Odbor azylové a migrační politiky  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Vyprovokované zabití v německém trestním právu

JUDr. Jaromír HOŘÁK, Právnická fakulta UK v Praze 

 

Souvislost mezi předchozím chováním oběti a trestným činem je zřídkakdy tak různorodá jako v jednotlivých případech úmyslných usmrcení. Poškozený se většinou terčem smrtícího útoku nestává náhodně, nýbrž na základě určitých individuálních předpokladů. Mezi viktimogenní faktory patří např. příslušnost ke skupině osob, která je s ohledem na povolání či způsob života riziková (policisté, noční hlídači, listonoši či naopak prostitutky nebo kriminální recidivisté). Mnohem častěji však oběť participuje na vzniku predeliktní situace jako účastník interpersonálního konfliktu. Příznačná je skutečnost, že mezi oběťmi úmyslných usmrcení figurují ze čtyř pětin  osoby, k nimž má pachatel určitý vztah, ať se již jedná o pouhé chvilkové známé z restaurace, znesvářené sousedy nebo rodinné příslušníky či obchodní partnery. Konflikty, jež posléze vyvrcholí usmrcením jednoho z jejich účastníků, nabývají opět nesmírné variability, od náhodných afektivních srážek v alkoholovém opojení až pod dlouhodobou vzájemnou nenávist, doprovázenou stupňujícími se fyzickými útoky. Zejména však nese oběť trestného činu za vznik konfliktu v jednotlivých případech různý díl odpovědnosti. Specifickou skupinu tvoří ti poškození, kteří se cílem útoku stali v důsledku svého vlastního protiprávního či alespoň morálně zavrženíhodného chování, zpravidla vůči pachateli či jemu blízkým osobám. Jedná se o případy tzv. viktimologického zavinění v užším slova smyslu, kdy je reakce pachatele na zlé nakládání ze strany usmrcené osoby do jisté míry lidsky pochopitelná, neboť poškozený svým jednáním aktivně a vědomě útočil na hodnoty společností uznávané a chráněné (zejm. život, zdraví, lidská důstojnost a svoboda) a úmyslně působil pachateli či jiným osobám fyzické či duševní utrpení.
    
Trestní právo jednotlivých zemí bere na tzv. provokaci pachatele ze strany poškozeného (míněno v nejširším smyslu) obvykle zřetel. Činí tak ovšem s různou intenzitou a důsledností skrze velmi rozmanitě řešená ustanovení obecné a zvláštní části trestních zákonů. V případech úmyslných usmrcení spadá jen část jednání vyvolaných příkořím ze strany usmrcené osoby do rámce přiměřené nutné obrany, tedy jednání dovoleného, které odvrací bezprostředně hrozící či trvající útok na život a zdraví. Vedle beztrestnosti osob jednajících v nutné obraně však trestní zákony zpravidla mírněji posuzují takové skutky, při nichž sice okolnosti vylučující protiprávnost dány nebyly, pachatel však proti životu poškozeného útočil z pohnutek či po vlivem emocí do jisté míry ospravedlnitelných. Takové situace mohou být pokryty ustanoveními o obecných polehčujících okolnostech či pravidly pro ukládání trestu pod dolní hranici příslušné trestní sazby. Dále se v trestních zákonech objevují speciální ustanovení o mírnějším postihu pachatelů, kteří vykročili z mezí nutné obrany, zejména měl-li takový exces podobu zkratkovité reakce ve zmatku, úleku či strachu. Velmi často však zákonodárce volí ještě navíc diferencovanou úpravu deliktů ve zvláštní části trestního zákona, kde se provokace poškozeného stává jedním z rozlišujících znaků mezi méně závažnými a závažnějšími typy deliktů, spočívajících v úmyslném usmrcení člověka.

vytisknout  e-mailem