Lexikon evropského práva |
Obchodní společnost Neste Oy, která po sloučení s další společností přijala název Fortum Corporation, byla obviněna společností Suomalainen Energiaosuuskunta ze zneužití dominantního postavení na trhu, neboť ceny, za něž prodávala, byly neúměrně vysoké. Finský úřad pro ochranu hospodářské soutěže dospěl k závěru, že došlo k zneužití dominantního postavení, ale prvoinstanční administrativní tribunál neshledal důvody k tomu, aby společnost byla za své chování sankcionována. V listopadu 1995 finský Nejvyšší správní soud potvrdil závěry administrativního tribunálu o tom, že v daném případě bylo zneužito dominantní postavení na trhu, a nadto dovodil, že existují důvody pro uložení administrativní sankce.
Stížnost postižené společnosti k Evropskému soudu pro lidská práva se opírala o tvrzení, že v průběhu soudního řízení neměla obviněná společnost možnost se účinně hájit, neboť neměla přístup ke všem dokumentům, které soudu poskytl antimonopolní úřad. Šlo především o to, že sdělení antimonopolního úřadu byla adresována soudu a mohla potencionálně ovlivnit rozhodování soudců, i když se týkala delšího časového období činnosti a různorodých aktivit společnosti nežli jen rozhodného období a aktivit, které byly později kvalifikovány jako zneužití dominantního postavení na trhu.
26. června 1995 Neste Oy žádal soud, aby mohl v soudním řízení vznést připomínky k řadě informací, které soudu poskytl antimonopolní úřad. Zhruba o měsíc později se pak v dalším písemném podání soudu Neste Oy k některým informacím o své činnosti sám meritorně vyjádřil a polemizoval s objektivitou úředního memoranda. Takto sice společnost spontánně vyjádřila své stanovisko, šlo však z hlediska uplatnění práva být slyšen jen o částečné a nedostatečné řešení z hlediska rozhodné argumentace, kterou soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud nereagoval na požadavek společnosti z 26. června 1995 a ve svém následném rozhodnutí vycházel i z informací, k nimž se společnost ve své spontánní reakci nevyjádřila.
Procedurální pravidla či postup soudu ponechávající zcela na vůli účastníka sporu, v jakém rozsahu se spontánně vyjádří k podkladům, o něž se opírá rozsudek, a to zvláště za okolností, kdy soud účastníka ponechal v nejistotě o tom, zda a v jakém rozsahu bude k těmto podkladům přihlížet, nejsou v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Evropský soud pro lidská práva proto ve svém rozsudku z 15. července 2003 rozhodl, že byl porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.