Shrnutí:

Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že správní soudy v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb. (soudního řádu správního) nemusejí účastníky předem poučovat o tom, že jim hrozí prohra ve sporu. Autor článku se s touto myšlenkou v obecné rovině neztotožňuje. Z judikatury českého Ústavního soudu totiž vyplývá, že poučení o hrozícím neúspěchu je třeba poskytovat v jakémkoliv soudním řízení, protože jinak zpravidla nelze naplnit zásadu předvídatelnosti rozhodování orgánu státní moci. Princip předvídatelnosti je univerzálním principem, který se uplatní nejen pro řízení před civilními soudy, ale i během jednání před správními soudy. Správní soudnictví v obecné rovině není natolik specifické, aby účastníkům řízení poskytovalo nižší standard součinnosti, než který je běžný před civilním soudem. Nicméně určité typy soudního řízení správního nepředpokládají, že by správní soud prováděl dokazování, případně správní soud rozhoduje na základě skutkového stavu, který je předem dán a který již účastník (například označením nových skutečností nebo důkazů) nemůže ovlivnit. Za takových okolností poučení o předběžném skutkovém a právním názoru správního soudu ustupuje do pozadí a (nikoliv však vždy) lze tolerovat, že správní soud stranám svůj předběžný náhled na projednávanou záležitost neposkytne.

Summary:

The Supreme Administrative Court has repeatedly decided that the administrative courts in proceedings under Act No. 150/2002 Coll. (Code of Administrative Justice) may not instruct participants in advance that they risk to lose the dispute. The author of the article does not agree with this idea in general. From the case law of the Czech Constitutional Court results that the warning of the impending failure should be provided in any judicial proceedings, because otherwise the principle of predictability of the decision authority of state power cannot be realized normally. The principle of predictability is a universal principle that applies not only to proceedings before civil courts, but also during the hearing before the administrative courts. Administrative justice in general is not sufficiently specific to provide the parties a lower standard of interaction than is common before a civil court. However, certain types of administrative proceedings do not foresee any administrative court to gather evidences, or more precisely the Administrative Court decides on the basis of the facts given in advance and that the party (for example by indicating new facts or evidence) can no longer control. In such circumstances, the preliminary guidance on legal and factual view of the administrative court loses its importace and the fact, that an administrative tribunal does not grant the parties of its preliminary view on the matter, can (but not always) be tolerated.