Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky
Prof. PhDr. Jiří STRAUS, DrSc. , katedra kriminalistiky Policejní akademie ČR v Praze; JUDr. Martin KLOUBEK, doktorand katedry kriminalistiky PA ČR v Praze
Kriminalistická olfaktorika je metodou kriminalistické techniky sloužící k individuální pachové identifikaci osob, které byly v kontaktu s místem spáchání trestného činu nebo s doličným předmětem souvisejícím s trestnou činností. Jejím základním principem je komparace porovnávané pachové stopy s pachovým vzorkem konkrétní porovnávané osoby prostřednictvím speciálně vycvičeného psa.
Kriminalistická olfaktorika jako individuální identifikační metoda je přibližně od šedesátých let dvacátého století předmětem sporu předních evropských i českých autorit trestního práva procesního a kriminalistiky. Hlavní spor je veden ve věci názoru na věrohodnost olfaktoriky jako důkazního prostředku v trestním řízení. V praxi se v této věci postupně vytvořily dvě základní názorové skupiny, přirozeně s většinovou existencí odborníků, kteří se k jedné z názorových skupin s různými výhradami více či méně přiklánějí.
Je objektivní skutečností, že ruská kriminalistika je v oboru kriminalistické olfaktoriky jak po teoretické, tak i po praktické stránce na velmi vysoké úrovni. V užším rámci států Evropské unie lze přední místo přiznat také kriminalistice polské, která stejně jako ruská koná ověřovací pokusy na vědecké bázi. Co se týká obecné odorologie (též osmologie), pak je možno připomenout převratné objevy při výzkumu čichu, za které vědečtí pracovníci USA Richard Axel a Linda Buck v roce 2004 obdrželi Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. Jejich objevy mají však dosud charakter poznatků základního výzkumu a přímé praktické užití v oboru kriminalistiky je dosud otázkou budoucnosti.
Spory o věrohodnost kriminalistické olfaktoriky jako důkazního prostředku v trestním řízení byly od šedesátých let dvacátého století vedeny rovněž v rámci sovětské, nyní ruské kriminalistiky. Hlavním argumentem zásadních odpůrců věrohodnosti metody individuální pachové identifikace osob prostřednictvím speciálně vycvičeného psa jako důkazního prostředku byla skutečnost, že se jedná o metodu vycházející výhradně z empirických zkušeností. Stejná situace byla v uvedenou dobu ve všech státech Evropy a je třeba přiznat, že námitka byla na počátku vývoje této identifikační metody zcela oprávněná.
Základní i aplikovaný výzkum věrohodnosti kriminalistické olfaktoriky v uvedené době skutečně chyběl. Hlavní námitky odpůrců byly absence vědeckého ověření teze o geneticky neměnném základu pachu vylučovaného člověkem, chybějící hlubší poznatky o fyziologii čichu psa, ke kterým se v nedávné době dopracovali dříve uvedení výzkumníci Axel a Buck(ová), a základní výzkum v oboru pracovní psychologie psa, a to zejména ve funkci „živého nástroje“ - detektoru pachu. Zde autoři zájemce odkazují na české překlady publikací profesora Corena.
Základní i aplikovaný výzkum věrohodnosti kriminalistické olfaktoriky v uvedené době skutečně chyběl. Hlavní námitky odpůrců byly absence vědeckého ověření teze o geneticky neměnném základu pachu vylučovaného člověkem, chybějící hlubší poznatky o fyziologii čichu psa, ke kterým se v nedávné době dopracovali dříve uvedení výzkumníci Axel a Buck(ová), a základní výzkum v oboru pracovní psychologie psa, a to zejména ve funkci „živého nástroje“ - detektoru pachu. Zde autoři zájemce odkazují na české překlady publikací profesora Corena.
Původně proto nebylo využívání psů k pachovým pracím zahrnováno do oboru kriminalistiky, ale bylo jedním z oborů policejní kynologie (výcviku psů pracovních plemen ke služebním účelům bezpečnostních sborů). Ostatně tento názor nejenže v českých poměrech přetrvává u jednotlivých odpůrců věrohodnosti kriminalistické olfaktoriky dosud, ale nezasvěcený pozorovatel by dokonce mohl tomuto názoru přitakat, byť se již jedná pouze o formální stránku věci.
Na rozdíl od kriminalistické olfaktoriky ruské, jak bude později podrobně popsáno, je totiž tato metoda v českých poměrech prováděna výhradně služebními psovody specialisty (kynology) a jako znalecký obor dosud prakticky neexistuje. Obor kriminalistické olfaktoriky není v České republice dosud zastoupen ani v Kriminalistickém ústavu Praha, ani není žádný soudní znalec tohoto oboru zapsán v seznamech ministerstva spravedlnosti nebo krajských soudů. V českých poměrech je kriminalistická olfaktorika dosud součástí oboru služební kynologie, přestože její výsledky jsou určeny výhradně pro potřeby trestního řízení.
„Otec“ vědecké kriminalistiky, původně rakouský vyšetřující soudce Hans Gross jako první doporučil využívat speciálně vycvičené policejní psy k pachovým pracím pro potřeby dokazování v trestním řízení. Zpočátku se jednalo pouze o vypátrání a zadržení pachatele „po horké stopě“, později také o identifikaci doličných věcí, které měl pachatel v době spáchání trestného činu v držení. Na těchto základech postupně započal proces vývoje kriminalistické odorologie a následně pak kriminalistické olfaktoriky na území všech evropských států včetně tehdejšího rakouského státu (zahrnujícího země Českého království) a samozřejmě také na území carského Ruska.