Volejbalistky Olympu by o tom mohly vyprávět. Po dlouhé přípravě a celé sezoně pro ně nastal vrchol: den D. Po několika nepříliš podařených letech se znovu vrhly do boje. Cíl? Návrat mezi českou volejbalovou elitu. V přípravě litry potu v jesenických kopcích, na přípravných turnajích doma i v zahraničí i spousta dřiny jak v zařízeních Olympu CS MV, tak vlastně po celé Evropě. A teď se během pár dnů o všem rozhodne. Bylo to vlastně k něčemu? Udělali jsme svoji práci dobře? Nepromeškali jsme něco loni v květnu? Byl kádr vhodně sestaven a doplněn? Měli jsme udělat něco jinak? Co když se nám to nepodaří? Co všechno nás bolí? Co s tím? To jsou všechno otázky, které se nám všem, chtě nechtě, v těchto dnech honí hlavou.

Každá cesta má svůj cíl

Po náročné přípravě jsme zažívali mnoho zvratů. Udělali jsme velký kus práce, ale přesto jsme stále pochybovali. Jednu dobu jsme byli až na sedmém místě tabulky. Postupně se však výsledky začaly dostavovat a probojovali jsme se na čtvrté místo. Probojovali doslova. Ale zvládli jsme to. V nadstavbě se nám jako jediným podařilo porazit letos „neporazitelné“ olomoucké hráčky. To však bylo vše. Do play-off jsme vstupovali ze čtvrtého místa. Proti nám stálo zkušené a odolné družstvo: Šelmy Brno. Šelmy v pravém slova smyslu. Co hráčka to jméno – snad až na jednu výjimku proti nám stály reprezentantky, dokonce i jedna olympionička. Hráčky světového věhlasu, které se sešly v Brně s cílem splnit si ještě jeden sportovní sen.

A je to tady…

Začal tak týden příprav. Zvládli jsme ho dobře. Dokonce velmi dobře. Hodiny rozborů u videa i data-volley, společné porady a přípravy. A pak to všechno přenést na hřiště. Ano přenést to na hřiště. O tom to přece je. Nestačí to vědět a znát teoreticky, musíme to umět zahrát. A uměli jsme. První nervózní zápas jsme zvládli na jedničku. Za tři dny pak přišlo kruté vystřízlivění. Ve své domácí hale se s námi Šelmy moc nepáraly. Za hodinu jsme jeli domů. „Doma jsme silní,“ věřili jsme si a znovu jsme se pečlivě připravovali. Tentokrát to však nestačilo. Byl to boj, to ano. Dokonce velký boj. Emoce. Naděje i zklamání. Hádky s rozhodčími, s diváky. Soupeř byl však lepší. O kousek. O malý kousek, ve fotbale by to byla remíza. Tady prohra 2:3 ve zkrácené hře. A znovu přišly bezesné noci. Spousta přemýšlení co bylo dobře, co špatně, co změnit? A opět hodiny videí…

Jsme na to sami aneb Pomoc od nikoho nečekejte

„Už je konec, zkušené Brno to doma nepustí,“ ozývalo se mnoho hlasů. Bylo i hodně těch, co nám to vlastně přáli. Když se nedaří, tak vám vlastně nikdo moc nepřeje. Nikdo za vámi nestojí. Tak to prostě je. Zvykejte si. O to více jsme se semkli a věnovali sami sobě. Byli jsme jednu prohru od vyřazení, před námi utkání na horké brněnské půdě. Moc by na nás nikdo nevsázel. Ale něco se stalo. Do Brna přijelo sice mladé a prohrávající, ale naprosto sebevědomé a koncentrované družstvo. Dlouho jsem nic takového nezažil. Stopadesátiprocentní koncentrace a touha jít za vítězstvím. Prohráli jsme první set. I přes dobrý výkon, ale na ten se moc nehraje. S týmem to však nic neudělalo. Naopak. Ještě více přidal. Opět se ukázaly emoce tak, jak to má v play-off být. Ostrá slova létala jak mezi střídačkami, tak k rozhodčím, k divákům. Dokonce i ty slušné a milé holky si pod sítí něco řekly, moc pěkné to asi nebylo… A otočili jsme nepříznivě se vyvíjející zápas. Výhra 3:1.

Den D – utkání pravdy

A znovu u nás v Přípotoční. Co s tím? Všechno už víme. My i soupeř. Není co vymyslet, čím překvapit. Dobře jsme začali. Od začátku vedeme a směřujeme k vítězství. Pak jsme však polevili. Nebo se soupeř zlepšil? Těžko říct, ale najednou taháme za kratší konec. Prohraný první set. Velký boj v setu druhém se šťastným koncem pro nás. Ve třetím setu se celá série začala lámat. Brno již kráčelo k vítězství. My jsme však nesložili zbraně. Dokonce jsme se dostali v koncovce do vedení 22:21. Už vše vypadalo tak nadějně… Zkažený servis a naše tři následující chyby však doslova darovaly set soupeři. „Kolikrát jsme to již v sezoně zažili? Kolik vyhraných setů a zápasů jsme ztratili?“ to se nám všem honilo hlavou… Ztracený set, utkání i celá série... Konec se však nekonal. Opět se něco stalo. Je vlastně krásné, že ve skutečnosti nikdo neví co. Holky ze sebe dokázaly dostat něco navíc. Dostat se do flow. Skvěle hrajícího a zkušeného soupeře donutit k chybám… a rozuzlení celé dlouhé série tak musel přinést tie-break neboli zkrácená hra. Stovky a stovky hodin dřiny, 29 těžkých utkání, nepočítaně setů a teď se vše rozhodne během několika málo minut. Úspěch nebo neúspěch. Nic mezi tím. Tie-break byl však jako koncert a my virtuózně hrající filharmonie. Od začátku jsme kráčeli k vítězství, které symbolicky zakončilo usměvavé sluníčko a reprezentační nahrávačka Pavla Šmídová. Dobojováno. 15:7. 3:2 na sety, 3:2 na zápasy. Nesmírná radost na straně jedné, slzy na straně druhé. A obrovské emoční i fyzické vyčerpání… A zítra zase znovu. O kousek dále, o malinko lépe, o další krůček kupředu, ale to už je jiný příběh…. 

Ondřej Foltýn
vedoucí družstva PVK Olymp Praha

Článek bude zveřejněn v časopisu Policista 5/2019