K některým aspektům metody fyziodetekčního vyšetření
JUDr. Josef KOHOUT
V závěru svého minulém příspěvku v tomto periodiku (číslo 3/2008), kde jsem uvedl stručné informace o metodě fyziodetekčního vyšetření (použití detektoru lži) a jejím vyžití v procesu objasňování trestné činnosti, jsem zmínil, že je ještě několik okruhů problémů, které by si zasloužily více pozornosti. Proto bych chtěl nyní na toto téma pokračovat a věnovat trochu více pozornosti začátkům používání této metody u nás, námitkám proti ní a pochybnostem o její „vědeckosti“, včetně názorů na teorii náhodných reakcí vyšetřovaných osob na pokládané otázky a dalším faktorům.
Používání této metody u nás
Pod stejným titulkem jsem v minulém příspěvku zmínil, že informace o „detektoru lži“ se u nás poprvé v odborném tisku objevila roku 1937 v článku dr. Karla Kenta ve třetím čísle časopisu Československý detektiv. Poté se útržkovité informace objevují až v 50. letech minulého století v souvislosti s informacemi o tzv. McCarthyho zákonech a používání těchto metod v boji proti „neamerické činnosti“ v USA. Ucelenější informace o této problematice se však u nás objevuje až v roce 1966 v monografii „Výslech a psychologie“ autorů Matiášek a kol.)
Významným mezníkem v používání metody fyziodetekčního vyšetření se stal rok 1969, kdy odborníci z oblasti policie, práva a dalších oborů došli k závěru, že polygrafické metody jako kriminalistický prostředek jsou v zahraničí již běžně využívány a to svědčí o jejich prospěšnosti v procesu objasňování trestné činnosti. V souladu s tehdejšími názory však konstatovali, že zahraniční, zejména „západní“ zkušenosti nelze šablonovitě, nekriticky přejímat. Tato diskuse v odborných kruzích vyústila v září roku 1969 v „Projekt základního výzkumu možností využití polygrafu v kriminalistice“ schválený vědeckou radou Ústavu kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zástupci tehdejšího Kriminalistického ústavu Federální kriminální ústředny.