l. Úvodem

Technologický vývoj a nové způsoby komunikace s ním spojené podstatně ovlivnily většinu oblastí moderního života. Tradiční způsoby komunikace mezi lidmi a institucemi se mění, jsou doplňovány a zčásti i nahrazovány novými formami, umožněnými rozvojem elektronické komunikace, internetu, e-mailového spojení apod. Nelze považovat za překvapující, že na tyto nové možnosti komunikace reagují také pachatelé trestné činnosti, kteří je nejen využívají jako operativní a hůře zachytitelný způsob spojení, ale jejich prostřednictvím napadají a neoprávněně využívají, resp. zneužívají uložené nebo sdělované dokumenty, data, informace atd. V důsledku toho i trestné činy natolik klasické a tradiční, jako jsou krádež a podvod, mohou nabývat nových forem páchání. Jejich podstata se nemění, to, co je činí zvláštními, je způsob, jakým jsou páchány, tedy modus operandi.

Spáchání podvodu, při kterém se pachatel vydává za někoho jiného, není žádnou zbrusu novou formou kriminality. Zvláštním, resp. novým se stává, využívá-li moderních komunikačních struktur našeho současného světa, páchá-li se jejich prostřednictvím a odehrává se v jejich prostředí. Jsme stále více propojeni prostřednictvím komunikačních technologií, které slouží nejen ke sdělování informací v elektronické podobě, ale také k jejich vytváření a uchovávání. Masové rozšiřování informačních a komunikačních sítí umožňuje v podstatě v kterémkoli okamžiku propojení subjektů na globální i lokální úrovni. Britský kriminolog a specialista na ekonomickou a finanční kriminalitu prof. Michael Levi v této souvislosti použil termín „glocal dimension“. V referenčním rámci této “glocal dimension“ přestává fyzická vzdálenost hrát podstatnou roli. Kromě toho při přijímání elektronických informací, pokynů apod. není už obvykle potřebný hmatatelný doklad k ověření identity odesilatele.

Naše identita byla dříve potvrzována listinnými dokumenty – vandrovní knížkou, glejtem, rodným listem, cestovním pasem, občanským průkazem, řidičským průkazem, spořitelní knížkou a jinými průkazy a legitimacemi, jejichž součástí posléze často bylo i zobrazení podoby držitele.

Nyní, ve virtuálním světě počítačů, serverů, sítí, databází, elektronicky sdělovaných a sdílených informací nevystupujeme ani osobně, ani prostřednictvím fyzických dokladů, ale také „jen“ virtuálně. Naše identita je vyjadřována a určována různými kódy, PINy, hesly, passwordy, které nám umožňují přístup k našim účtům, k naší poště, opravňují nás k nakládání s našimi či firemními prostředky, umožňují použití mobilního telefonu, vstup do databází k údajům, které v nich uchováváme atd.

Zatímco jsme dříve drželi své listinné identifikační doklady tak říkajíc v ruce a jejich ztrátu či zcizení jsme v relativně krátké době snadno zaznamenali, „žijí“ nyní naše identifikační údaje ve virtuálním světě databází a sítí jaksi vedle nás a mimo nás. K jejich „ukradení“ v tom smyslu, že by nám zcela zmizely, v podstatě nedochází (pokud nejsou nějakým zásahem zničeny, resp. vymazány; pak se ale obvykle nejedná o „krádež“, ale o poškození nebo zničení), a proto jejich zneužití většinou zjišťujeme, až když shledáme, že jsme byli nějakým způsobem poškozeni my, nebo s použitím našich identifikačních údajů někdo jiný.

Stále větší závislost společnosti na informačních a komunikačních systémech tak zvyšuje naši zranitelnost kriminalitou, zasahující tyto systémy. Tzv. krádež a zneužití cizí identity proto nepředstavuje ve své podstatě nový jev, ale jev, který nabyl některých nových forem vázaných na moderní informační systémy, který se v současných podmínkách rychle šíří, působí značné škody a je předmětem intenzivní diskuse.
 

plné znění článku naleznete v příloze