Státní služba  

Přejdi na

Státní služba  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Dvě cesty ke zvládnutí veřejného prostoru

Při hledání příkladů různých přístupů k veřejnému prostoru není potřeba lovit příliš hluboko v architektonických vodách. Po letech, kdy kupříkladu kategorie Urbanismus v soutěži Grand Prix architektů – Národní cena za architekturu těžko hledaly účastníky, natož laureáty, se situace mění, a to k lepšímu.
 
Za poslední léta vzpomeňme třeba i u nás publikovanou Pěší zónu v Chebu od A69 – architekti, Park Malinová – Chrpová od Šafer Hájek architekti, Nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani od sdružení architektů, které tvořili Štěpán Špoula, Michal Fišer, Petr Lešek, Petr Uhlík a Vít Branda, či Bastion od Pavly Melkové v Praze 2. Obecně lze konstatovat, že kvalitní řešení veřejného prostoru u nás spojuje několik faktorů. Předně je to osobnost osvíceného investora v obecních či městských orgánech. Obvykle nestačí jen obecné povědomí o nutnosti revitalizovat zanedbané veřejné prostranství. Kvalitní městské zásahy bývají podpořeny osobností nositele základní myšlenky, iniciátora, vizionáře. Typickým příkladem byl, pokud hodnotíme jen vztah ke kvalitní architektuře a řešení veřejného prostranství, starosta Litomyšle Miroslav Brýdl, dnes mu sekundují další. Od ostatních se liší vztahem k aktivní tvorbě městských prostorů, nezastírají inspiraci v zahraničí a často jsou ochotni jít se svou vizí i proti části zastupitelstva či veřejnému mínění zastoupenému principem „vox populi – vox dei“, kterýžto bohužel nevede pokaždé k nejlepšímu, ale spíše nejlíbivějšímu řešení. Důkazem zmíněného může být i počátečné rozporuplné přijetí těchto realizací veřejností a jejich postupné dozrávání v čase.
 

Architektonický lokálpatriotismus

Druhým společným jmenovatelem pozoruhodných řešení bývá blízký vztah tvůrců k místu. Umlčme zlé jazyky, které tvrdí o tom, že lokální tvůrci mají bližší vazby na zadavatele – radu či zastupitelstvo, potažmo na porotu, pokud řešení vzešlo z architektonické soutěže, čemuž vděčí za zisk atraktivní zakázky. Naopak – je přirozené, že tvůrci vycházející z místní sdílené zkušenosti o optimálním využití daného prostoru, ovšem nutně v kombinaci s tvůrčím talentem a nezbytnými zkušenostmi, dokáží předložit řešení, které uspěje ve výběru odpovědného zadavatele. Osobní vazby k místu i lidem jsou přirozeným doprovodným znakem, který nelze zanedbat, ale ani přeceňovat – jak se tomu v naší společnosti často děje.
 

Hronovu vše hronovské

Náměstí v Hronově od autorů David Chmelař a kolektiv splňuje výše zmíněné podmínky téměř bezvýhradně. Mladý architekt spojil svůj profesní a tvůrčí růst právě s oblastí severovýchodních Čech. Náměstí v Hronově přitom nebylo jeho první zakázkou pro město, tím byl zimní stadion tamtéž, nicméně až zde se naplno projevila jeho schopnost objevit v prostoru to podstatné, podtrhnout jeho klady – náměstí jako jeviště každodenního života, a eliminovat slabiny (doprava, vnitroměstské parkoviště). Roli osvíceného investora pak plnila starostka Hana Nedvědová. Ostatně sám autor v autorské zprávě tvrdí: „Ve všech úpravách centra Hronova jsme se drželi myšlenky návaznosti na dosud nepřekonanou meziválečnou architekturu města, která dosahovala celorepublikově vysokého standardu (architekti: Josef Kulka – spolupracovník Adolfa Loose, Jindřich Freiwald – rodák z Hronova, Bohumil Šustr – tehdejší starosta města).“
 
Koncepce výdlažby kopíruje prostorovou konfiguraci jednotlivých zákoutí vybíhajících z hlavního prostranství náměstí, ulice kolmé na řeku. Zákoutí autoři přepsali do obdélníků různé dlažby. Najdete zde hladké tryskané desky vytvářející rozvinutý koberec ze schodiště divadla, štípané kostky 120 x 120 milimetrů na veškerých pochozích plochách a původní kostky 180 x 270 milimetrů na pojezdných plochách a parkovišti. Vznikla tak variabilní jednolitá plocha pro konání různých společenských akcí. Chodníky po obvodu náměstí byly rozšířeny, aby lépe sloužily svému účelu, mimo jiné i jako pojezdné vozidly zásobování. Nově bylo vytvořeno velkorysé schodiště s pojezdným chodníkem – reprezentativní nástup do sálu Josefa Čapka. Tato nová plošina před sálem je určena pro posezení v letní restauraci či pro hudební vystoupení, doprovázející programy konající se na náměstí (pochody mažoretek, projevy na schodišti divadla Aloise Jiráska). Koberec hladké dlažby spojuje divadlo s hlavní plochou náměstí, na které je vytvořeno několik míst k setkání. Od prvopočátku uvedení do provozu byla prostoru vytýkána jednobarevnost. David Chmelař vysvětluje záměr kombinací funkčního hlediska s estetikou městských insignií: „Jemnou barevností vytváříme neutrální pozadí okolní zástavbě a životu ve městě. Barevnost byla inspirována vlajkou města, na které jsou tři pruhy: modrý – šedomodrá žula, bílá – okvětní lístky okrasných višní lemujících náměstí v pruzích, zelená – barva listí stromů a extenzivní zeleně.“ V rámci celkové revitalizace vnitřního města získal Hronov v průběhu patnácti měsíců úplně novou identitu.
 

Soukromé iniciativy?

Zatímco hronovská anabáze v mnoha bodech odpovídá modelu úspěšné realizace úpravy veřejného prostoru popsaného výše, slovenští architekti Tomáš Šebo a Igor Lichý vykročili cestou úplně opačnou. Jejich návrh přemostění dopravní tepny Einsteinova v bratislavské Petržalce je iniciativou zdola. Zatímco v obvykle citovaných pozitivních příkladech obdobných přístupů, kdy se realizace úprav společného prostranství chopili sami obyvatelé či občanské iniciativy, jejich návrh je zcela mimo obvyklé měřítko takovýchto snah. V současnosti je Einsteinova vnímána pouze jako dopravní koridor. Frekventovaná komunikace přitom radikálně zasahuje do původního charakteru území – odděluje nábřeží s historickým parkem od obytných zón městské části. Architekti, inspirovaní zahraničními příklady, navrhli velkorysé a radikální řešení: zastřešení a přemostění dopravního koridoru. Prostor s rozlohou přibližně čtyřiceti hektarů bude možné využít pro zástavbu s různou funkcí, od administrativních prostor přes detail až po bydlení, ale hlavně vznikne zelený koridor v srdci největšího bratislavského sídliště, spojující jeho obyvatele s řekou. Posílen tak bude zanedbaný městotvorný potenciál této plochy. Navíc návrh odpovídá konceptu takzvaného zahušťování, principu, který se snaží eliminovat rozpínavost měst hledáním příležitostí pro lepší využití jeho intravilánu beze ztrát kvality života, naopak s unikátní přidanou hodnotou. Iniciativa architektonické kanceláře získala ohlas a hlavně pozitivní reakci v zastupitelstvu městské části a – vzhledem k významu a rozsahu – i u hlavní architektky města a primátora Bratislavy. Momentálně se vypracovává studie proveditelnosti záměru.
 

Další příklady osobně

Cesty popsané v textu představují jen dva z mnoha způsobu realizace kvalitního veřejného prostoru. Pokud máte zájem o další aspekty tvorby urbanistických celků, konfrontaci pohledu architektů, privátních investorů, politiků a dalších představitelů samospráv z domova i ze zahraničí, navštivte konferenci reSITE, jejíž třetí ročník se uskuteční 19.–20. června v pražském Fóru Karlín. Bližší informace k programu naleznete na stránkách konference.

Matěj Šišolák
 

Revitalizace centra Hronova
 

Investor: Město Hronov.
Autoři: David Chmelař, Milan Vít, Marie Procházková.
Datum projektů: 2004–2011.
Realizace: 2008–2013.
 

Nová Einsteinova
 

Autoři: Architekti Šebo Lichý; Peter Gero.
Projekt: 2012–2014.

 

vytisknout  e-mailem