Sněmovna - poslanci by do konce volebního období měli ještě projednat souhrnnou zprávu o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2009
Úřad ombudsmana je institucí, která má hájit občany před byrokracií veřejné správy, bránit jejich práva a přispívat k ochraně základních práv a svobod. V České republice byl zákon o veřejném ochránci práv schválen po osmileté diskusi v roce 1999. Prvním českým ombudsmanem byl v roce 2000 jmenován Otakar Motejl, který je ve funkci již druhé šestileté období. Zvolila jej Poslanecká sněmovna, které veřejný ochránce práv překládá každoročně souhrnnou zprávu o své činnosti, v níž pravidelně předkládá mimo jiné i svá doporučení upozorňující na potřebné změny právní úpravy konkrétních problémů. Loni se na Motejlův úřad obrátilo 7321 osob, tedy asi o 300 lidí více než v roce 2008. Většina měla potíže s přiznáním sociálních dávek. Četné byly i stížnosti související se stavebním řádem, vyměřením daní, pracovněprávní ochranou a také se životním prostředím. V roce 2008 například úřad ombudsmana doporučoval předložení novely zákona o místních poplatcích, která by zakotvila zákonné ručení osob povinných výživou k nezletilým poplatníkům místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu.
O rok dříve žádal veřejný ochránce práv o předložení nového zákona o památkové péči, který upraví možnost kompenzace nákladů na obnovu a údržbu památkových hodnot u objektů v památkových rezervacích a zónách, které nejsou kulturními památkami. Celkem lze ve zprávách napočítat čtrnáct zatím nesplněných legislativních doporučení. Právě na nutnost nového zákona o památkové péči upozorňuje i zatím poslední zpráva o činnosti ombudsmana v loňském roce. Vychází z toho, že dlouhodobě v městech a obcích přetrvává stav, kdy vlastníci nemovitostí v památkových zónách a rezervacích jsou povinni dodržovat požadavky památkové péče při opravách těchto objektů, avšak na rozdíl od vlastníků kulturních památek nemají nárok na poskytnutí příspěvku na uchování kulturně historických hodnot objektů. Negativně se podle ombudsmana rovněž projevují problémy s dvoukolejností ochrany památkové péče, kdy vedle sebe existují dvě samostatné instituce (památkové ústavy a památkové úřady), které v mnohých případech nahlížejí na stavební záměr zcela rozdílně.
Ve svých legislativních námětech si veřejný ochránce práv všímá také evidence nakládání s odpady, smluv o spotřebitelském úvěru, nestátních zdravotnických zařízení či sjednocování sazeb za poskytování kopií dokumentů v držení veřejné správy. Celkem se jedná o šestnáct nových legislativních podnětů. Nezávislý a nestranný ombudsman má právo vstupovat do řízení ministerstev, okresních a finančních úřadů i dalších orgánů státní správy. Není však oprávněn je k činnosti donutit a nemůže ani zasahovat do činnosti státních zastupitelství či soudů.
Původ ombudsmana lze odvodit již od římského tribuna lidu. Skutečný institut ochránce občanských práv zřídil v roce 1713 švédský král Karel XII., který důvěryhodnou osobu pověřil dozorem nad chováním svých úředníků - výběrčích daní nebo soudců. O necelých sto let později byl pak institut ombudsmana pevně zakotven i ve švédské ústavě jako orgán parlamentu. Prvním ombudsmanem se v roce 1810 stal Lars August Mannerheim. Termín se odvozuje od slova "umbup", které pochází ze středověké švédštiny a znamená moc nebo autoritu. Švédské "ombud" tedy označuje osobu, která činí v zájmu jiných. Podobné úřady posléze vznikaly i v dalších zemích: ve Finsku (1919), Dánsku (1955), Británii (1967) či Francii (1973).
V současnosti je ombudsman v různých formách rozšířen ve více než 100 státech světa (včetně Afriky či Asie a v monarchiích i republikách); většinou je hojně využíván a požívá vážnosti. Od roku 1995 má svého ombudsmana také Evropská unie. Odhaluje chyby, diskriminaci a nedostatky v administrativě institucí a hlavních orgánů EU (s výjimkou soudů). Volí jej Evropský parlament vždy na pět let. Od roku 2003 je jím Nikiforos Diamanduros, dříve řecký národní ombudsman.
text -žam-