Důraz na základní životní hodnoty by měl vycházet z rodiny
Paní senátorko, jste rovněž místostarostkou úspěšného městyse. Který z poznatků získaných v samosprávě považujete pro práci v parlamentu za nejdůležitější?
Kdo se podílí na komunální politice, vidí situaci v regionech s větším porozuměním pro její složitost. Spojení práce zastupitele a senátora nebo poslance považuji za velmi šťastné. Připomeňme si například chodníkový zákon, který předkládal senátor Jaroslav Kubera. Podařilo se mu značně rozčeřit vnímání této problematiky snad u všech komunálních politiků a celé věci to jedině prospělo. Zmíním rovněž novelu zákona o dani z nemovitostí. Zákonodárce dal zastupitelstvu jednotlivých obcí velkou pravomoc k navýšení koeficientu a záleželo pak na odvaze zastupitelů, zda tu možnost využijí. Nezapomínejme, že tato daň je jedinou přímou daní, jediným příjmem obce. Byl to tedy konkrétní poznatek, jak rozhodnutí zákonodárců funguje v praxi.
Jak vnímáte možnost přímé volby starostů?
Je to výsledek shody tří koaličních stran. Už delší dobu jsem také sledovala, jak přímá volba starosty probíhá v sousední zemi, protože náš výbor má dobré vztahy s obdobným výborem i komisí parlamentu slovenského. Posuzujeme takovou změnu jako vstřícný krok k přímé demokracii, ovšem v programovém prohlášení vlády jsme přesto stanovili jakýsi limit, odvozený z velikosti města nebo obce. Měl by obsáhnout kategorii obcí do pěti tisíc obyvatel. Nemyslí se tím, že ve větším sídle by občané takovou možnost mít neměli. V malé obci nebo městě se však lidé lépe znají a tak je mandát osoby přímo zvolené silnější. Dostane se jí výraznější podpory, než kdyby byla zvolená zastupitelstvem. Existuje samozřejmě námitka, že by se starostou mohl stát někdo, kdo je sice v obci známý, nemá však dostatečné znalosti a zkušenosti. Neboť v malé obci nebude mít k dispozici tým úředníků, který by mu pomáhal. Zastupitelstva už samozřejmě takové nebezpečí znají, nároky na osoby stojící v čele obcí se v uplynulých letech nesmírně zvýšily. Musel by se tedy v legislativní normě, upravující přímou volbu, nastavit určitý pojistný mechanismus. Vše by se, nejen podle mého názoru, mohlo připravit do příštích komunálních voleb v roce 2014. Zároveň bude dostatek času i pro přípravu elektronické volby, která by zřejmě měla nejdříve projít zatěžkávací zkouškou ve volbách parlamentních.
Koalice se chystá navrhnout nový zákon o rozpočtovém určení daní. Co je v něm nezbytné stanovit, aby se zlepšil systém přerozdělování financí určených municipální sféře?
Není pochyb o tom, že rozpočtové určení daní vyžaduje změnu, měla by ovšem nastat v prvních dvou letech nynější koaliční vlády. Návrhy na změny rozpočtového určení daní ve prospěch menších obcí jsou do značné míry připraveny. Zdroje pro financování změn spatřujeme jednoznačně v národních dotačních programech. Ty byly zbytečně přebujelé a zároveň nepřehledné. Nejde tedy o to, že by na rozpočtové určení daní mělo směřovat avizovaných čtrnáct miliard korun a menší obce by tím byly uspokojeny. Hlavním zdrojem přerozdělení financí by měly být dotace jednotlivých ministerstev vůči krajům, obcím či neziskovým organizacím. Rozpočtové určení daní si také vyžádá nastavení dalších kritérií, která by potom vedla k jinému mechanismu přerozdělení. Mám tím na mysli například již diskutovanou nadmořskou výšku, počet seniorů v té či oné obci či počet žáků. Kritéria a varianty propočtu jsou připraveny. Před více než dvěma roky jsme nechali zpracovat rozsáhlou studii za účasti Vysoké školy ekonomické, podkladů pro rozhodnutí je tedy dost a teď bude záležet na politicích. Opakuji však, že podstatná část změn by se měla soustředit do příštího roku.
Program obnovy a rozvoje venkova už je zavedený pojem. Nestagnuje však poněkud? Co by jej mělo obohatit?
V mnohém se může skutečně jevit jako neživý a lidem na venkově by se měl více přiblížit. Dokonce jej lze místy vnímat sice jako program připravený a zpracovaný vládou a dalšími úřady, který se ale s některými konkrétními podobami života na venkově míjí. Na druhé straně jsem však velice uvítala, že Ministerstvo zemědělství je si určité akademičnosti programu vědomo a že teď v součinnosti se Spolkem pro obnovu venkova a ve spolupráci s naší senátní komisí uspořádalo v rámci výstavy Země živitelka seminář. Ten se stal takovým brainstormingem myšlenek, které by Program obnovy a rozvoje venkova nějakým způsobem zaktualizovaly a učinily jej přitažlivějším.
Neměly by do spolupráce na jeho proměnách vstoupit ještě další instituce, s jejichž činností se zatím víceméně míjel?
Každá vláda se v posledních letech zabývá úvahami o tom, jaké změny by měl doznat kompetenční zákon, aby se záležitosti spojené s venkovem vymezily zřetelněji. Není pochyb o tom, že venkov zdaleka není jenom zemědělství a zemědělství zdaleka není jen venkov. Tradiční pohled na něj se tedy dotkne vždy jen části tamní problematiky, zemědělských činností přitom ubývá. Program rozvoje venkova by se měl stát cílevědomě také záležitostí Ministerstva kultury, neboť důležitou část života na venkově tvoří rovněž tradice, lidová tvořivost, spolky. Nestačí jen péče o obydlí a krajinu, pamatujme také na duchovní život. Nejde o to, že by se snad mělo Ministerstvo kultury stát jakýmsi donátorem, poskytovat ze svého velmi skromného rozpočtu dotace. To určitě ne. Mělo by však přispět k vytvoření souřadnic, ve kterých se budeme snažit uchovat českou, moravskou a slezskou kulturu, aby nezeslábla a nerozpustila se v evropském kontextu. Jsem přesvědčena, že naše kultura má nezaměnitelné rysy, které je třeba podpořit.
Jestli tomu dobře rozumím, uvítala byste například takový kulturní NERV? Vyvážit soustředění ekonomů těmi, kteří by se zaměřili na ochranu nejvíce ohrožených součástí kultury? Na její duchovní pojítko?
Ano. Program obnovy a rozvoje venkova potřebuje, aby se zabránilo dalšímu tříštění činností různých organizací, které se venkovem zabývají. Nestátní neziskové organizace, různá účelová sdružení obcí, Svaz měst a obcí, hnutí Starostové a nezávislí, Sdružení místních samospráv, Spolek pro obnovu venkova, Místní akční skupiny vzniklé z programu Leader, Sdružení pro ochranu krajiny, stálá komise Senátu, partnerské projekty obcí, spolky, festivaly, byl by to dlouhý seznam. Mnozí z těch, které jsem vyjmenovala, o sobě vzájemně neví. A to jsme ještě nehovořili o výkonné moci, která se zabývá problematikou venkova. Snaha o ucelené vnímání a přístup přichází naštěstí z více směrů, ocenila jsem například, když zástupci Spolku pro obnovu venkova navštívili ministra zemědělství a předali mu požadavek na to, aby se některé konkrétní přístupy k rozvoji venkova objevily v Programovém prohlášení vlády. Takže bude jenom ku prospěchu věci, když se v úsilí o rozvoj venkova sjednotí moc výkonná, moc zákonodárná i zájmová sdružení.
Jak podpořit odpovědný vztah k prostředí v obci a ke krajině?
V mnoha obcích zbyly zchátralé hospodářské objekty, nesanovaná odložiště odpadů ze zemědělské činnosti, v koaliční smlouvě se hovoří o „venkovských brownfields“. Bude se projednávat zákon, který by měl pomoci řešit nevypořádané majetkové vztahy, táhnoucí se od devadesátých let minulého století. Dalším nástrojem změny je i to, že do roku 2014 by všechna města a obce měla mít zpracován územní plán. Musí se také změnit zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, aby se ztížila, nejspíše zvýšením ceny pozemků, dnes bohužel často až spekulativní výstavba fotovoltaických elektráren. Ve vztahu k těmto elektrárnám musí nastat změny také v zákoně o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Měl by se omezit jejich maximální výkon a snížit výkupní cena z nich získané energie. Pro instalaci fotovoltaických článků by existovala výjimka v případě střešních ploch nevyužitých hospodářských objektů, které většinou mají vybudované inženýrské sítě. Zákonodárci by zřejmě nebránili tomu, aby se soukromé či veřejné budovy mohly stát samozásobiteli elektrickou energií. Omezení by se kladlo jen rozpínavosti a podnikavosti na úkor zemědělské půdy. Neměl by to být jenom byznys.
Existují i opačné spory. Na našem území se mnohdy přímo prolínají různé podoby ochrany krajiny a proti nim stojí podnikatelské záměry. Jak hledat kompromis?
Mělo by se hledat řešení ve prospěch normálního života obcí. Dát jim a jejich obyvatelům větší kompetence, protože hájit svoje životní zájmy a chránit si prostředí, ve kterém žijí, je přece přirozenou potřebou lidí. Jestliže o tom rozhoduje někdo, kdo tam nebydlí, prakticky ničí také jejich odpovědnost za toto prostředí. Nejde jen o povolení a zákazy, ale také o to, kdo dostane podporu. Mohla by na to pamatovat i úprava rozpočtového určení daní, která by zohlednila specifika obcí v takovém území, kde se musí zajistit zájmy ochrany přírody a krajiny. Velký význam mají samozřejmě komplexní přístupy. Znovu se ukázalo, jak jsou potřebné v případě protipovodňových opatření. Přikláním se k myšlence povodňového účtu. Vytvořila by se předpokládaná reálná položka státního rozpočtu. Přišli jsme s návrhem stokoruny na každého daňového plátce. Ano, je to kontroverzní návrh už jenom uvnitř jedné vládní strany, na druhou stranu je zřetelné, že vybrané prostředky se nepoužijí na nic jiného než na odstranění povodňových škod či na vytváření protipovodňových opatření. Měli bychom určitou pojistku proti nevypočitatelnosti živelních pohrom. Dovolte mi ještě jednu zmínku k financování venkovské infrastruktury. Do jisté míry jsme už vyčerpali evropskou pomoc, která směřovala do regionálních operačních programů, ať již souvisela s programem rozvoje venkova, který řídilo Ministerstvo zemědělství, nebo s operačním programem životní prostředí v gesci Ministerstva životního prostředí. Velké prostředky se v devadesátých letech vynaložily na podporu ušlechtilejší formy vytápění v obcích, na plynofikaci. A teď zjišťujeme, že lidé topí doslova vším, co jim přijde pod ruku a ekologické myšlení jim nic neříká. Topit plynem je drahé, tak se to obchází. Dám vám příklad z naší obce: ti, kteří mají plynové topení, platí nižší poplatek za popelnice. Využívají slevy, ovšem nikdo nekontroluje, čím topí, kontrola by ani nenašla oporu v zákoně. Zhoršující se stav ovzduší vyžaduje, aby i takové případy byly patřičně legislativně ošetřeny.
Obměňuje se struktura venkovských obcí, přibývá těch, kteří už je nevnímají jako noclehárny, ale aktivně se na jejich životě podílejí…
Pro generaci dnešních mladých lidí už není problém vydat se za prací mimo svoje bydliště, dojíždět denně i na větší vzdálenost. Lidé z různých končin východních Čech jezdí do Pardubic, lidé z Pardubic do Prahy, mobilita pracovní síly je tedy už značná. Jinak je tomu u věkové kategorie osob starších padesáti let. Svoji roli hraje jistě vzdělání, znalost jazyků, menší schopnost něčemu novému se učit. Ti lidé zůstávají tradiční vrstvou obyvatel menších sídel. Mnozí z těch mladších a aktivních chtějí mít klidný domov pro rodinu, vytvářejí si vztah ke své obci, chtějí se podílet na jejích rozhodnutích. Přibývá například podnikatelů, kteří vstupují do zastupitelstev a dokonce učí ostatní vnímat obec jako firmu. Sledují, jak se hospodaří s prostředky, na co jsou vynakládány. Obce by měly svým mladým obyvatelům vycházet vstříc a všechna s tím spojená rozhodnutí musí postupně přejít do jejich kompetence: od podpory společenského života až třeba po zájem vytvářet pracovní místa formou veřejně prospěšných prací. Velký prostor se otevírá pro dobrovolnictví, aktivitu lidí na rodičovské dovolené a mnohé nové výzvy přinese sociální oblast. Jednou z nich je například živnost hospodyně, která u nás dosud legálně neexistuje. Mnozí z těch, kteří odjíždějí za prací mimo obec, potřebují, aby jejich rodina řádně fungovala a mohou tedy někoho zaměstnat na zkrácený pracovní úvazek. Ten, kdo nabídne takové zaměstnání, je bude moci vykázat jako náklad a jeho zaměstnanec získá legální příjem. Venkov má samozřejmě rovněž velkou šanci rozvíjet svoji nabídku služeb, ať již jde o produkci farmářů, drobné opravy a výrobu nebo aktivity volného času.
Vraťme se ještě k těm na pracovním trhu méně pružným obyvatelům malých sídel. Jak využít jejich potenciál, když na jedné straně obtížně hledají uplatnění a na druhé straně odcházejí později do důchodu?
Naprosto s vámi souhlasím, že tato skupina lidí je na trhu práce jedním z ohrožených druhů. Navíc jsou ještě určité sociální a vzdělanostní rozdíly mezi těmi, kteří žijí ve městech a těmi na vesnicích. Aby to bylo ještě složitější, přibývá těch, kteří na konci své pracovní kariéry odcházejí z měst na vesnici. Venkovské obyvatelstvo řadu z nich poznalo již jako chalupáře. Teď je mají mezi sebou natrvalo a jejich často větší asertivita také život na venkově ovlivňuje. Je tedy reálná šance, že tito aktivní senioři nebudou chtít být jen pasivními příjemci penze. Domnívám se, že naleznou příležitosti v oblasti, jíž jsme se už dotkli: v sousedské výpomoci, při práci v sociálních službách, v dobrovolnictví. Ti, kteří jsou schopní se o svůj elán podělit s ostatními, znamenají obrovský přínos. V malých sídlech je to velmi vidět.
Současná česká společnost není v dobrém stavu. Na čem lze stavět její obrodu? Není již pozdě?
Nikdy není pozdě. Řekněte, kdo položil základy vašich uznávaných hodnot, priorit, vašeho přístupu k životu? Nějaká instituce? Nikoliv. Byli to rodiče, rodina, v níž jste vyrůstal. Ať chcete nebo ne, přejímáte jednání, které potom podvědomě nebo vědomě aplikujete. Odkazuji tedy k rodině, která bude vychovávat zdravého sebevědomého jedince a nastaví v něm všechny důležité hodnoty. Poctivost k sobě a k druhým. Korektní jednání. Žádné hrubiánství. Agresivita, která dnes poznamenává celou společnost, pramení z nejistoty a nevyrovnanosti, z naprosté nepřipravenosti poradit si v životě se vším dobrým i méně dobrým. Slušnost se stále ještě příliš nenosí. Za všechny základní životní hodnoty vděčíme rodině. Když ji nepodpoříme, když její role neposílí, mohou se tisíce institucí marně snažit o proměny společnosti. Podněty z médií nás nezachrání. Nejprve se musí obnovit postavení rodiny a úcta k ní. Snahu o takovou změnu bychom měli odvíjet od osobního příkladu.
text Jiří Chum
foto Radoslav Bernat