Příloha

Doc.JUDr.Olga Vidláková, CSc.,,
FABI

Demografická přítomnost a budoucnost České republiky do roku 2050

Současná demografická situace České republiky je dostatečně známá nejen odborníkům, ale i široké veřejnosti. Nízká porodnost řadí Českou republiku na předposlední místo ve světě. I po snížení úmrtnosti zejména v posledním desetiletí zůstává naděje dožití českého občana nadále na nepříznivé hladině. Od roku 1994 se počet obyvatelstva České republiky stále snižuje.

Po celou dobu retrospektivního vývoje obyvatelstva českých zemí, tj. od začátku demografické statistiky koncem osmnáctého století, byl vývoj obyvatelstva spojován s vývojem ekonomickým. Teprve v nejnovější době se stále větší váha přiznává vlivům psychologickým, takže reprodukce se stále více vymaňuje z převážně ekonomické podmíněnosti. Přesto i nejnovější šetření o reprodukčním klimatu v České republice zjišťují představu českých rodin o ideálním počtu dvou dětí v rodině. Skutečný vývoj však vede k tomu, že počet skutečně narozených dětí připadajících na jednu ženu jakéhokoli rodinného stavu v České republice se pohybuje kolem 1,15 dětí během celého jejího života, z toho 0,59 dívek, budoucích matek.

Vazba přirozené reprodukce obyvatelstva České republiky na ekonomický vývoj v posledních letech, označovaných za etapu demografické krize všemi pronatalitně orientovanými demografy, je dokládána několika ukazateli vývoje národního hospodářství v inkriminovaných devadesátých letech uplynulého století (Tab. 1).

Je-li za hlavní ukazatel stavu a vývoje národní ekonomiky považován hrubý domácí produkt, zjišťujeme jeho růst jak z hlediska běžných, tak z hlediska stálých cen. Zakolísání v letech 1997 a 1998 je známým fenoménem. A proto již zde se můžeme ptát, do jaké míry máme hledat vazbu na zlom v přirozené reprodukci obyvatelstva v roce 1994? Národní ekonomika byla v průběhu devadesátých let charakterizována jednak snižováním počtu pracujících v národním hospodářství a začínající a postupně rostoucí nezaměstnaností provázenou změnami v odvětvovém složení pracovníků, ale přímo i snižováním ukazatele intenzity ekonomického zapojení obyvatelstva v produkčním věku. I když je naší ekonomice vytýkána nedostatečná restrukturace, je nepochybné, že i reálný vývoj se musel promítnout do “psyché” širokých vrstev obyvatelstva.

Do jaké míry se objektivní změny v ekonomice republiky promítaly do finanční situace obyvatelstva a jeho životní úrovně, ukazují alespoň prostřednictvím některých soustavně zjišťovaných ukazatelů data v tabulce 2. Jsme si vědomi, že mzdy, ať už v civilním sektoru nebo v úhrnu celého národního hospodářství, nereprezentují celou šíři příjmů obyvatelstva, ale přesto ukazují základní tendence uvedených faktorů (Tab. 2).

Vývoj mezd v civilním sektoru národního hospodářství vedl mezi roky 1990 a 2002 ke zvýšení na 478 % roku 1990 se zpomalením po roce 1996. Starobní důchody se však zvýšily jen na hladinu 410 % roku 1990. To dokládá známé konstatování o důchodcích jako o jedné ze sociálně postihovaných kategorií obyvatelstva, totiž vedle mladých manželství. Pro důchodce to potvrzují i údaje o vývoji indexů životních nákladů jejich domácností při srovnání vývojové křivky za domácnosti zaměstnanců a domácnosti důchodců. Kromě pomalu rostoucích příjmových ukazatelů u obyvatelstva byl zejména pro mladá manželství důležitý vývoj bytové výstavby 1990-2002, jejíž intenzita klesla dramaticky v roce 1996 a vzpamatovává se jen značně pomalu. Přitom dostupnost bytu je pro mladé rodiny, přes různé intervenční pomoci státu, nadále velmi obtížná, což klasifikuje mladé rodiny vedle důchodců jako druhou kategorii sociálně postihovaných obyvatel ve státě.

Lze však uvedenými statistickými údaji vysvětlit například trvající pokles sňatečnosti? Trvající ubývání realizované plodnosti? Stagnaci v dočasně zrychleném klesání úmrtnosti
a růstu střední délky života, respektive naděje dožití?

Těmito otázkami se zabývají nejen demografové, sociologové a ekonomové, ale ve stále větší míře i publicisté a politici. Důvodem je skutečnost, že demografický vývoj má charakter dlouhodobý, ale změny, k nimž došlo v české společnosti, se do něj promítly v dosud nepoznané rychlosti a hloubce. Proto je třeba předeslaný úvod chápat v souvislosti se zřejmě uvolněnými vazbami reprodukce obyvatelstva na ekonomický vývoj (Graf 1).

Následující příspěvek ukončuje sérii textů o populačním vývoji a vývoji bytové situace a bydlení, které byly součástí kapitol o jednotlivých krajích České republiky v průběžně vznikající “Encyklopedii”. Jeho struktura proto navazuje na předchozí příspěvky se zaměřením na celostátní ukazatele reprodukce české společnosti a vyúsťuje do projekcí obyvatelstva České republiky do roku 2050.

ÚZEMÍ A OBYVATELSTVO

Česká republika je v souboru 25 států Evropské unie chápána jako středně velký stát, jehož území 78 865 km2 představuje pouhý zlomek území států Evropské unie (2,0 procenta). Ve srovnání se Spolkovou republikou Německo jde o rozlohu 22,1 %, ve srovnání s Francií jde dokonce pouze o 14,5 % její rozlohy. Je však rozlohou mnohonásobně větší než má nejmenší členský stát Malta s výměrou 0,3 tisíce km2.

Také počtem obyvatelstva – podle pramenů Evropské unie z roku 2002 ve výši 10,3 miliónů – patří Česká republika ke středně lidnatým zemím Unie. Ve srovnání se Spolkovou republikou Německo má 12,5 % jejího obyvatelstva, ve srovnání s Francií však 17,4 %. Nejméně lidnatými zeměmi Evropské unie jsou Lucembursko a Malta se 400 tisíci obyvateli. Na úhrnu obyvatelstva Unie se Česká republika podílí pouze 2,3 % jejího obyvatelstva.

Geografický profil České republiky je z hlediska jednotlivých krajů značně diferencovaný. U Prahy se uvádí průměrná nadmořská výška 290 m. Ostatní kraje se pohybují od 300 m do 600 m: Jihomoravský kraj 305 m, Středočeský kraj 334 m, Ústecký kraj 388 m, Zlínský kraj 394 m, Královéhradecký kraj 402 m, Pardubický kraj 404 m, Olomoucký kraj 420 m, Liberecký kraj 432 m, Moravskoslezský kraj 455 m, Plzeňský kraj 465 m, kraj Vysočina 522 m, Jihočeský kraj 557 m a Karlovarský kraj 601 m.

Rekapitulujme, že rozlohou jsou v České republice největšími kraji - kraj Středočeský zaujímající 14,0 % území státu, dále Jihočeský s rozlohou 12,8 % z území republiky, a Plzeňský kraj s podílem 9,6 % území České republiky. Hlavní město Praha zaujímá pouze 0,6 % území republiky, a dvěma dalšími nejmenšími kraji jsou Liberecký kraj (4,0 % rozlohy) a Karlovarský kraj (4,2 % rozlohy) – (Tab. 3).

Nové územně správní rozdělení České republiky podle zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, zavedlo v České republice od 1. ledna 2003 novou územní a správní organizaci státní správy a samosprávy, jejíž krajské profily byly cílem zmíněné “Encyklopedie” a předmětem článků v minulých číslech “Veřejné správy” (Tab. 4).

Průměrný správní obvod obce s rozšířenou působností má v současné době – k 1. lednu 2004 – průměrnou rozlohu 382,8 km2, avšak jednotlivé správní obvody se v krajích od sebe svou rozlohou diametrálně liší: 251,6 km2 má správní obvod v Moravskoslezském kraji, 301,23 km2 v Pardubickém kraji a 304,9 km2 ve Zlínském kraji. Velikostní škála pak vede až k rozlohám 495,9 km2 v Hlavním městě Praze, 504,1 km2 v Plzeňském kraji a k největším obvodům 591,6 km2 v Jihočeském kraji. Rozdíl v rozloze největších a nejmenších průměrných správních obvodů tak představuje 340 km2, což je odchylka od celostátního průměru 88,8 %.

Kraje České republiky se od sebe liší také z hlediska průměrných velikostí obcí, které je tvoří. Vypustíme-li ze srovnání Hlavní město Prahu, zjistíme, že rozlohou jsou největší obce v Karlovarském kraji (25,1 km2), v Moravskoslezském kraji (18,3 km2) a v Jihočeském kraji (16,1 km2). Průměrnou výměrou jsou nejmenší obce v kraji Vysočina (9,5 km2), ve Středočeském kraji (9,6 km2) a v Pardubickém kraji (10,0 km2). Průměrné rozlohy obcí v Karlovarském kraji a v kraji Vysočina se liší o 15,6 km2, to je o 123,7 % průměrné rozlohy obcí v České republice. Počet obcí ve Středočeském kraji (1 146) je 5,3 krát větší než v Libereckém kraji (216 obcí).

Rozmístění obyvatelstva na území je sledováno – jako tomu bylo u krajů – nejprve jeho rozložením do čtyř základních velikostních skupin obcí.

Jsou to především obce s méně než 2 000 obyvateli, které jsou většinou i v mezinárodním srovnání považovány za venkovské obce. Druhou kategorii představují větší venkovské obce s 2 000-4 999 obyvateli, třetí kategorií jsou obce s 5 000-9 999 obyvateli, charakterizované jako malá venkovská města, někdejší “městečka” nebo “městyse”. Kategorii měst představuje soubor obcí – většinou s Městským úřadem – s 10 000 a více bydlícími obyvateli. Podíl obyvatelstva těchto obcí je obecně považován za míru urbanizace příslušného území (Tab. 5).

Uvedené čtyři velikostní skupiny obcí se však člení při hlubším studiu urbanizace území na subkategorie, v evropských poměrech většinou na deset skupin, jak jsou vymezeny v tabulce 5. Jestliže ve čtyřmístné kategorii představuje obyvatelstvo České republiky k 1. lednu 2004 venkovské obyvatelstvo ve výši 26,2 % obyvatelstva státu, obyvatelstvo obcí s 2-5 tisíci obyvateli reprezentuje 11,1 % obyvatel země, obyvatelstvo obcí s 5-10 tisíci obyvateli 8,9 % státní populace a obyvatelé obcí s 10 tisíci a více obyvateli 53,8 % městského obyvatelstva. Údaje v tabulce 5 uvádějí, že 2,0 % obyvatel žijí v obcích s méně než 200 bydlícími obyvateli. V kraji Vysočina je to však 8,2 %, v Jihočeském kraji 4,3 % a v Plzeňském kraji 4,1 %. Nejnižší podíly obyvatel těchto nejmenších obcí jsou v Moravskoslezském kraji (0,1 %), ve Zlínském kraji (0,4 %) a v Karlovarském kraji (0,8 %). V obcích do 500 obyvatel má trvalé bydliště 8,4 % obyvatel, v obcích s 500-1 999 obyvateli 17,8 %, v obcích s 2-10 tisíci obyvateli 20,0 %, ve městech s 10-20 tisíci obyvateli 21,2 % a ve městech a velkoměstech 32,6 % obyvatel České republiky.

Z kategorie měst jsou demograficky, sociologicky a urbanisticky důležité dvě kategorie měst: předně to jsou města s 10-50 tisíci trvale bydlícími obyvateli, a za druhé je to zastoupení obyvatelstva měst s 50 tisíci a více obyvateli. V první z uvedených kategorií bydlí k 1. lednu 2004 v České republice 21,2 % obyvatel. Nejvyšší podíly takto bydlících obyvatel jsou v Karlovarském kraji (38,4 %), v Olomouckém kraji (32,4 %) a ve Středočeském kraji (28,6 %). Nejmenší podíl obyvatelstva těchto měst je v Plzeňském kraji (13,1 %), v Jihomoravském kraji (14,8 %) a v Moravskoslezském kraji (20,1 %). Ve druhé kategorii největších měst s 50 tisíci a více obyvateli, v nichž bydlí v České republice téměř třetina obyvatelstva (32,6 %), je na prvním místě – kromě Hlavního města Prahy – Ústecký kraj (38,4 %), dále Liberecký kraj (22,9 %), Moravskoslezský kraj (21,4 %), Pardubický kraj (17,6 %), Královéhradecký kraj (17,4 %) a Jihočeský kraj (15,2 %). K tomuto jejich umístění přispívají počtem obyvatelstva hlavně krajská města uvedených regionů.

Velkoměstské obyvatelstvo, tj. obyvatelstvo měst se 100 000 a více obyvateli, má v České republice počátkem roku 2004 zastoupení ve výši 20,7 %. Kromě hlavního města je velkoměstské obyvatelstvo zastoupeno v Jihomoravském kraji (32,9 %), v Plzeňském kraji (29,8 %), v Moravskoslezském kraji (24,8 %) a v Olomouckém kraji (15,9 %), jejichž krajské metropole určují do určité míry sídelní ráz kraje. V letech 2001-2003 neměla velkoměsta České republiky příznivý demografický vývoj, jak vyplývá z následujících údajů: při Sčítání lidu, domů a bytů k 1. březnu 2001 mělo Hlavní město Praha 1 169 106 trvale bydlících obyvatel; do 1. ledna 2004 se počet jeho obyvatelstva snížil o 0,3 % na 1 165 581 obyvatel. Město Brno mělo při sčítání 376 172 obyvatel; počátkem roku 2004 mělo 369 559 obyvatel, což znamenalo úbytek 1,76 %. Třetí největší město Ostrava mělo v roce 2001 celkem 343 559 bydlících obyvatel; po snížení o 1,15 % bydlících mělo k počátku roku 2004 už jen 313 088 obyvatel. Plzeň klesla ze 166 118 bydlících obyvatel v roce 2001 (v současném vymezení) na 164 180 obyvatel k počátku roku 2004, což znamenalo úbytek 1,17 %. Páté velkoměsto České republiky Olomouc mělo bilanci 102 607 obyvatel v roce 2001, úbytek 1,30 % obyvatel, stav k počátku roku 2004 101 268 obyvatel.

V okamžiku Sčítání 2001 žilo obyvatelstvo České republiky ve 3 827 676 bytových domácnostech, což byl současně i počet trvale obydlených bytů. V průměru měly tyto domácnosti 2,43 členů. Hospodařících domácností, tj. kolektivit, které při cenzu prohlásily, že spolu žijí a hradí provoz domácnosti, bylo 4 216 085 s průměrným počtem 2,43 členů. Na základě vzájemných vazeb osob žijících v bytě bylo statistickými orgány konstruováno 4 270 717 cenzových domácností, které měly průměrně 2,40 členů. Na 100 bytových domácností připadá v České republice 110,1 hospodařících domácností a 111,6 domácností cenzových (Tab. 6).

Největší bytové domácnosti jsou ve Zlínském kraji. Mají v průměru 2,91 osob. Na druhém místě jsou domácnosti v kraji Vysočina (2,89), na třetím jsou domácnosti v kraji Jihomoravském (2,79). Nejmenší bytové domácnosti byly zjištěny v Hlavním městě Praze (2,35), za ním je Ústecký kraj (2,55) a na třetím místě shodně kraje Plzeňský a Karlovarský (2,63).

Největší hospodařící domácnosti jsou v kraji Vysočina (2,66 členů). I další dva kraje jsou na Moravě: ve Zlínském kraji mají hospodařící domácnosti v průměru 2,61 členů
a v krajích Pardubickém, Jihomoravském a Olomouckém 2,52 členů. Také u hospodařících domácností s nejmenšími průměrnými počty je na prvním místě Hlavní město Praha (2,15) a na druhém místě Ústecký kraj (2,32); na třetím místě je kraj Karlovarský (2,33).

Největší cenzové domácnosti jsou podle cenzu 2001 v kraji Vysočina (2,60 členů), čímž se kraj umisťuje u dvou typů domácností na prvém místě. Druhé místo zaujal kraj Zlínský (2,57), který je na druhém místě dvakrát. Na třetím místě je Olomoucký kraj (2,49). Nejmenší cenzové domácnosti jsou v Hlavním městě Praze (2,13), která tak zaujala prvé pořadí u všech tří typů domácností. Na druhém místě s hodnotami 2,30 členů na cenzovou domácnost jsou kraje Ústecký a Karlovarský. Na třetím místě je kraj Liberecký (2,36).

Jedním z nejdůležitějších poznatků o změnách v biologicko společenské struktuře obyvatelstva po roce 1989 byly změny týkající se vývoje sociálních kolektivit v rámci cenzových domácností. V roce 2001 bylo v České republice 2 333,6 tisíc úplných rodin. Proti roku 1991 se jejich počet snížil o 7,1 % a jejich podíl na úhrnu cenzových domácností klesl ze 62,0 % na 54,6 %. Proti tomu došlo ke zvýšení počtu neúplných rodin ze 434,4 tisíc na 576,4 tisíc a ke vzrůstu podílu z 10,7 % na 13,5 %. Třetím poznatkem byl mimořádně veliký vzrůst počtu domácností jednotlivců z 1 089,6 tisíc na 1 276,2 a zvýšení jejich podílu na úhrnu cenzových domácností z 26,9 % na 29,9 %. Překvapující byl i vzrůst počtu vícečlenných nerodinných domácností ze 14,7 tisíc na 84,5 tisíc a zvýšení podílu z 0,4 % na 2,0 %. Přitom se u této skupiny domácností předpokládalo na základě jejich vývoje 1980-1991 další snížení.

Nejvyšší podíl úplných rodin mezi cenzovými domácnostmi byl v roce 2001 v kraji Vysočina (62,4 %), který se ukazuje jako příznivý při vznikání rodin a jejich uchovávání během života. Na druhém místě je kraj Zlínský (60,4 %), na třetím pak kraj Pardubický (59,0 %). Proti tomu stojí Hlavní město Praha, kde úplné rodiny představují pouze 43,3 % cenzových domácností. V kraji Karlovarském je 49,6 % úplných rodin a v kraji Ústeckém 51,5 %. V jakémsi opozitu k úplným rodinám jsou neúplné rodiny. Nejvyšší jejich podíl je v kraji Hlavní město Praha (16,4 %), na druhém místě je kraj Karlovarský (15,7 %), na třetím kraj Liberecký (13,9 %). Pohraniční kraje si udržují nadále vyšší než celostátně průměrnou stabilitu rodin a domácností. V kraji Vysočina je pouze 11,2 % neúplných rodin, v kraji Pardubickém 12,0 % a v kraji Zlínském 12,4 %.

Domácnosti jednotlivců a jejich počet jsou jedním ze závažných dokladů o stavu české společnosti jak z pohledu její přirozené reprodukce tak z její socializace. Ale zjištěná situace má dopady i na její vývoj a fungování. Jedním z nich je zvýšený tlak na bytový fond a řadu sociálních služeb. Nejvyšší podíl těchto domácností byl v roce 2001 zjištěn v Hlavním městě Praze (36,8 %). Na druhém místě se setkáváme s krajem Ústeckým (32,6 %) a těsně za ním je kraj Karlovarský (32,5%). Proti nim stojí tři kraje moravské s nejnižšími podíly, a to kraj Vysočina (25,1 %), kraj Zlínský (25,8 %) a kraj Jihomoravský (27,3 %). Vícečlenné nerodinné domácnosti jsou nejvíce zastoupeny v Hlavním městě Praze (3,6 %), ale také v Karlovarském a Jihomoravském kraji (2,2 %), a kromě toho i v kraji Ústeckém a Libereckém (2,1 %). Ostatní kraje mají zastoupení nižší, nejnižší v kraji Královéhradeckém
a Pardubickém (1,3 %).

VĚKOVÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA

Ve všech krajských rozborech bylo uvedeno, jaký význam má pro vývoj obyvatelstva jeho věkové složení. Průřezová okamžiková struktura je vždy výsledkem předchozího stoletého vývoje a předpokladem vývoje budoucího, pokud nedojde k mimořádným okolnostem ovlivňujícím tento vývoj. Tabulka 7 je sice do určité míry rekapitulací krajských závěrů o vývoji věkové struktury krajů, ale zde je možnost většího systematického porovnání (Tab. 7).

Nejobecnější charakteristikou věkového složení obyvatelstva je jeho průměrný věk. Ten je výsledkem předchozího přirozeného i migračního pohybu, uskutečňovaného přirozenou reprodukcí a migracemi na území. V roce 2001 byl průměrný věk obyvatelstva obou pohlaví v České republice 38,8 roku. Muži byli v průměru staří 37,1 roku, ženy 40,3 roku. V přepočtu průměrného věku obyvatelstva obou pohlaví vykázalo nejvyšší věk obyvatelstvo Hlavního města Prahy (41,1 roku), Plzeňského kraje (39,2 roku)
a Středočeského kraje (39,1 roku). Nejmladší obyvatelstvo měly kraje Karlovarský a Ústecký (37,8 roku), kraj Moravskoslezský (37,9 roku) a kraj Vysočina (38,1 roku). Nejvyšší průměrný věk mužů byl v roce 2001 v Hlavním městě Praze (39,2 roku), v Plzeňském kraji (37,8 roku) a ve Středočeském kraji (37,5 roku). Nejmladší muže vykázaly kraje Ústecký (36,3 roku), Karlovarský (36,4 roku) a kraj Liberecký a Vysočina (36,6 roku). Nejvyšší průměrný věk žen měly ženy v Hlavním městě Praze (42,8 roku), v Jihomoravském kraji (40,7 roku) a v krajích Středočeském, Plzeňském a Královéhradeckém (40,6 roku). Nejmladší ženy pak byly v Karlovarském kraji (39,1 roku), v Ústeckém kraji (39,2 roku) a v Moravskoslezském kraji (39,4 roku).

Mezikrajové rozdíly v průměrném věku činily u obou pohlaví dohromady 3,3 roku (8,5 % celostátního průměrného věku). U mužů byl rozdíl krajních hodnot 2,9 roku (7,8 %), u žen 3,7 roku (9,2 %). Průměrný věk žen byl proti průměrnému věku mužů v Hlavním městě Praze vyšší o 9,2 %, v Karlovarském kraji o 7,4 % a v Ústeckém kraji o 8,3 %.

Průměrný věk obyvatelstva je agregovaný ukazatel podobně jako věkový medián, určující věk, dělící populaci na dva stejně veliké kontingenty. Pro analytické účely se využívají další ukazatele věkové struktury. Takové složení se skládá z věkových jednotek nebo jednotkových generací podle roku narození, nebo složení podle pětiletých věkových skupin, a to podle biologických, eventuálně ekonomických hranic věku, které dělí obyvatelstvo na předreprodukční (0-14 let), reprodukční (15-49 let) a poreprodukční (50 let a starší) v případě biologických hranic věku, respektive na obyvatelstvo předprodukční (0-14 let), obyvatelstvo v produkčním věku (15-59 let) a obyvatelstvo v poprodukčním věku (60 let a starší) v případě ekonomických hranic věku. V našem příspěvku je použito k charakteristice věkového složení obyvatelstva České republiky i krajů ekonomických hranic věku, a pro prezentaci věkové pyramidy hranic pětiletých (Grafy 2a, 2b).

Podle Sčítání lidu, domů a bytů 2001 bylo v České republice ve věku 0-14 let 16,2 % obyvatelstva, ve věku 15-59 let 65,4 % obyvatelstva a obyvatelstva šedesátiletého a staršího bylo 18,4 %. Rozdíly ve věkovém složení jednotlivých krajů byly poměrně značné.

Nejvyšší podíly dětí mladších 15 let byly v kraji Vysočina (17,3 %), v Moravskoslezském kraji (17,2 %) a v krajích Ústeckém a Libereckém (16,9 %). Proti tomu v Hlavním městě Praze bylo v obyvatelstvu pouze 13,4 % dětí, v Plzeňském kraji 15,7 % a ve Středočeském a Jihomoravském kraji 16,0 %. Nejvyšší podíl obyvatelstva v ekonomicky produkčním věku 15-59 let měly kraje Karlovarský (66,5 %), Ústecký (66,3 %) a Liberecký (66,1 %). Tyto vysoké podíly byly důsledkem vysoké porodnosti v poválečných letech. Nejnižší podíly, nižší než celostátní průměr, měly kraje Vysočina (64,3 %), Královéhradecký a Pardubický (64,6 %) a Zlínský (65,0 ). Poprodukční věk obyvatelstva byl na nejvyšší hladině v Hlavním městě Praze (20,7 %), dále v kraji Plzeňském a Královéhradeckém (19,1 %), a také v kraji Jihomoravském (19,0 %). Nejnižší podíly seniorů s ukazateli nižšími než celostátní průměr byly v kraji Karlovarském a Ústeckém (16,7 %), dále v krajích Libereckém a Moravskoslezském (17,1 %), ale také v kraji Jihočeském (18,1 %).

Ze vztahů početnosti obyvatelstva v základních věkových skupinách jsou odvozovány různé “věkové indexy”. V našem příspěvku jsou použity tři indexy věkového složení. Index “A” je označován jako “index mládí” a vyjadřuje počet obyvatel mladších 15 let na 100 obyvatel šedesátiletých a starších. Jeho opakem je “index stáří”, čili index “B”, který určuje počet obyvatel šedesátiletých a starších na 100 obyvatel ve věku 0-14 let. Třetí index, označený jako index “C”, je “indexem ekonomického, respektive sociálního zatížení” obyvatelstva ve věku 15-59 let obyvatelstvem ve věku 0-14 let plus obyvatelstvem ve věku 60 a více let.

Index “A” měl v roce 2001 v České republice hodnotu 87,7. Nejvyšší ukazatele vykazovalo obyvatelstvo Ústeckého kraje (101,2), Karlovarského a Moravskoslezského kraje (100,2) a Libereckého kraje (98,6). Nejméně příznivý byl tento ukazatel v Hlavním městě Praze (64,3), v Plzeňském kraji (82,1), ale také v Jihomoravském kraji (84,2).

Index “B” měl při celostátní hodnotě 114,0 nejvyšší ukazatele v Hlavním městě Praze (150,5), ale vysoké hodnoty byly i v kraji Plzeňském (121,8) a Jihomoravském (118,8). Na druhém konci srovnání ukazatele stáří byly kraje s nejnižšími hodnotami v kraji Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském (99,8), v kraji Libereckém (101,4) a Vysočina (106,7).

Index “C” jako charakteristika ekonomického, respektive sociálního zatížení obyvatelstva v produkčním věku generacemi obyvatel v mimoprodukčním stáří, měl celostátní hodnotu 53,0. Nejvyšší zatížení tak připadalo na obyvatele v produkčním věku v kraji Vysočina (55,6), v krajích Královéhradeckém a Pardubickém (54,7) a v kraji Jihomoravském (53,7). Relativně nejnižší zatížení měly kraje s nejnižšími hodnotami, tj. kraj Karlovarský (50,3), Ústecký (50,7) a Liberecký (51,4). Některé hodnoty se zdají příznivé nebo nepříznivé, avšak je nutno vědět, zda “zatížení” je způsobováno vyšším podílem dětí nebo vyšším podílem starého obyvatelstva. Kde převažují “děti”, tam lze označit ukazatele za perspektivně příznivé, kde převažují “senioři”, tam lze očekávat menší nebo větší ekonomické a sociální problémy již v dohledné budoucnosti.

VZDĚLANOST OBYVATELSTVA

Vzdělanost obyvatelstva se stává stále významněji ukazatelem ekonomickým než kulturním. V současné době je zjišťována u obyvatelstva staršího 15 let jako nejvyšší dosažený stupeň školního vzdělání. Zpracování tohoto ukazatele podle Sčítání 2001 bylo provedeno podle čtrnáctimístné stupnice školního vzdělání, z níž byla pro tento příspěvek vytvořena zkrácená šestimístná stupnice (Tab. 8).

V rozboru se zaměřujeme na tři stupně vzdělání, a to základní (i neukončené), úplné střední vzdělání s maturitou, a úplné vysokoškolské vzdělání zahrnující i nástavbové vzdělání. Při celostátním ukazateli 23,0 % obyvatel starších 15 let s pouhým základním (eventuálně i neukončeným) vzděláním byly nejvyšší podíly dospělých s tímto vzděláním v Karlovarském kraji (27,9 %), v Ústeckém kraji (27,3 %) a v Moravskoslezském kraji
(25,2 %). Nejnižší podíl této nižší vzdělanosti vykazovalo obyvatelstvo Hlavního města Prahy (14,5 %), Královéhradeckého kraje (22,5 %) a Pardubického kraje (22,7 %). Úplné střední vzdělání s maturitou mělo v České republice 24,9 % obyvatelstva staršího 15 let při nejvyšších ukazatelích v Hlavním městě Praze (30,5 %), v Královéhradeckém kraji (25,2 %) a v kraji Jihočeském (25,1 %). Nejnižší podílové ukazatele tohoto stupně vzdělání byly v kraji Ústeckém (22,3 %), Karlovarském (22,7 %) a Moravskoslezském (23,4 %). Vyloučíme-li ze srovnání Hlavní město Prahu, zjišťujeme poměrně malé rozdíly mezi kraji na obou koncích srovnání. Úplné vysokoškolské vzdělání včetně vědeckých nástaveb mělo v České republice 8,9 % obyvatel starších 15 let. Víc než dvojnásobný podíl vykazovali obyvatelé Hlavního města Prahy (18,8 %), nad celostátním průměrem byli i obyvatelé Jihomoravského kraje (10,3 %), ne však už obyvatelé Olomouckého kraje (8,1 %) s umístěním na třetím místě. Nejnižší ukazatele vykázaly kraj Ústecký (5,4 %), kraj Karlovarský (5,6 %), ale také kraj Vysočina (6,7 %). Důležitý byl poznatek, že bez jakéhokoli měřitelného školního vzdělání bylo jen 0,2 % dospělého obyvatelstva, ale také to, že vzdělání se nepodařilo zjistit jen u 1,3 % obyvatel, ačkoli šlo o tzv. “citlivý ukazatel”, o němž se předpokládalo, že bude zjišťován jen s obtížemi.

Agregovaným ukazatelem školního vzdělání obyvatelstva je jednak “index vzdělání” jako počet obyvatel s úplným středním a úplným vysokoškolským vzděláním na 100 obyvatel starších 25 let, jednak “počet let školního vzdělání”. První ukazatel měl celostátní hodnotu 45,3. Nejvyšší hodnoty za kraje vykázaly Hlavní město Praha (65,0), Jihomoravský kraj (46,8) a Jihočeský kraj (44,2). Nejnižší ukazatele byly zjištěny pro tři kraje s vysokým podílem pohraničního území, totiž Ústecký kraj (37,4), Karlovarský kraj (38,3) a Liberecký kraj (41,5). U všech těchto krajů lze předpokládat brzké dohánění dosavadního zaostávání, protože ve všech se buduje vyšší školství včetně vysokých škol. Druhý ukazatel vzdělanosti obyvatelstva – “počet let školního vzdělání” – s celostátním průměrem 11,7 let, vytvořil po uspořádání pořadí krajů (tabulka 8), z něhož vyplynulo prvé místo pro Hlavní město Prahu (12,6 let), druhé místo pro Jihomoravský kraj (11,7 let) a třetí místo pro Královéhradecký kraj (11,6 let). Ukazatel “indexu vzdělání” za Hlavní město Prahu překročil celostátní ukazatel o 43,5 %, za Jihomoravský kraj o 3,3 %, ale za Jihočeský kraj už byl proti celostátnímu ukazateli nižší o 2,4 %. Ukazatel za Liberecký kraj byl nižší než celostátní o 8,4 %, za Karlovarský kraj o 15,5 % a za Ústecký kraj o 17,3 %.

EKONOMICKÁ AKTIVITA OBYVATELSTVA

Pro Sčítání lidu, domů a bytů 2001 byl soubor ekonomicky aktivních obyvatel definován jako lidé ekonomicky aktivní a v okamžiku sčítání skutečně zaměstnaní a úhrn nezaměstnaných. Jejich počet, zjištěný sebesčítací metodou byl 487 937 osob (9,3 %). Počty nezaměstnaných zjištěných sebesčítáním se liší od pravidelného každoměsíčního vykazování osob hledajících práci, zaznamenávaného státními orgány (Tab. 9).

Z úhrnu ekonomicky aktivních obyvatel bylo 45,3 % žen, ze zaměstnaných obyvatel to bylo 45,0 %. Na 100 obyvatel ve věku 15-59 let připadalo v roce 2001 76,8 ekonomicky činných osob. Na 100 mužů ve věku 15-59 let bylo ekonomicky činných 85,3 mužů, na 100 žen ve věku 15-54 let bylo ekonomicky aktivních 79,7 žen.

Na 100 zaměstnaných obyvatel vyjíždělo za zaměstnáním z obce trvalého bydliště 39,3 pracujících. Pracovní vyjížďkovost se v České republice pohybuje kolem 30 %, ale tento podíl závisí i na počtu obcí v okamžiku šetření o míře vyjížďkovosti.

Odvětvové členění ekonomicky činných obyvatel – tedy včetně nezaměstnaných – ukazuje, že se Česká republika řadí mezi země s velmi nízkým podílem obyvatel závislých na zemědělství, lesnictví nebo rybolovu (4,4 %), že průmysl a stavebnictví se blíží svými podíly (29,0 % a 8,7 %) západním zemím, že však ještě zaostává v terciární sféře, reprezentované 50,3 % ekonomicky činných v “ostatních odvětvích”, z nichž nejvíce je zastoupen obchod, opravy motorových vozidel a spotřebního zboží (10,6 % z úhrnu všech ekonomicky činných osob), školství, zdravotnictví, sociální a veterinární činnosti (10,9 %) atd.

Při celostátním ukazateli intenzity ekonomické aktivity obyvatelstva (78,6) je nejvyšší intenzita tohoto zapojení v Hlavním městě Praze (82,6), v Karlovarském kraji (80,2) a ve Středočeském kraji (79,9). Relativně nízké zapojení je v moravskoslezských krajích: v Moravskoslezském kraji (75,6), v kraji Vysočina (76,9) a v kraji Zlínském (77,2). Při hodnocení tohoto ukazatele nutno brát v úvahu, že podíly jsou vypočítávány na základě bydlícího obyvatelstva a nikoliv podle místa pracoviště.

Nejvyšší ukazatele pracovní vyjížďkovosti z obce trvalého bydliště mimo obec vykazují zaměstnaní v Středočeském kraji (55,6 %), ve Zlínském kraji (47,2 %) a v Pardubickém kraji (45,5 %). Z Hlavního města Prahy vyjíždí za prací 7,1 % ekonomicky činných zaměstnaných a v Praze bydlících obyvatel. V Libereckém kraji vyjíždí z obce bydliště 37,8 % zaměstnaných osob, v Moravskoslezském kraji 40,0 %.

Na odvětví zemědělství, lesnictví a rybolovu je závislých v kraji Vysočina 9,7 % ekonomicky činných obyvatel, v kraji Jihočeském 7,7 % a v kraji Plzeňském 6,3 %. Nejnižší ukazatel vykazuje Hlavní město Praha (0,6 %); Liberecký a Moravskoslezský kraj vykazují podíly 2,8 %, a Karlovarský kraj 2,9 %. Jako nejprůmyslovější z pohledu bydliště pracujících v průmyslu – měřeno podílem ekonomicky činných osob v jeho různých odvětvích – lze označit Liberecký kraj (38,1 %), za ním Zlínský kraj (36,7 %) a patrně překvapivě kraj Vysočina (35,9 %). V terciární sféře, reprezentované ekonomickou aktivitou v “ostatních odvětvích”, má nejsilnější zastoupení Hlavní město Praha (70,9 %), s odstupem Jihomoravský kraj (51,2 %) a Středočeský kraj (49,9 %). Nejnižší ukazatel zde vykazuje kraj Vysočina (40,7 %), Liberecký kraj (43,5 %) a Zlínský kraj (43,9 %). Uvedené ukazatele jsou důležitější pro sociologické studie než pro studie ekonomické a jejich typologie, které musejí vycházet z alokovaných ukazatelů podle pracoviště a nikoliv bydlišť pracovníků.

POHYB OBYVATELSTVA 1991-2003

V České republice se v úhrnu let 1991-2003 narodilo 1 303 965 živých dětí, což znamenalo míru porodnosti 9,75 na 1 000 bydlících obyvatel ročně. Počet 1 479 206 zemřelých osob znamenal hrubou míru roční úmrtnosti 11,06. Přirozený úbytek obyvatelstva 175 241 obyvatel pak vyústil v roční míru přirozené úbytkovosti 1,31 promile obyvatel. Do jednotlivých obcí České republiky se ve sledovaném období přistěhovalo odkudkoli 2 630 140 obyvatel k trvalému pobytu (19,67 na 1 000 obyvatel ročně), z obcí se vystěhovalo 2 513 532 obyvatel (18,80 promile ročně). Celostátní migrační přírůstek byl 116 608 obyvatel (+0,87 promile ročně), což byl současně výsledek mezistátního stěhování České republiky. Celková populační bilance let 1991-2003 byla ztrátová ve výši 58 633 bydlících obyvatel, čili -0,44 promile obyvatel ročně (Tab. 10, Grafy 3).

Nejvyšší průměrné roční ukazatele porodnosti vykázal v průměru let 1991-2003 Ústecký kraj (10,49), po něm kraj Karlovarský (10,34) a jako třetí kraj Vysočina (10,31). Nejnižší míry porodnosti byly na západě republiky: v Hlavním městě Praze 8,43, v Plzeňském kraji 9,43 a ve Středočeském kraji 9,56. Na západě republiky byla i nejvyšší hrubá míra úmrtnosti: ve Středočeském kraji 12,08, v Hlavním městě Praze 11,94
a v Plzeňském kraji 11,53. Bilance přirozené měny obyvatelstva byla v úhrnu let 1991-2003 aktivní v jediném kraji, totiž v kraji Karlovarském (+0,40). Všechny ostatní kraje měly přirozené úbytky obyvatelstva, nejvyšší v Hlavním městě Praze (-3,52 na 1 000 obyvatel ročně), na druhém místě ve Středočeském kraji (-2,52), na třetím místě v Plzeňském kraji
(-2,10).

Migračně nejatraktivnější byly obce – zejména díky posledním letům – Středočeského kraje (25,75 přistěhovalých na 1 000 obyvatel ročně). Na druhém místě byly obce Ústeckého kraje (24,44), na třetím obce Karlovarského kraje (24,17). Ze všech krajů přitahovalo migrací nové obyvatele nejméně Hlavní město Praha (13,30). Moravskoslezský kraj byl v tomto případě na druhém místě (16,50), což souviselo s jeho ekonomickou situací od druhé poloviny devadesátých let, na třetím místě to byl kraj Jihomoravský (17,67). Také obce kraje Vysočina měly nízkou migrační atraktivitu (17,79). Nejvyšší míry vystěhování vykazovaly kraje v Čechách, nejnižší kraje moravskoslezské. Nejvyšší ukazatel vystěhovalectví připadal na Karlovarský kraj (23,99), dále na Středočeský kraj (22,19) a na kraj Jihočeský (21,21). Nejnižší ukazatele vystěhovalectví měly kraje Jihomoravský (16,70), Moravskoslezský 17,12), Zlínský (17,55) a kraj Vysočina (17,78). Nejvyšší obrat stěhování měly Karlovarský kraj (4,8 % obyvatel ročně) a Středočeský kraj (rovněž 4,8 %). Nejnižší roční objem stěhování měl Moravskoslezský kraj a Jihomoravský kraj (3,4 %) a kraj Vysočina (3,6 %).

Migrační bilanci 1991-2003 měly aktivní všechny kraje kromě Moravskoslezského s ročními úbytky 0,62 obyvatel na 1 000 žijících. Migračně nejvíce získával Středočeský kraj (+3,56 nových obyvatel ročně na 1 000 bydlících), Jihočeský kraj (+1,17) a Liberecký kraj (+1,04).

Celková bilance pohybu obyvatelstva 1991-2003 byla aktivní pro 5 krajů, pasivní bilanci mělo 9 krajů. Nejvyšší přírůstky vykázal Středočeský kraj (+1,04 na 1 000 obyvatel ročně), Liberecký kraj (+0,63) a Karlovarský kraj (+0,58). Nejvyšší roční relativní úbytky mělo Hlavní město Praha (-2,51), Plzeňský kraj (-1,09) a Moravskoslezský kraj (-0,86).

Ve všech krajských analýzách přirozeného pohybu obyvatelstva bylo vždy zdůrazňováno, že za správní obvody obcí s rozšířenou působností lze dosud vypočítat jen hrubé ukazatele reprodukce přepočítávané na 1 000 obyvatel ročních středních stavů, a že přesnější analytické míry respektující rozdíly ve věkovém složení obyvatelstva, které je rozhodující pro přesné míry reprodukce, lze zatím vypočítat jen za kraje.

V návaznosti na toto zjištění rekapitulujeme zde tyto přesnější analytické míry za kraje v jejich průměrných hodnotách let 2001-2002 (Tab. 11).

Prvním ukazatelem je úhrnná plodnost jako počet živě narozených dětí připadajících na jednu ženu, která se dožije věku 50 let. Je to jeden z mezinárodně užívaných ukazatelů vitality obyvatelstva. Pro Českou republiku je nepříznivý (1,158) a řadí ji mezi poslední státy světa. Jak vyplývá z údajů v tabulce 11, nejvyšší ukazatele mají kraj Ústecký, Karlovarský a Liberecký, nejnižší pak Jihomoravský a Zlínský kraj a Hlavní město Praha. Je příznačné, že nejvyšší míry plodnosti trvající po desetiletí v moravskoslezských krajích až do obratu v polovině devadesátých let, se propadaly na zlomu století mezi nejméně příznivé. Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší mírou úhrnné plodnosti v krajích představoval 13,5 % celostátního ukazatele. Nejvyšší ukazatele čisté míry reprodukce, což je počet dívek připadající na jednu ženu, která se dožije věku 50 let, a který určuje, do jaké míry narozené dívky nahradí dnes žijící generaci žen v plodném věku, byly v týchž krajích jako tomu bylo u úhrnné plodnosti, totiž v kraji Ústeckém, Karlovarském a Libereckém. Pořadí krajů na druhém konci srovnání se změnilo na kraj Olomoucký, Zlínský a Hlavní město Prahu. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším ukazatelem byl 13,6 % celostátní hladiny čisté míry reprodukce.

Značné rozdíly byly u ukazatele úhrnné potratovosti, která bilancuje počet potratů (kteréhokoliv druhu) připadající na jednu ženu, která prožije reprodukční věk od 15 do
49 dokončených let. Nejvyšší ukazatele vykázaly tři “pohraniční” kraje: Ústecký, Karlovarský a Liberecký, tedy v pořadí, které zaujímaly ukazatelem úhrnné míry plodnosti. Znamená to, že ženy v těchto krajích jsou nejen reálně nejvýš plodné, ale také, že jsou nejméně zodpovědné za svá těhotenství. Nejnižší ukazatele úhrnné potratovosti byly zjištěny v kraji Jihomoravském, Zlínském a v kraji Vysočina. I zde shledáváme vazbu na ukazatele úhrnné plodnosti, avšak v protisměru. U potratovosti kromě toho zjišťujeme neobvykle vysoké rozdíly mezi kraji. Rozptyl činí 49,7 % celostátního ukazatele.

Také u úmrtnosti konstatujeme, že hrubé míry nevyjadřují přesně její skutečnou míru. Zde ji vyjadřujeme ukazatelem naděje dožití, čili střední délkou života. Z hlediska obou pohlaví má nejvyšší naději dožití obyvatelstvo Hlavního města Prahy, kraje Vysočina a kraje Královéhradeckého. U mužů je pořadí krajů s nejvyšší nadějí dožití: Hlavní město Praha, Královéhradecký kraj a kraj Vysočina. U žen je pak pořadí: Jihomoravský kraj, kraj Vysočina a kraj Zlínský. Nejvyšší úmrtnost a tím i nejkratší délku života vykazuje obyvatelstvo Ústeckého, Moravskoslezského a Karlovarského kraje. U mužů je stejné pořadí: Ústecký, Moravskoslezský a Karlovarský kraj. U žen je pořadí Moravskoslezský, Karlovarský a Ústecký kraj. Společný ukazatel za obě pohlaví je nejvyšší v Hlavním městě Praze, nejnižší v Ústeckém kraji. Územní rozdíly naděje dožití jsou u mužů větší než u žen. U mužů představuje rozdíl ukazatele střední délky života mezi nejvyšším a nejnižším ukazatelem 3,79 roku, což je 5,3 % celostátního ukazatele. U žen je rozdíl krajních ukazatelů 2,69 roku, což znamená 3,4 % celostátního ukazatele naděje dožití žen. Při sloučení ukazatelů za obě pohlaví zjišťujeme, že rozdíl krajních indikátorů 3,13 roku představuje 4,2 % celostátního ukazatele naděje dožití.

PROJEKCE OBYVATELSTVA (2004) ZA OBDOBÍ 2003-2050 PODLE KRAJŮ

Demografický vývoj České republiky od druhé poloviny devadesátých let se ukázal jako nepříznivý z hlediska nejen ubývajícího počtu obyvatelstva republiky, ale zejména z pohledu budoucích změn ve věkovém složení, které navodily iniciativy k analýze tohoto vývoje hlavně z důvodu připravovaných změn v nemocenském a důchodovém zabezpečení nehledě na dopady v oblasti pracovních sil a jejich poměru k neproduktivnímu obyvatelstvu v důsledku jeho stárnutí. Český statistický úřad proto vypracoval a počátkem roku 2004 publikoval data o budoucím očekávaném vývoji obyvatelstva, a to podle krajů a bez migrace (Tab. 12).

Střední varianta této projekce ukazuje, že při izolovaném populačním vývoji – bez zahraniční migrace a u krajů i bez vnitřní migrace – by počet obyvatel České republiky klesl mezi rokem 2003 a 2050 o 20,3 %. Přitom vstupní parametry jak plodnosti, tak úmrtnosti, respektive pravděpodobnosti dožití byly nasazeny nejen u vysoké, ale také u střední varianty značně optimisticky. K nejmenším relativním úbytkům obyvatelstva by mělo dojít v Libereckém kraji (-17,3 %), v Karlovarském kraji (-17,5 %) a v kraji Vysočina (-17,9 %); k mírně vyšším úbytkům by mělo dojít v kraji Ústeckém a Pardubickém (-18,9 %) a v kraji Jihočeském (-19,1 %). S největšími relativními úbytky počítá projekce v Plzeňském kraji (-23,1 %), v Hlavním městě Praze (-22,4 %) a v Moravskoslezském kraji (-21,1 %). Dalšími úbytkovými kraji by měly být kraj Jihomoravský (-21,0 %) a Olomoucký (-20,8 %). Protože projekce počítá s plynulým vývojem realizované plodnosti ve všech krajích a stejně i pokud jde o pravděpodobnosti dožití jednotlivých generací, rozhoduje o budoucím populačním vývoji krajů významně jeho dnešní věkové složení.

Rozdíl mezi krajními hodnotami úbytků obyvatelstva v Plzeňském a Libereckém kraji se liší od celostátního ukazatele (-20,3 %) o 28,6 %. Rozdíl lze označit za významný.

Domovní a bytový fond 1961-2001

V roce 2001 bylo při populačním cenzu sečteno v České republice celkem 1 969 018 domů jako bytové stavby, z toho bylo trvale obydleno 1 630 705 budov a 338 313 domů bylo označeno jako neobydlené (17,2 %). Neobydlené domy a neobydlené byty se staly předmětem řady kontroverzních závěrů o významu této skutečnosti ve vztahu k celkové otázce bydlení a bytové politiky v České republice (Tab. 13).

Z 1 630 705 trvale obydlených domů bylo 1 406 806 (86,4 %) rodinných domů, kam jsou od roku 1950 počítány i zemědělské usedlosti. Nejvyšší podíly rodinných domů, které u nás představují významný domovní fond, byly v roce 2001 sečteny v kraji Zlínském (92,5 %), v kraji Vysočina (91,5 %) a v kraji Středočeském (91,3 %). Jsou to kraje s historicky se vyvinuvším vysokým podílem zástavby rodinnými domy, a v této tradici se i dnes pokračuje. Neznamená to, že v krajích s nejnižšími podíly rodinných domů by podíly v úhrnu bytových staveb byly nízké, jak ukazují podíly těchto domů v kraji Karlovarském (71,4 %), Ústeckém (78,4 %) nebo v kraji Libereckém (82,9 %). I v Hlavním městě Praze je z úhrnu všech domů 61,2 % rodinných domů.

Od roku 1991 do roku 2001 se počet neobydlených domů zvýšil v ČR o 28,7 %, což znamenalo, že jejich podíl na celkovém domovním fondu vzrostl během deseti let ze 14,1 % na 17,2 %. K největším relativním přírůstkům neobydlených domů došlo na území Hlavního města Prahy (+64,0 %), v kraji Plzeňském (+44,2 %) a v kraji Jihočeském (+40,0 %). Přírůstky v krajích, kde byly přírůstky nejnižší, byly i méně diferencovány: v kraji Ústeckém se fond neobydlených domů zvýšil jen o 11,7 %, v Jihomoravském kraji o 16,6 % a v kraji Karlovarském došlo ke zvýšení o 19,8 %. Tím došlo i k menším změnám v síti podílů neobydlených domů v rámci bytových fondů jednotlivých krajů. Podíly neobydlených domů byly v roce 2001 nejvyšší v kraji Jihočeském (24,6 %), v kraji Středočeském (22,0 %) a  v kraji Libereckém (21,8 %). Podíly neobydlených domů se zvýšily i v krajích, kde vzestup byl odlišný od průměrných přírůstků, avšak v Hlavním městě Praze přispěl přírůstek 64,0 % neobydlených domů ke zvýšení jejich podílu na úhrnu domovního fondu na hladinu 6,8 %, sice nejnižší, ale významnou vzhledem k jejich alokaci. Na druhém místě seznamu krajů s nejnižšími ukazateli je kraj Karlovarský (10,5 %), na třetím pak kraj Moravskoslezský (10,7 %).

Pro bytovou politiku a plánování bytové výstavby jsou důležitější data o vývoji bytového fondu. V roce 2001 bylo v ČR sečteno celkem 4 366 293 bytů, z nich bylo trvale obydleno 3 827 678 bytových jednotek a 538 615 (12,3 %) bylo neobydleno. Průměrné stáří trvale obydlených bytů bylo 40,3 roku, v rodinných domech 46,2 roku a v bytových domech 36,5 roku (Tab. 14).

Od roku 1961 do roku 2001 se počet trvale obydlených bytů zvýšil v úhrnu republiky o 34,5 % s nejvyššími přírůstky v Moravskoslezském kraji (+54,5 %), a to díky zejména přírůstkům v šedesátých a sedmdesátých letech, na druhém místě byl kraj Zlínský (+49,7 %) z týchž důvodů při industrializaci kraje, na třetím místě je kraj Karlovarský (+44,5 %). Dlouhodobě zaostávající bytová výstavba byla spojena s kraji, kde v roce 2001 byl přírůstek trvale obydlených bytů zjištěn jako nejnižší, totiž ve Středočeském kraji (+16,0 %), v Královéhradeckém kraji (+19,4 %) a v Plzeňském kraji (+27,7 %). Tempa bytové výstavby, respektive přírůstek trvale obydlených bytů v etapě 1991-2001 měl jiné pořadí: nejvyšší relativní přírůstky byly zaznamenány v Karlovarském kraji (+5,2 %), na druhém místě v Jihočeském kraji (+4,7 %) a ve Zlínském kraji (+4,4 %). V Hlavním městě Praze se bytový fond trvale obydlených bytů zvýšil jen o 0,2 %, další relativně nízké přírůstky byly v Jihomoravském kraji (+2,7 %)
a v Plzeňském kraji (+2,9 %).

Vybavenost obyvatelstva trvale obydleným bytovým fondem, měřená počtem trvale obydlených bytů na 1 000 obyvatel, měla v roce 2001 celostátní hodnotu 374,2. Nejvyšší ukazatele vybavenosti mělo Hlavní město Praha (425,1 bytů), Ústecký kraj (392,5 bytů) a Karlovarský kraj (380,9 bytů). Na opačném konci vybavenosti byly kraje Zlínský (344,2 bytů), Vysočina (346,3 bytů) a Jihomoravský kraj (359,0 bytů) (Graf 5).

Shora uvedený ukazatel vybavenosti obyvatelstva byty je někdy kritizován jako zhoršování situace pro stát, zejména v mezinárodním srovnání. Tomu by měl bránit druhý ukazatel, kterým je počet trvale obydlených bytů na 100 cenzových domácností. Ten měl v roce 2001 průměrnou celostátní hodnotu 89,6 bytů na 100 cenzových domácností. Nejvyšší ukazatele byly vypočteny pro Hlavní město Prahu (90,7 bytů), pro Jihočeský kraj (90,5 bytů) a pro kraj Vysočina (90,2). Nejnižší hodnoty byly vypočteny pro Karlovarský kraj (87,5 bytů), Zlínský kraj (88,3 bytů) a Jihomoravský kraj (88,9 bytů).

Jak vyplývá z časového srovnání, prvý ukazatel propočítávaný na obyvatelstvo se mezi rokem 1991 a 2001 zvýšil, kdežto druhý ukazatel vybavenosti byty v přepočtu na cenzové domácnosti (ale i ostatní domácnosti) se zhoršil. Důvod byl v tom, že počet obyvatelstva klesl, takže jeho vybavenost byty se zvýšila, kdežto počet domácností vzrostl, což znamenalo zhoršení jejich bytové situace.

Z kvalitativních ukazatelů trvale obydleného fondu se zaměřujeme na dva, které jsou důležité právě v současné době. Prvním z nich je velikostní skladba bytového fondu, druhým je jeho stáří. První charakteristika je důležitá především z důvodu reprodukce obyvatelstva a souvisí i s finanční situací značné části uživatelů bytů. Druhá charakteristika je významná pro plánování odhadu potřebné bytové výstavby ke krytí potřeb obyvatelstva, ale také z důvodu nutné modernizace bytového fondu jeho doplňováním nejnovějšími stavbami.

Velikostní charakteristika trvale obydleného bytového fondu je odvozena od tzv. pokojovosti bytů (Tab. 15).

Trvale obydlený bytový fond v rodinných domech má v celostátním průměru 3,23 obytných místností, v žádném kraji není průměr nižší než tři. Rodinné domy jsou stavěny z části jako minimálně dvougenerační, což se promítá i do dispozice bytového prostoru v domě. Průměrná pokojovost bytů v rodinných domech až do současnosti stále roste. Nejprostornější byty jsou z hlediska počtu obytných místností stavěny do současnosti v Jihomoravském kraji, který tak při sčítání 2001 vykazoval na jeden byt v rodinném domě 3,37 obytných místností. Na druhém místě je Moravskoslezský kraj s průměrem
3,34 místností, na třetím místě je kraj Karlovarský a Zlínský (3,31 obytných místností). Relativně menší byty charakterizuje bytový fond v rodinných domech v Královéhradeckém kraji (3,13), v Plzeňském a Pardubickém kraji (3,14) a v Jihočeském a Ústeckém kraji (3,15). Krajní odchylky pokojovosti bytů v existujícím trvale obydleném bytovém fondu rodinných domů od celostátního ukazatele 3,23 místností jsou malé: pouze 7,4 %.

Trvale obydlený bytový fond v bytových domech má v Česku průměrně 2,29 obytných místností na jeden byt. V žádném kraji není tento průměr nižší než dvě obytné místnosti na jeden byt. Nejvyšší ukazatel pokojovosti vykazuje bytový fond v Jihočeském kraji (2,38 obytných místností). Za ním je kraj Olomoucký (2,37) a pak kraje Vysočina a Zlínský kraj (2,36). Nejnižší průměrný počet obytných místností připadající na jeden trvale obydlený byt v bytovém domě vykazovaly byty v Hlavním městě Praze a v Karlovarském kraji (2,20). Následovaly kraje Jihomoravský (2,29) a Plzeňský a Královéhradecký (2,30). Hraniční ukazatele pokojovosti bytů (2,38 a 2,20) představují odchylku od celostátního průměru 7,9 %.

Průměrné stáří trvale obydleného bytového fondu zjištěné na základě údajů o období výstavby domu, v němž se byty nacházejí, bylo ke dni sčítání 2001 v úhrnu bytového fondu 40,3 roku, v rodinných domech 36,6 roku a v bytových domech 36,5 roku (Tab. 16).

Nejmladší úhrnný bytový fond je v kraji Vysočina: 35,5 roku. Za ním je kraj Zlínský (36,0 roků) a kraj Moravskoslezský (36,8 roku). Nejstarší trvale obydlený bytový fond je v Hlavním městě Praze (46,1 roku); k tomu z určité části přispívá, že v hlavním městě je mnoho historických budov a paláců s byty, zvyšující uvedený průměrný ukazatel stáří bytového fondu. V Karlovarském kraji je průměrné stáří úhrnného bytového fondu 44,3 roku, v Libereckém kraji 43,4 roku.

Nejmladší bytový fond v rodinných domech je rovněž v kraji Vysočina: 38,9 roku. Také druhé a třetí místo zaujímají kraj Zlínský a Moravskoslezský (40,5 a 40,6 roku), které byly na těchto místech i z pohledu úhrnného trvale obydleného bytového fondu. Nejstarší byty v rodinných domech jsou v Ústeckém kraji (57,8 roku), v Karlovarském kraji (55,7 roku) a v Libereckém kraji (55,0 roku).

Nejmladší bytový fond v bytových domech vykazuje Zlínský kraj s průměrným stářím 29,6 roku. Druhé místo obsazuje kraj Vysočina (30,3 roku), třetí pozici zaujímá Jihočeský kraj (30,4 roku). Nejstarší byty v bytových domech jsou v Hlavním městě Praze: 45,5 roku. Na druhém místě to jsou byty v Karlovarském kraji (40,3 roku), na třetím je Královéhradecký kraj (37,3 roku).

Rozptyl ukazatelů za nejmladší a nejstarší bytový fond činí u úhrnného bytového fondu 26,3 %, u bytů v rodinných domech 40,9 % a u bytů v bytových domech 43,6 % celostátních ukazatelů stáří příslušných bytových fondů.

Doplňujícím ukazatelem k průměrnému stáří bytového fondu jsou údaje o podílu bytů dokončených v rodinných a bytových domech v období počínající a vrcholící stagnace bytové výstavby v letech 1981-2001. Z tohoto období pochází 24,6 % všech trvale obydlených bytů v České republice. V rodinných domech je to 23,9 % bytů, v bytových domech 25,1 % bytů.

V úhrnu trvale obydleného bytového fondu má nejvyšší podíl bytů z tohoto období Liberecký kraj (28,5 %), dále kraj Jihočeský (28,1 %) a kraj Vysočina (27,7 %). Nejnižší podíly bytů z tohoto období jsou v Karlovarském kraji (19,0 %), v Moravskoslezském kraji (22,2 %) a v Plzeňském kraji (22,7 %). Rozdíl mezi Libereckým a Karlovarským krajem činí 38,6 % celostátního průměrného ukazatele.

Nejvyšší ukazatele podílu bytů v rodinných domech z let 1980-2001 vykázal kraj Vysočina (25,9 %), těsně za ním kraj Jihomoravský (25,1 %) a v rovněž malém odstupu kraj Moravskoslezský (24,9 %). Podíly bytů v rodinných domech z uvedeného období však byly poměrně příznivé i v krajích s nejnižšími ukazateli, například v Ústeckém kraji (20,3 %), v Hlavním městě Praze (20,9 %) nebo v Libereckém kraji (22,0 %). Tím byl rozptyl krajních ukazatelů jen 23,4 % celostátního ukazatele.

U bytů v bytových domech byly rozdíly mezi kraji z hlediska podílu bytů dokončených v letech 1980-2001 vyšší. Nejvyšší podíly trvale obydlených bytů pocházejících z let 1980-2001 byly v kraji Libereckém (33,1 %), v kraji Jihočeském (31,3 %) a v kraji Vysočina (30,5 %). Nejnižší podílové ukazatele měl kraj Karlovarský (19,1 %), Moravskoslezský (20,7 %) a Plzeňský (22,1 %). Krajní mezní ukazatele představovaly odchylku od celostátního ukazatele ve výši 55,8 %.

 

BYTOVÁ VÝSTAVBA 1997-2003

Od druhé poloviny devadesátých let začal nový a příznivější vývoj nové bytové výstavby, jejíž obrat by měl vrátit ukazatele dokončované bytové výstavby na úroveň alespoň počátku devadesátých let. V roce 1990 byl ukazatel dokončených bytů na 1 000 obyvatel 5,32. Poté postupně klesal až na minimum 1,26 v roce 1995. Od tohoto roku se z roku na rok počet a míra dokončovaných bytů zvyšovala až na 2,68 v roce 2002. V tomto roce ukazatel mírně poklesl na 2,66 dokončených bytů na 1 000 obyvatel.

V úhrnu let 1997-2003 bylo v České republice dokončeno 190 791 bytů, což znamenalo 2,33 bytů na 1 000 obyvatel. Za příznivou charakteristiku možno označit hlavně počet 265 441 zahájených staveb bytů (3,24 na 1 000 obyvatel), ale do jisté míry i počet 139 132 rozestavěných bytů ke konci roku 2003, které slibují posílení počtu bytů dokončených v blízké budoucnosti, i když je známo, že bytová výstavba trpí dlouhými lhůtami, zejména u bytů v rodinných domech (Tab. 17, Graf 6).

Pro období 1997-2003 se stalo vedoucím krajem s nejvyšším ukazatelem dokončených bytů Hlavní město Praha, kde bylo ročně dokončováno 2,97 bytů na 1 000 obyvatel. Ale také její zázemí – Středočeský kraj - měl vysoký ukazatel (2,93); v něm se promítla výstavba spojená s urbanizací zázemí hlavního města. Na třetím místě je kraj Plzeňský (2,64), který jako by vyrovnal manka nedávné minulosti. Nejnižší dokončovaná bytová výstavba byla pro období 1997-2003 spojena s ekonomickou depresí nejpostiženějších krajů Ústeckého s mírou dokončených bytů 1,13 ročně a Moravskoslezského kraje (1,50), k nimž se přidružil ještě Karlovarský kraj (1,59). Tři kraje měly ukazatele nižší než dva byty dokončené ročně na 1 000 obyvatel (Graf 7).

U zahajovaných staveb bytů se na prvním místě setkáváme se Středočeským krajem, kde vysoká míra 4,70 potvrzuje zvýšenou intenzitu bytové výstavby z nedávno uplynulých let jako jev související se zmíněnou suburbanizací okolí Prahy. Za Středočeským krajem následuje v zahajovaných stavbách bytů Jihočeský kraj (4,00). Na třetím místě, ale s vysokým ukazatelem je Hlavní město Praha (3,98), která se tak rovněž vyrovnává se zaostáváním bytové výstavby devadesátých let. Na posledních místech jsou kraje – a ve stejném pořadí – které byly posledními i v přehledu krajů s nejslabší dokončovanou bytovou výstavbou 1997-2003, totiž kraj Ústecký (1,69), Moravskoslezský (1,94) a Karlovarský (2,69).

Nejvyšší rozestavěnost bytů koncem roku 2003 měly kraje Středočeský (22,03 na 1 000 obyvatel), Jihočeský (21,16) a Plzeňský (16,70), kde tyto vysoké ukazatele souvisí i s relativně intenzivní výstavbou právě v posledních letech. Nejnižší počet rozestavených bytů na 1 000 obyvatel byl v Ústeckém kraji (7,19), v Moravskoslezském kraji (8,80)
a v Královéhradeckém kraji (10,23).

Mezi všemi třemi ukazateli – dokončených, zahájených i rozestavěných bytů – byly značné rozdíly. Proti celostátnímu průměru byl variační ukazatel u dokončovaných staveb bytů 79,0 %, u zahajovaných staveb 92,9 % a u rozestavěných staveb 108,9 %.

Ze 100 bytů dokončených v roce 2003 připadalo na byty dokončené v rodinných domech 51,2 bytů. Rodinné domy jsou stavěny z části jako dvougenerační, eventuálně třígenerační, jak vyplývá z počtu bytů na 100 dokončených domů v uvedeném roce. Celostátní ukazatel byl 106 bytů na 100 rodinných domů. Nejvyšší ukazatele měly kraje Liberecký (112), Plzeňský (110) a Karlovarský (109). V případě krajů byla bytovost rodinných domů nižší: v Pardubickém a Olomouckém kraji 103, v Královéhradeckém 104 a v Středočeském, Jihomoravském, Zlínském a v kraji Vysočina 105 bytů na 100 rodinných domů.

V tabulce 15 byla velikost bytů odvozována od jejich “pokojovosti”, čili průměrného počtu obytných místností připadajících na jeden stávající byt. V tabulce 17 je velikost bytů odvozována od průměrné obytné plochy bytů dokončených v roce 2003 v rodinných a bytových domech.

V bytech dokončených v roce 2003 v rodinných domech byla průměrná obytná plocha bytu 96,6 m2. Plošně největší byty byly dokončeny v rodinných domech na území Hlavního města Prahy (104,1 m2), v kraji Karlovarském (100,2 m2) a ve Středočeském kraji (99,3 m2). I tyto údaje svědčí o odlišném charakteru bytů v rodinných domech v Praze nebo v jejím zázemí. Nejmenší byty v rodinných domech byly dokončeny v roce 2003 v Jihočeském kraji (91,3 m2), v Olomouckém kraji (92,1 m2) a v kraji Vysočina (92,5 m2).

Obytná plocha bytů dokončených v roce 2003 v bytových domech (49,3 m2) znamenala poloviční rozlohu bytů v rodinných domech (51 %). Značně nadprůměrným celostátním ukazatelem byly byty dokončené v bytových domech v Karlovarském kraji (67,6 m2), ale také v Hlavním městě Praze (57,0 m2). Ale už třetí kraj – Pardubický – měl u bytů v bytových domech jen 49,0 m2 obytné plochy.

Obytné plochy bytů v rodinných domech a v domech bytových se liší nejen navzájem, ale značné rozdíly jsou u obou typů bytů i mezi kraji. Rozptyl krajních obytných ploch činil u bytů v rodinných domech jen 13,3 %, ale u bytů v bytových domech jsou rozdíly značně veliké: 58,0 %.

Jednou z trvalých charakteristik bytové výstavby v České republice byly až donedávna skutečně mimořádně dlouhé stavební lhůty. U rodinných domů trvala jeho výstavba většinou 5 let, u bytových domů 2-3 roky. V tomto směru sice došlo ke zlepšení, ne však velkému. U rodinných domů činila doba výstavby bytů dokončených v roce 2003 45 měsíců, u bytových domů to bylo 33 měsíců. Protože se tyto lhůty z roku na rok mění pomalu, lze i údaje za jeden rok brát jako směrodatné. Nejdéle trvala výstavba rodinného domu dokončeného v roce 2003 v kraji Vysočina (55 měsíců), v kraji Zlínském činila 54 měsíců a v kraji Královéhradeckém 53 měsíců. Zdá se, že dřívější svépomocná výstavba, zkracující dobu výstavby, nenalézá dostatek uplatnění, ale částí důvodů je i finanční situace stavebníků eventuálně fakt, že na dokončení stavby nepospíchají. Nejkratší lhůty byly zjištěny v kraji Hlavní město Praha (33 měsíců), v kraji Středočeském (37 měsíců) a v kraji Ústeckém (42 měsíců). Část bytových domů je stavěna z komerčních důvodů, což má příznivý vliv na krácení lhůt bytové výstavby. Nejkratší byly v kraji Vysočina (19 měsíců), v kraji Karlovarském (23 měsíců) a v Královéhradeckém kraji (24 měsíců). Nejdelší doba výstavby byla v Moravskoslezském kraji (67 měsíců), v Hlavním městě Praze (42 měsíců)
a v Jihomoravském a Olomouckém kraji (34 měsíců).

PROJEKCE OBYVATELSTVA ČESKÉ REPUBLIKY 2002-2050

Analýzy vývoje obyvatelstva v minulosti a současnosti jsou obvykle doplňovány na základě zjištění charakteristik jeho předešlého vývoje také o jejich prognózy, projekce. Oficiální projekce jsou výsledkem propočtů Českého statistického úřadu. Výsledky za období 2002-2050 podle krajů a bez migrace jsou ve výtahu obsahem tabulky 12.

Značně nepříznivý počet obyvatelstva České republiky v roce 2050 podle uvedené projekce, tj. za předpokladu izolované populace bez promítnutí odhadů migrace (8 119 tisíc obyvatel) vyvolal potřebu “zreálnit” budoucí vývoj zařazením odhadů migrace do těchto projekcí. Základní výsledky se staly obsahem publikace Českého statistického úřadu z ledna 2004, z nichž uvádíme základní data o vývoji počtu obyvatelstva s promítnutím migračních sald, avšak jen v celostátním úhrnu, protože krajské propočty nebyly provedeny. Výsledky lze interpretovat jako výsledky nazývané obvykle “střední varianty” (Tab. 18).

Nová projekce došla ke konci roku 2050 k počtu 9 438 tisíc obyvatel. Proti roku 2050 kalkulovaném bez migrace to znamená aktivní migrační saldo + 1 319 tisíc obyvatel. Jako u každé projekce je možno i zde kritizovat vstupní parametry projekce, tj. míry realizované plodnosti podle věku žen, míry pravděpodobnosti dožití, ale u komplexních projekcí i odhadované propočty migračních sald. To však nemá tento příspěvek v úmyslu, i když se domníváme, že údaje o plodnosti a tím i o úhrnné její míře byly nadsazeny a také předpokládané zvýšení naděje dožití a její průběh nebudou ve skutečnosti takové jako podle projekce. Největší výhrady však máme k uvažovaným migračním ziskům České republiky, které by podle střední varianty měly činit 25 tisíc osob ročně. Teprve roční čistý migrační přírůstek 40 tisíc osob by mohl zabránit ubývání obyvatelstva.

Ve srovnání s rokem 2003 se očekává podle střední varianty projekce, že počet obyvatelstva České republiky klesne do roku 2050 o 7,5 %. Kardinálně se však změní jeho věková struktura: podíl dětí ve věku 0-14 se sníží z 15,6 % na 12,4 %, podíl obyvatelstva ve věku 15-59 let klesne z 59,0 % na 44,6 %, ale podíl obyvatel šedesátiletých a starších vzroste z 25,4 % na 43,0 %. Přehlížení tohoto faktu znamená politickou nezodpovědnost autorů výroků o falešných obavách z těchto prognóz. Autoři projekcí z Českého statistického úřadu k nim rozhodně nepatří, ale naopak na nebezpečí očekávaného vývoje již léta upozorňují.

Tabulka 18 obsahuje kromě základních dat také údaje o vývoji tří základních “indexů věkového složení”, které jsou dostatečným svědectvím o důsledcích sociálně ekonomických podmínek vývoje české společnosti vyplývající z projekcí, a mementem pro všechny důležité decizní orgány.

V souvislosti s nepříznivým demografickým vývojem jsou demografy a sociology formulovány různé “vize vývoje české společnosti” s časovým horizontem nejčastěji roku 2015. Je to horizont příliš krátký. Pracovní a sociální potíže budou největší až právě po tomto roce.

Koncepční “vize” mají mnoho společného s koncepcemi o “smyslu českých dějin”, které se staly velmi aktuální zejména v okamžiku vstupu České republiky jak do Severoatlantského obranného paktu (NATO), tak do Evropské unie. V obou případech jdeo řešení vztahů mezi našimi právy a našimi povinnostmi, o našich příspěvcích a našich požadavcích. Formulace obou stran těchto rovnic jsou závislé na reálných předpokladech, které k tomu poskytuje naše společnost, jejíž hlavní demografické charakteristiky se snažil tento příspěvek zpřehlednit.



Další informace [nápis]
Číslo 31/2004
Časopis Veřejná správa č. 31/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail