O probíhající decentralizaci Kosova, zavádění vlády práva v nestabilních oblastech na severu země a o univerzálních hodnotách daných do vínku novému mnohonárodnostnímu státu jsme si povídali s kosovským ministrem administrace místní samosprávy Sadrim Feratim.

 

Samozřejmě. Jak podle Ahtisaariho plánu, tak podle vlastní legislativy směřujeme k reformě místní samosprávy. Náš zákon o administrativních hranicích vytvořil 38 správních jednotek, kterým říkáme obce – albánsky komuna, srbsky opština. Z těchto 38 obcí už 36 funguje, ale ve zbývajících dvou musí ještě proběhnout volby do místních orgánů. Jde o obce Parteš a Severní Mitrovice, jejichž obyvatelé jsou téměř výlučně Srbové. Obyvatelé Parteše půjdou k volbám nyní 20. června, zatímco v Severní Mitrovici ještě nebylo dosaženo potřebného pokroku a volby jsme zatím vypsat nemohli.

 

Nejprve se pokusím vysvětlit situaci. V Kosovu žije přibližně sedm procent občanů srbské národnosti. Ze zmíněných 38 obcí je deset s většinovou srbskou populací. Takže Srbové tvoří sedm procent obyvatel, ale srbských obcí je 26 procent. To je fakt. Z těchto deseti obcí jsou čtyři na severu – Leposavić, Zvečan, Zubin Potok, mezi nimi chystaná Severní Mitrovice – a zbylých šest se nachází v dalších částech země. Zatímco těchto šest současnou realitu uznává a funguje, ty na severu stát neuznávají a podle jednotného modelu nefungují.

 

Nejen v Kosovu, ale i v mnoha dalších zemích jsou integrace a vztahy mezi většinou a menšinou vždy otevřeným tématem a v historii byla snaha řešit tyto záležitosti pomocí mnoha mechanizmů. Nejefektivnějším z nich je právě decentralizace. Proto chceme vytvořit silné správní jednotky, které budou mít značné pravomoci, autonomii a finanční podporu pro své samostatné fungování. Usilujeme zkrátka o to, aby občané byli sami svými pány a měli dobré vztahy se státní správou. Podle našeho zákona o místní samosprávě mohou obce navázat styky nebo uzavřít smlouvy s jakýmikoliv, tedy i s mezinárodními partnery. Budou mít osud ve svých rukou a mohou spolupracovat jak se Srbskem, tak s Albánií. Smyslem je, aby se lidem dobře žilo bez ohledu na to, jestli se jim líbí nebo nelíbí makropolitika. To je nejlepší způsob integrace. Lidé si po čase uvědomí, že se nelze orientovat výlučně na Tiranu, nebo výlučně na Bělehrad. Proto také pro mnoho lidí bylo logické, že se Kosovo stane nezávislou zemí podobnou Švýcarsku, Makedonii a dalším, ve kterých žijí příslušníci různých etnik, jejichž „mateřské“ země se nacházejí za hranicemi, a přesto tyto multietnické země mohou fungovat jako samostatné státy.

 

Kosovo je skutečně jediným takto definovaným státem v oblasti. Jeho symbolika je multietnická a nenese žádné prvky vztahující se pouze k jednomu národu. Tímto způsobem chceme ukázat Srbům, že se jim v Kosovu může žít dobře a že Miloševićův model války, genocidy a boje o území je virtuální, středověký koncept. V našem pojetí jsou nejdůležitější občané, nikoliv teritorium, v duchu hesla „náš občan – náš zájem“.

Právě to bylo jediným řešením a současně výhodou s ohledem na velké problémy, se kterými se potýkáme – ať už jde o následky války nebo uměle živené anarchie na severu země, kde vzkvétá zločin. Víte, největší odpor vůči pozitivním změnám a vládě zákona nepřichází od těch vrstev společnosti, které touží po lepším životě, nýbrž právě od kriminálních struktur a extremistických sil, kterým změny nevyhovují. Zavedení vlády zákona by vrátilo život do normálu a tito lidé by se pak museli pro svoji obživu trošku zapotit při práci, a ne jen vybírat výpalné jako doposud.

 

Jde o nejméně stabilní oblast v Evropě. Já osobně pocházím z Mitrovice. Denně se setkávám se známými, pijeme kávu, povídáme si, a když se loučíme, říkají: nechtěl bych, aby se moji sousedé dozvěděli, že jsme spolu byli na kávě. Oni se skutečně bojí. Proto jak Ahtisaariho plán, tak mise EULEX směřují k zavedení právního státu. Proto potřebujeme situaci v severní části Kosova co nejdříve normalizovat, aby se její obyvatelé stali normální společností, ve které bude vládnout zákon, kde lidi získají svobodu slova, svobodu politického shromažďování, možnost realizovat své zájmy a perspektivy. Domnívám se, že to je nejlepší možná cesta, protože ohánět se minulostí je kontraproduktivní a jediné, co nám umožňuje udělat ten první krok, jsou právě ty univerzální a evropské hodnoty zakotvené v naší ústavě a zákonech.

 

Právě to bylo cílem konference. Naší prioritou je regionální spolupráce, nejen proto, že toho máme mnoho společného a že problémy vznikaly vždy mezi námi. Ale potřebujeme i dobré příklady odjinud. Česká republika představuje část Evropy s minimem etnických problémů, jde o stabilní zemi, která má tyto problémy už dávno vyřešené a našla nejlepší cestu, jak se rozejít se Slovenskem. Navíc si velmi vážíme vašeho bývalého prezidenta, kterému jsme udělili vyznamenání našeho prvního prezidenta Ibrahima Rugovy za mír, demokracii a humanismus. Rád bych také složil velkou poklonu vaší paní velvyslankyni a celému českému velvyslanectví. Janina Hřebíčková je totiž jedním z nejlepších diplomatů v Prištině a Česká republika by měla být hrdá na to, jaké lidi v Kosovu má.