Cestou k nám nikdo nezabloudí. Bezprostředně před Brnem sjedete z dálnice a jste tady, říká starosta Tomáš Hájek.

 

Dálnice vlastně rozpůlila katastr. Jedna jeho část zahrnuje nezastavěné plochy, pole a pět tras vysokého napětí vedle sebe. Ve druhé části jsou domy a šest set devadesát obyvatel. Ptám se na specifika městyse a tuším, co bude nejvýraznější. Na mapách Ministerstva zdravotnictví jsou Ostrovačice vyhodnocené jako druhá obec v celé republice s nadměrnou hlukovou zátěží z dopravy v přepočtu na podíl obyvatel v obci. Už při prvním měření před čtrnácti lety se ukázalo, že hluk zasahuje tři čtvrtiny obyvatel. Pěkné privilegium! Nakonec byla v letech 2003–2004 vybudována protihluková stěna. Těžko říct, zda je vidět z vesmíru jako čínská zeď, ale dosahuje úctyhodných 2,5 kilometru. Svůj účel splnila, situace se výrazně zlepšila a blízkost dálnice připomíná už jen vzdálené šustění, na které si místní lidé zvykli. Ostatně celé generace jsou tady poznamenány každodenním dotykem pohybu a přemisťování. Ostrovačice vznikly a vyvíjely se liniově podél císařské silnice mezi Prahou a Brnem. Ta je druhým zdrojem hluku.

Tomáš Hájek (T. H.): „Bohužel tudy projíždí velké množství tranzitní nákladní dopravy. Na objízdné trase kolem dálnice tím trpí všechny obce stejně. Z iniciativy starosty města Velké Meziříčí jsme zjišťovali, jaká auta městy a obcemi projíždí. Je to nákladní doprava mezi okresy? Díky novým registračním značkám je to těžko zjistitelné. Je to cizinec? Kamiony z Čech? V říjnu jsme dopravu od Meziříčí po Ostrovačice monitorovali. Zatím to vypadá, že většinu tvoří vozidla přijíždějící z větší vzdálenosti. Hodně řidičů objíždí dálnici v noci. Císařská silnice je dobře průjezdná a oni nemusí platit. Souhlasím s tím, že by mělo být zavedeno mýto i na silnicích první třídy a na důležitých silnicích druhé třídy.“

Třetím zdrojem hluku je autodrom. Leží v katastru Ostrovačic a Brna-Žebětína. Se závody není problém, není jich tolik, to spíše s tréninky. Ovšem v letech 1930 až 1937 vedla trasa Masarykova okruhu přímo přes obec. Lidé dokonce sundávali střešní krytinu a měli hned na domech tribuny. Mají okruh vlastně rádi, protože městys zviditelňuje. Dalším specifikem je blízkost moravské metropole. Katastr Ostrovačic sousedí se dvěma brněnskými městskými částmi, Žebětínem a Bystrcí. Hranici ovšem tvoří zalesněný pás Brněnské vrchoviny, takže do městyse nedosahuje ani městská hromadná doprava. Uvažovalo se o ní, ale mezitím vše vyřešil dobře fungující systém integrované dopravy v kraji.

Život Ostrovačic ovšem přitažlivosti Brna podléhá, většina lidí tam jezdí do zaměstnání, do školy a za nákupy. Vedou tudy dvě autobusové linky, ve špičkách mají intervaly patnáct až dvacet minut. A co lidé, kteří hledají naopak únik z metropole? T. H.: „Nejsme satelitní sídlo. Městys pozemky nemá, zájemci o stavbu domu musí jednat se soukromými vlastníky. Je tu ovšem vysoká bonita půdy a tak je problém najít lokality, kde by se mohlo stavět. Do našeho katastru zasahuje přírodní park Podkomorské lesy, s nádhernou přírodou a romantikou spojenou už od konce devatenáctého století s Mrštíkovou Pohádkou máje. Do Ostrovačic vede i turistická cesta s několika zastaveními, připomínajícími zmíněný román. O víkendech se objevuje i množství cyklistů, dálnice však katastr tolik omezuje, že je jen několik průjezdných míst. Na Rosice a Ostrovačice byla převedena původní spojovací komunikace III. třídy, která se stává základem budoucí cyklotrasy. Chceme, aby byla součástí krajského koridoru z Brna až do Znojma.“

Ke specifikům Ostrovačic patří i školství. Velká škola slouží i pro dalších osm obcí, děti z Ostrovačic v ní tvoří pouze dvacet procent. Ve struktuře rozpočtu je školství největší výdaj. Vzhledem k novému rozpočtovému určení daní a změněnému školskému zákonu už obce nemají povinnost přispívat na provozní náklady školy, do které dojíždějí jejich děti. T. H.: „Obec, v níž má škola sídlo, by ji měla financovat prostřednictvím rozpočtového určení daní z prostředků přerozdělených jí pro tento účel, ale ono to tak úplně není. Vždycky jsme školu dotovali. Problémem nejsou provozní náklady, ale investice. V průběhu tří let jsme třikrát zvýšili kapacitu mateřské školy, ale byla to investice v zájmu umístění přespolních dětí. Kapacita se více než zdvojnásobila na 57 dětí, místních je už jen necelá polovina. Před pěti lety jsme obnovili první stupeň školy, stále se tam snažíme něco vylepšovat. V celé škole nám za osm let vzroste počet dětí z 200 na 350, nejsme na to však připraveni. Potřebujeme více učeben, rozšířit školní kuchyni. Kde vezmeme potřebných dvacet až čtyřicet milionů? Nabízí se možnost vložit školu do správy svazku obcí. Aby to však mělo logiku, tak by pod jeho správou měly být i další tři první stupně, které existují v rámci našeho mikroregionu. Jsem přesvědčen, že by mělo být jedno vedení a jeden styl výuky.“

 

V rámci Svazu měst a obcí vznikl dotační titul, který se jmenuje Obce sobě. Na jednotlivých obcích s rozšířenou působností má pomoci řešit posouzení stavu regionů z hlediska několika kritérií, z nichž jedno je školství. Bude záležet na tom, jak se stát rozhodne, že bude přerozdělovat evropské dotace. Uvažuje se o dvou extrémních variantách. Jedna by zrušila regionální operační programy a všechny finanční prostředky by se přesunuly do Místních akčních skupin. T. H.: „Podle některých informací by Místní akční skupina naší velikosti mohla ročně rozdělit na dotacích kolem 200 milionů korun. To by velmi pomohlo situaci řešit. Druhý extrém by přerozdělování finančních prostředků ponechal centralizované na krajích. Nevím, kde se budeme pohybovat a zda mohu od Místní akční skupiny očekávat, že vypíše dotační titul na školství a případně ještě na investice s ním spojené. Kraj by v tom ovšem měl také hrát roli, důležitější než vzdálené ministerstvo. Jde o regionální školství, svým způsobem jsme na kraj navázáni platy učitelů i výkaznictvím. V celém tom plánování musí jít o reálné částky, za něž lze něco pořídit.“

Starosta dodává, že například Regionální operační program Jihovýchod rozděloval na podzim předminulého roku kolem 150 milionů na školství. Chtěli do toho jít, ale když vše podrobněji prozkoumali, ukázalo se, že jde o málo peněz, které jsou patrně určeny krajským školám, tedy středním. A že základní nemají velkou šanci. Tomáš Hájek si neodpustí poznámku k vyhlášce Ministerstva zdravotnictví, která adresáty dotací připravuje o část získaných financí. Například hygienické předpisy pro kapacity školek. Pět dětí na jednu toaletu? Čtyři metry čtvereční na jedno dítě? Od čeho se to odvíjí? Vzal někdo v úvahu nemocnost a to, že nejspíše není ani jeden den, kdy by byly ve školce všechny děti? Možnost přijmout děti by měla být vyšší, než je předepsáno a kapacita školek by měla být odvozená z potřeb území.

Není pochyb o tom, že hlas jedné obce snadno zanikne. Zajímá mne, jaké spojení obcí považuje starosta za účinné. T. H.: „Jak už jsem zmínil, tak Místní akční skupiny. Ta naše se jmenuje Brána Brněnska, založili jsme ji před dvěma roky, jsem místopředsedou, máme asi sedmdesát členských obcí v západním pásu kolem Brna, Kuřimsko, Tišnovsko, Rosicko, Ivančicko. Úspěšný je také Mikroregion Kahan, do kterého jsme přistoupili před pěti lety a tvoří jej třináct obcí. Další svazek jsme spoluzakládali, jmenuje se Panství hradu Veveří. Do Ostrovačic jsme díky spolupráci ve Svazku vodovodů a kanalizací Ivančice přivedli nový zdroj vody, dostatečnou kapacitu asi za dvacet milionů, v roce 2012 se dokončil přivaděč s vlastním vodojemem a platil to svazek obcí. Jsme napojeni na společný systém, kanalizaci a čistírnu. Smysl má účastnit se společných projektů, které se vyznačují kreativitou a smysluplností. Nehlásíme se například do soutěže Vesnice roku, neudělali jsme dobrou zkušenost s formalismem a akademismem, který ji doprovází.“

 

Zájmem o obecní věci se Tomáš Hájek „nakazil“ v rodině. Jeho otec byl po revoluci zvolen starostou, jako neuvolněný funkci vykonával až do roku 2002. Tomáš se stal zastupitelem ještě jako student, v roce 1999, když už měl po vysoké škole a pracoval nedaleko odtud v zemědělské společnosti, začal se o úřad starat jako uvolněný člen zastupitelstva. Otec už nechtěl pozici starosty obhajovat, a tak byl starostou v roce 2002 zvolen Tomáš. Nebyl to pro něho úplně skok do neznáma, ale stejně se od té doby nepřetržitě něčemu učí. Samospráva je hodně proměnlivý organismus a také, a to především, služba občanům. Starosta nemůže žít ve vzduchoprázdnu, dodává a já se zajímám o jeho názor na kvalitu uspořádání veřejné správy v naší zemi.

 

T. H.: „Například se zamýšlím nad tím, jaká je vlastně funkce kraje. Běžný občan ho až tak moc nepotřebuje, pro obec je kraj potřebný, ovšem při okresním uspořádání si byli starostové blíže, potkávali se na různých jednáních a těch 76 okresů bylo zřejmě na zemi naší velikosti tak akorát. 205 obcí s rozšířenou působností nemá často tak kvalitní odborný aparát, jaký bylo možné soustředit v původních okresech, nadprůměrného zkušeného právníka nezaplatí. V Jihomoravském kraji je takřka sedm set obcí. Nikdo je všechny najednou nesvolá, a i kdyby, tak co řeknete takovému nepřehlednému davu? Stejně budete nejvíce komunikovat v té své úzké skupince. Občasné pracovní schůzky starostů nedávají šanci něco podrobněji prodiskutovat, a když se jich zúčastní někdo z vedení kraje, stejně to nakonec jsou politické proklamativní řeči. Dvacet let, po která už sleduji veřejnou správu zevnitř její struktury, mě přesvědčilo o tom, že reforma byla uspěchaná a v mnohém zbytečná. Mohli jsme doplnit někdejší okresy o ty, které byly nutné vzhledem k přirozené spádovosti, a místo čtrnácti krajů mít třeba tři, na základě někdejšího zemského uspořádání. Různé struktury jsou nelogické: například okres jako statistická jednotka, ale vedle toho obec s rozšířenou působností, nelogicky dekoncentrované státní úřady v území. Nelogičnost se týká i volebních obvodů. Do našeho senátního obvodu Brno-venkov zasahují i brněnské městské části Bystrc a Ževětín. Brno-venkov vlastně nemá svého senátora. Vždycky je tam nějaký Brňák, protože k té části Brna je kus Brna-venkova přiřazen. Když se máme sejít na úrovni okresu Brno-venkov, tak se stejně setkáváme v Brně. Není tady větší město jako přirozené centrum. Jsou zde Tišnov, Kuřim, Ivančice, a pak menší Šlapanice a Rosice. Když si vezmeme, že druhé největší město Jihomoravského kraje je Znojmo se 34 tisíci obyvateli, tak to je málo.“

 

Inu, je to tak, struktura našeho osídlení je postavená, až na několik výjimek na menších obcích. Hovoří se v této souvislosti o švýcarských zkušenostech, o decentralizaci, subsidiaritě, o přirozené spádovosti. O tom, že co se může vyřešit dole, má se tam vyřešit. Aby byli občané ušetřeni administrativní zátěže. T. H.: „Přiznejme, že obce s rozšířenou působností to do jisté míry plní. Na druhé straně těch 205 celků, pro které se ani nenašlo jednoduché pojmenování, jako měly okresy, stojí velké množství peněz. Ale co teprve 6 240 starostů? Neměli bychom jako třeba v Německu sloučit obce do celků alespoň, řekněme, o 1 500 nebo 2 000 obyvatelích? To je k velké diskusi! Máme tady s tím bezprostřední zkušenost. Ostrovačice byly v letech 1980-1990 součástí Místního národního výboru Říčany, který tvořily tři obce, Říčany, Ostrovačice, Veverské Knínice. V roce 1990, když to bylo umožněno, tak okamžitě Ostrovačice a Veverské Knínice požádaly o odloučení od těch Říčan. Proč? Protože se většina společných finančních prostředků spotřebovávala v té střediskové obci, jak se jim říkalo. Nikdo za našich občanů by návrat ke zmíněnému seskupení obcí ani náhodou nechtěl. Na druhou stranu jsou obce, u nichž si dovedu představit, že by nemusely být samostatné. Mají třeba 40 až 100 obyvatel, starosta je neuvolněný a má komunikovat elektronicky, zacházet s datovými schránkami, vypisovat nekonečné výkazy. Bývá tam obrovský problém někoho do zastupitelstva dostat! Leckdy se tam stane starostou někdo z nouze a to je pak plýtvání peněz z beztak skromného obecního rozpočtu, kde většinu spolknou mandatorní výdaje na odměny vedení a na kancelářské záležitosti. Ovšem řešení by mělo vycházet vždy z konkrétní obce, direktivně nic nařizovat nejde. A kde by si úředníci s kružítkem nad mapou představovali tu hranici pro optimální velikost obce? Vždyť roli může hrát také její poloha, konfigurace terénu, dopravní vzdálenosti. A ke komu koho přidat? Podobně se to ukázalo při reformě a vzniku obcí s rozšířenou působností.“

 

Zpracovatel územního plánu prý poznamenal, že Ostrovačice mají snad všechno kromě letiště. Ovšem, kdyby nevznikly při rušné císařské silnici, nebyly by se rozvíjely. Kdyby nebyla vedle nich dálnice, měl by městys zřejmě ticho, jenže ke všemu daleko. Lidé se sem rádi stěhují, protože mají komfort zajištěný dostupnou dopravou. K tomu zázemí školky a školy pro menší děti. Zdravotnická zařízení i služby v bližším okolí i za lesem v Brně. Přidanou hodnotu tvoří vztah k místu, sousedské vztahy a zájmová činnost obyvatel. Výrazně se projevují různé místní neformální skupiny, například Ostrovačické maminky a ženy. Ty představují základ kulturních akcí v obci, od nedávné mikulášské nadílky, setkání u betléma přes Tříkrálovou koledu až po spoustu akcí během roku. Letos podesáté se budou konat Dětské hody. Padesát dětí už od října připravuje program, s nimi přichází rodiče a příbuzní i z okolních obcí. Ti pak chodí například i na obecní ples. Dokonce se tady obnovilo také ochotnické divadlo, které bylo známé i v okolí už ve třicátých letech minulého století.

Ostrovačice mají pěkné webové stránky, městys s nimi už dvakrát vyhrál krajské kolo Zlatého erbu. Hlavní informace se občané už dvacet let dozvídají prostřednictvím kabelové televize, která je už devět let obohacena o místní textové zpravodajství. Obrazové zpravodajství je tvořeno v rámci mikroregionu Kahan a je přístupné i přes internet. Úřad se snaží být vždycky otevřený, neomezovat se úředními hodinami. Jediný zaměstnanec úřadu je paní účetní, další dva pracují na správě majetku, zeleni a komunikacích… Jaká je starostova vize budoucnosti Ostrovačic? T. H.: „Na příkladě naší školy jsem si uvědomil, jakou moc a naději vnáší do obce děti. Právě ony jsou kouzelným magnetem, který přitáhne k účasti na veřejném životě jejich širší rodiny. Děti otevírají srdce dospělých a my jim musíme oplácet tím, že jim pomůžeme hledat v sobě kompas, s jehož pomocí budou odmalička zvyklé žít tak, jak mnozí z nás nemohli. Nemít v obci děti, to by byla veliká chyba.“

Jiří Chum