Názor
Trh s byty je komplexní a funkční systém, zajišťující bydlení všech obyvatel státu. Alespoň tak jsem to pochopil z desítek různých seminářů a akcí, kterých jsem se zúčastnil a na kterých hovořili lidé z Norska, Rakouska, Německa, Holandska, Francie, Velké Británie a dalších zemí, o kterých tvrdíme, že mají tržní ekonomiku. V České republice jsme si pojem “trh s byty” zjednodušili na obchod s panelovými byty, žádání obcí o státní dotace na jiné panelové byty a jejich výstavbu, když už není co prodávat, rozkulačování majetku soukromých právnických osob - bytových družstev, nekontrolovatelné pronajímání bytů a hádání se o výši nájemného. Zbytek věcí nutných na trhu s byty neznáme a pravděpodobně ani nechceme znát. Česká společnost pro rozvoj bydlení v předcházejících létech uspořádala mnoho seminářů za účasti rakouských, německých a slovenských hostů, ale i diskusních odpolední na různá témata, kde jsme slyšeli, co všechno je součástí “trhu s byty”. Na těchto setkáních jsme si uvědomovali, že nám chybí hodně z toho, o čem jsme slyšeli. Například v Rakousku je nedílnou součástí “trhu s byty” tzv. terciální sféra, která se významnou částí podílí na jeho správných funkcích. Součástí terciální sféry jsou například různé výzkumné organizace, které radí vládě, ale i dalším účastníkům trhu s byty, co a jak se dělá jinde, jaké jsou trendy a zároveň vymýšlí různé modely pro budoucnost. Vlády v těchto zemích je kupodivu berou vážně a využívají jejich poznatků. U nás? Škoda mluvit! Výzkumný ústav výstavby a architektury zrušil ministr Dyba někdy v roce 1993 a od té doby vzniká koncepce bytové politiky na sekretariátech politických stran a na ministerstvu. Samozřejmě, že výsledky jsou poplatné kvalitě i vůli velice úzké skupiny lidí, z nichž mnozí ani neví, o co běží. Jako příklad lze uvést zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, zákon o nájemném, který nakonec ani není zákonem o nájemném, ale zákonem o ceně nájmu, nesmyslné nulování účtů pro účely státního rozpočtu na konci každého roku u výstavby některých bytů. Vznik zákona o Fondu pro bydlení, který se pokouší tento nesmysl odstranit, chce polovina politické reprezentace zrušit. Další opatření, jako nesmyslnou regulaci (snížení) podpory stavebního spoření uprostřed racionálního spořícího cyklu proto, aby vyšel státní rozpočet, až po zbytečné protahování novely Občanského zákoníku a zdržování jeho aktualizace až po světové unikáty na trhu s byty, které se podařilo vymyslet. Jde například o vznik Sdružení vlastníků jednotek bez právní subjektivity, “privatizace” bytů uvnitř privátní soukromé právnické osoby – družstva, nebo vznik nové kategorie bytů – tzv. holobyty. Když už v některé zemi vzniknou slumy, tak to vláda sice přizná, ale nelegalizuje je nebo před jejich legalizací nezavírá oči. Nový stavební zákon, kterého jsme se po dlouhé době dočkali, není k bytové výstavbě a tím také k budoucnosti trhu s byty vůbec přívětivý. Zřejmě to je pro Českou republiku nechtěný segment trhu s byty.
Koncepce bydlení, vycházející z dílny politických stran mají horizont trvání čtyři roky, ty odvážnější šest let. Při této příležitosti nelze nevzpomenout desetiletého konceptu vlády Spolkové republiky Německo pro přechod na trh s byty ve východních zemích Německa, který se podařilo naplnit za osm let. Výsledkem jsou tisíce opravených bytů, ale také tisíce bytů, které se objevily jako nepotřebné, protože je socialistické centrální plánování prostě špatně “naplánovalo”. Samozřejmě, že se lidem v bývalé NDR zvyšování nájemného nelíbilo. Jejich nesouhlas byl ale utlumen tím, že na vlastní oči viděli, kam jsou jejich peníze směrovány. Němečtí politici pro toto období připravili koncepci, na níž se podíleli lidé z terciální sféry, kterou jsme v České republice hned na začátku zničili a nechceme ji zde ani nyní, protože by kazila plány politických stran a jejich záměry s bydlením. Součástí trhu s byty je i koncepce bydlení pro takové skupiny lidí, které jsou nějakým způsobem znevýhodněny nebo které ostatní mezi sebou nechtějí. Toto vše musí být součástí trhu s byty a zejména výše jmenované excesy musí být řešeny státní bytovou koncepcí a to velmi detailně a velmi podrobně, protože řešení není jednoduché. Řešením nejsou státní programy pro obce, ale pro skupiny lidí, případně subjekty, které s těmito lidmi pracují. Je jasné, že tyto věci nemůže řešit obec nebo město na své náklady. Nemůže to vyřešit ani žádné občanské sdružení. Prostě je to věc státu. Od toho tady stát je a má na to státní rozpočet. Nelze se ani chlubit tím, kolik bytů bylo postaveno se státní pomocí pro lidi, kteří to zaplatí, nebo se chlubit tím, kolik kde bylo ubytováno bezdomovců, případně kolika Romům bylo vysvětleno, že není možné chovat se tak, jak se mnozí chovají, aspoň pokud jde o užívání bytů. V Rakousku jsou součástí terciální sféry a zapadají do státních koncepcí trhu s byty i společenství typu Naděje a Diecézní charita, dokonce mají v koncepci i dlouhodobé horizonty plnění a sledování. U nás se zatím žádná z vládních bytových koncepcí o těchto věcech nezmiňuje. Pouze se připravují cesty pro dotace, které jsou řízeny nařízením vlády a ne zákony státu, jako tomu bylo v bývalé NDR. Tam například některé zákony platily jen dva roky a vědělo se, že po dvou letech musí být nahrazeny novými, dokonce se s tím počítalo i v legislativních plánech vlády. Jiné zákony měly platnost po celou dobu transformace a politiky vůbec nezajímalo, jestli ještě bude jejich strana u moci, když koncepce skončí. Koncepce měla cíl, který ctily všechny politické strany. U nás platí nařízení vlády čtyři roky. Tedy do doby, než je příští vláda zruší a nevymyslí jinou formulaci vládního nařízení o tomtéž a nezačne se jím chlubit jako svým nápadem. Tato vládní nařízení jsou zejména o rozdělování peněz těm, kteří finanční pomoc nepotřebují. K těm, kteří by finanční pomoc potřebovali, se zpravidla nedostane. Náš případ sporů a hádanic při schvalování změny legislativních podkladů pro nájem bytů je přesným opakem konstruktivního přístupu legislativy k trhu s byty a dokladuje krátkozraké a nesystémové řešení. Každý, kdo tomu trochu rozumí, může do omrzení opakovat, že nájem a nájemné v kapitalismu nelze vyřešit podle Občanského zákoníku, založeného na komunistických principech. Někteří lidé již šestnáct let opakují, že se na Občanském zákoníku pracuje. Takže souběžně probíhají dva na sobě přímo závislé děje: spor o nájemné a spor o nový občanský kodex. Řešení je zatím v nedohlednu. Na novém Občanském zákoníku zatím pracují odborníci a ne politické strany. Obávám se, že poslanecká tvořivost z něj opět udělá v Parlamentě nesystémovou pitomost a spory o nájemné budou pokračovat dalších patnáct let. Je pravda, že v bývalé NDR převzali principy legislativy z funkční legislativy Spolkové republiky Německo. Vzhledem k tomu, že komunistický princip fungování NDR se od našeho režimu příliš nelišil, je divné, že jsme už dávno podobné principy podle vzoru Německa nepřijali i u nás. V norském či rakouském parlamentu nám vysvětlovali, že základem dobré státní bytové politiky je politický konsensus co největšího počtu politických stran nad touto koncepcí. Jenže v České republice začala sociální demokracie podporovat pouze jednu ze zájmových skupin na trhu s byty, občanská demokratická strana druhou a některé strany jsou proti všemu, co by na funkčním trhu s byty mělo být. Do dneška jsem nepochopil myšlenku, že bytové družstvo je subjekt, který je třeba reformovat (nebo spíše deformovat), ale už se neřekne, jak by takové družstvo mělo vypadat. Logické potom je, že bytová družstva na trhu s byty jsou i nejsou, a už vůbec nelze odhadnout, zda tady budou ještě za deset let. Stát v Obchodním zákoníku ignoruje doporučení Mezinárodního družstevního svazu, zaštítěného OSN a vymýšlí neskutečné věci v oblasti bytového družstevnictví. Privatizací družstevních bytů počínaje a finanční podporou neexistujících družstev nebydlících konče. Je nutné přiznat, že Obchodní zákoník, podle kterého družstva existují, vznikl v roce 1991, protože bytová družstva založená na socialistických principech nebylo možné převést do tržního systému bez zákona. Při schvalování zmíněného Obchodního zákoníku však bylo řečeno, že jde o zákon provizorní, který bude třeba upravit. Do dnešního dne se tak nestalo, zákon č. 72/1994 Sb. pozici družstev ještě zhoršil. To, že mezinárodně uznávaná celosvětová organizace družstev schválila v roce 1995 (a doporučila vládám i politikům) družstevní principy, většina politiků v České republice ani nezaregistrovala. Avšak problémů, bez kterých se trh s byty neobejde, je samozřejmě mnohem více. Definicí bytu počínaje, přes panelové domy a jejich stav, ceny bytů, černý trh s byty, evidenci bytů jako nemovitostí až po dopravu v sídlištích a centrech měst. Nikdo na světě nedokáže vymyslet bytovou koncepci, pokud bude dělat, že některé věci na trhu s byty neexistují!