Evropský soud pro lidská práva rozhodl dne 18. července 2006 v případu, který začal již před více než šesti lety, kdy se v Brně konal průvod, jehož účelem mělo být vyjádření nespokojenosti s negativním vlivem automobilové dopravy na životní prostředí a zdraví lidí. Příslušný úřad městské části svým rozhodnutím ze dne 23. května 2000 konání tohoto průvodu zakázal vzhledem k nebezpečí pro zdraví účastníků a ke skutečnosti, že nezbytné omezení dopravy a zásobování by bylo v rozporu s veřejným zájmem. Během zakázané demonstrace použil pan Štefanec vlastní megafon ke komunikaci s policií, k opakování výzev orgánů, aby se zamezilo případným násilnostem, a k informování demonstrantů o tom, že průvod je zakázán a že proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání k soudu. Komise pro projednávání přestupků Městské části Brno-střed mu následně uložila pokutu ve výši 500 Kč pro porušení zákona o právu shromažďovacím s odůvodněním, že lze správně potrestat pořadatele shromáždění, které bylo zakázáno.

Ve své stížnosti Evropskému soudu pro lidská práva Milan Štefanec zejména namítal, že správní rozhodnutí o uložení sankce na základě zákona o právu shromažďovacím představovalo zásah do jeho práva na svobodu projevu a že neměl možnost dát toto rozhodnutí přezkoumat soudem. Podle stanoviska české vlády stěžovatel neměl právo využívat svobody projevu za účelem pořádání nelegálně konaného průvodu. Důvodem sankce uložené stěžovateli nebyla totiž kritika namířená vůči rozhodnutí, jímž byl průvod zakázán, ani vyjádření nespokojenosti s postupem státních orgánů, nýbrž skutečnost, že stěžovatel pořádal průvod, který byl zakázán.

Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva se tento případ liší od většiny případů týkajících se svobody projevu, které mu byly v minulosti předloženy k posouzení. Je zřejmé, že stěžovateli byla sankce uložena na základě § 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím, přitom však správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel byl ve skutečnosti pořadatelem průvodu právě na základě obsahu jeho výroků během průvodu a podle reakcí, které vyvolal u účastníků průvodu. Uložená sankce představuje proto v projednávaném případě zásah do výkonu práva na svobodu projevu.

Stěžovatel zdůraznil, že za pouhou účast na zakázané manifestaci zákon žádný postih nestanoví. Přestože stěžovatel pouliční průvod nepořádal a ani nebyl za pořadatele určen svolavatelkou, přiřkly mu orgány svévolně povinnost průvod ukončit. Svolavatelce demonstrace, jejíž totožnost byla úřadům známa, přitom nebyla uložena žádná sankce.

Soud uznává, že obecný význam slov „pořádat, pořadatel“ je jasný a obvykle nevyvolává spory. Za těchto okolností připouští, že lze za pořadatele průvodu považovat osobu, která se pohybuje v jeho čele, vyjednává s orgány a komunikuje s ostatními účastníky. V projednávaném případě byly původně vedle stěžovatele za pořádání akce stíhány také další dvě osoby, jimž však byla odvolacím orgánem sankce zrušena. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že jediným rozdílem mezi případem stěžovatele a případem těchto dvou osob byla skutečnost, že výroky stěžovatele se podařilo díky síle zvuku megafonu zachytit na zvukovém záznamu a správní orgány se tak mohly seznámit s jejich obsahem. V této souvislosti odvolací orgán stěžovateli vytkl, že použil své ozvučení, aby účastníkům s hořkostí sdělil, že správní orgány průvod svévolně zakázaly, namísto aby je vyzval k pokojnému rozchodu.

Lze tedy dovodit, že stěžovatel byl považován za pořadatele průvodu a pokuta mu byla uložena především kvůli obsahu jeho výroků a nikoliv proto, že se staral o průběh demonstrace nebo ji řídil. Dle názoru Soudu vede výklad vnitrostátního práva, který nejprve provedly správní orgány při rozhodování o uložení sankce stěžovateli a který posléze uznal i Ústavní soud, k rozšíření působnosti zákona č. 84/1900 Sb., které nebylo možné za okolností daného případu přiměřeně předvídat. Pokud je totiž nedodržení určité povinnosti postihováno sankcí, musí zákon jasně stanovit případy, kdy se tato sankce uplatní.

Soudci bývalé druhé sekce ESLP proto jednomyslně rozhodli, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy i k porušení článku 10 Úmluvy. Samotné konstatování porušení Úmluvy poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu utrpěnou stěžovatelem. Česká republika musí stěžovateli zaplatit z titulu materiální škody částku 34 EUR a z titulu nákladů řízení 1 012 EUR a dále případnou částku daně, která by se na takovýto příjem stěžovatele uvalila.

Prof. JUDr. Richard Pomahač, Právnická fakulta Univerzity Karlovy