Příloha
Výklad základních pojmů a přehled starších výzkumů
Urbanizace - proces formování a rozvoje městského způsobu života, růst úlohy měst ve vývoji společnosti a pronikání městských prvků do celého osídlení. V tomto procesu dochází k přesunu dosud venkovského obyvatelstva do měst. Stupeň urbanizace, tj. podíl obyvatel, žijících ve městech, nepřímo určuje stupeň ekonomického rozvoje jednotlivých zemí. V zemích EU žije ve městech 62 % obyvatel, ale v městských typech zástavby až 82 procent. V roce 1900 tento podíl činil jen šest procent. Rychlý růst měst přináší značné problémy: dostupnost vody a čištění odpadních vod, ztráta tradiční krajiny, zhoršená dopravní situace, možnost krátkodobých kolapsů třeba následkem výpadků elektřiny, vody, plynu. Vysoká koncentrace lidí ve městech přináší také jejich větší ohrožení při epidemii nebo pandemii.
Suburbanizace - proces rozvolňování měst, růst zástavby s nízkou hustotou na okrajových předměstích a mimo katastrální území měst. Způsobuje odliv bohatších a aktivnějších obyvatel z kompaktnějších, ovšem často chátrajících městských čtvrtí. Suburbanizace ohrožuje volnou krajinu, ale zapříčiňuje rovněž postupný úpadek klasického města, protože degraduje principy, na nichž město dosud stálo (množství interakcí, dostupnost velkého počtu služeb, motivace k soutěživosti). Navíc vylidňuje nebo oslabuje jeho centra. V poválečných létech se v USA, kolébce suburbanizace, spojily dva důležité faktory: 1. stát, který v průběhu války začal éru “bohaté” společnosti, v níž se uskutečňuje “americký sen”, rodinný dům mimo město, 2. do kompaktních měst se za atraktivním výdělkem stěhuje mnoho sociálně slabých obyvatel z venkova, včetně skupin, odmítajících sociální integraci. Kompaktní město začalo být hrozbou rostoucí úrovní kriminality a šířením drog. Suburbanizace byla v jistém slova smyslu “útěkem” před řešením problémů města jako takového za cenu rostoucí dezintegrace společnosti. Federální politika USA podporovala dlouhodobě chybnou koncepci nové rodinné výstavby, protože ekonomické lobby nechtělo řešit mnohem složitější problémy reinvestic ve městech a složité sociální problémy městské integrované společnosti.
Urban sprawl (rozptyl) - téměř nekontrolované rozpínání měst do podoby tzv. suburbií, jejímiž základními jednotkami jsou rodinné domy na parcelách o rostoucích výměrách. Míru současného rozptylu umožnilo až všeobecné užívání automobilu jako prostředku, který nahradil pěší pohyb, hromadnou dopravu a všechny dosavadní prostorové limity dostupnosti.
Suburbie - vznikají obvykle nahodile (podle výhodných příležitostí koupě a prodeje pozemků) v rámci nekoordinovaných developerských záměrů. V důsledku toho se jedná se o nejrůznější velikosti “seskupení nemovitostí”. Nemají obchod, hospodu či veřejný prostor. Jejich obyvatelé jsou závislí na automobilech, za prací musejí dojíždět denně většinou do značných vzdáleností. Proto ale nejsou zárukou, že své tržby budou realizovat v místě svého bydliště. Nevytvářejí soudržnou komunitu schopnou starat se společně o okolní svět. Urban sprawl je rozptylem, často rozkladem koncentrovaných městských, dostupných funkcí a vzájemných interakcí na velká území. Ukazuje se, že tak velká míra rozptylu celou řadu interakcí dokonce likviduje. Není k nim příležitost, schází potřebná soudržnost a koncentrace zástavby. U nás jsme zatím ve stadiu rozptylu nekomplexních obytných souborů, které navíc parazitují na venkovských sídlech a problematizují jejich možnou obnovu. V USA již léta existuje i sprawl pracovních příležitostí. Chudá část městské společnosti, která si nemohla dovolit města opustit, dnes paradoxně dojíždí za prací na okraje metropolitních regionů.
Brownfields - doslova hnědá pole, území s rozpadajícími se stavbami a celými areály budov a různých zařízení v bývalých, dnes většinou nefunkčních industriálních zónách (např. areál Vojtěšské hutě na Kladně). “Brownfields” se objevila jako protipól ke “greenfields”, výstavbě na zelené louce.
Reurbanizace - obnovení městských funkcí centra. Reurbanizace je reakcí na postupující likvidaci základních vlastností měst: koncentraci příležitostí a osob, možnosti volby, diverzitu a variabilitu městského života. Reurbanizovat znamená vracet se k hodnotám kompaktního města v evropském pojetí. Evropa (zatím) nedospěla k tak drastickému zředění potenciálu měst, či k jeho likvidaci, jako USA. V Evropě města dlouho nebyla obdobnou hrozbou a tak vypjatým sociálním problémem jako v USA. Pokud taková situace nastává, hledají se i jiné cesty, než vyúsťující ve sprawl. Lepší alternativou je idea satelitních měst, jež kladou důraz na komplexnost svých center, vyšší hustoty zástavby a nejsou tudíž pouhým výsledkem spekulací.
Sídelní kaše, sídelní mlhovina, meziměstí - amorfní plochy s velmi nízkými hustotami zástavby, které svým charakterem nejsou plnohodnotným sídlem - ani městem, ani vesnicí. Lidem, kteří jsou plně závislí na automobilové dopravě, dovolují pobyt na venkově, ale existenčně jsou vázáni na okolní města. Tento typ osídlení začíná být neúnosný i pro USA s obrovskou rozlohou volných ploch. V 70. letech začal být problémem v bohatých státech západní Evropy, například v Německu a v Nizozemsku, počátkem 90. let dorazil i k nám. Jako určité synonymum pro předmětná seskupení nemovitostí se někdy nepřesně používají výrazy satelitní městečko, satelitní čtvrť. Neprávem, protože v původním slova smyslu se satelity snaží být koncepčně samostatnými městskými sídly co do vybavení a zejména co do pracovních příležitostí.
Exurbie - suburbie vzdálená od jádrového města a oddělená od něj prostorem volné krajiny. Lépe, může-li mít statut samostatného města. (Pojmu exurbie by ve Středočeském kraji částečně odpovídala sídla jako jsou Milovice nebo Kladno, i když odtud téměř třetina práceschopného obyvatelstva dojíždí do Prahy.)
Přehled starších výzkumů
Knihou, která již v 60. letech upozornila na takový rozvoj suburbanizace, který vede k degradaci vnitřních městských částí (vyhnívání města zevnitř), byla slavná monografie Jane Jacobsové
Život a smrt amerických velkoměst (Odeon, Praha 1975). Na jejím základě došlo ke vzniku mnoha hnutí, která měla ochránit důstojný život ve městech a tím zamezit dalšímu rozvoji suburbií. Z mnoha myšlenek spjatých s regenerací městského veřejného prostoru můžeme upozornit například na to, že každá městská čtvrť či celek by měla mít svoji pěší zónu, která se stává záležitostí nejen hlavního centra města, ale všech středů soudržných komunit, tedy Žižkova, Vinohrad, ale i Kladna, Českého Krumlova či dalších (i bývalých) samostatných měst.
Zástavba v krajině byla promýšlena již v období mezi válkami, u nás například v Žákově Obytné krajině (vydané až 1947) nebo v monografii L. Hrušky Krajina a její soudobá urbanizace (1946). V období socialismu byla velká pozornost věnována hlavně centrálnímu plánování sídlišť s ideou volné zástavby, raženou Le Corbusierem.
Po roce 1989 se česká architektura snažila absorbovat obrovský příliv nových technologických možností a investic. Problému suburbanizace si začala všímat až v posledních několika letech, kdy rozvoj suburbií a logistických parků začal být nepřehlédnutelným, velmi vtíravým fenoménem. V řadě článků byl zdůrazňován zejména fenomén zelených vdov, mladých žen, které zůstávají doma s dětmi a většinou neopouštějí ohrazenou parcelu.
V zásadě se vůči suburbiím začínají objevovat negativní reakce ve smyslu zbytečné ztráty půdy a nedostatků sociálního prostoru. Tradiční obec má kromě bydlení některá zařízení pro veřejnost, hospodu či koloniál jako živé centrum sociálního života, obecní úřad jako sídlo samosprávy a kostel nebo kapli jako někdejší centrum duchovního života. Nechybí veřejný prostor: náves či náměstí. Suburbie mají (zatím?) jen funkci noclehárny. Další negativní reakce se týkají motivace jejich vzniku: ekonomickému zisku. I v chudé rusínské obci první republiky šlo o další složky lidského života, o péči při uspořádání komunity a o určitý projev duchovna. Zatímco jistý majitel domu v současné suburbii řekl, že se mu zde celkem líbí, ale že si občas musí pročistit hlavu na výletu do Himalájí.
V české literatuře poslední doby jsou suburbiím věnovány dvě monografické publikace: sborník příspěvků v editaci L. Sýkory Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky (2002) a kniha Petra Hniličky Sídelní kaše (2005). Řada pozorování a názorů obsažených v obou knihách se také objevuje v dalším textu této zprávy. Jde zejména o klíčový koncept posuzování přijatelnosti suburbánní výstavby podle hustoty obyvatel na hektar.
Nepublikovaná zpráva M. Hampla a kol. (pro potřeby Středočeského kraje) se zabývá jednak regionální organizací Středočeského kraje a soustavou obcí III. stupně, jednak vývojovými trendy osídlení pražského regionu. Uvádí, že obce III. stupně byly stanoveny vzhledem k širšímu území organicky a v podstatě vyhovují přirozenému stavu sídelní struktury. Poznatky ze druhé části zprávy ukazují trendy, které postihují nebo v blízké budoucnosti postihnou kromě středních Čech i další regiony:
-Větší středočeská města (Brandýs, Český Brod, Kostelec, Kralupy, Mělník, Kladno, Slaný a Beroun) populačně stagnují a okrajově, nicméně dlouhodobě ztrácejí obyvatele.
-Naproti tomu Milovice prudce rostou následkem regenerace vojenských bytů. Tento netypický vývoj je však již pravděpodobně u konce. Oblast Jesenice se svým rozvojem nejen obytné funkce vymyká běžným příkladům, protože zde došlo od roku 1991 ke skutečnému zdvojnásobení počtu obyvatel a další rozsáhlé plochy jsou určeny k nové zástavbě (v mnoha dalších obcích byl takový rozvoj zahrnut v územních plánech).
-Z hlediska počtu obyvatel by se již brzy mohly stát městy obec Jesenice s 3680 obyvateli, obec Kamenice s 3032 obyvateli, obec Dobřichovice s 2986 obyvateli. Jesenice a Vestec vytvářejí v podstatě jednu propojenou suburbanizovanou plochu s 5000 obyvateli. Skutečnému městu se zatím nejvíce podobají Průhonice s více než 2000 obyvateli.
-Pozitivním jevem je růst počtu obyvatel malých měst, která mají svá obchodní, rekreační a kulturní zázemí. Neuspokojivý je naopak plánovitý velký nárůst obyvatel v malých obcích, ve kterých ani dříve žádné vybavení nebylo.
-U řady sídel (Neratovice, Odolena Voda, Roztoky a Stochov) pozorujeme, že na nový byt připadá méně než jeden obyvatel. Starostové zjišťují, že byty jsou sice obývány, ale uživatelé nejsou přihlášeni k trvalému pobytu. V případě Hostivice se počet nových, ale nepřihlášených obyvatel může pohybovat kolem tisíce, u výše uvedených obcí (a rovněž v Říčanech) se jedná pravděpodobně o více než 500 obyvatel. Jinde, třeba v Černošicích, se zřejmě jedná o stovky nepřihlášených osob. V Hostivici přibylo v letech 1991-2004 na 941 nových, obvykle velkých bytů jen 1137 obyvatel (v průměru 1,2 obyvatele na byt).
-V rámci celé středočeské oblasti vyniká neobvykle silná pracovní vazba na dvě města – Prahu a Mladou Boleslav, do kterých směřuje velký počet dojíždějících. Vazba na Prahu je rok od roku silnější, počet dojíždějících roste s posilováním suburbií, tím rostou dopravní zátěže i nároky na dopravní obslužnost.
Historický pohled
V průběhu posledních skoro dvou staletí proběhlo na českém území několik suburbanizačních vln, s nimiž si příměstský prostor a krajina obecně dokázaly víceméně poradit. Dřívější suburbanizační vlny se odehrály v návaznosti na železniční trasy. V poslední době byly suburbanizační vlny doprovázeny argumentací o ničení rázu krajiny a zastavování orné půdy. Současné suburbie vyrůstají také v polích u důležitých silnic, přesto mohou být časem včleněny do struktury krajiny. To je pravděpodobné zejména u menších obytných souborů, ale příklady ze západní Evropy ukazují, že mnohé suburbánní areály (zejména komerční celky) nesplynuly s okolím ani po desítkách let. Jaké historické poučení můžeme hledat v dřívějších vlnách plošně rozsáhlé zástavby, ať již se jedná o koncepci zahradních měst, vilových čtvrtí nebo nedávné suburbanizace?
Urbanistický plán Nového Boru v severních Čechách z poloviny 18. století ukazuje město složené z dřevěných unifikovaných domů na kamenných podezdívkách umístěných na pravidelných parcelách zahrad. Nařízení z roku 1785 dokonce přímo stanovilo, že mezi domy musí zůstat proluky. Nový Bor, které bývá někdy označován jako první evropské zahradní město, si tento ráz zachoval až do roku 1960. Ve skutečnosti se tu protnuly dva důležité faktory – vysoký výskyt manufakturní výroby foukaného skla a zrcadel a četné požáry mající svůj původ v provozu sklářských pecí. Stavba zahradního města tedy nebyla počátečním impulsem. Suburbanizace měla malý rozsah a dnes je víceméně zastřena novější zástavbou, která místy zbytečně zničila moderní, byť z konce 18. století pocházející charakter města a většinou byla dokonce krokem zpět.
Kořeny průmyslové revoluce můžeme hledat hluboko v 18. století nebo dokonce v renesanci, ale hlavní fáze industriální přeměny proběhla až ve druhé polovině 19. století. Ve Středočeském kraji je většinou vázána na hornické a hutní provozy. Charakteristickým areálem je zejména Kladensko. Kladno samotné mělo v roce 1835 jen 1570 obyvatel, v roce 1890 to bylo již 18 572 obyvatel a v celé kladenské aglomeraci žilo kolem 50 000 obyvatel. Horníci v dolech si v roce 1895 vydělávali 87-148 krejcarů za den, zatímco zemědělští nádeníci jen 20-30 krejcarů. Dobré výdělky přiváděly do Kladna tisíce lidí. Z kombinace těžních šachet, kolonií, dopravních spojů, vleček, průmyslových závodů, energetických celků, novějších souborů rodinných domů, panelových sídlišť a zbytků původních vesnic vzniká koláž, která z původní krajiny neponechává takřka nic. Typické jsou smíšené industriálně-zemědělské kolonie kovorolníků v hornických domcích s menšími zahrádkami a malými políčky. Většina horníků v těchto koloniích měla alespoň kozu, slepice a králíky. Tento vývoj pokračoval až někdy do roku 1930. Výsledky jsou dosud dobře patrné zejména v okolních vesnicích rozrostlých podél silnic a mezi zarostlými haldami. Běžná je řadová obytná zástavba. Hornické kolonie dnes dýchají spíš jakousi chudobou a nostalgií a krajinu ruší méně než poválečné industriální stavby. Nejenže jsme si na ně zvykli, ale některé celky by měly být zachráněny pro budoucnost.
Ještě před I. světovou válkou docházelo k zastavování do té doby volných pražských svahů, kde bylo obtížné postavit činžáky žižkovského nebo karlínského typu. Lokality vhodnějšího typu zástavby nalezneme například v okolí Hradešínské ulice na Vinohradech, ve svazích Na Hřebenkách a Smíchova, ale i na vhodných místech v Libni nebo Dejvicích. V první fázi se jednalo o historizující či secesní vily podobné hradům a zámkům, které byly individuálně projektovány podle vkusu zákazníků. Stály ve velkých zahradách. S malým zpožděním docházelo ke stavbám letovisek zbohatlíků a intelektuálů podél železnice na Benešov a Beroun. Zejména dostupné Řevnice, Černošice i posázavské vesnice brzy ztratily svůj venkovský ráz a utopily se v plošně rozsáhlé zástavbě, která silně omezila zemědělské využívání krajiny.
Tento proces byl možný zejména díky růstu měst. Lidé z venkova prodávali své pozemky, stěhovali za prací do Prahy a kupovali si byty na předměstí. Malé a izolované obce se postupně slévaly do souvislejších suburbanizovaných ploch větších, letně i celoročně obývaných vil i nově vznikajících chatových kolonií. V polovině 30. let docházelo k zakládání či k rozvoji českých Beverly Hills typu Barrandova, Baby, Hanspaulky a řady dalších lokalit. Dnešní pohled na tuto výstavbu je rozdvojený. U urbanisticky hodnotných celků jako je Baba máme pocit, že kvalitní architektura představuje větší hodnotu než průměrná, přírodní krajina. U průměrných či špatných zástaveb máme právě naopak pocit, že zbytečně došlo k ničení krajiny.
V poválečném období byl ve městech rozvoj uskutečňován většinou formou činžovních (nájemních) domů. Život v nahuštěné výstavbě sídlišť hledal kompenzace v prostředí venkova, zejména zvelebováním chalup a budováním chat. To v mnoha případech vedlo k útěku z města nevlídných bytových domů do města stísněných chat. Koncem socialistického období se začínají stavět rodinné domy, zejména svépomocí, za relativně výhodných podmínek (bezúročné půjčky na 30 let). Svépomocná výstavba zanechává dodnes svou málo přijatelnou stopu tohoto období. Socialistický stát proklamoval ochranu zemědělského fondu (formálně lépe než dnes). Proto se pozemky na rodinnou výstavbu postupně zmenšovaly až na nedostatečných 400 m². Dodnes pøežívá zvláštní postoj k velikostem pozemků. Lidé často nechtějí pozemky větší, než je dovolené minimum. Stát ovlivňoval zástavbu na venkově tím, že vydával katalogy rodinných domů a speciální ústav (Drupos) projektoval rodinné domy pro řadovou výstavbu.
Projíždíme-li dnes z centra Prahy Jižním Městem a Chodovem směrem k moderním suburbiím, můžeme pozorovat kontrast husté zástavby vysokých panelových domů a navazujících rozvolněných suburbií, které jsou nejen výsledkem kopírování západoevropského vývoje, ale také reakcí na uniformní prostředí panelových souborů. V místech, kde oba typy zástavby spolu sousedí (aniž by na sebe mohly nějak urbanisticky navazovat), máme pocit, že oba tyto světy, čím dále více i sociálně odlišné, mají společnou příčinu: centralizované socialistické plánování.
Územní plány pro rozvoj suburbánních lokalit jsou většinou nápadné značným rozsahem plánované zástavby (zdá se, že ke vzájemné koordinaci vůbec nedochází). Jejich společným rysem je schematičnost a nenápaditost, lze říci až sterilita. Nezdá se, že by jejich součástí byly estetické komponenty. Novou parazitující (protože nekomplexní) suburbánní zástavbou trpí zejména malé venkovské obce. Považujeme za důležité zdůraznit velký mentální posun, ke kterému došlo v západních městech v posledních dvou desetiletích. V 50.- 80. letech chtěla města především expandovat, hlavním heslem byl “další růst”. Počátkem 90. let žilo v suburbiích, na venkově až 40 procent Němců. Tento přesun způsobil mnoho zprvu neviděných nebo podceňovaných problémů. V současné době se většina západních (evropských) měst na další růst dívá jinak. Hlavním cílem se stává udržitelný rozvoj a v jeho rámci uchování kvality kompaktního města a zlepšení často degradovaných životních podmínek. Mnoho současných českých starostů a obecních zastupitelstev stále ještě žije idejemi expanze, dalšího růstu. Jejich snahy, zejména v případě malých obcí, lze pochopit alarmující situací struktury venkovského obyvatelstva, poznamenaného dlouhotrvající depopulací, stárnutím, totálním nedostatkem pracovních příležitostí. Protože pro nápravu nejsou vytvořeny přesvědčivé podmínky, lze hovořit o růstu virtuálním, který řada urbanistů ochotně připraví, i když je zjevné, že motivace většinou končí u spekulativních transakcí.
Současný stav a další výhled
Sen o vlastním domě
Zhruba 55 procent evropského obyvatelstva má svůj sen o bydlení, obdobný americkému. Chce žít ve vlastním domě na vlastní půdě. Podle výsledků Výzkumu SC&C pro MF Dnes z 12.5. 2005 si v malém městě přeje žít 33 % a na vesnici 27 % Čechů. Z toho vyplývá, že 60 % Čechů by podle svých vlastních slov mohlo jako svůj vysněný životní prostor volit vesnici, malé město či suburbii, protože se buduje na venkově. České preference tak odpovídají celkem přesně pocitům průměrného Francouze, Němce či Holanďana. Dá se proto očekávat, že pokud bude vcelku příznivá ekonomická situace trvat, budeme nadále kopírovat vývoj, kterým západní Evropa procházela v posledních desetiletích a který se často snažíme překotně dohnat během několika let. Okolí Prahy může očekávat situaci severního Německa nebo Nizozemska, kde je již i na venkově z jednoho domu vidět řady dalších domů. Proti trendu směřujícímu k bydlení ve vlastním stojí kromě ekonomické situace čtyři závažné faktory:
-Při posledním sčítání lidu napočítal Český statistický úřad téměř 4,4 milionu bytů. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty chaty a často ani tzv. druhé bydlení, chalupy. Přesto připadlo na 1000 obyvatel 427 bytů, což je víc než ve vyspělých evropských státech. Na jeden byt připadají v průměru 2,3 obyvatele. Ještě větší počet bytů na 1000 obyvatel mají překvapivě Španělsko, Portugalsko a Řecko. Důvodů je pravděpodobně několik: lidé mají víc bytů, protože je schraňují pro děti a legálně či načerno je pronajímají, ve středozemní oblasti pravděpodobně hlavně jako letní byty pro cizince. U nás (ve městech) také zejména pro cizince a studenty vysokých i středních škol, v určitých regionech pro zahraniční i tuzemské dělníky.
-Úroveň rozvodovosti je vysoká a stále více lidí žije mimo uzavřená manželství. Tím roste i počet domácností, které představuje zvyšující se podíl jednotlivců nebo neúplných rodin. Nárůst jednočlenných domácností, zejména mladých lidí, odcházejících od rodiny dříve, než bylo dlouhodobě zvykem, je všeobecným trendem v bohatých státech, kde se však tento trend v posledních letech zastavuje. Lidé žijí déle, průměrný věk se prodlužuje a u žen je v průměru o 3-5 let delší než u mužů. Je proto mnoho bytů, ve kterých žijí samotní staří lidé, častěji vdovy. Celkově je nadbytek větších bytů a nedostatek malých (startovacích) bytů, jaké suburbie neposkytují.
-Většina nových nebo zmodernizovaných bytů je v takových cenových hladinách, že rodinná domácnost s průměrným příjmem je nucena hledat menší byt, aby jej byla schopna finančně unést.
-Lidé deklarují, že jsou spokojení (z 84 %) se svým bydlením. Pojem spokojenost však pravděpodobně obsahuje zamlčený předpoklad “za daných okolností”. Znamená to, že při vyšších výdělcích se budou snažit vyměnit dosavadní bydlení za lepší, tedy pravděpodobně za vlastní rodinný dům.
-Trvale rostoucí ceny energie způsobují opatrnější volbu budoucího bydlení zejména u domácností, které bez úvěrů nebo hypoték nový byt nepořídí. Situace je dosud zlehčována absencí povinnosti oznamovat při nabídkách domů provozní náklady, zejména na vytápění a teplou vodu. Od roku 2006 se tato situace zákonnou normou má zlepšit.
Zhruba třetina existujících bytů v Česku je postavena v panelových domech. Těch je zhruba 80 tisíc, v nich je celkem 1,2 milionu bytů a žijí v nich skoro tři miliony obyvatel. Většina domů byla postavena v letech 1970-1981 (468 tisíc bytů ve 33 tisících domů). Další rozvoj suburbií bude do značné míry záviset na volném trhu s byty. Je důležité, aby se mladí lidé mohli stěhovat do cenově optimálních, to znamená malých bytů a tím uvolňovali větší byty pro úplné rodiny.
Pravděpodobně největší změny nastanou během příštích 10-20 let u panelových domů. Celkově můžeme pozorovat, že paneláky ze 70. a 80. let jsou stavebně méně kvalitní než podobné domy z 60. let a ty jsou opět méně kvalitní než cihlové domy postavené v 50. letech. Zhruba můžeme odhadnout, že třetina až dvě třetiny paneláků je málo kvalitních. Navíc se často jedná o velké domy běžně s 9-14 podlažími a tudíž s velkým množstvím bytů. Na proseckém či kobyliském sídlišti a na dalších podobných pražských lokalitách je patrné, že kvalita prostředí se různí. Příčinou vyšší kvality bydlení u paneláků z 60. let je mimo jiné nižší výšková hladina (mají maximálně 4-6 podlaží). Navíc jsou dnes obklopeny vzrostlými stromy, které zástavbu opticky snižují a vytvářejí vhodné mikroklima.
Očekáváme, že během dalších deseti až dvaceti let se některé paneláky, zejména vysoké domy ze 70. let, ocitnou v situaci, kdy do nich bude nutné investovat desítky milionů korun (odhady hovoří o 300-400 miliardách pro celou ČR, kolem 100-150 miliard by snad mohlo přitéci z evropských zdrojů). Část bytových družstev nebude schopná pokrýt ceny oprav, například ani výměnu výtahů. Stavební stav domů se bude dále zhoršovat a lidé se je budou snažit opouštět. Nedostatečné tepelné izolace a neschopnost prokázat rychlou návratnost prostředků při stále vyšších cenách energií nedovolí snížit náklady na bydlení i za zhoršujícího se stavu těchto domů. Ve Francii a Anglii se do těchto předměstských souborů obvykle stěhují přistěhovalci z Afriky či Asie. Výsledky jsou dobře známé: zvýšení kriminality, vandalismus až etnické bouře. U nás pravděpodobně nedojde ke vzniku ghet, ale podobně jako v bývalé NDR k bourání domů. Německo mělo prostředky na vysoké náklady s tím spojené, Česko nemá prostředky ani prozíravou perspektivní politiku regenerace.
Suburbanizace v Čechách a na Moravě tak do značné míry závisí na schopnostech vedení hlavního města a dalších větších měst poradit si se svými bytovými problémy. Přitom je nutné zdůraznit, že základní situace je relativně dobrá. Bytů je dost a jsou v průměru v relativně dobrém stavu díky poměrně rozsáhlé modernizaci, která byla vynucena špatným stavem domovního a bytového fondu a proběhla počátkem 80. let. Byty však vyžadují průběžné investice na údržbu a opravy, soukromé vlastnictví a dobře fungující management. Česká sídliště jsou v lepším stavu než třeba mnohá francouzská a na mnohem vyšší úrovni než většina podobných (sociálních) projektů v USA. Sídliště v Česku byla navrhována pro sociální mix, pro celý rozsah sociálního spektra společnosti. Proto zde žijí vcelku spořádaní lidé zvyklí na určitý standard čistoty a dobrého chování. Bohatší se odstěhovali a na jejich místa přicházejí sociálně slabší, často z třetího světa, a starší. U západních sousedů se sídliště stavěla jako sociální bydlení s nízkým standardem co do plochy i vybavení. Je v zájmu samotné Prahy a dalších měst, aby si udržela své obyvatele, kteří platí daně a udržují město při životě. Naopak nezvládnutí bytové politiky v rámci všech potřeb regenerace bude znamenat vývoz městských problémů za hranice města.
Byt, nebo dům?
Masivnější nástup suburbanizace můžeme pozorovat v okolí v Prahy zhruba od poloviny 90. let a v okolí dalších měst o dva tří roky později. Abychom porozuměli fenoménu suburbanizace je nutné zmínit kategorii, která se běžně používá v kulturní antropologii: prestiž. Prestižní věc může být dokonale provedená zbraň, například rituální zdobený kyj, nebo část vybavení domu, ale i zvířata či osoby (služebnictvo, otroci, manželka). Primární funkcí prestižní věci je informace o sociálním statutu nositele a nikoli užitečnost. Přestože prestižní věc nemusí být praktická, může být nesmírně nákladná. V evropské kultuře bývají prestižní věcí zbraně, uniformy, nábytek, obrazy, domy a zmíněné automobily. Tyto komodity mívají často symbolickou funkci.
V polovině 90. let byl pro bohatší lidi symbolem nový, obvykle něčím nápadný dům. Důležité bylo, aby stál na vlastním pozemku, aby byl nový, neobvyklý, vypadal honosně a měl bazén, případně další atributy nadstandardního bydlení. Místo nebylo tak důležité, mohla to být monotónní rovinatá krajina někde u Průhonic. Situace se během několika let změnila způsobem, který opět připomíná vývoj v západní Evropě. Mít nový dům s popsanými atributy je dnes pro vyšší střední třídy stále častěji méně důležité, než místo, kde je postaven. Bohatší lidé tedy pečlivě sledují obě věci: dobrou adresu a pěkný dům.
Nedávno postavené, monotónní suburbánní soubory jsou bohatšími lidmi v poslední době opouštěny. Ceny několik let starých domů v průměrných lokalitách spíš stagnují nebo se mírně snižují, naopak rostou ceny kvalitních atypických, třeba starších staveb v dobrých lokalitách a dobrých segmentech středních Čech. Velice žádaná je oblast na jih od hlavního města třeba v okolí Jílového u Prahy. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že je čistá, krajinářsky poměrně výrazná (kopcovitá) a má dostatek lesů. Záporným protipólem je většina území na Kladensku a Slánsku s výjimkou lokalit jako Lány, kterým blízkost křivoklátských lesů a existence prezidentského zámku dodává na lesku.
Obyvatelé Prahy a dalších měst začínají objevovat kouzlo bytů. Byty jsou v průměru třikrát lacinější a mají zpravidla podstatně nižší provozní a udržovací náklady. Pokud jsou ve výjimečné lokalitě jako je Malá Strana, ale i v některých částech Vinohrad a dalších čtvrtí s dobrou tradicí (mnohé oblasti teprve čekají na své objevení), jsou srovnatelné s domem v suburbii nebo dokonce prestižnější.
Zajímavá je situace u bytů s výhledem na město a historické dominanty, které rostou v ceně, a rovněž u bytů na nábřežích s výhledem na Vltavu. Pokud by v těchto místech došlo ke zklidnění dopravy, mohly by právě tu vzniknout ulice boháčů. Ve Francii a Německu byly luxusní byty objeveny již koncem 60. let. Obdobně dosud neobjevené jsou tzv. penthousy, obytné nástavby na střechách polyfunkčních domů v centru města. Nabízejí vysoký komfort pro určitou počtem omezenou klientelu, pro lidi, kteří potřebují být trvale v pěším kontaktu se specifickými zařízeními v centru města (umělci, režiséři, novináři, svobodná povolání, manažeři). Mít možnost bydlet nedaleko centra nebo přímo v centru obvykle znamená žít jinak, zejména více společensky. Není zde problém zajít na večeři nebo do klubu a rovněž (což je podstatné) se očekává pořádání obchodních večeří a různých firemních setkání blízko bydliště a nikoliv v místech vzdálených 40 minut jízdy automobilem.
Tyto informace uvádíme hlavně z toho důvodu, aby starostové menších, zejména neměstských obcí nepodléhali iluzím, že do svých lokalit nalákají bohaté lidi. Na druhé straně chceme upozornit, aby se zbytečně nezbavovali zajímavých nemovitostí a pozemků, zejména ne pod cenou. Dochází k diverzifikace trhu, kdy běžné věci či domy cenově stagnují nebo ztrácejí hodnotu a zajímavé věci či domy cenově rostou, a to někdy výrazným způsobem. Rozhodnutí významného jedince často může mít za následek rozhodnutí dalších a v důsledku toho nečekanou změnu cen v předmětné lokalitě.
Role architektonických návrhů, urbanistické tvorby a územního plánování
Vkus se poměrně rychle mění. Je to dobře viditelné na průčelích bank. Honosná a nápadná, nevkusná mnohomluvná průčelí (a zejména partery) z počátku 90. let byly v mnoha případech přepracovány. Dnes by byla čtena spíš jako výraz zpupnosti nebo demonstrace nějakého typu nelegálních aktivit. Dnešní bankovní domy se snaží působit spíše střízlivě a solidně. Něco podobného můžeme pozorovat i u nově stavěných rodinných domů, pro které se vžil název “podnikatelské baroko”. Přehnaně honosné, nápadné fasády jsou okolím přijímány s nedůvěrou, často s podtextem “kdo ví, kde to nakradli”. Rovněž druhá generace podnikatelů je obvykle kultivovanější než generace první, která často zbohatla při privatizacích a aktivitách, kterým se novely zákonů již snaží zabránit. Z tohoto pohledu se vlastnictví “barokní” novostavby stává spíše společensky deklasující.
Nejdražší domy či vily dnes nalezneme mezi kvalitními funkcionalistickými domy ze 30. let umístěnými v klasických předválečných koloniích na Barrandově či Babě v Praze nebo v Masarykově čtvrti v Brně. Těchto lokalit je sice malé množství, ale řada kvalitních domů z této (i dřívější) doby existuje rozptýlená po všech pražských obvodech (Winternitzova vila na Smíchově, ale i některé domy ve Vysočanech, Vršovicích, na Pankráci). Začíná se projevovat trend, kdy lidé odmítají rychlé bohatství a naopak se snaží zpětně vybudovat nějakou, třeba falešnou rodinnou tradici. Kupují pak nejenom ony zmíněné funkcionalistické vily, ale také rodinné portréty, které s nimi nemají nic společného.
Pokud nedojde k ekonomickým výkyvům, můžeme očekávat vývoj podobný západní Evropě. Skutečně kvalitní byty, vily a domy budou již brzy v pevných rukách a obchody s nimi budou velice omezené. Bohatší lidé si pak budou hledat jiné, zajímavé náhradní lokality a hlavně nadále vyžadovat kvalitně navržené domy. Kultivace českého prostředí si však zřejmě ještě vyžádá nějakou dobu. Kvalita architektonického návrhu se musí ještě ustálit. Zatím udávají tón kreativní architekti (většinou novofunkcionalisté) a klienti se podřizují jejich vkusu. Teprve vzdělaní klienti, znalí architektury na mezinárodním poli, mohou zlomit místní ješitnost a přinést opravdu vysokou úroveň. Zatím stačí nápad, pokud možno neotřelý, který se (zde) ještě nekonal.
Role a význam místa a kvality architektonického návrhu poroste. Naopak strategií většiny developerských firem zůstane i nadále rychle postavit, prodat a zmizet. Jejich komerční cíle jsou často naplněny již prodejem parcely. Obchodují s okamžitým zbožím, jehož vzhled může zastarávat podobně rychle jako design automobilu či televize. Často nejrychleji zastarávají právě ty “nejmodernější” věci. Nevhodně navržený dům však bude stát, i když se mezitím změní vkus, bude klesat na ceně a začne lákat chudší kupce. Lokalita bude postupně upadat na významu i mírou údržby. To ještě není žádná tragédie (i chudší lidé musí bydlet), pokud obec či sdružení majitelů bude mít dost prostředků na údržbu a provoz technických sítí a komunikací zejména u těch suburbií, které jsou více vzdálené od centra dané lokality. Americké zkušenosti ukazují narůstající trend stěhování za vyšší kvalitou místa, která spočívá také v bezprostředním kontaktu s kvalitním přírodním okolím. Jakmile kolem původních suburbánních domů vyroste záplava nových staveb, nejbohatší začnou opakovaně hledat nejen tento vztah, ale po dosavadní zkušenosti budou vyžadovat i větší pozemky, které jim zaručí onen propagovaný nerušený pobyt v přírodě.
Kvalita staveb v suburbiích
V suburbiích převládají typizované, katalogové domy, z nichž mnohé byly vymyšleny architekty z jiných kontinentů a klimatických pásem, někdy pro jiné kontinenty a jiná klimatická pásma, než je to naše. Dům z Nového Zélandu bude dobře fungovat v teplé polovině roku, ale hůře za holomrazů. Teprve od roku 2006 platí zákon, podle kterého nabídka domu musí obsahovat nejen pořizovací náklady, ale také náklady provozní, zejména na tepelný a světelný komfort (energetický audit). Obecně bohužel platí, že domy jsou atraktivní tím, jak vypadají, než zda jsou funkčně vyřešeny. Trvale jsou nabízeny velké, nečleněné plochy skleněných “výkladních skříní”, ačkoliv stát se hlásí k trvalé udržitelnosti. Jedním z důsledků suburbanizace je rozsáhlé plýtvání: počínaje územím, přes energetické nároky a konče obrovskými ztrátami času při denních přesunech. Jde o prokazatelné ztráty ve všech směrech a zároveň výhodné podnikání s lidskou neinformovaností. Odhadnout přesný vývoj cen energií je nemožné, ale nikdo nemůže počítat s tím, že by ceny ropy, zemního plynu a dodávky elektřiny dlouhodobě klesaly.
Energetická náročnost dvojdomku je podstatně nižší než u samostatně stojícího domu. Vůbec nejlepší je u bytů, které sdílejí všechny omezující plochy s jinými byty. Zahřívají se navzájem. Takto pojímaná ekonomie naráží na jiné pojetí: developeři logicky podporují ekonomii velkého výběru univerzálně použitelných domů, bez komplikací plynoucích z místních kontextů. Lidé v rolích klientů volí díky panující individualizaci neotřelost, neobvyklost přínosů. Proto mohou některé lokality připomínat spíše světové výstavy než tradiční zástavbu, adekvátní místu a času.
Čím rozsáhlejší jsou technické sítě, tím vyšší jsou ztráty a současně nároky na jejich provoz a údržbu (vedle nákladů na energetická média). Již dnes pozorujeme návrat k vytápění dřevem a hnědým uhlím, což se při geochemickém monitoringu projevuje zhoršováním kvality místního ovzduší zejména v zastíněných údolích a v místech častějších inverzí.
Vnitřní dispozice rodinných domů jsou často nevyhovující. Domy bývají stavěny s ohledem na mladé zákazníky, kteří snadno akceptují bydlení ve více podlažích. Takto uspořádané domy bývají méně vhodné až nevhodné pro starší lidi. Jen obtížně se dají dodatečně adaptovat na dvougenerační domy. Zpočátku to příliš nevadí, ale právě v suburbiích hrozí možnost náhlé kumulace problémů podobných jako u současně obsazovaných panelových sídlišť. Dochází k souběžnému stárnutí domů a lidí.
Z hlediska dlouhodobého výhledu je nejvíc znepokojivá situace u rozsáhlých komunikací a inženýrských sítí.
Z hlediska obcí považujeme za největší riziko výši nákladů, které jsou a zejména budou nutné na údržbu a opravy. Domy v suburbiích jsou nové a obtížně se posuzuje, jak rychle budou stárnout. Vzhledem k použitým materiálům (sendvičové panely, lepenky, sádrokarton, plasty) existuje obava, že životnost materiálů a konstrukcí se cílevědomě zkracuje (taková je cesta stavění v USA). Další obava spočívá v kvalitě provedení staveb. Trend přejít na krátkodobou životnost u komerčních a výrobních staveb je do jisté míry oprávněn vzhledem k rychlým změnám předmětných technologií. Zda existuje stejné oprávnění u obytných domů, které ve svém uspořádání neprokazují žádné objevné a náročné proměny, je otázkou udržitelnosti evropských tradic. Stará dobrá Anglie v tomto ohledu pochybnosti nemá.
Výstavbu suburbií je nutné posuzovat z dlouhodobého hlediska.
Ekonomicky napjatá situace nejspíš nastane zhruba za třicet let, kdy bude nutné provést generální opravy vodovodní a kanalizační sítě. Suburbie parazitují na tradičních částech obcí. Zpočátku to není příliš vidět, ale později míra závislosti vzrůstá. Problémem zatěžujícím dříve nebo později obce je skutečnost, že se nová zástavba většinou napojuje na sítě, které potřebují zásadní modernizaci již v době vzniku nových zátěží.
Množství projektů, jejich rozmístění, developerská strategie
Střední Čechy jsou zejména v okolí velkých měst stále více rozčleňovány zahušťovanou sítí dálnic a silnic. Ubývání prostoru nenarušené krajiny je významné a pokud ekonomický růst bude další desetiletí pokračovat, reálně nám hrozí přeměna středních Čech na nepravidelně rozprostřené plochy ”sídelní kaše”. Střední vzdálenost mezi tradičními středočeskými sídly je asi 1,8 kilometru. Při dalším rozrůstání zejména podél komunikací hrozí jejich propojování do nekonečné pásové zástavby o délce desítek kilometrů.
Přes velké politické a sociální změny, které proběhly po roce 1990, nedošlo až na některé významné výjimky (Sudety) k významným změnám historického osídlení. Po fázi centrálního, socialistického plánování, které vypracovalo odstupňovaný systém městských a venkovských center, usilují někteří současní ekonomové a politici o integraci obcí, která mnoha venkovským samosprávám připadá jako trojský kůň střediskových obcí. Středisková struktura osídlení nastolila mimo některá pozitiva i plánovitou likvidaci celé řady dalších, “neperspektivních” sídel, které se nevyplácelo dále udržovat při životě. Obdobné úsilí, které chce i dnes likvidovat malé, tradiční celky zástavby, nebrání na druhé straně vzniku podobných suburbánních seskupení, která navíc vznikají bez zjevných prostorových a historických kontextů.
Větší evropská města včetně českých vykazují za období 1991-2001 mírný úbytek obyvatel. Prognóza pro střední Evropu (s výjimkou bývalé NDR, kde je opuštěno přes milion bytů a úbytek měst dosahuje až 20 procent) je vcelku stejná: populační růst se zastavil. Vnitřní přesuny obyvatel ani imigrace z jiných států není v příštích několika letech schopná nějak podstatně zvrátit proces stagnace měst.
Podstatně odlišný obraz poskytne město, sledujeme-li jeho rostoucí prostorové nároky. Ve všech evropských státech, jež dosáhly vysokého stupně urbanizace, dochází k růstu monofunkčních suburbánních souborů rodinných domů, komerčních a výrobních areálů. Podle výsledků terénního průzkumu a podle dalších údajů, jejichž neúplnost a neaktuálnost je dána rychle probíhajícími změnami, se výstavba suburbánních celků či fragmentů na území Středočeského kraje odehrává asi v 60 lokalitách, z nichž 35 leží v blízkém okolí (do 30 kilometrů) od hranic hlavního města. Tyto lokality se nalézají v různém stupni rozpracování, často se jedná jenom o dvě, tři řady realizovaných domů a o plánovaný soubor parcel určených k pozdější zástavbě. Zhruba na polovině lokalit již došlo ke vzniku větších souborů.
Zatímco jednotlivé nové domy bývají stavěny také v rámci původní zástavby (v prolukách) nebo na jejím okraji a většinou tím záměrně či neúmyslně likvidují tradiční charakter sídel, situace celých nových čtvrtí je nápadně odlišná. Developeři volí obvykle ekonomicky nejdostupnější pozemky (součásti zemědělského půdního fondu), protože zde mohou při stávajících cenách půdy získat co nejrychleji nejvyšší zisk. Rozdíl v ceně pozemku o výměře tisíc čtverečních metrů koupeného za 50 Kč za čtvereční metr a prodaného za 2000 Kč je téměř dva miliony korun. Je otázkou, do jaké míry je developer ochoten nebo nucen podílet se na zainvestování území sítěmi. Většinou se jedná o celé soustavy pozemků. Neuvažujeme přitom o ziscích při stavbě domů. Z ekonomického hlediska platí, že spekulací s pozemkem se dá docílit vyššího zisku než při samotné stavbě domu. Jsme dnes častými svědky mnoha případů spekulativních změn vlastnictví.
Z toho vyplývá důležitý závěr: developerská firma nasadí všechny možné prostředky, aby se dostala k laciným pozemkům a následně je pomohla proměnit v pozemky stavební. Když ponecháme stranou možné nelegální cesty, zbývají dvě základní strategie:
1) koupit pozemky, které jsou laciné, protože jsou jinak málo atraktivní. To je jeden z důvodů, proč se tak často staví podél silnic a to někdy v jejich nejbližší možné vzdálenosti. Takový je bohužel i zájem obecních samospráv. Pokud někde mají k dispozici inženýrské sítě, je to především v existující hlavní ulici. Všude jinde by se musely (na dluh) pořizovat. Zároveň se minimalizují náklady na dopravní infrastrukturu, ale často za cenu horšího bydlení (lidé utíkají z města také kvůli koncentraci automobilů a pak je mají i v suburbiích).
Reálný příklad: nová výstavba proběhla na laciných pozemcích v obci Chomutovice na Říčansku v blízkosti lomu, ve kterém byla na nějaký čas utlumena těžba. Dnes je o kámen znovu zájem, takže noví občané si oprávněně stěžují na obtíže, spojené s provozem lomu. Primární příčinou sporů je volba laciných, ale nevhodných pozemků. Developerská firma odešla dříve než problém, jež ale byl patrný od samého začátku. Uspokojivé řešení se nyní hledá obtížně.
2) slíbit rozvoj obce s tím, že developerská firma například na vlastní náklady postaví technické sítě (poté jsou převedeny na obec včetně břemen další údržby), které zahrne do ceny prodávaných pozemků.
Novousedlíci si však v mnohých případech ponechají trvalé bydliště nebo sídla svých firem ve městě a tím obec nejenom přijde o výběr daní, ale získá břemeno údržby dalších komunikací a nových sítí.
Starostové a zastupitelstva obcí by si měli být dobře vědomi toho, že firmy mají propracovanou strategii slibů a zároveň umí zamlčovat či bagatelizovat budoucí problémy.
U pokročilejších západních sousedů je známý “začarovaný dopravní kruh”. Provedení kapacitní komunikace znamená, že brzy nasaje další dopravu z okolí. A naopak, pořízení nové silnice skoro vždy znamená potenciální novou zástavbu. Slévání proudů vozidel ze suburbií vede ke kongescím na existujících silnicích a někdy opět k požadavku na zvyšování jejich kapacit. Problém se může opakovat.
Zonace krajiny, odlišný vývoj v různých zónách
Středočeský kraj není podobně jako ostatní kraje územím homogenním. Existují značné rozdíly v osídlení jednotlivých okresů (nejnižší hustoty obyvatel vykazuje Rakovnicko, Benešovsko a Příbramsko - 58, 61 a 66 osob/km²); kolem hodnot odpovídajícím průměru kraje (102 osob/km²) oscilují Berounsko, Kolínsko, Mladoboleslavsko, Nymbursko (115, 113, 108, 97 osob/km²), nad prùměrem se pohybují hustoty v okresech Praha-východ, Praha-západ a Mělník (169, 148, 133 osob/km²). Nejvyšších hustot dosahuje osídlení na Kladensku (217 osob/km²).
Příměstské oblasti nelze zcela oddělit od městských oblastí jak z dopravního, tak sociálního hlediska. Ve středočeské oblasti (ale i v jiných krajích) je možné vymezit zóny s odstupňovaným dosahem působení silných městských center, v případě Středočeského kraje je nejvýraznější působení hlavního města. Významná část Středočeského kraje je součástí metropolitního území Prahy. V rámci kraje můžeme definovat následující zóny:
a)Zóny příměstské. Spádovým centrem je především hlavní město, které podstatně ovlivňuje proměny této zóny, zejména expanzí aktivit a zájmů, důležitými interakcemi, spádem za pracovními příležitostmi a vybavením. Dříve autonomní venkovská sídla se proměňují v předměstské noclehárny. Podíl nové výstavby, zejména individuálních rodinných domů je významný. Tendence k zachování či obnově původní identity neměstských sídel je okrajová; ekonomické síly dominují.
b)Zóny “výhodně” položených venkovských sídel. Sídla na radiálních trasách (dnes téměř výlučně na dálnicích a státních silnicích I. třídy, nikoli na železnicích). Z důvodu větší pravděpodobnosti lokalizace investic a tím udržení nebo rozšíření nabídky pracovních příležitostí mají tato sídla větší šanci udržet si svou autonomii.
c)Zóny sídel s udržitelným zemědělstvím. Tradičně zemědělské oblasti s nejvyššími bonitami zemědělského půdního fondu, které se týkají různých tradičních komodit (řepa-cukrovka, obilí, chmel, zelenina). Zemědělství je udržitelné tam, kde kvalitu půd nepřevýší nezemědělské investice, tedy nezemědělské komerční, výrobní a obytné celky.
d)Zóny sídel na vnějším okraji kraje. Sídla v krajině s výskytem větších rozloh lesních porostů (chráněných i nechráněných). Osídlení je charakteristické větší disperzí sídel, tedy většími vzdálenostmi mezi sídly, větší odlehlostí vůči centrům vybavení a pracovních příležitostí. Zde je nutná větší obezřetnost při lokalizaci trvalé obytné výstavby. Zájem bude především o rekreaci.
Výhled do budoucnosti
V mnoha lokalitách proběhly nebo probíhají transakce s prodejem a koupí zemědělských pozemků s cílem proměnit je v pozemky stavební v takovém rozsahu, který v uvažovaných časových horizontech nebude potřebný pro pokrytí požadované výstavby. Na takto transformovaných plochách nemusí z důvodů spekulace nebo přeceněné poptávky docházet k výstavbě vůbec. Mohou se vyskytnout negativní jevy v důsledku špatného managementu nebo špatného územního plánu, třeba může dojít k neuváženému rozestavění většího množství lokalit, kdy znásobená povinnost zajistit jejich komunikační připojení a inženýrské sítě přesahuje finanční možnosti obce.
Běžně dochází jen k okrajovému množství realizací z celkového nadsazeného záměru. Po odchodu či kolapsu investorů nebo spekulantů dochází k dlouhodobému zablokování rozsáhlých volných ploch v krajině, koupených a/nebo územním plánem určených k zástavbě. Obce nemohou s těmito plochami nakládat dle veřejného zájmu (nemají prostředky na odkoupení) a vzhledem k ochraně soukromého vlastnictví mohou jen obtížně měnit zafixované nereálné záměry. Území zůstává nadále buď v problematickém vlastnictví, nebo v zástavě u finančních ústavů a jeho vykoupení je zpravidla pro obce nedostupné.
Od roku 2008 by se měla daň z přidané hodnoty ve stavebnictví zvýšit z dosavadních pěti na 19 procent. Výstavba nového bydlení pak podraží nejméně o rozdíl daně. Protože stavba nového domu trvá kolem jednoho roku (se schvalovacím a projekčním řízením ještě déle), řada lidí se rozhodla nečekat. Výsledkem je rekordní počet nových stavebních povolení. Stavební úřady povolily v září 2005 výstavbu 4719 bytů, což je nejvíc od července 1999. Rovněž rekordně stoupá objem hypoték (o 40 procent oproti roku 2004 a očekává se dalších 30 procent v roce 2006 za předpokladu, že nebude uskutečněno chystané zvýšení úročení hypoték a úvěrů).
Jakýkoli odhad časově vzdálenějšího vývoje je velice obtížný a závisí například na změně vkusu, regulaci nájemného, výši disponibilních prostředků ve fondu oprav panelových domů a celkové ekonomické situaci. Očekáváme zesílenou diverzifikaci poptávky. O dobré lokality bude zájem spíš růst, u průměrných lokalit spíše klesat. Rovněž pojem “dobrá lokalita” se postupně mění. Ještě před několika lety by to byla lokalita v nějakém zajímavém či prestižním místě, dnes to je stále častěji obec, která má dobrou školu, zdravotní středisko, nízkou nezaměstnanost a obecně přijatelný standard občanské vybavenosti.
Nejméně od roku 2004 pozorujeme útlum zájmu o bydlení v průměrných suburbiích a zároveň zvýšení počtu pozemků připravených k nové výstavbě nebo rozestavěných staveb. Nabídka a poptávka tak začínají jít proti sobě. Je možné, že se ve skutečnosti blížíme okamžiku saturace, protože v poslední době začíná být stále obtížnější (jak je patrné z inzerátů, které na domech často visí rok či déle) naplnit zejména novou městskou výstavbu nájemníky. Hovoří se o úrovni saturace, uspokojení skupiny asi 4-5 procent obyvatel, kteří mají na nové bydlení bez půjček, tedy jsou v přebytcích. Další příjmové skupiny obyvatel jsou závislé na podmínkách půjček a na životních nákladech. Významnější výkyv může znamenat podstatnou změnu v trendech.
Domníváme se, že možná až 50 procent suburbanizačních projektů nebude nikdy, nebo minimálně v příštích pěti až deseti letech realizováno. Za této situace by vedení obcí mělo dbát na to, aby výstavba začala v místech, kde je nejvýhodnější komunikační a technické napojení na stávající sítě v obci. Na různých lokalitách se dá pozorovat, že někde daleko od vsi, v polích, jsou postaveny dva, tři domy a že se očekává, že další zástavba bude pokračovat směrem k obci. K tomu však nemusí vůbec dojít.
Po několika desítkách let experimentování se "svobodou” se většina amerických a západoevropských států vrátila k myšlence regionálních plánů (plánů vyšších územních celků). Jsme přesvědčeni, že ani u nás neexistuje žádná jiná cesta.
Jak zmírnit negativní dopady suburbanizace na sociální prostředí a krajinu?
Modelové situace
Podle zpráv úředníků různých odborů Krajského úřadu Středočeského kraje nemine týden, kdy by nebylo nutné řešit záležitosti související s rychlým rozvojem příměstských obcí. V mnoha případech se jedná o problémy, kterým je možné předejít. Uveďme alespoň stručně některé běžné situace:
- Firma slíbí obci výměnou za laciné pozemky vybudování nákupního střediska či zavedení vodovodu. Sliby nesplní a smlouvy jsou formulovány tak dobře, že se obec nedočká žádné kompenzace.
- Firma slíbí výměnou za laciné pozemky podobně jako v prvním případě rozvoj obce, zanikne a nástupnická firma se necítí být vázána předchozími sliby.
- Firma zkrachuje a pozemky se na celé roky ocitají v rukou banky, která firmě půjčila peníze. Lidé hledí na “své” domy, které se rozpadají, obec je bezbranná a s pozemky nemůže nakládat.
- Firma sice investuje do rozvoje obce, ale postaví něco, co se obci vůbec nehodí: místo obchodu se smíšeným zbožím fitcentrum. Obec pak má půjčovnu kanoí, ale ne pekaře.
- Novousedlíků začíná být víc než starousedlíků. Jsou aktivnější, snáze se semknou k prosazování zájmů své čtvrti. Aktivněji vystupují ve volbách a snaží se o zvolení svých zastupitelů či starosty.
- Novousedlíci si ponechají trvalé bydliště na staré, dobré adrese. Tam plynou i daňové odvody. Chudí starousedlíci pak z výnosů svých daní subvencují zázemí bohatých novousedlíků.
- Novousedlíci se dokáží prosadit, jsou drsnější a nectí místní zvykové právo. Vědomě se izolují od “chudších” starousedlíků. Obec se rozhádá a rozdělí.
- Obec se dobře neorientuje na trhu a pozemky prodá pod cenou.
- Obec prodá pozemky jako ornou půdu, vznikne na nich zástavba rodinných domků, ale daně se platí jako z pole. Tím obci klesají daňové příjmy.
- Stará čistírna odpadních vod, vodárna, rozvodna proudu atd. nestačí kapacitě rozrůstající se obce, ale novousedlíky to nezajímá, protože obec má svůj rozpočet.
- Obec je povinna starat se o sjízdnost komunikací a provoz inženýrských sítí, kterých je najednou třikrát tolik, ale rozpočet se zvýšil jen nepatrně.
- Novousedlíci nechtějí své děti posílat do místní školy a žádají na obci školní autobus. Je to drahé a zbytku obce dávají najevo, že jsou něco více. Obec musí platit příspěvky na školu mimo svůj katastr.
- Rozrůstající se obce tlačí na výstavbu nových silnic, protože staré již nestačí. Všichni pak zjišťují, že dostat se ze suburbie do středu města je například směrem od Brna, Jesenice a Vestce jednou či dvakrát týdně problematické.
- V jiných případech však dochází k sociálnímu smíru a někteří z novousedlíků berou obec za svou a snaží se ji změnit i přes odpor místních konzervativců.
- Řadu problémů se vůbec nedozvíme, protože vedení obce o nich nemluví, aby nevypadali jako hlupáci, kteří si nevědí rady.
Zásada: dva domy ročně
Z výše uvedeného přehledu je patrné, že rychlý růst s sebou vždycky přináší problémy, a to i v případě, kdy se obě strany snaží dohodnout. V Rakousku a v Německu si po letech experimentování s novousedlíky zvolily některé menší a střední obce zásadu, že je možné postavit jen dva nové domy ročně. Tím je do určité míry zajištěno, že většina obce snadněji asimiluje novousedlíky a ti se začlení do jejího chodu.
Sociální a přírodní prostředí
Každé evropské město či vesnice má svůj sociální charakter daný tisíc let trvajícím vývojem, který je v podstatě daný, nedá se s ním příliš experimentovat a je obtížné prosadit nějaké nové cesty. Sídla, která mají tradiční sociální charakter, jsou sídla víceméně stabilní. Je možné udržovat umělá sociální seskupení, ale ta vždy budou mít samoorganizující tendenci buď k nějaké formě návratu k tradiční formě (dané už tím, že páry žijí spolu a mají děti) nebo bude zdrojem problémů. Základem evropského sídla je navzájem se doplňující vztah soukromých a veřejných prostorů.
V 16.-19. století, kdy města zůstávala v rámci vymezeném hradbami města, došlo ke zdvojnásobení až čtyřnásobení městské populace. Stále více výrobních a směnných aktivit se odehrávalo na veřejném prostranství, náměstí, chodníku či komunikaci. Člověk neustále musel vyvažovat polohu soukromého a veřejného. Dodnes jsme neobyčejně citliví na jakýkoliv pokus přivlastnit si část veřejného prostoru, protože jej potřebujeme k udržení určité sociální stability. Sociální fenomén evropského města je založen na doplňujícím se prolínání veřejného a soukromého.
Veřejný prostor tradičního sídla vytvářejí ulice a místa sociálních aktivit jako jsou nákupy či rozhovor se sousedy, posezení v kavárně (většinou náměstí a pěší zóny), místa zábavy a odpočinku jako jsou parky, hospody, zahradní restaurace. Moderní suburbie však sestává jenom ze soukromých prostorů, propojených místními komunikacemi, které málokdy mají jinou funkci než je automobilový provoz (proto někdy nemívají chodníky). V této podobě nelákají ani k vycházkám, ani k dětským hrám, ani k rozhovorům. Nedá se zde postavit kavárna, hřiště nebo zřídit nějaké místo k setkávání a často není ani kde zasadit strom. Ryze soukromá sociální struktura suburbií funguje dobře u mladých lidí a bezdětných párů, ve středním věku je méně vyhovující a ke stáru se (jak ukazují západní analogie) často stává pastí.
Developer většinou nemá zájem koupit větší pozemek nebo investovat do kvalitního urbanistického plánu. V suburbiích pak schází:
1.prostor setkávání jako je náměstí, náves, klub
2.funkční návaznost na starší nástavbu
3.cesty, pěšiny, cyklostezky, které spojují suburbii s okolní krajinou
4.nějaký určující (identifikační) prvek. Suburbie jsou si navzájem podobné, rozprostírají se všemi směry, jakoby neměly žádný střed. Střed, pokud existuje, určuje vazbu na okolí. Dřív jím býval hrad, radnice, kostel nebo alespoň kaplička a památný strom. V suburbii se jím může stát parčík s jezírkem, několik stromů, nějaký pomník, třeba jen velký přírodní kámen, dřevěná plastika, po které mohou lézt děti.
Pro mnoho lidí představuje suburbie sen o životě na venkově. Lokalita se jim líbí, když není zastavěna, mají radost, že ze svého okna vidí na louku, pole nebo les. Pak dojde k situaci, že před jejich parcelou vznikne další řada domů, vysoké ploty nebo ohradní zdi. V urbanistických plánech je zapotřebí věnovat pozornost dostupnosti a prostupnosti okolní krajiny například formou pěšin a cyklostezek. V zásadě platí, že pokud plán suburbie nepočítá s výše uvedenými zásadami, je méně kvalitní a v delších časových horizontech pravděpodobně přinese obyvatelům problémy.
Pro samotnou Prahu bylo již od 30. let navrženo několik řešení “zeleného okruhu” města. Při práci na strategii ochrany přírody a krajiny Středočeského kraje jsme konstatovali, že následkem záměrů suburbanizace je myšlenka zeleného kruhu neudržitelná a navrhli jsme koncepci “zelených, radiálních klínů”, tedy prostorů zeleně, které umožňují například od stanic metra pěší či cyklistický vstup do krajiny.
Příklady:
- je nutné udržet neporušený pruh lesa mezi Zbraslaví a Příbramí. Jednou z možností je propojit Zbraslav cyklostezkou podél Vltavy k nově budovanému komplexu na místě při Smíchovském nádraží a podle existujících úvah lávkou pro pěší přes řeku, podél železničního mostu k Výtoni.
- další napojení se odehrává směrem od Říčan k Posázaví a dál na Vysočinu
- nabízí se trasa Prokopské údolí, Český kras, Křivoklátsko. Snad bude jednou možné využít železniční trať Semerink mezi Smíchovským nádražím a Radlickou jako cyklostezku s napojením na širší okolí.
- na severním okraji města je zapotřebí udržet volný koridor vedoucí podél Vltavy. Při troše snahy pak může fungovat pěší stezka či cyklostezka, která by začínala na říčním břehu u Florence v samotném středu města, vedla podél řeky do Libně k zoologické zahradě a odtud by se již otevírala celá škála možností směrem k Mělníku a Kokořínsku nebo k Ohři a k Českému středohoří.
Tento typ úvah a návrhů zkvalitňuje prostředí hlavního města, ulehčuje automobilové dopravě a propojuje Prahu se Středočeským krajem.
Kde by se stavět mělo
Optimální je zahušťování sídel třeba formou vyplňování zbytečných proluk. Cílem je udržet výstavbu soustředěnou na malé zastavěné ploše sídla, poblíž míst, kde je zavedena městská doprava a v návaznosti na stávající zástavbu. Na některých příkladech suburbií je patrné, jak se developer, případně předpokládaní klienti snaží oddělit nový soubor od existujícího sídla a dát najevo, že obyvatelé suburbie nemají s domorodci nic společného. V tomto případě se již samotný urbanistický návrh může stát zdrojem rozdílných postojů. Jindy je cezura mezi novým souborem a tradiční zástavbou výrazem respektu k celé urbanistické formaci, zejména tehdy, je-li dobře zachovaná. V menších venkovských obcích většinou postačí výstavba jednotlivých domů, rozmístěných v existující zástavbě (pokud se cílevědomě a příliš nedistancuje), v malých městech doporučujeme dávat přednost spíš hustší zástavbě malými bytovými domy, případně řadovým domům.
Kde se suburbanizaci vyhnout
Suburbanizaci v dosavadním pojetí je nevhodné plánovat příliš daleko od zastavěné části obce, protože tím rostou náklady na komunikace a sítě. Na katastru současné obce je zapotřebí udržet uvážený vztah mezi zastavěnými částmi a zemědělským či přírodním zázemím. V případech, kdy starostové připustili zastavět značnou část katastru, se nerealizovaný předimenzovaný plán rozvoje začal obracet spíš proti obci, která již nemá plochy na další rozvoj, se kterými může reálně uvažovat. Většinou se staví podél ulic, ale je nutné uvažovat, co se stane, až se místní komunikace rozšíří. Bude to vůbec dodatečně možné? Snesou místní obyvatelé přibývající hluk? Je žádoucí, aby si představitelé obce uměli představit (i se všemi nejistotami tohoto přístupu), jak budou obce v okolí Prahy vypadat za 30-50 let. Takový myšlenkový experiment je možná upozorní na možná úskalí typu “utekl jsem před automobilovou dopravou z města a teď žiji u vnějšího dopravního okruhu Prahy”. Velmi důležitým faktorem je vzdálenost nutná k dojížděná za prací.
Regionální územní plány
Z výše uvedeného textu vyplývá celkem jasná a všude ve světě ověřená zásada, že živelně vyrostlé, neregulované suburbie jsou zdrojem problémů a že i tak liberální státy jako USA se vracejí k základním principům územního plánování, zejména na úrovni regionů. U nás se důležitá rozhodnutí často odehrávají až na úrovni plánů obcí a v důsledku toho není řada místních samospráv usměrněna k mírnějším, reálnějším odhadům zástavby.
Limity využívání území
Stanovení limitů využitelnosti území je základním nástrojem územního plánování, základním vymezením možností využití území. V případě Prahy a Středočeského kraje je výhodné rozdělit pražské okolí do výše uvedených zón, kde nejblíže hlavnímu městu bude největší tlak na zastavění volných ploch s nebezpečím, že se neponechají dostatečně prostory volné krajiny. Určité rozdíly musí panovat i v rámci jednotlivých zón, protože některé lokality mají díky utváření terénu či vedení komunikací lepší podmínky k atraktivní zástavbě. V období růstu průmyslu se obytná zástavba odehrávala většinou v okolí průmyslových podniků nebo obecně v blízkosti míst, která poskytovala pracovní příležitosti. Jeden ze silně negativních aspektů následné doby (vytváření monofunkčních zón) je téměř úplné odtržení místa bydliště od místa práce.
Intravilán a extravilán, hustota osídlení
V místech, kde je hustota obyvatel nižší než 50-60 obyvatel na hektar se nevyplácí zavádět městskou hromadnou dopravu, protože na zastávkách nenastupuje dostatečný počet lidí nebo autobusy mají velké intervaly a proto nejsou využívány. Při hustotě 100 obyvatel na hektar a dostatečném spádovém okruhu již mohou fungovat základní obchody, pošta a restaurace, prostě zařízení v pěší dostupnosti. Malé hustoty zástavby předurčují nutnost používat jednoznačně osobní automobily, protože téměř žádná veřejná zařízení nemohou být v dostupnosti chodců. Znamená to další problémy spojené s automobilovým provozem (například pohyb nemotoristů, dětí a starých lidí) a rizika v okamžiku ekonomického propadu nebo většího zdražení benzínu. Z důvodů těchto vážných hrozeb je v řadě obcí v Rakousku, Švýcarsku nebo Slovinsku předepsána zásada, že nová výstavba je možná jen v zastavěné části obce, zatímco v nezastavěných částech platí stavební uzávěra.
Rozvoj železniční dopravy
Největším problémem většiny evropských měst je doprava na rostoucí vzdálenosti, nezbytná, ale zároveň obtěžující. Tato situace se řeší ochranou zastavěných území pomocí obchvatů, záchytných parkovišť, rozšiřováním komunikací, vybíráním mýtného a podobnými prostředky. Týkají se výlučně automobilové dopravy. Je pravděpodobné, že během dalších 10-15 let dojde k novému rozvoji železniční dopravy například formou příměstských a meziměstských rychlovlaků jako ve Francii, Japonsku nebo v Anglii. Dnes se často tvrdí, že železniční doprava je zastaralá, ale přitom šlo spíše o omezení nebezpečné konkurence. Vzhledem k prokazatelným střetům individuální a těžké nákladové dopravy bude železnice představovat významné spojení v budoucnosti. Je proto důležité, aby sídla zachovala dobrou dostupnost nádraží a zodpovědně je regenerovala.
Celkový pohled
Dosavadní plánování suburbií naprosto opomíjí sociální a většinou i přírodní aspekty sídla. Domy na vymezených parcelách jsou vnímány izolovaně jako jakési konečné instance, samostatné soukromé jednotky bez vazeb mezi sebou navzájem a k sídlu jako skutečnému celku. Neexistují v nich veřejné prostory, ať ve formě míst k setkávání nebo jen v podobě volného prostranství, tradičního “common", symbolu funkční komunity. Opomíjena je někdejší přístupnost krajiny, dnes často i její dostatečná blízkost pro pěší. Zcela schází jakýkoliv náznak výhledu do budoucnosti. Starostové a zastupitelé obcí by si měli být vědomi jednoho zásadního parametru, který byl již zmíněn: je jím limit hustoty osídlení. Měli by nadále odmítat projekty s nižší hustotou než je 50-60 obyvatel na hektar. Tato rada by ovšem neměla ústit v minimalizaci pozemků. Suburbie by se měly inspirovat v řadě pokusů o tzv. nový urbanismus (USA, Německo) se snahami o urbanistickou kompozici, o souvislejší zástavbu, kompaktnější sídla. Pokud chceme v suburbiích vytvářet městský či poloměstský typ osídlení, dovolující hromadnou dopravu a žádoucí služby, potom by hustota osídlení neměla klesnout pod 100 obyvatel na hektar.
Britský princ Charles propaguje myšlenku sloučené výhod malého města a soudržnosti venkovských komunit. Svůj typ sídla nazývá “Urban Village” (městská vesnice).
Závěrečná doporučení
V této studii nenavrhujeme úplná, vyhovující řešení suburbanizačních problémů (jaká pravděpodobně ani neexistují). Zvažujeme možné směry, kudy by se měla ubírat diskuse odborné i laické veřejnosti k jejich řešení. Celkovou situaci a nabízené návrhy k řešení nekontrolované či trhem řízené suburbanizace můžeme shrnout v těchto bodech:
1) Sen mít vlastní dům sdílí kolem 60 procent evropské populace. Tendence k suburbanizaci v různých, tedy i vhodnějších formách se v Evropě projevuje již padesát let a bude tu patrně i v budoucnosti, pokud to vývoj hospodářství dovolí.
2) Klíčový parametr je “noční” hustota osídlení. Průměrná česká obec má hustotu mezi 50-70 trvalými obyvateli na hektar, suburbie v rozpětí 15-40 obyvatel na hektar. Více obyvatel v obci znamená větší podíl z přerozdělovaných daní. Náklady na sítě a komunikace se rozpouštějí mezi větší počet obyvatel.
3) Při liniové, souvislé zástavbě řadovými rodinnými domky se zahrádkami (případně s více než jedním bytem) je možné dosáhnout hustot kolem 100 obyvatel na hektar, což umožňuje zavedení pravidelné hromadné dopravy. Při této hustotě již od určitého celkového počtu obyvatel spádového území prosperují místní obchody a základní služby.
4) Ze zákonodárného hlediska je nutný zákon či vyhláška, vymezující místa trvalého pobytu ve prospěch míst, kde příslušné stavby stojí. Pokud jsou bohatí lidé ze suburbií z důvodu dobré adresy sídla firmy nebo kvůli menší pravděpodobnosti daňové kontroly hlášeni mimo místo stavby, potom náklady na veřejné investice, vyvolané jejich přítomností, subvencují chudší starousedlíci, aniž jim to přináší jakýkoli užitek.
5) Sociální konsensus se lépe udržuje, pokud jsou přírůstky obyvatel malé, ale trvalé (zásada dva domy ročně). Nově příchozí se v tomto případě spíše přizpůsobují existujícímu sociálnímu celku a nevyvolávají výraznou názorovou dualitu. V opačném případě mohou získat problematickou názorovou převahu v komunálních volbách.
6) Kvalitní urbanismus a architektura se obci dlouhodobě vyplatí. Sídliště Baba bylo snem ve 30. letech, dnes je snem nedostižným.
7) Nejvhodnějším nástrojem k podchycení reálného měřítka suburbanizace a podmiňujících velkoplošných záborů půdy jsou regionální plány, založené na doporučeních přiměřených proporcím rozvoje obecních území.
8) Metodika limitů rozvoje by měla vycházet ze tří koncentrických zón ve Středočeském kraji, opsaných kolem hlavního města. Ve vnitřní zóně by byly povolovány plošně největší celky (podíly) zástavby, ve vzdálenější plošně nejmenší, s odlišnou převažující funkcí (rekreace). V rámci jednotlivých zón je nutné respektovat rozdíly v podílech zastavěných ploch daných místními podmínkami (geomorfologie, vybavenost, přístupnost). Zvláštní pozornost musí být věnována vztahu nové a existující zástavby v konkrétních městských a venkovských sídlech. Určujícím faktorem limitů zastavitelnosti musí být vysoká bonita půdy a kvalita zbývajících zemědělských kultur. Cílem nesmí být ničení zemědělského potenciálu venkova.
9) Analogický postup je nutné volit i pro limity těžebních ploch štěrkopísků podél Labe a Vltavy.
10) Pomocí regionálního plánování se doporučuje usměrňovat velikosti ploch zastavitelných a upozorňovat na plochy v zásadě nezastavitelné, a to ve většině atraktivních obecních katastrů. Tím se zamezí nejkřiklavějším případům spekulace a dalším zbytným doprovodným jevům.
11) Z důvodů, uvedených v předchozím bodě, se doporučuje zavést daň z nemovitostí podle nově navržené funkce pozemků, určené schváleným územním plánem, zejména pozemků stavebních. Neuvážená míra pozemků odňatých ze zemědělského půdního fondu navíc blokuje při nezdařených pokusech s realizací výstavby celá velká území.
12) Suburbanizace Středočeského kraje je do určité míry způsobena vývozem problémů hlavního města za jeho hranice. Po vzájemné dohodě mezi tímto krajem a Prahou bude užitečné stanovit hranice suburbánní expanze města. Neznamená to zastavení rozvoje, ale hledání jiných cest, jakými je například rozvoj zastavitelných ploch Prahy a anektovaných obcí nejen rodinnými domy, tedy opětovná re-urbanizace městského celku diverzifikovanou zástavbou.
13) V posledních dvaceti letech se v západoevropských městech odehrála velká mentální změna. Dříve se neustále hovořilo o růstu měst a zvyšování stupně urbanizace jako o ideálech a politických cílech. Po poznání problémů spjatých s rozpouštěním sídel, doprovázených růstem individuální dopravy, se novým cílem stalo zkvalitnění existujícího prostředí. Mnoho českých politiků a starostů však stále žije ve fázi předchozí.
14) Developeři se vyhýbají velkým, poměrně kvalitním oblastem Kladenska a Slánska. Důvodem je, že již existující, starší zástavba zvýrazňuje dnes nežádoucí průmyslovou či dělnickou minulost, ale i to, že na další zástavbu na zelené louce často již není dost místa. Do podobné situace se časem mohou dostat dnes suburbanizované katastry. Dobrý starosta myslí padesát let dopředu a ponechává si prostor pro další udržitelný život obce.
15) Velmi dobrou představu o stavu Středočeského kraje a proměnách jeho zástavby od roku 1991 shrnují zprávy M. Körnera a kol. (2005) a M. Hampla a kol. (2005), ve kterých je po jednotlivých sídlech tabulkově zpracován růst obyvatel a bytů a v mapové formě dokumentován současný stav a budoucí výhled sídla. Obě zprávy jsou uloženy na Krajském úřadě Středočeského kraje.
Použité prameny
MŽP (2005): Územní plánování ze zorného úhlu urban sprawl. Veřejná správa 9, příloha, str. 6-8.
Baše M.(2005, in print): Transformace venkova a proces suburbanizace. ERA, Brno
Baše M. a Cílek V. (2005): Sebevražda měst a vesnic. Českou krajinu požírá sídelní kaše. Respekt 21,18
Cílek V. (2005): Krajina: paměť, útěcha a osud. Veřejná správa, 33, příloha. Ve spolupráci se Spolkem pro obnovu venkova ČR
Blake P. (1964): God´s own Junkyard: The planned Deterioration of America´s Landscape. Holt, Rinehart & Winston. New York
Blažek B. (2004): Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie. 176 s. ERA, Brno
Garreau J. (1991): Edge City: Life on the New Frontier. Anchor Books, Doubleday
Gehl J. (2000): Život mezi budovami. Nadace Partnerství a Jan Gehl, Brno
Hnilička P. (2005): Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů. 132 s. ERA, Brno
Hruška E. (1946): Krajina a její soudobá urbanizace. B. Pyšvejc, Praha
Jacobsová J. (1975): Život a smrt amerických velkoměst. Odeon, Praha
Jackson K.T. (1987): Crabgrass Frontier: The Surbanization of the United States. Oxford University Press
Kolektiv (2000): Téma pro 21. Století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? 243 s. MŽP, Praha
Schmeidler, K. (2003): Vliv dopravy na rozvoj osídlení a měst XXI. století. Rostoucí mobilita a urbanistická struktura. Urbanismus a územní rozvoj, VI 3/2003
Syrový L. ed. (2002): Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. 191 s. Ústav pro ekopolitiku, Praha
Von Eckhardt W. (1967): A Place to Live: The Crisis of Cities. A Seymour Lawrence Book, Delacorte Press, New York
Žák, L. (1947): Obytná krajina. S.V.U. Mánes-Svoboda, Praha
Výběr nepublikovaných materiálů a internetových zdrojů
Hampl M., Hamplová Z., M”uller J. a kol. (2005): Územní plán velkého územního celku pražského regionu. Regionální organizace. Vývojové trendy v osídlení. Nepublikovaná zpráva uložena na KÚ Středočeského kraje
K”orner M., Sodomová J., Almasyová B. (2005): Územní plán VÚC pražského regionu. Vyhodnocení ÚPD a ÚPP měst a obcí. Zpráva a mapové zpracování (v digitální formě) jsou uloženy na KÚ Středočeského kraje
Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention CETS, No. 176, 2002), překlad MŽP
Strategie odpovědnosti za českou krajinu minulosti, dneška a budoucnosti. (2003) VÚKOZ
Strategický plán hlavního města Prahy (2000)
Monitorovací zpráva o naplňování strategické koncepce hl.m. Prahy (www.praha-mesto.cz, www.monet.cz/strategplan/obsah.asp) 2003
Programové prohlášení Rady hlavního města pro volební období 2002-2006
Železnice: www.novespojeni.cz
Návrh strategie udržitelného rozvoje ČR.(2005) Český ekologický ústav (www.ceu.cz)
Návrh struktury environmentálního managementu. (2005) MŽP (www.env.cz)
Towards a thematic strategy on the urban environment. Brussels, 11.2. 2004 (COM(2004)60final. Commission of the European Communities
City of tomorrow and Cultural Heritage, www.cordis.lu/eesd/ka4/home.html
Evropská dopravní politika pro rok 2010: čas přijmout rozhodnutí. EU Brussels, 2001. COM(2001) 370
European Spatial Development Perspective. ESPD: Evropská perspektiva prostotového vývoje – Vstříc vyváženému a trvale udržitelnému rozvoji území Evropské unie (1999). ISBN 92-828-7658-6. EU-Brussels
Projekty: ECOCITY (doprava), LUTR (využívání území a doprava), SCATTER (urban sprawl), PRESCO (kodex praktik trvale udržitelné výstavby), SUREURO (modernizace výstavby), RUFUS (výstavba na starých základech), SUIT (kulturní dědictví), CABERNET (brownfields), TRADE (výstavba obchodních center) – viz příslušná hesla nebo stránku http.//europa.eu.int//comm/regionalpolicy/projects/stories/index_en.cfm. Zde je uvedena celá řada dalších projektů.
Poděkování:
Autoři děkují ing. V. Žákovi, zástupci hejtmana středočeského kraje a dr. J. Obermajerovi, řediteli odboru ŽP a dalším úředníkům Krajského úřadu Středočeského kraje, zejména z odboru regionálního rozvoje za projevený zájem a podporu při řešení problémů suburbanizace. Text byl podpořen znalostmi, získanými při zpracování výzkumných záměrů AV0Z30130516 (ČAV) a MSM 210000026 (FA ČVUT) Proměny urbanismu