Jak se připravit na transformaci komplikovaně strukturovaného systému? Nejsou naše úvahy o ní omezené povrchním kontextem a pohodlností? Vytváříme společnost dostatečně založenou na znalostech a financující jen to, na co má zdroje? Vnímáme zkušenosti dávných civilizací? To jsou některé otázky doprovázející přemýšlení s profesorem Miroslavem Bártou.

 

Když ponecháme stranou přírodní kolapsy, jejichž předvídání se mnohdy vymyká schopnostem vědy, pak kolapsy společností jsou nedílnou součástí vývoje člověka a lze je studovat s pomocí společenských věd. Snažíme se poskytnout pokud možno co nejucelenější pohled na minulé i současné civilizace, na základě detailního poznání jejich anatomie a fungování v čase a prostoru. Upozorňujeme také na nebezpečí jednostranného opojení ekonomickými vědami, kterým uniká většina souvislostí hlavních problémů tohoto světa. Po úspěšných seminářích v Akademii věd jsme se s historikem Martinem Kovářem rozhodli uspořádat k tomuto tématu velkou monografii. Podařilo se nám shromáždit více než třicet výrazných osobností a téma se rozvinulo do takové naléhavosti a preciznosti, že monografie vznikly dvě a třetí vyjde v roce 2015.  Klademe si zejména tři otázky. Jaké obecně vývojové rysy vykazují minulé civilizace? Je současné pojetí státu a takzvané společenské smlouvy udržitelným konceptem? Je možné začít uvažovat o možných podobách nového paradigmatu vývoje a uspořádání společností i fungování států, které nás zřejmě čeká a nemine?

 

Podívejte, že většina z nás žije přítomností, to není nic překvapivého. Ale že žijí pouhou přítomností také naši volení zástupci a velká část společenských elit, to už je na pováženou. Zásadní společenské téma, nahlížené náročně a mezioborově, může zajímat, dejme tomu, pět až deset procent populace. Kdyby to bylo „jen“ půl milionu lidí, kteří dokáží myšlenkově ovlivňovat svoje okolí, stojí za to usilovat o jejich pozornost. Ohlas veřejnosti na naše zmíněné monografie mne naplňuje mírným optimismem. Mnozí velmi vzdělaní lidé žijí v jakémsi neprobuzeném vědomí. Ukolébáni vyspělostí civilizace, jejími technologiemi, si většinou neuvědomujeme, že nejde o samozřejmost. Myslíme na to, co nastane, jestliže se například rozpadne světový trh, zanikne státní zřízení a měna? Historie nám nabízí příklady civilizací, které měly vždycky určitý začátek a určitý vrchol následované obdobím transformace, kterému se zkratkovitě a zjednodušeně dá říkat kolaps. Kořeny kolapsů lze zpětně rozpoznat už při vzestupu určitého společenského systému. Na vrcholu jeho vývoje se faktory, které podporovaly jeho vzestup, mění ve faktory negativní a způsobují zánik toho systému. V krizových okamžicích dochází k zásadním změnám pro společnost i pro každého jednotlivce. Mizí vzdělanost, dosavadní řídící struktury, většina věcí, na které jsme zvyklí.

 

Kolaps přichází náhle?
V archeologii a paleontologii byl vyvinut koncept, kterému se říká teorie přerušovaných rovnováh. Ta teorie je vlastně velmi jednoduchá, pokud se aplikuje na společenské vědy. Vývoj systémů neprobíhá lineárně a spojitě, ale přerušovaně, dělí se na období klidu a velmi krátká období, ve kterých dochází k překotným a zásadním změnám. Krizové úseky se střídají s obdobími relativního klidu, ale frekvence jejich střídání se pozvolna zvyšuje. Takzvané náhlé události lze vždycky spojit s hlubšími společenskými procesy. Pokud je systém po delší dobu vnitřně nestabilní, tak potom jakýkoli silnější externí faktor, třeba klimatická změna či výbuch sopky, se stává tím, co jej může navést na konečnou trajektorii sestupu. Zásadně se změní stávající struktury, říkáme, že nastává zjednodušení komplexity, složitosti systému, vulgárně onen kolaps. Nejnovější archeologická bádání ukazují, že na základě tohoto poznání lze formulovat mnohé zákonitosti.

 

Státní útvary mají své vlády a administrativní aparát se specifickou vertikální strukturou, území státu je spravováno delegovanými zástupci. Páteří fungování takového organismu je mimo jiné obrana, uchovávání a přenos informací a výběr daní. Fáze, kdy se stát ocitne v krizi, se dá identifikovat pomocí několika hlavních faktorů. Vládnoucí skupina je stále méně považována za legitimní, ubývá možnost podílet se na správě státu a účinně kontrolovat jeho fungování, snižuje se autorita volených zástupců a jejich schopnost prosazovat rozhodnutí, stále méně efektivně se přesměrovávají ekonomické zdroje. Dochází k poklesu vzdělanosti, roste duchovní vykořeněnost, ubývá schopnost vybírat daně. Státní administrativa je prostoupena příbuzenskými i zájmovými skupinami, prosazuje se nepotismus. Mandatorní výdaje státu se vymykají jakékoli kontrole. Státy se dopouštějí chyby, že se pokoušejí vylepšovat vyhasínající struktury, což je nejhorší z možných řešení. Ale systém v krizi, jak ukazuje náš výzkum, je nereformovatelný. Místo vylepšování nefunkčních parametrů – vezměte si například stávající kolabující důchodový a sociální systém – se musíme připravovat na zásadní změnu. Na místě je otázka, jaký by měl být koncept státu pro toto století a jaké funkce by měl stát plnit. Jedno je jisté: tučné století je pryč a do budoucna se bude muset každý z nás více zajímat a starat o svou vlastní budoucnost.

Zmínil jste snahu vylepšovat s velkými náklady vyhasínající struktury, léčit složité jevy ještě složitějšími nástroji. Nevymstí se nám třeba spoléhání na informační technologie?

Vnímáme je jako něco, co nás dostalo na vrchol, co stálo za závratným vzestupem mnoha odvětví. Uvykli jsme tomu, že tyto technologie nám vždycky pomohly. V okamžiku, kdy se dostaneme do nějaké krize, automaticky se k nim utíkáme jako k všestrannému léku, protože si myslíme, že vždycky přinášely řešení a pomohou opět. Ono tomu tak ale nemusí nutně být vždy. Lidé nechápou jeden základní trend, který se opakovaně odehrává v historickém vývoji. Totiž, jak už jsem zmínil, že faktory zpočátku vyloženě pozitivní se na vrcholu civilizace mění ve svůj opak. Takže nejhorší je nastavovat systém jím samým, tím, co ho kdysi přivedlo na vrchol, protože za vrcholem ty samé podněty působí negativně. Když máme problém s výběrem daní, vytvoříme nové těleso, od kterého očekáváme, že bude daně vybírat lépe. A ono překvapivě nevybírá, jen naroste byrokracie. Takže například ve snaze o stále lepší elektronizaci veřejné správy používáme nové a nové softwary, které se však v rostoucí míře míjí se skutečností.

 

Kvalitu života je třeba definovat. Žijeme stále rychleji, neustále máme méně času, zdokonalujeme počítače a programy, ale neubývá papíru, více se úřaduje. Supermarkety jsou napěchované potravinami, které jsou stále více a více škodlivé našemu zdraví. Roste možná hrubý domácí produkt, ale paradoxně je na vše stále méně peněz. Z tohoto úhlu pohledu je nesmysl mluvit o zlepšující se kvalitě života. Ve snaze o ni nemáme a nebudeme mít prostředky na skutečný rozvoj. Vezměte si například zdravotní péči. Pokud použijeme stovky milionů, tak každého z nás jsme schopni udržet naživu o měsíce a roky déle, bez ohledu na ostatní okolnosti. Je to naše alibi, protože jsme vytěsnili víru v něco, co by přesahovalo náš pozemský život. Dřívější společnosti, které byly ve světě duchovně ukotveny, chápaly, že smrt je součást nějakého cyklu. Eticky je velmi diskutabilní, co je správná cesta, ale logicky z toho vyplývá, že státní rozpočet křičí, že na zdravotnictví není tolik peněz, kolik bychom chtěli. Samozřejmě se to jednoho dne bude muset řešit.

 

Souvisí to mimo jiné se zmíněným vytěsněním víry. Díky sociálnímu systému došlo k rozkladu fungování instituce rodiny, která byla dříve přirozenou záchytnou sítí ve společnosti. Rodinné vztahy nefungují, místo toho, aby se děti postaraly o rodiče, budují se nákladné domovy seniorů. Paradigma sociálního státu se do značné míry vyčerpalo. Všichni byli od první hodiny po narození zabezpečení až nadosmrti, tomu vděčíme za to, že dneska jsme generací singlistů. Každý si myslí, že když se mu něco stane, tak se stát o něho postará. Kdyby stát prošel zásadní sociální reformou, došlo by podle mého názoru během dvou generací k resuscitaci rodinného systému. Všichni přitom víme, že rodina je základ jakékoli společnosti a ta bez ní nemůže dlouhodobě fungovat. Takže je jenom otázka času, kdy nás dostihnou důsledky našeho chování ve dvacátém století.

 

To už si ale dávno nikdo nepamatuje. Když se dnes podíváte na takzvané exkluzivní střední školství, na gymnázia, zjistíte, že matematika je pro svoji poměrnou složitost odsouvána mimo zájem studentů. Přitom právě matematika, podobně jako studium jazyků, vás učí strukturování a soustředěnému úsilí. Když v matematice vynecháte nějaký krok, neposunete se dál v chápání problému. Velké části nastupujících generací se nedostává schopnosti dlouhodobě o něco usilovat. Připadá jim to moc pracné. Nedávno vyšla v českém překladu kniha ředitele univerzitní psychiatrické kliniky v německém Ulmu Manfreda Spitzera Digitální demence. Autor upozorňuje na to, že ztrácíme schopnost soustředit se, protože nás počítače vedou k tomu, že přijímáme úplně jiné způsoby myšlení – zkratkovité, povrchní a abstrahované. Postupně se přetváří lidský mozek a dochází ke změnám orientace člověka ve světě. Obtížně navazuje sociální kontakt, není schopen postihnout realitu, odmítá řešit složité konflikty a problémy. Je zvyklý na postupy, které mu podsouvají počítačové programy. Například děti, které se učí z programů na DVD, mají menší slovní zásobu než ty, kterým rodiče předčítají z knih. Mladí lidé z vyšších a vzdělaných vrstev společnosti opouštějí sociální sítě, ti málo vzdělaní naopak vášni pro ně propadají. Manfred Spitzer hovoří o tom, že vzniká digitální proletariát. Další věc: poměrně významná část studentstva chce získat titul, ne poznání. Jsme zase u devalvace hodnot, kdy každý je dnes bakalář a magistr, tím pádem se považují za vysokoškolsky vzdělané, zejména bakaláři. Je to vše jen kvůli tabulkám Evropské unie, abychom vykázali neustále rostoucí vzdělanostní společnost! Nevím, jestli byste chtěl, aby vám složitou operaci dělal, nedej bože, bakalář medicíny! Při nízké kvalitě řady středních škol a přemíře vysokých škol na našem území pouhé tituly o ničem nevypovídají.

 

To je propojení obrovských problémů. Školství je podfinancované, vytěsnili jsme z něho učitele jako autoritu a vzor, což je hodně špatně. Dalším znakem krize na lokální úrovni je, že velmi často se místní správní jednotky stávají kořistí dominantnějších rodin. Na druhou stranu šance k obrodě obecních poměrů vždycky existuje, například tak, jak ji zprůhledněním veřejných zakázek a smluv představuje poslanec a starosta Semil Jan Farský. Vůbec lze říci, že autorita velké části starostů je založena na konkrétních výsledcích jejich práce pro obec. U nich se podle mne skrývá jádro určité reformy a naděje.

Dotýkáte se už úlohy osobnosti, nejen na místní úrovni…

Úloha osobnosti je obrovská. Dav nikdy nic nerozhodne a nevymyslí. I ve velkých firmách jsou vždycky jeden až dva lidé, kteří mají ideu a ostatní to zpracují. Jednak je nenahraditelný ten intelektuální vklad a pak ještě skutečná osobnost dokáže ostatní strhnout a změnit prostředí konkrétního podsystému. V politice je nesmírně důležitá úloha poradců. Ovšem, když se založí nějaký klub poradců, think-tank, jsou to buď lobbisté, nebo výsadně ekonomové. Fungování společnosti je zredukováno na má dáti – dal. Ale takhle lidská společnost přirozeně nefunguje. Lidé v jejích řídících strukturách dnes zpravidla nemají čas nad nějakým problémem dlouhodobě přemýšlet. Když Immanuel Kant koncipoval zásady své filozofie, potřeboval stovky procházek a tisíce hodin přemýšlení. Dneska by nemohl být ani učitelem! Měřeno dnešními standardy, by to nebyl vědec.

 

Ale prosím vás! V tradiční společnosti se chodilo pro radu k moudrým starcům. Dneska je kdekdo starý, máme k dispozici jak hloupé, tak chytré starce. Mladá generace vlastně logicky ztratila důvod se s nimi radit, protože jejich znalosti jsou proměnlivé kvality a velmi často, vzhledem k rozvoji technologií, zcela bezcenné. To je nepochybně taková zajímavá konsekvence, o které se moc nemluví. Tím, že naše populace je nyní obecně hodně stará, tak na paradigma moudrosti starců už nelze spoléhat. Legitimita stáří vyjadřovat se kompetentně se tedy vytrácí. Zaměřujeme svůj rozhovor především na představitele měst a vesnic.

Můžete uvést příklad nesystémového uvažování, který se bezprostředně dotýká jejich praxe?

Jako příklad ztráty znalostí připomenu něco, v čem chybovala mnohá města včetně hlavního města Praha. Šlo o kostkovou dlažbu. V devadesátých letech minulého století se na mnoha místech měnil povrch ulic na asfaltový. Německé firmy dlažbu za výhodných podmínek vykupovaly a používaly ji v tamních městech. Na rozdíl od nás Němci nezapomínali na to, že městská ulice musí mít určitou schopnost absorpce vody, což dlažba umožňuje. Když nám to nyní začíná docházet, zjišťujeme, že už pomalu neexistují ti staří řemeslníci, kteří byli schopni správnou klenutou dlažbu položit. Řeknete: banalita. Jenže velká část naší poměrně hustě osídlené krajiny je vyasfaltována a vybetonována, ubývá jí schopnost nasákavosti a voda jí rychle a nevratně protéká. Technokrat vám řekne, že je to nesmysl, na všechno jsou přece počítačové modely a databáze. Ovšem sebelepší modely nic nemění na tom, že se vytrácejí řemesla, na kterých stojí civilizace. A to jsme se dotkli jednoho malého typu příznaků kolapsu, ve skutečnosti se systémové chyby provazují a násobí.

 

Kolaps je ale především o naději. Jaroslav Seifert rozvíjí v jedné básni motiv, že „každého dne něco překrásného se končí, něco překrásného se počíná.“ Připomenu již klasický příklad zániku západořímské říše. V průběhu pátého století tato civilizace ztratila schopnost reagovat na zásadnější problémy, jako byly nájezdy barbarů a ztráta hranic. Nicméně ve svých základech pokračovala dál, dokonce i takzvané barbarské kmeny si osvojovaly její základní struktury a řízení, které vycházelo z římské tradice, a ten stav se potom uchoval až do středověku. Takových příkladů bych mohl uvést více. Transformace společností i jejich kolapsy jsou nedílnou součástí vývoje lidstva. Nejlepší recept, jak je ustát s co nejmenšími ztrátami, je dbát o to, aby společnost pečovala o své přírodní zdroje a o vzdělanost a řemesla na všech úrovních a abychom budovali občanskou společnost. Zní to jako fráze, ale je to jednoduché. Účastnit se můžeme všichni svou prací a tím, že platíme daně, budujeme tedy společnost. Musíme kultivovat své okolí. Pracovat, přemýšlet a vnímat svět kolem sebe a přirozeně se aktivně na základě svých schopností a víry účastnit jeho vytváření a přetváření. Pokud by to dělal každý, tak si tady dneska nepovídáme o alarmujících věcech. Stávající paradigma, na které jsme zvyklí, podle mého názoru končí. Probouzíme se do úplně jiného světa. Myslím si, že je namístě uvažovat o tom, jakým způsobem zásadně předefinovat koncept státu pro jedenadvacáté století, protože ten, ve kterém žijeme, začíná pozbývat funkčnosti. Společenské vědy typu egyptologie a archeologie, studující anatomie civilizací až po dnešek, dávají přednost kontextuálnímu, souvislému, dlouhodobému výkladovému rámci, který nám pomáhá pochopit nejen to, co bylo a co paradoxně může mít obrovský vliv na to, co je nyní. Ale především nás mohou vést k poznání toho, co se eventuelně může stát, a nabídnout doporučení, jak se na změny v rámci našich možností připravit. Kolaps se dá přežít, otázkou je jen, jakou cenu jsme ochotní zaplatit.

 

Jiří Chum

 

Prof. Miroslav Bárta (*1969) vystudoval egyptologii a pravěkou a raně středověkou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je ředitelem Českého egyptologického ústavu (od 2013), vede výzkumy v Egyptě a Súdánu. Věnuje se rovněž vývoji a kolapsům komplexních společností, výsledkem jsou monografie Něco překrásného se končí (2008), Kolaps a regenerace (2013) a Civilizace a dějiny (2014). Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pane profesore, dal jste dohromady skupinu významných vědců a ve společném díle upozorňujete na neodvratnost společenského kolapsu.