Stavba

Výchozím bodem pro vydání předmětného nálezu byla ústavní stížnost, kterou podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadla společnost M. B., a. s., jako stěžovatelka rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. února 2005 a Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2005, vydané v rámci přezkumu předchozích rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě a Finančního ředitelství v Brně ve správním soudnictví. Předmětná rozhodnutí územních finančních orgánů se týkala vyměření daně z nemovitostí stěžovatelce za zdaňovací období roku 1997. Z ústavněprávního pohledu stěžovatelka poukazovala na porušení svých práv s ohledem na údajný nesoulad napadených rozsudků se zásadou vyjádřenou v čl. 11 odst. 5 Ústavy, podle níž lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. V tomto směru jí dal Ústavní soud svým nálezem za pravdu (kromě toho bylo namítáno též porušení ústavních práv stěžovatelky v oblasti procesní, ovšem tato argumentace byla Ústavním soudem odmítnuta).

Hlavní argument stěžovatelky směřoval proti názoru Nejvyššího správního soudu, podle něhož je třeba vykládat pojem stavby, používaný v ustanoveních § 1 písm. b) a části druhé zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve smyslu stavebního zákona (v dané době zákon č. 50/1976 Sb.). Podle stěžovatelky měl být pojem stavby naopak vyložen ve smyslu občanskoprávním, tedy v duchu ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Ústavní soud proto konstatoval, že pro posouzení ústavní konformity napadených rozsudků je právě chápání pojmu stavby pro účely zákona o dani z nemovitostí klíčové.

Při svém rozboru daného problému se nejprve Ústavní soud zabýval konkrétními rozdíly v chápání pojmu stavby mezi stavebním zákonem a občanským zákoníkem. Pokud jde o první z nich, zde je věc ještě komplikovanější s ohledem na to, že stavební zákon chápe pojem stavby dokonce ve třech různých významech. A to jednak jako stavební činnost (viz pojmy jako zahájení stavby či provádění staveb), jednak jako výsledek této stavební činnosti (například pojem odstranění stavby) a konečně též ve smyslu občanskoprávním ve vazbě na vlastnické právo (úprava vyvlastnění).

Naopak občanskoprávní chápání spojuje pojem stavby s pojmem věci v právním smyslu (pojímá jej tedy staticky jako výsledek stavební činnosti a nikoliv též jako tuto činnost samu). Jinými slovy je stavba „výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů“. Pojem stavby je proto podpojmem pojmu věci, přičemž občanský zákoník jej používá v souvislosti s definicí pojmu nemovitosti v ustanovení § 119 odst. 2, podle něhož nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Při tom Ústavní soud právě v souvislosti se stavbami zmiňuje jistý významový posun mezi přirozeným chápáním pojmu věci (jako hmotného předmětu odděleného od okolního světa) a chápáním věci v právním smyslu, tedy jako předmětu občanskoprávních vztahů. Tento posun vyplývá z ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, vyjadřujícího zásadu, že stavba není součástí pozemku, a tedy, že je věcí v právním smyslu, ačkoliv není od okolního světa oddělena. Jakkoliv je tedy přirozené chápání věci v tomto směru modifikováno, i nadále platí, že stavba musí být jako věc v přirozeném i právním smyslu charakterizována jako „vymezitelný kus vnějšího světa“, k čemuž Ústavní soud dodává, že „z tohoto důvodu se o stavbu jako nemovitost nemůže jednat v případě výsledku stavebních prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém stojí (například nejde o nemovitou stavbu v případě hráze rybníka, pokud nelze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz…)“.

Rozdílnost chápání pojmu stavby je koneckonců dána rozdílnými cíli, které občanský zákoník a stavební zákon sledují. Zatímco první z nich nahlíží stavbu jako předmět občanskoprávních vztahů, především pak jako předmět práva vlastnického, sleduje stavební zákon především ochranu veřejného zájmu ve spojitosti se stavbami a stavební činností vůbec, respektive, zda jsou v případě staveb a stavební činnosti splněny veřejnoprávní zákonné požadavky v této souvislosti kladené. Z pohledu stavebního zákona je tedy skutečnost, zda stavba v konkrétním případě je či není věcí v právním smyslu a zda tedy může být předmětem občanskoprávních vztahů, irelevantní. Naopak pro občanský zákoník je povaha stavby jako věci v právním smyslu klíčová, a to bez ohledu na její veřejnoprávní aspekty. Stavby, které jsou z pohledu veřejnoprávního předmětem zákonné regulace, tak z pohledu občanskoprávního vůbec stavbami být nemusí.

Pro posouzení otázky, které z výše uvedených chápání pojmu stavby platí pro zákon o dani z nemovitostí, nelze a priori odkázat na veřejnoprávní povahu tohoto daňového zákona, a tedy dojít k aplikaci pojmu stavby v duchu stavebního zákona jako dalšího veřejnoprávního předpisu. Jak poznamenal Ústavní soud, veřejné a soukromé právo je oddělené pouze relativně (především sledovaným účelem) v rámci jednotného právního řádu, což nijak nebrání používání pojmů jednoho z těchto právních odvětví ve druhém či naopak.

Ústavní soud jednoznačně dochází k závěru, že pojem stavby je pro účely zákona o dani z nemovitostí třeba vykládat ve smyslu občanského zákoníku. Především poukazuje již na samotný pojem daně z nemovitostí, která se dále rozpadá na daň z pozemků a daň ze staveb. Všechny tyto pojmy jasně svědčí o recepci terminologie ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku, a tedy i o chápání stavby jako věci v právním smyslu.

Rovněž určení poplatníků daně ze staveb v ustanovení § 8 zákona spojuje toto postavení zásadně s vlastníkem stavby, přičemž „vlastnické právo, které je institutem práva občanského, se však může vztahovat jen na věci v právním smyslu, které vymezuje, byť nikoli výslovně, občanský zákoník. Má-li být poplatníkem daně ze staveb vlastník stavby, musí být stavba způsobilým předmětem vlastnického práva. Je proto nezbytné, aby byla věcí v právním smyslu.“. Koneckonců i daňová teorie tradičně označuje daň z nemovitostí jako daň majetkovou, což opět svědčí o vazbě na občanskoprávní chápání stavby jako jednoho z předmětů této daně.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 1/2008.

JUDr. Jiří Kroupa