Téma |
Na radnici v německém Schalkhamu rozhodli, že jejich cílem je mít v každé domácnosti obce jedno solární zařízení k přípravě teplé užitkové vody. Postupně chtějí dospět také k solárnímu zařízení pro topení spojenému se zlepšením tepelné izolace budov. Budou podporovat produkci bionafty a vstoupí do výroby elektřiny z alternativních zdrojů. To je tamní vstupní plán na prahu "energetické proměny obce".
Na podzim 1993 se obecní rada usnesla, že všechny příjmy z koncesních poplatků využije na energeticky úsporná opatření, konkrétně na podporu solárních zařízení ve výši 2.000 DEM na projekt. Radnice oslovila všechny známé výrobce solárních kolektorů a přezkoumala jejich nabídky v poměru cena/výkon.
V březnu následujícího roku uzavřeli smlouvu s vybraným dodavatelem a hned v květnu následoval první pilotní projekt.
Obecní rada ustanovila místního odborníka energetickým konzultantem s tím, že bude občanům k dispozici jako bezplatný poradce a dostane od obce odměnu za každé zabudované zařízení. Má-li občan o solární zařízení zájem, přijde energetik k němu domů. Po podrobné poradě mu naplánuje zařízení a předloží závaznou cenovou nabídku. Pokud ji občan akceptuje, konzultant postoupí zakázku dodavateli. Jakmile je tolik zakázek, aby se naplnil kamión z továrny na solární zařízení, jsou kolektory přivezeny do obecního skladu. O jejich převzetí se stará energetik, který také organizuje jejich rozdělení občanům a plánuje termíny a spolupráci občanů na instalacích. Při práci pak dohlíží na její kvalitu a poskytuje informace. Zajímavý je i systém financování a záručních lhůt. Souhrnná faktura dodavatele jde přímo radnici, která vyhotoví inventuru materiálu a rozpočítá náklady na občana. Z této částky pak odečte paušální příspěvek a výslednou cenu doplatí občan.
Od té doby, co solární systémy začala podporovat speciálním programem jak spolková (od 1.1.1995), tak zemská bavorská vláda (od 1.6.1995), rozhodla se obecní rada, že další instalace kolektorů přestane finančně dotovat. Oba státní programy totiž nabízejí prostředky na úrovni dřívějších příspěvků. Obecní rada si byla vědoma, jak je důležité podporovat v nově postavených domech využívání sluneční energie a energetické úspory, zejména kvalitní tepelnou izolaci. V obci proto podporovala instalace solárních zařízení u každého nového nízkoenergetického domu. Pokud tyto systémy dodávaly více než polovinu energie k vytápění a doplňkovým zdrojem tepla nebyl kotel na plyn či topný olej (neobnovitelné zdroje), přispívala radnice na projekt (v tehdejší měně částkou 10.000 DEM). V září 1994 byl Schalkhamský solární model oceněn Německou solární cenou, v říjnu ještě získal Evropskou solární cenu ve Vídni. Od května 1994 do konce roku 2002 bylo v obci nainstalováno 110 solárních systémů a přes čtyřicet procent domácností nyní zdarma využívá solární energii.
Solární model z roku 1993 se osvědčil, ale ostatní občané zdánlivě neměli zájem o solární energii, i když viděli, že mnozí mají teplou vodu a zčásti i vytápění zadarmo. Obecní rada v září 1999 iniciovala nový solární model: Při instalaci prvního solárního systému zaplatí majitel domu jen náklady spojené se samotnou instalací. Materiálové náklady hradí obec a občan jí je bude splácet z peněz, které uspoří na vytápění solárním systémem (splátky v závislosti na velikosti solárního systému). Tyto “bezúročné půjčky" radnice opět financuje z koncesních poplatků. Vedle energie na vytápění (přibližně padesát procent spotřeby energie domácnosti) spotřebuje průměrná rodina asi třetinu energie v silničním provozu. Proto se obecní rada rozhodla podporovat přestavbu vozidel s dieselovými motory na pohon bionaftou, která se vyrábí přímo v obci. Nyní jezdí v dlouhodobém zkušebním provozu tři auta. Budou-li přijatelné výsledky, mohou se schalkhamští těšit i na tento program.
Jen pomalu se v praxi prosazují poznatky, že dobrá izolace uspoří nejvíce energie. Už není technickým problémem dům izolovat tak, že nepotřebuje takřka žádné topení. Vyšší náklady na izolaci minimalizují platby za energii v budoucnosti. Mnoho stavebníků projevilo o takovou technologii velký zájem, avšak chyběly vzorové domy. Proto obecní rada začala v září 1998 se stavbou domu dokonce s nulovou energetickou bilancí. Předtím však zjišťovala v anketě s veřejností, jak by měl takový dům vypadat. Ukázalo se, že vzhledem by se dům neměl příliš lišit od běžné zástavby, měl by mít stoprocentní vnější izolaci (koeficient K pod 0,10 W.m-2.K-1), 40 m² plochy solárních kolektorů se sezónním zásobníkem a náklady by se měly pohybovat na úrovni běžně stavěného domu.
Výsledek: plocha solárního zařízení 40 m², obvodové zdi - 24 cm zdiva, 26 cm izolace, 70 m³ zásobník vody ve sklepě ohřátý kolektory - akumulováno přibližně 5.000 kWh energie, větrání s využitím zpětné rekuperace tepla (odcházející vzduch z objektu zahřívá přicházející zvenčí).
Tak jednoduše zní dlouho hledaná zázračná formule domu bez nároků na tepelné energie zvenčí v podobě fosilních paliv.
Původně se začínalo s pěticentimetrovou až deseticentimetrovou izolací zdiva a byla spokojenost s třicetiprocentní úsporou paliv. Pokud někdo začal hovořit o dvojnásobku, zdálo se to pro ostatní zbytečné, i když původní průkopníci nyní říkají “neměli jsme šetřit na izolacích”. Švédské zkušenosti uváděly dokonce stokubíkový zásobník na teplou vodu vyhřátou kolektory pro zimní období a jeho umístění uprostřed domu, protože nebudou žádné ztráty tepla - povedou k ohřátí okolních místností. Dlouho se také hovoří o umístění izolace, zevnitř domu nebo zvenčí. Většina propaguje venkovní, ale jiné zkušenosti uvádějí, že nejlepší jsou uprostřed zdiva. Větší počet skel v oknech se nahrazuje dvojskly s mikroskopickou vrstvou kovu, který nepouští teplo zevnitř ven. Mohli bychom pokračovat dále, ale již dnes je jisté, že trvale udržitelný vývoj v bydlení bude stále více zajišťován nízkoenergetickými domy využívajícími obnovitelné zdroje energie. Zejména německé a rakouské zkušenosti, vycházející z klimatických podmínek srovnatelných s českými, to potvrzují.