Konzultace |
Od správy toků se většinou očekávají dobře udržovaná, pročištěná koryta, plnící co nejlépe funkci odvodnění území jak za běžných, tak za povodňových průtoků. Toto pojetí nepochybně platí v zastavěných územích a v jejich blízkosti. Dosud bylo převážně uplatňováno i ve volné krajině. Avšak současný trend ekologizace vodního hospodářství, který také nese prvky obecné racionalizace, přináší změny. Především se začíná více rozlišovat mezi tvary, funkcemi a způsoby spravování vodních toků podle toho, zda se nalézají v zástavbě, nebo ve volné krajině. Proti dřívějšku se hlavně ve volné krajině začíná více oceňovat přírodní charakter potoků a řek a jejich přirozených funkcí. Z těchto funkcí jsou vodohospodářsky nejdůležitější tlumivé rozlivy povodní v nivách. Nastává doba cílevědomé péče o přírodní charakter těchto toků a také aktivních opatření, napravujících pochybení, k nimž v této oblasti došlo dříve.
Obce si na správu vodních toků na svém území často stěžují. Zpravidla jí vytýkají nedostatečné čištění koryta, nedostatečnou péči o průtočnost. Mají většinou na mysli úseky toků v zástavbě nebo v její blízkosti, ale tyto požadavky většinou formulují obecně. V dnešní době by však měly také obce svoje požadavky diferencovat, a to v první řadě ve vlastním zájmu. Maximální průtočnost a stabilitu koryt samozřejmě potřebují. Naopak ve volné krajině jim je v mnoha případech prospěšnější přírodě blízký stav vodních toků a jejich niv, s nímž je spojeno co nejlepší uplatnění přirozených mechanismů, tlumících jak vznik a průběh povodní, tak případné dopady sucha. V tomto smyslu by se také měly modifikovat požadavky obcí na správu toků.
Staré pojetí správy vodních toků
Dožívající staré pojetí správy vodních toků bylo jednostranně založeno na koncepci rychlého, soustředěného odvádění vody z krajiny. V duchu této koncepce u nás také od konce devatenáctého století až do nedávné doby probíhaly rozsáhlé technické úpravy vodních toků a jejich niv, a to jak v intravilánech, tak mimo ně. Ve volné krajině byly zaměřeny hlavně na ochranu zemědělských ploch před zamokřením a před častějším zaplavováním menšími povodněmi. Odpovídající správa toků pak v první řadě udržovala tyto technické úpravy. Základní přístupy ale přenášela také na neupravené úseky potoků a řek, aby alespoň údržbou vylepšovala jejich ”zanedbaný stav”. Klíčové pojmy správy toků, kterými jsou udržování plynulosti odtoku, kapacity a stability koryt, jsou v tomto pojetí vykládány do jisté míry schématicky, bez dostatečného rozlišování skutečných potřeb v tom kterém úseku toku, tedy především bez rozlišování, zda se jedná o úseky v zástavbě, nebo ve volné krajině. Mezi technicky orientovanými vodohospodáři se vyvinul až jakýsi ”světonázor”, podle kterého technicky upravené koryto představuje obecně vyšší hodnotu než koryto přírodní, a když už nemůže být technicky upraveno, tak má být alespoň co nejlépe ”uklizeno”. Za obecně příznivé se rovněž pokládá, když se ”voda vejde do koryta”, zatímco stav, kdy se voda vylévá do okolí, třeba by to bylo v extenzivních lukách, je vnímán přinejmenším jako podezřelý. Proto se také místo průtočnosti koryta, která je v tom kterém úseku toku odůvodněně potřebná, často zjednodušeně uvažuje o průtočnosti maximálně dosažitelné. Pokud jde o tak zvané překážky v průtoku, za obecné optimum se pokládá stav bez jakýchkoliv překážek. V tomto smyslu jsou pak často deformovaně vykládána ustanovení zákona o vodách - správcům toků je přisuzována povinnost absolutního odstraňování překážek a udržování maximální možné průtočnosti vodních toků. Přitom zákon takto striktně neformuluje, naopak celkem jednoznačně se z něj dá odvozovat, že jde o průtočnost, jaká je v tom kterém místě odůvodněná a potřebná. A mnohde je fakticky potřebná spíše menší průtočná kapacita.
Správa toků ve starém pojetí chybovala (a mnohde dosud chybuje) v tom, že schémata, odpovídající potřebám zastavěných území, šablonovitě přenášela do volné krajiny, tedy do situací, kde dnes již začínáme zřetelně vnímat potřebu jiných přístupů a řešení. Jednostranná technická schémata uplatňovala i na potocích a řekách v lučních nivách nebo dokonce v horských a podhorských lukách a pastvinách. Staré pojetí i ve volné krajině jednostranně preferovalo recipienční funkce (recipient = ”odvaděč”) vodních toků. Odpovídající údržba pak přispívala k ekologické degradaci toků, neboť nadměrné ”uklízení” koryta, tedy každé i dílčí narovnávání, zahlubování nebo vyhlazování, znamená zjednodušování, a tedy ochuzování prostředí. Taková ”nadměrná údržba” vodních toků se ovšem také, pro někoho možná paradoxně, obrací proti vodohospodářským zájmům. Hydraulické vyhlazování koryt a zvětšování jejich průtočnosti může v krajině působit nepříznivě, neboť přispívá k soustřeďování a zrychlování povodňových průtoků.
Správa vodních toků se vyvíjí
K jednostranně pojímaným a v nadměrném rozsahu aplikovaným technickým úpravám vodních toků, které nejen vedou k ekologické degradaci potenciálně nejhodnotnějších částí naší krajiny, ale také mohou zhoršovat průběh povodní a dopady sucha, máme kritické výhrady. Doporučujeme diferencovaný přístup, kdy zejména ve volné krajině bude preferován přírodní nebo přírodě blízký stav vodních toků. Takový stav mimo jiné podporuje tlumivé rozlivy povodní v nezastavěných nivách, a tím přispívá k lepší protipovodňové ochraně území zastavěných. Tyto posuny v přístupech k vodnímu hospodářství se samozřejmě promítnou i do oblasti běžné správy vodních toků.
Ekologizace správy vodních toků se u nás začíná v posledních letech prosazovat sice zvolna, ale přeci jen. Postupně i do praxe pronikají nové ekologické, hydrologické a hydraulické poznatky. Působí na nás příklady vodohospodářsky pokročilejších zemí Evropské unie, například sousedního Bavorska, kde je dnes ekologická orientace jedním ze základních rysů správy vodního hospodářství. Přistoupením k Evropské unii jsme se mimo jiné zavázali respektovat její vodohospodářské požadavky, které na nejvyšší úrovni formuluje takzvaná Rámcová směrnice o vodní politice (Směrnice 2000/60/ES Evropského parlamentu a Rady z 20. 10. 2000, stanovující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky). Tato směrnice vyžaduje zejména zlepšování stavu vodních toků, čímž se rozumí jejich přibližování přírodnímu stavu. Z toho se odvíjejí také požadavky na ekologizaci správy vodních toků. Ta se ovšem neomezuje pouze na podporu biologických složek vodního prostředí. Snaží se také obnovovat přírodě blízké průtokové poměry. To znamená především korigovat dopady dřívějších nevhodných, jednostranně technicky orientovaných úprav, které zrychlovaly běžné i povodňové odtoky a zbytečně odvodňovaly krajinu. Moderní správa toků má ovšem také výraznou snahu zlepšovat vzhled potoků, řek a jejich niv a v jejich vhodných částech podporovat pobytové a rekreační funkce.
Náš postup k plnění požadavků evropské Rámcové směrnice není jednoduchý a někdy se zdá, že se zatím odbývá a ještě dlouho bude odbývat hlavně v teoretické oblasti přestavby vodohospodářského plánování. (I když i tam se nám do ”evropského procesu” někdy provalí dědictví minulých přístupů a invenční chudoby, jako třeba návrhy výstavby přehrad, situovaných bez ohledu na obce nebo na přírodně nejcennější části naší vodní sítě i celé krajiny.) Ale ve skutečnosti nastávají posuny i v praktické činnosti správců vodních toků. Lze říci, že velké povodně nedávné doby u nich obnažily jakousi krizi orientace na jednostranně technické přístupy k vodním tokům a ukázaly nezbytnost nových přístupů. Posuny správným směrem také začíná přinášet generační obměna kádrů a možná poněkud paradoxně působí příznivě i horší dostupnost finančních prostředků - která vyvolává nutnost lépe zvažovat vhodnost a účelnost jejich vynakládání. Nicméně jde o proces, který bude ještě nějakou dobu trvat.
Ekologicky orientovaná údržba neupravených vodních toků ve volné krajině
Koncepce údržby třeba úseku potoka v luční nivě by neměla začínat a končit šablonovitým plněním příkazů typu: usazenina - odtěžit, břehová nátrž - zasypat a opevnit, nahnutý strom - pokácet. Náplň údržby by měla vycházet z dobrého hodnocení stavu jednotlivých úseků vodního toku a jejich vzájemných souvislostí a ze stanovení cílů, které chceme v jednotlivých úsecích naplňovat. Pak se nejspíše projeví, že třeba právě ve významné pasáži potoka v lukách, pastvinách nebo plochách, které vůbec nejsou hospodářsky využívány, je prioritou přírodní stav a vývoj vodního toku a nivy, který mimo jiné umožňuje tlumivé rozlévání povodňových průtoků z koryta do nivy. Než by se v takovém úseku přistoupilo například k odstraňování usazenin, opravování nátrží a odklízení dřeva, je nezbytné zvážit tyto obecné okolnosti:
Usazeniny, nátrže i dřevo v toku patří k jeho přírodnímu stavu a vývoji.
Jejich odstraňování by zhoršovalo ekologický stav toku, protože by potlačovalo jeho tvarovou členitost, a tím poškozovalo oživení.
Jejich odstraňování by rovněž mohlo zhoršovat vodohospodářské vlastnosti toku - zásahy by omezovaly drsnost koryta a v důsledku zrychlovaly odtok vody a omezovaly tlumivé povodňové rozlivy mimo koryto.
Všechny technické zásahy něco stojí.
Se zřetelem k těmto skutečnostem by měl být každý uvažovaný dílčí zásah prověřován nejen z hlediska ekologické vhodnosti, ale také z hlediska účelnosti a efektivnosti:
”Jaké ohrožení představuje tato štěrková lavice?” V našem lučním úseku můžeme dospět třeba k tomu, že orientačně do úrovně ”pětileté” vody může omezovat průtočnost koryta a podporovat rozlévání povodňových průtoků do nivy, které to nevadí, a při větší povodni už je její význam vzhledem k rozměrům nepatrný a navíc se většina materiálu lavice beztak dává do pohybu. Potom by bylo spíše nevhodné do lavice nějak zasahovat. Takové rozhodnutí podporuje i skutečnost, že štěrková lavice představuje ve vodním toku cenné stanoviště řady druhů živočichů.
”Čemu vadí tato břehová nátrž?” Potok se zde zvolna posouvá do extenzivně využívaných nebo nevyužívaných pozemků, jejichž rozumní majitelé tento přístup po léta bez výhrad akceptují, protože je zcela přirozený - a třeba díky zapojenému pásu břehového porostu se lze spolehnout na to, že ani dlouhodobě nedojde k významnějším pozemkovým změnám, protože dynamika nátrží a naplavenin se projevuje převážně oscilací kolem tohoto pásu. Pak není důvod nátrž zasypávat, zarovnávat kamenivem, natož pak dláždit. Jednak to stojí peníze, které lze vynaložit jinde účelněji, jednak by to mohlo potok opět ekologicky i vodohospodářsky poškodit. V úvahu je také třeba brát jemnou dialekticko - hydraulickou hru, kterou mezi sebou v korytě vodního toku vedou vymílání do stran a vymílání do hloubky. Vodní proud v každém případě vynakládá na vymílání a unášení splavenin určitou část svojí energie a když je tato jeho tendence v některých směrech omezována, o to silněji se může vymílání projevovat ve směrech jiných. Tak v některých situacích může omezování stranové eroze opevňováním břehů koryta posilovat erozi do hloubky - po důsledné stabilizaci břehových nátrží bychom mohli být i nepříjemně překvapeni vývojem, který nám bude vyhovovat ještě méně než ten předcházející. Jestliže ovšem nátrž podemílá používanou cestu, je to důvod k opravě. Pokud nátrž ohrožuje pozemky nesmlouvavého majitele, který je ochoten jít k soudu pro decimetr úhoru, správce toku nátrž opraví - ale provede to pokud možno způsobem úsporným a přírodě blízkým, třeba nepravidelným kamenným záhozem.
”Jaké riziko představuje tento starý strom, který se nahnul do koryta nebo do něj spadl? Nakolik je nebezpečná tato skrumáž kmenů a větví? Čemu vadí kořeny toho starého pařezu v břehu potoka?” Kořeny starého pařezu většinou v přírodním úseku toku opravdu nevadí vůbec ničemu, naopak stabilizují koryto a vytvářejí nejlepší úkryty pro ryby a jiné živočichy. O vytrhávání pařezu a jeho kořenů bagrem uvažuje jenom nerozumný člověk, příliš zatížený planýrovacím pudem. Nahnutý nebo spadlý strom nutno hodnotit individuálně, podle místních podmínek. Každopádně z ekologického hlediska je jeho působení příznivé. Omezováním průtočnosti koryta také podporuje rozlévání povodňových průtoků do nivy, což je ve volné krajině žádoucí. Na druhou stranu je pravda, že povodeň může takový strom odplavit a ten pak někde níž třeba ucpe mostek. To je nutné posuzovat jednotlivě, podle charakteru stromu a podle toho, jestli pod ním prochází potok další kilometry volnou krajinou, nebo už na dohled je vesnice s evidentně nevhodně provedeným mostkem.
Pokud se bude takto uvažovat, nutné zásahy budou po zralém uvážení provedeny, k mnohým však nedojde nebo proběhnou jenom v ”měkké” a úsporné podobě. Jistě se bude i ve volné krajině poněkud lišit intenzita technických zásahů podle toho, jak intenzivně využívané plochy se budou nalézat v okolí toku. V intenzivněji využívaných zemědělských plochách je třeba brát hospodářské zájmy v úvahu, i když i v této pozici má přednost přírodní režim vodního toku, což v případě neupraveného toku plyne i z jeho vodoprávního statutu. Správce vodního toku by měl i tady volit takové postupy údržby, kterými nebude zbytečně poškozovat ekologický stav toku a nebude působit proti přirozeným povodňovým rozlivům do nivy - již z toho důvodu, že by se to obracelo proti ochraně níže ležících obcí. Nicméně bude hledat způsoby rozumného soužití s majiteli okolních pozemků. To může mít charakter dílčích, převážně ”měkkých” údržbových zásahů do toku (například pokud spravovat nátrže břehů, tak kamennými záhozy, nikoliv dlažbami apod.).
V mnoha případech by mohly být rozdílné zájmy správy toků a využívání okolních pozemků řešeny jejich výkupem či směnami do vlastnictví státu nebo obcí. Bohužel je neblahou skutečností, že stát v uplynulých letech udělal hodně pro to, aby se zbavil pozemků, vhodných pro výměny ve veřejném zájmu. Jeho organizace, zde správci toků, také zatím nejsou celkově příliš motivováni k tomu, aby vstupovali do náročných jednání s majiteli, jejichž nadějnost do značné míry omezuje obtížnost vykupování pozemků za jiné ceny, než jaké vycházejí z úředních odhadů. Správci rovněž postrádají nástroje k zabezpečování dalších ploch, které by získali (i když zatím v tomto ohledu převážně nedoceňují efektivnost samovolného vývoje přírodě blízkých ploch). Plošná obnova potočních a říčních pásů však má zcela zásadní význam pro zlepšování ekologického i vodohospodářského stavu vodních toků, takže je nutné hledat cesty, jak tyto problémy překonávat. Včetně usilování o úpravy v předpisech o majetku státu a vnitřních dispozic správců toků. Nejde o žádné fantazie. Například praxe sousedního Bavorska nás musí přesvědčit o tom, jak významným prostředkem uplatňování moderní správy vodních toků je obnovování potočních a říčních pásů. Bavorská vláda vydala v roce 2002 Akční program protipovodňové ochrany do roku 2020, který předpokládá v tomto období revitalizovat nejen 2500 kilometrů vodních toků, ale také 10 000 hektarů pozemků v pobřežních plochách!
Více úsilí než dosud by se mělo věnovat ochraně vodních toků před ”fyzikálním znečištěním”, jak se někdy učeně říká odpadkům a podobným nepořádkům lidského původu. Kusy igelitů, pet-láhve, pneumatiky a jiné podobné dary civilizace spíše než přírodě škodí lidem. Prostě a jednoduše jim kazí radost z potoků a řek, což vůbec není podružná záležitost. Vodní tok s odpadky působí na lidi nedůvěryhodně a odpudivě a oni se pak podle toho k němu chovají. Nestačí však sbírat odpadky, nanesené vodou. Nejvíc nepořádků se do potoků a řek dostává ze skládek a znečištěných břehů, a to převážně v zástavbě obcí. Fyzikálním znečištěním toků se také stávají různé předměty, které mají lidé nevhodně uloženy v dosahu velkých vod. Eliminaci těchto zdrojů by se měli více věnovat nejen správci toků, vodoprávní úřady nebo Česká inspekce životního prostředí, ale také obce.
Vhodná správa technicky upravených úseků toků podporuje jejich renaturaci
Na degradaci technických úprav koryt a jejich renaturaci se podílí hlavně zanášení a zarůstání koryt, rozpad technického opevnění a vymílání břehů. Hlavně v úsecích ve volné krajině, mimo zástavbu obcí, mohou tyto změny z velké části vyznívat jako příznivé, zlepšující ekologické a často i vodohospodářské vlastnosti toků. Toto konstatování samozřejmě nelze absolutizovat, každý případ je třeba hodnotit vzhledem k místním podmínkám. Celkově však jsou renaturace v rámci povodí toků mimořádně významným pozitivním jevem. Působí v podstatě zadarmo, převážně jenom za ”cenu času” a jejich přínosy ke zlepšování ekologického i vodohospodářského stavu vodních toků jsou o řády větší než přínosy záměrně prováděných revitalizačních akcí, které jsou nákladné a mohou ovlivnit jenom malou část hydrografické sítě.
Správa vodních toků ve starém pojetí však vnímá renaturační změny obecně nepříznivě. Pro ni jde jenom o nežádoucí degradaci vodních děl. Má pak jednostrannou tendenci jim čelit, opět bez dostatečného rozlišování specifik jednotlivých úseků toků. Tak velmi často v rámci jak běžné údržby, tak oprav a investičních zásahů, ničila a bohužel dosud ničí i ty efekty, kterých mohlo být naopak dobře využito. K tomuto počínání je vedena předpisy, ukládajícími správci pečovat o svěřený majetek, z čehož se vyvozuje požadavek udržovat pokud možno ”kolaudační stav” technických úprav toků. A to i v případě úprav, které lze v dnešní době pokládat za evidentně zbytečné nebo nevhodné. Uskutečňování administrativních požadavků i rozdělování omezených prostředků na údržbu, opravy a investice je ale vždycky záležitostí rozhodování příslušných pracovníků správ vodních toků, dílem také vodoprávních úřadů. Ti, kteří jsou seznámeni s aktuálními trendy vodního hospodářství, včetně možností přirozených mechanismů tlumení vzniku a průběhu povodní, přistupují dnes k renaturačním procesům rozumně a snaží se jich využívat. Naopak informační deficit, překlenovaný bezmyšlenkovitým naplňováním úředních šablon nebo podléháním subjektivnímu planýrovacímu pudu, nahrává provádění zbytečných zásahů, udržování nevhodných úprav a ničení efektů renaturace.
Moderní, ekologicky orientovaná správa pak v těch úsecích toků ve volné krajině, kde je obnova přírodě blízkého stavu shledána žádoucí, provádí jen velmi úspornou údržbu technických úprav, případně dílčími opatřeními podporuje jejich renaturaci. Omezuje se na odstraňování jenom výslovných závad (například když vývoj toku ohrožuje komunikaci) a nakolik to jde, ponechává přírodě volnou ruku. Nezbytné zásahy provádí v nejnutnější míře přírodě blízkými způsoby (například stabilizace kamennými záhozy, namísto dlažeb) a bodově, pouze v místě poruch, které musejí být řešeny.
Renaturace samozřejmě narážejí na administrativní i věcná omezení. Administrativním limitem je právní existence technické úpravy, o kterou by měl správce vodního toku pečovat. Použitelnou, byť ne vždy jednoduchou cestou je zrušení hmotného investičního majetku úpravy, která přestala plnit účel. V řadě případů by bylo vhodnější rekolaudovat starou technickou úpravu do stavu dožívání přirozenou nebo vhodně usměrňovanou renaturací s předpokladem postupného odeznívání původních technických parametrů vodního díla. Pro takový postup však bude ještě zřejmě potřebné vytvořit podmínky v právní úpravě.
Na věcná omezení renaturací se bohužel nedá vyzrát úředním postupem. Těmito limity bývají nadměrné zahloubení a kvalitní, příliš trvanlivé opevnění technicky upraveného koryta. Koryto s velmi hlubokým lichoběžníkovým průřezem, opevněné třeba polovegetačními tvárnicemi, může často - když je z technického hlediska dobře provedeno - odolávat renaturaci po desetiletí. V takových případech, pokud má být dosaženo významného zlepšení ekologického stavu vodního toku, je potřebná záměrná revitalizace, zjednodušeně řečeno ”zpřírodnění bagrem”. Možné jsou také zásahy na přechodu mezi renaturacemi a revitalizacemi, kdy jsou využívány velkou měrou přirozené procesy, avšak různými dílčími opatřeními jsou usměrňována a je jim napomáháno. Tyto přístupy spadají do oblasti tak zvaného přírodě blízkého vodního stavitelství.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 19/2007.
(Autor je vodohospodář a pracuje v Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, středisko Praha)