Úkolem knihovníků je půjčovat knihy, mít znalosti o literatuře, ne zadávat údaje do počítače a zabývat se katalogizačními pravidly, říká Lenka Prucková, ředitelka Knihovny města Olomouce.

 

Objíždím je už tři roky. Letos jich bylo opravdu hodně dobrých. Venkovská knihovna, aby obstála, musí být na úrovni. Hodnotí se nejen výpůjčky a knihovní fond, ale i moderní interiér, a zejména nabídka dalších akcí. Jenom půjčovat knihy, to už je na dnešní dobu málo. Kolikrát ale obecní knihovna vybavením, ale i službami, například zapojením do sociálních sítí, předčí některé větší profesionální knihovny.

 

Například v jedné obci měli tematické kufříky – dívčí a chlapecké – a plnily tak funkci sexuální osvěty. V Knihovně města Olomouce jsou kufříky laděné spíše do dětských zálib, jako jsou princezny, lodě či dinosauři. V cizině se s nimi také setkáte, ale v trochu jiném duchu, jsou určené spíše pro školní vyučování nebo družiny, předměty a knihy využívá učitelka přímo v hodině. Knihovny v České republice je vytvářejí přímo pro děti, kufříky jsou nasměrované do rodinného prostředí, v tom jsme unikátní.

 

Díky síti osmi knihoven v projektu Grundtvig, v němž jsou kromě Olomouce zastoupeny Polsko, Kanárské ostrovy, Finsko, Rakousko, Řím, Turecko či Korčula, máte i možnost mezinárodního porovnání...
Na Kanárských ostrovech se například v knihovně učí důchodci správně přednášet poemy a vystupují s nimi pak ve školách. V Turecku se zase hodně zaměřují na výtvarné kurzy, udržují tak lidové tradice. Ve Finsku na mě zapůsobilo, že v knihovně bylo hodně lidí. Ta se přitom nachází ve stejné budově jako kulturní dům a mateřský klub. Je to praktické i pro knihovnu, když potřebuje uspořádat větší představení, nemusí shánět sál někde jinde. Navíc když jdou děti z hraní na flétnu nebo matky do dětského klubu, mohou se zastavit v knihovně a něco si vypůjčit. Při zahraničních cestách jsme se zajímali i o knižní fond, kteří autoři jsou v dané zemi oblíbení, abychom věděli, co máme doporučovat svým čtenářům.

 

Je to nejen knihovna, ale vzniklo zde i kulturní centrum. Malé obce si často stěžují, že nemají peníze na knihovnu, a přitom na Korčule to jde. Dokonce se jim díky grantu podařilo, že se zde promítají premiéry amerických filmů ve stejnou dobu jako v evropských metropolích.

 

Určitě ano, nebo jim alespoň pomoci s propagací. Máme například akci První čtení, kam zveme autory, kteří s psaním začínají, nebo pořádáme soutěž Prvotiny a ze zaslaných textů vydáváme sborník. Koneckonců je to reklama pro knihovnu i do budoucna, když se spisovatel stane slavným!

 

Bylo by dobré dohodnout se na společné katalogizaci. Ten, kdo vydá knihu, by měl připravit katalogizační lístek. Všichni by si ho pak měli opsat, nikdo by s ním již nemusel nic dělat.

 

Zastávám názor, že je lepší mít špatný záznam a všichni stejný. Ten může někdo jednotně opravit v celkové databázi. Pokud nyní hledáte v souborném katalogu i v Jednotné informační bráně, najdete stejné knížky, ani to není jiné vydání, a jsou k nim přiřazeny různé záznamy. Otázkou je, kdo by měl katalogizační lístky vytvářet? Nakladatel podle jasného pravidla, nebo firma? Například v Americe dostane knihovna záznamy již hotové spolu s programem, který si kupuje, a jenom si je podle svých zvyklostí očísluje. Úkolem knihovníků je půjčovat knihy, mít znalosti o literatuře, nezadávat údaje do počítače a zabývat se katalogizačními pravidly.

 

V zahraničních knihovnách, které jsem se Sdružením knihovníků a informačních pracovníků navštívila, takovou novinku většinou mají. Argument, který slýchám, že by obsluhu zařízení nezvládli starší lidé, přitom neobstojí. Naopak, všimla jsem si, že s tím mají problémy mladí, když příliš spěchají a zařízení ukazuje, že knížku dobře nenačetlo. Roli hraje i fakt, že samotní knihovníci mají pocit, že s člověkem musí pohovořit, a tak se takové změně brání. Přitom ti, co nyní načítají knížky, mohou být více platní třeba na informačních pultech.

Městská knihovna v Olomouci samoobslužné pulty má?

Nemáme, limituje nás takzvaná pokojíčková knihovna v historické budově, která je navíc rozmístěná ve třech poschodích. Něco jiného by bylo, pokud by byly k dispozici velké otevřené prostory. Měla bych nápady, jak je uspořádat a zavést i další technologické vymoženosti.

 

Nabízeli nám jednu budovu, ale nacházela se za městem. Nyní sídlíme na náměstí v centru, což je výhoda, pro uživatele je v docházkové vzdálenosti, dostupná tramvají, v blízkosti škol, takže studenti střední školy si mohou do knihovny odběhnout, když mají volno. Také je tady parkoviště. Například krajskou knihovnu v Karlových Varech postavili na okraji města a městská knihovna se od nich oddělila a zůstala raději ve městě. Kdybyste nabízela sebelepší služby, lidé za vámi daleko jezdit nebudou.

 

Knihovnici z „dospělého oddělení“ napadlo, co kdybychom o akcích pouze nepsali, ale propagovali je i prostřednictvím multimédií. Postupně jsme zlepšili vybavení, zakoupili lepší kameru, program na střih videí a chopili se toho mladí knihovníci, kteří mají neotřelé nápady. Natáčelo se tak například u zvířat v zoologické zahradě nebo na vánočních trzích. Na Facebooku je na videomagazíny velký ohlas. Umísťujeme je i na Youtube. Začali jsme také vytvářet promovidea pro naše akce, jako je znělka pro Prvotiny. Chystáme i propagační spot, který bychom promítali před začátkem besed. Na obrazovkách v knihovně pouštíme prezentace k aktuálním aktivitám, které si lze stáhnout na webu.

 

Netradiční propagací kuchařských knih byla fotosoutěž a pět videoukázek, jak grilují naši knihovníci podle receptu z určité knihy, kterou tam zároveň představili. Máme také zjednodušené knížky pro angličtinu, označené barevným kroužkem, k nimž je CD. Vedoucího hudebního oddělení napadlo opatřit nálepkou i knihy, které jsou zároveň k dispozici v audiopodobě jako mluvené slovo. Zaměstnanci by měli mít možnost spoluvytvářet knihovnu. Díky jiné iniciativě jsme třeba přes léto měli posezení na balkóně s výhledem na náměstí. Pro hezkou marketingovou akci jsme se inspirovali ve spřátelené bratislavské knihovně, která o prázdninách provozovala čítárnu vyřazených knih v altánku v parku. Během Dnů evropského kulturního dědictví jsme takovou akci také uspořádali v Olomouci a měla velký úspěch.

 

Začali jsme je nabízet hned, jakmile se objevily na trhu. Od října navíc půjčujeme e-knihy. Jako první s tím přišli v Českých Budějovicích a postupně se přidaly další knihovny. Dříve ve čtečkách byly pouze e-knihy dostupné zadarmo, teď si čtenář stáhne knihu, o kterou má zájem a knihovna za ni zaplatí. Do budoucna bych si představovala konsorcium, v němž by knihovny hradily určitý paušální poplatek, jako to mají ve Finsku. Knihovny by uživatelům měly literaturu nabídnout, ať už ji vyžadují v tištěné, nebo v elektronické podobě, důležité přece je, aby lidé četli.

 

Pořád chodí do knihovny pro knížku hodně lidí. Spíše mě trápí jiná věc, a to tendence zatěžovat děti náročnou četbou. Když jsem četla Annu Kareninu k maturitě, vůbec jsem ji nepochopila, a přitom teď je to můj oblíbený román. Dítě by mělo číst text přiměřený svému věku. Radíme tak například základním školám, které současné mladé autory by mohly zařadit do výběru pro žáky. I maturitní kánon by se měl obměňovat, právě proto, že nová literatura pořád vychází a mladí lidé píší. Jestli je chceme vychovat nejenom ke čtení, ale i k psaní, musí „vyrůstat na současných autorech“.

 

Ivana Jungová

 

RNDr. Lenka Prucková (*1964) je absolventkou Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor matematika a deskriptivní geometrie. Od roku 2000 do současnosti působí jako ředitelka Knihovny města Olomouce. Vyučuje management, marketing, současnost knihoven, organizaci knihovnictví a dobrovolnictví v rekvalifikačních knihovnických kurzech Národní technické knihovny v Praze a Vědecké knihovny v Olomouci. Věnuje se problematice malých obecních knihoven a současným trendům v knihovnictví (i díky možnosti návštěv zahraničních knihoven).