Chudoba jako věc politiky a sociální problém
Alena Gajdůšková, místopředsedkyně horní komory. Foto: archiv Senátu.Zdůraznila také, že další významnou skupinou, které se chudoba výrazně dotýká, jsou senioři. „Málo se ví, jaké má třeba omezení valorizace penzí dopad na stravovací návyky důchodců. To jsou mnohdy otřesné příběhy, které se ale v médiích bohužel moc neobjevují. V souvislosti s valorizační stopkou se také hovořilo o úspoře v řádu miliard. Kdo ale spočítá, jak se zhoršení stravování starých lidí promítlo do nákladů na zdravotní péči?“ ptala se Gajdůšková a vyjádřila přesvědčení, že ve společnosti mizí konsenzus nad řešením základních problémů, o kterých jsme si dlouho mysleli, že jsou dány naší kulturní a civilizační příslušností. Jak se nyní ukazuje, jejich řešení není samozřejmostí. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že konference vyústí v debatu i konkrétní opatření, která dokážou negativní trendy obrátit.
Chudoba a veřejná politika
Podle Martina Potůčka je podstatné, že existuje závažná nerovnováha mezi regulační silou globálního trhu, který dnes představují gigantické nadnárodní společnosti, jejichž rozpočty často významně přesahují rozpočty menších států, a mezi národními státy, které jsou politicky odpovědné za sociální situaci svých obyvatel, ale přitom jsou ve vztahu ke globálním silám trhu ve velmi submisivním postavení (submisivní – podřizující se cizí vůli). I přes tyto skutečnosti se jednotlivé národní státy velmi liší podle toho, jak na globálně ohrožující situaci reagují. Nejlepším lékem na řešení problému chudoby je podle profesora Potůčka správná hospodářská politika. Existuje například možnost významného rozšíření sociálních služeb, které by na druhé straně přineslo řadu pracovních pozic, rovnoměrně rozložených po celém území státu, náročných na množství lidské práce a nevyžadujících příliš vysokou kvalifikaci (rozhovor s profesorem Martinem Potůčkem ve VS číslo 25-26/2013).
Vladimír Špidla, ředitel Masarykovy demokratické akademie. Foto: archiv Senátu.
Zážitky dětí z chudoby a dětské ústavní péče se přenášejí do dalších generací
Ilja Hradecký, zakladatel občanského sdružení Naděje, který se dlouhodobě zabývá bezdomovectvím, jevem, který s chudobou úzce souvisí, uvedl, že podle informací z dostupných studií máme v České republice třicet tisíc „viditelných“ bezdomovců a nadto až sto tisíc takzvaných skrytých bezdomovců. U nich není jejich situace viditelná na první pohled, ale tvoří většinu z počtu lidí, kteří trvale žijí bez střechy nad hlavou. „Bezdomovci nejsou jen ti, kteří postávají před supermarkety nebo cestují tramvají, to je jen malá část z nich,“ říká.
Ilja Hradecký v této souvislosti zdůraznil, že je důležité, aby byly naplněny jak vládní koncepce řešení bezdomovectví, tak i koncepce Hlavního města Prahy. Podle Hradeckého z průzkumů mezi mladými bezdomovci vyplývá, že čtyřicet procent z nich má zkušenost s dětským domovem nebo jinou dětskou ústavní institucí. Jako prevence bezdomovectví je proto potřeba udržet rodiny v domácnostech a děti v rodinách. „Tam, kde to není možné, by měla přijít na řadu pěstounská nebo adoptivní péče. Jen tak můžeme zabránit tomu, aby mladí, často ve velmi útlém věku, končili na ulici,“ zdůraznil Hradecký. „V různých ústavech v České republice je nyní přibližně dvacet tisíc dětí, z toho asi polovina v sociálních službách, kdy příčinou jejich pobytu je zdravotní postižení. Dalších přibližně deset tisíc dětí je v dětských domovech, většinou ze sociálních či výchovných důvodů, nebo jsou to děti z neúplných rodin. Je absurdní, že jen 0,6 procenta dětí umístěných v těchto zařízeních, jsou oboustranní sirotci. Průměrná délka jejich pobytu zde je 14,5 roku z osmnácti let. Dětem, které takto žijí, především chybí možnost vytvářet perspektivní vztahy, vnímat lásku a sledovat vzory pro fungování rodiny a domácnosti. Po dovršení věku osmnácti let se mnozí nemohou nebo nechtějí vrátit do původní rodiny a někdy následuje ztráta bydlení.
Podle staršího výzkumu se 56 procent dětí do pěti let od ukončení pobytu v dětské instituci dopustilo trestné činnosti. U prevence bezdomovectví platí, a ukazují to i zahraniční modely, že každý způsob prevence ztráty bydlení, včetně odpuštění dluhů, splátkových kalendářů a bezúročných půjček je mnohem levnější, než celkové ztráty z toho, že se lidé stávají bezdomovci. Do budoucna je podle Ilji Hradeckého nutné najít pro řešení problému skutečný konsenzus a výrazně rozšířit prevenci bezdomovectví, aby se minimalizoval či výrazně snížil „pád na ulici“.
Děti za svou chudobu nemohou
Profesor Tomáš Sirovátka z Masarykovy univerzity v Brně ve svém vystoupení Chudoba a deprivace dětí uvedl, že chudoba dětí je problémem hlavně do budoucna. Polarizuje totiž společnost, rozkládá potenciální sociální soudržnost, u mládeže a později i v dospělosti vede k rizikovému chování. „Může i negativně ovlivňovat chování ve smyslu stability manželství a neodpovědného, případně žádného rodičovství. Mezinárodní studie dobře ukazují, že mezigenerační přenos chudoby je velmi silný. Zkušenost z chudoby v dětství se s vysokou pravděpodobností opakuje v dospělosti a přenáší na další generace,“ zdůrazňuje Tomáš Sirovátka.
Významným aspektem je také etické hledisko, děti totiž za svou chudobu nemohou, a proto by jim měla být poskytnuta veškerá podpora a pomoc. Stále zde ovšem existuje také odpovědnost rodičů. Příčiny chudoby dětí jsou komplexní a zdá se, že prevence je efektivnější než náprava. Proto i Evropská komise vnímá otázku investic do dětí a přerušení cyklu jejich deprivace jako jednu z priorit boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. V České republice je asi 31 procent neúplných domácností a 25 procent rodin se třemi a více dětmi v chudobě, což kontrastuje s bezdětnými domácnostmi.
Zuzana Pacinová