fungovat i odborný servis, který mu pomůže s elektronickou komunikací, a to s kterýmkoli úřadem veřejné správy.

 

V porevoluční euforii panovala ve svazu jednota daná snahou všech zástupců samosprávy napravit chyby z minulosti, hájit samosprávu jako takovou, vybojovat pro ni pozici hodnověrného partnera při jednání s reprezentací státní správy. Pak se ale ve svazu začaly oddělovat tři základní skupiny: malé obce, města a statutární města. A reakcí na to bylo vytvoření svazových komor. Když se například komora venkovských obcí dohodla na nějakém postupu a ostatní komory s tím nesouhlasily, mohla stanovisko prezentovat pod svou vlastní hlavičkou. Jenomže už tam se mohli zástupci těchto obcí přesvědčit, oč menší to má váhu, než když za stanoviskem stojí celá reprezentace obcí a měst. Chápu rozdíly mezi obcemi. Nemohou mít stejné požadavky, ale byl bych pro to, aby se jejich reprezentace příliš nerozmělňovala, aby se spíš snažily vzájemně naslouchat svým problémům a vystupovaly jednotně. Vzpomínám si, jak složité bylo dostat do pozice nepřehlédnutelného oponenta i samotný svaz. Když jsem tehdejšímu premiérovi tlumočil představy zástupců svazu, řekl, že vláda se „zahrádkáři“ a podobnými spolky nejedná. Pak změnil názor, vybral si zástupce svazu do svého poradního týmu a dnes je svaz respektovaným partnerem při všech jednáních nejen s vládou, ale především s Parlamentem. Proto bych se přimlouval za to, aby se zastřešení obcí nezačala tříštit. I v okolních zemích si municipality základní požadavky prosazují prostřednictvím jedné, a o to silnější, organizace.

 

To nebylo lehké od samého začátku. Máme 6 300 obcí, s počtem obyvatel od několika desítek do milionu. Nejtěžší bylo dát obcím základní kodex, jakým je zákon o obcích. Nakonec bylo nutné dát alespoň Praze speciální zákon. Další výjimky už ale nebylo možné udělat, takže statutární města mohou alespoň upravovat některé věci ve svých statutech. Nemohli jsme starostům předat pět a více zákonů, podle kterých by obce fungovaly. Ale bylo to opravdu těžké, protože přirozené priority malé obce jsou dramaticky odlišné od toho, co si pod nimi představuje Praha nebo Brno.

 

Ohrožením připravovaných změn ve financování nebyl jen pád vlády, ale především připravované zkrácení volebního období, které způsobí, že všechny předlohy zákonů a novelizací, u kterých nebude dokončen legislativní proces, přestanou existovat. Byla by to škoda, protože došlo k významné dohodě na tom, že výkon státní správy v přenesené působnosti by měl být obcím stoprocentně hrazen ze státních peněz. To by mělo znamenat, že obcím, které budou státní správu v přenesené působnosti vykonávat s průměrnými náklady, je státní příspěvek plně pokryje. Tento záměr by bylo možné realizovat zčásti nebo zcela při sestavování státního rozpočtu pro rok 2010 podle jeho možností. Další práce na novém zákoně, nebo alespoň jeho novelizaci, lze očekávat až po nových volbách.

 

Postup, na který se ptáte, by měl mít jasná pravidla, měl by být co nejjednodušší. Představa, že nekonečné zvyšování počtu kritérií pro výpočet podílu jednotlivých obcí bude zárukou vyšší „spravedlnosti“, je zcela mylná. Měl by korespondovat s výkonem ekonomiky a s vývojem inflace. Nemělo by se jít cestou automatického zvyšování přídělu všem obcím. Už zmíněná analýza výdajů a příjmů samospráv nám napověděla, jaké peníze každá obec potřebuje a jaké by tedy měla dostat. K tomu je ale také nutné pevně stanovit, co představuje základní standard života v obci, a to by mělo být obcím zajištěno. S tím bude také souviset potřebná revize dotační politiky a dotačních titulů, aby bylo možné přednostně z těchto prostředků zajistit některé základní potřeby, zejména malých obcí.

 

Někdy mi vadily čistě paušální stížnosti na to, že obec nemá peníze. Není pravda, že všechno, co se nedaří, lze svést na nedostatek peněz. Na piedestal prvního muže na radnici se člověk dostává proto, aby uměl hledat řešení. A proto nelze říct, že když je málo peněz, tak pokud je od státu nedostanu, nebude se svítit. V obci se svítit musí, ale není nutné, aby tam byl třeba aquapark. Dají se upravovat místní daně, vybírat místní poplatky, na lecčems se dá ušetřit, i když to není příliš populární. Místní rozpočty se nesnižují, naopak, zvyšují se každým rokem.

 

Důvodů je více. Jsem ve sněmovně jedenáctý rok a už to je samo o sobě důvod k přemýšlení o odchodu. Hlavně jsem ale přesycen a zklamán současnou atmosférou ve sněmovně. Klimatem, v kterém politika překrývá řešení věcných problémů. Když jsme v minulých letech připravovali ve výborech zákony, včetně těch, které se týkají veřejné správy, dokázali jsme na chvíli zapomenout na to, kdo je z jaké politické strany. I dřív se poslanci u řečnického pultu pohádali, argumentovali ze svých politických pozic, ale v poslední době jsou projevy často nemístně hrubé, vulgární a osobně útočné. Dřív jsme se nad věcnými problémy přeli, ale v kuloárech, nebo třeba v restauraci, kam jsme si občas spolu zašli, jsme si uměli normálně lidsky popovídat. A to mi teď ve sněmovně chybí, dnes, když se někteří poslanci potkají, tak se často ani nepozdraví.

 

Byla to ohromná škola, která nás všechny každý den učila něco nového. Zjistil jsem, že když se někdo rozhodne vzít funkci starosty, neměl by tam jít s představou, že mu to přinese významný post, z kterého má člověk automaticky pocit osobního uspokojení. Zažil jsem na vlastní kůži, že je to služba pro lidi, kteří jsou daleko častěji naštvaní, že něco nefunguje, než aby jásali, když je to naopak. Neřešených problémů bylo zpočátku opravdu hodně a tak jsem se na radnici cítil spíš jako krizový manager než jako politik. Naučil jsem se přemýšlet o tom, jaké dopady bude mít moje práce na ostatní a do poslední chvíle jsem se snažil tuhle zásadu ctít i ve sněmovně. O tom, co budu dělat, zapřemýšlím během parlamentních prázdnin. Sociologii jsem už před lety pověsil na hřebík, ale můžu slíbit, že ani po volbách nebudu ležet na polštářích v okně, nebo sedět na lavičce a kreslit hůlkou do písku. 

 

Text: Alexandra Štefanová

Foto: Misha