Bezpečnost provozu na pozemních komunikacích
Některé úvahy o souvisejících právních institutech
Stalo se z toho všudypřítomné téma: takřka zoufalá situace v bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Zdá se, že nepomáhá zpřísnění sankcí za dopravní přestupky, bodový systém, ani nákladné preventivní kampaně. Problematika je natolik důležitá, že ani ta nejpřiléhavější slova vyslovovaná preventivně či následně, k její proměně nepostačí.
Systémové změny se musí dotknout zpřísnění podmínek provozování autoškol, zvýšení a zkvalitnění státního dozoru nad jejich činností, právního postavení a odpovědnosti zkušebních komisařů. Určitému zdokonalení se nevyhne ani zvýšený a permanentní dohled policie na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Vzrůst by měl i respekt řidičů k dopravní policii a strážníkům, byť podle mne tady jsou již změny zřetelnější.
Stejně důležité jako lidský činitel jsou i faktory technické - zlepšování stavebního a dopravně technického vybavení pozemních komunikací, budování silničních obchvatů sídelních útvarů, důkladná revize stávající místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, větší ingerence silničních správních úřadů v této věci a zvýšení jejich nestrannosti, zejména ve vztahu k vlastníkům pozemních komunikací, rychlejší a efektivnější postih za dopravní přestupky.
S bezpečností provozu na pozemních komunikacích jsou a budou spojeni také nebezpeční řidiči. Moderní civilizací stvořený typ člověka za volantem, který ostatní nejen ohrožuje, ale v jediném okamžiku je jim schopen vzít vše, co je jim blízké a drahé. Bohužel, způsob, jak všechny tyto řidiče zcela vyloučit z účasti na provozu na pozemních komunikacích, nemůžeme odvodit z žádných právních mechanismů nebo morálních principů. Podobně pošetilé by bylo se snažit, aby v naší současné společnosti byli jen samí čestní, slušní, spravedliví a dobří lidé, jakkoli je to skvělá představa. Přesto bychom měli usilovat o co největší eliminaci vlivu takových řidičů, o některých nástrojích jsem se zmínil.
Botičky a radary
Systematičtější pohled na oblast provozu na pozemních komunikacích však ukazuje, že pozornost je věnována zvláště zpoplatnění užití pozemních komunikací a měření rychlosti projíždějících vozidel. Jako by to byla ta nejdůležitější témata. S ohledem na ně přijímáme novely ještě neúčinných zákonů, trochu nedůstojně nastavujeme zákonná pravidla doslova pár dnů předtím, než mají platit, pověřujeme různé osoby soukromého sektoru, aby vykonávaly činnosti přináležející výlučně orgánům veřejné správy a konané ve veřejném zájmu. Na neposlušné řidiče jsme vyrukovali s „botičkami a radary“, z hlediska provozu na pozemních komunikacích, ovšem ani zdaleka nejde o priority.
Pokud budeme měřit rychlost projíždějících vozidel tím způsobem, že k pozemní komunikaci umístíme radar se záznamovým zařízením, vytvoříme denně stovky záznamů. Budeme je pak postupně posílat správnímu orgánu, ten zase provozovatelům vozidel. Přinese to tlak na navýšení počtu úředníků, ze správních řízení se stanou několikaměsíční dlouhé procesy. Provozovatele vozidla budeme zvát k podání vysvětlení, potom jeho či jinou osobu, která vozidlo řídila, pozveme znovu k ústnímu jednání, budeme se potýkat s argumentací o osobě blízké, velké množství přestupků budeme po pracném zjišťování stavu věci odkládat. Řešme překročení nejvyšší dovolené rychlosti s řidičem přímo na místě silniční kontroly - jak to většinou dělá Policie České republiky. Přestupek projednejme v blokovém řízení, pokud to skutkový a právní stav v konkrétním případě umožňuje, a nastavme daleko účinnější systém, než jaký jsme dnes vytvořili radary se záznamovými zařízeními.
Z pohledu právníka je daleko zajímavějším tématem než měření rychlosti existující systém zpoplatnění užití místní komunikace silničními vozidly. I ve vztahu k této problematice stále tvrdím, že pokud bychom stejný prostor a energii, kterou věnujeme zpoplatnění užití místní komunikace, věnovali například diskusi o tom, jakými prostředky eliminovat z provozu na pozemních komunikacích řidiče, kteří opakovaně zaviní dopravní nehodu, bude to pro bezpečnost provozu nezpochybnitelně přínosnější.
Systém zpoplatnění užití místní komunikace ke stání silničního motorového vozidla, zavedený většinou měst, je vlastně prostý. Jestliže řidič zaparkuje vozidlo na zpoplatněné místní komunikaci a do parkovacího automatu nevhodí požadovanou částku nebo zaplatí málo, bude jeho vozidlo „obuto“ technickým prostředkem zabraňujícím mu v odjezdu. Bude „lapen“ a v podstatě nemá jinou možnost, než dříve či později zaplatit sankci pokuty.
Ptáte se, za co? Co tak hrozného učinil, koho ohrozil, komu ublížil, jaký veřejný zájem byl jeho jednáním popřen? Systém, jakým některá města v České republice aplikují institut zpoplatnění užití místních komunikací, se většinou nedá racionálně vysvětlit.
Abychom si rozuměli – samozřejmě, že systém zpoplatnění užití místní komunikace je zapotřebí respektovat, ať už na něj máme názory jakékoliv. I ve státech západní Evropy je zaveden a má dlouholetou tradici. Když už však tento systém zavádíme, měl by být aplikován opravdu v duchu zákona o pozemních komunikacích a k účelům, ke kterým byl zákonodárcem určen. Nikoli, jak se často stává, aby se od občanů řidičů pouze vybíraly finanční prostředky, jež ani nakonec nemusejí být příjmem rozpočtu města, které tento systém svým právním předpisem stanovilo.
Přepadení před úřadem
Vše se pokusím ozřejmit na příkladu, který alespoň trochu oprostím od suché odborné teorie. Představte si, že stojíte před jedním poměrně velkým úřadem v jakémsi statutárním městě. Čekáte na svoji ženu a syna, když najednou… Hluk přijíždějících aut, skřípění brzd. Ze služebních vozidel jako v akčním filmu vyskakují městští strážníci. Každý z nich v rukou třímá technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla. Jdou ulicí a nekompromisně „obouvají“ takřka každé vozidlo. Začínají se sbíhat řidiči. Většina z nich šla vyřídit na úřad svoji záležitost či pouze učinit podání. Věc na pár minut, bohužel vesměs nezaplatili za parkování. A to se nesmí! To je zakázáno! Máme na to předpis! Všichni jste se dopustili dopravního přestupku, všichni zaplatíte pokutu, je slyšet ulicí.
Doma znovu studujete zákon o pozemních komunikacích. Promýšlíte formulaci, že „obec může zpoplatnit užití pozemní komunikace pouze pro účely organizování dopravy na území obce“. Marně hledáte v obsahu příslušného právního předpisu onoho statutárního města tento účel nějak slovy vyjádřený. Není tam. Nedozvíte se, jaký smysl má zpoplatnění stání pro účely organizování dopravy na území toho města. Zjišťujete tedy, zda to město dává řidičům šanci parkovat třeba na nějakém reálně dostupném záchytném parkovišti. V takovém případě by„organizování dopravy“ spočívalo v tom, že město celkem efektivně nutí řidiče parkovat na záchytném parkovišti, namísto parkování na místních komunikacích v centru města. Ani žádné takové parkoviště neobjevíte. Zkoušíte paragrafy zákona číst dále.
Naleznete slova: „zpoplatněním stání vozidel na místní komunikaci nesmí být ohrožen veřejný zájem“. Neomezená veřejná dostupnost sídel orgánů veřejné správy veřejným zájmem bezpochyby je. Pokud je ovšem místní komunikace, nacházející se před nimi a sloužící taktéž k parkování vozidel klientů úřadů, zpoplatněna, není ten veřejný zájem na veřejné dostupnosti orgánů veřejné správy ohrožen?
Ve čtení zákona ještě chvíli vytrváte. Dozvíte se, že zpoplatnění má být provedeno nařízením obce. Zmíněné město však danou věc upravuje obecně závaznou vyhláškou, tedy zcela jiným právním předpisem, než stanoví zákon. A kde se to všechno vlastně stalo, šlo vůbec o místní komunikaci? Silniční správní úřad prý nemá tušení, zda tato komunikace byla zařazena do kategorie místní komunikace, asi tomu tak není. Pak ale nejde o místní komunikaci a stání na ní nemůže být zpoplatněno.
Nakonec rezignujete na cokoli dalšího. Nechcete dále třeba vědět, zda byla místní úprava provozu na této komunikaci provedená dopravní značkou IP 13c Parkoviště s parkovacím automatem, stanovená zákonným způsobem. S poničenou touhou po právní preciznosti tušíte, jaký by byl závěr.
Justinián už nežije
Když „parkovací“ příběh zasadím do doby po 1. 1. 2009, nemohu se vyhnout ani otázce oprávněnosti použití oněch technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla. Novelizovaný zákon o obecní polici od uvedeného data stanoví, že strážník je oprávněn použít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla:
a) které bylo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla,
b) které stojí na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích,
c) které stojí na chodníku, kde to není povoleno, nebo
d) je-li vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejného prostranství a jeho řidič není na místě přítomen.
V našem příběhu však vozidla nebyla ponechána na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla, ani nestála na místě, do kterého je vjezd zakázán místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích. Na daném místě byla „jen“ informativní značka provozní IP 13c Parkoviště s parkovacím automatem. Vozidla nestála ani na chodníku, ani se nedopustila neoprávněného záboru veřejného prostranství. Stání na místní komunikaci je jeden ze způsobů jejího obecného užívání. Od čeho by potom strážníci městské policie odvozovali své oprávnění k použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla? Nenapadá mě nic, pokud by samozřejmě nebylo k dispozici nějaké „právní stanovisko“, že informativní značka provozní IP 13c Parkoviště s parkovacím automatem vlastně neznamená nic jiného, než zákaz stání nebo zastavení, a použití technických prostředků je potom v naprostém pořádku. Mimořádný starověký zákonodárce, byzantský císař Justinián, by zde asi použil slova o „vulgarizaci práva“. Ovšem Justinián, bohužel, už skoro 1500 let nežije.
Již výše jsem uváděl, že v otázce provozu na pozemních komunikacích pro nás nemohou být klíčová témata měření rychlosti projíždějících vozidel a zpoplatnění užití místní komunikace. Přesto nechci jejich význam bagatelizovat, ve své (skutečné) podstatě jde o účelné instituty. Pokud však mají být v praxi aplikovány, snažme se, aby se tak dělo zákonným způsobem a v případě měření rychlosti vozidel formou, která bude prostředkem ke zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, což je účelem měření rychlosti.
Text: JUDr. Roman Kočí
Foto: Radoslav Bernat