MUDr. Sobotka

Určitě do Spojeného království, to je kolébka demokracie. Obyvatelé této ostrovní země mají v sobě zakořeněné všechny prvky jejího dlouhodobého vývoje a demokraticky se vyrovnávají i s obtížemi plynoucími z přílivu imigrantů, řekněme od sedmdesátých let minulého století. Před časem jsem byl svědkem interpelací na tehdejšího premiéra Blaira v Dolní sněmovně. Něco tak skvostného se hned tak nezažije! Atmosféra jak na nejlepším divadle se stupňovala, argumenty sršely, brilantní, ironičtí řečníci. Když vše začalo přesahovat meze únosnosti, dáma, která byla zrovna spíkrem, udeřila obřadní holí o zem a vyzvala zúčastněné ke klidu. Jednání hned pokračovalo s normální intenzitou a po něm šli spolu poslanci na čaj nebo na kávu. To je normální, kdežto k nám byl některými politiky přiveden způsob, že se politika dělá s nenávistí, která je přetažená až do osobní polohy. Když pak jde skutečně o záležitosti celé země, osobní animozity jejich projednávání nesmírně komplikují. Nezapomenu, jak Karel Schwarzenberg při jedné cestě do Spojeného království tamní demokracii lapidárně komentoval: jo, v tom je sedm set let zkušeností.

Co soudíte o tom, že jsme jednou ze dvou evropských zemí s velkým počtem malých obcí?

Francie má něco přes třicet šest tisíc obcí, my kolem 6240. Od počátku devadesátých let se chtěla kdejaká vesnička osamostatnit, mít starostu, svoje území. To byl celkem přirozený vývoj. Dnes je zřejmé, že počet obcí je nezvykle vysoký a aparát spojený s takovou podobou základního článku správy je velmi drahý. Finančně náročné investiční akce, které přesahují možnosti jedné obce, beztak vedou k účelovým sdružením. Přibývá také úkolů pro dobrovolnou organizaci zastupující zájmy obcí. Svaz měst a obcí vykonal mnoho při připomínkování zákonů nebo při soustřeďování důležitých témat, o kterých je potřeba ve veřejné správě vést dialog. Na starosty jsou kladeny neúměrně vysoké nároky, kterým při nejlepší vůli nejde zcela vyhovět. Aplikace zákonů, žádosti o evropské dotace, někdo tomu musí napomáhat. Nedomnívám se, že by se Svaz měst a obcí měl rozdělit podle velikostních kategorií. Měl by zůstat jednotný, se členstvím na bázi dobrovolnosti. Možná by se měla posílit vzdělávací a metodická úloha takového svazu obcí, jako je tomu například v Nizozemsku nebo ve Spojeném království. Tam jsou obdobné instituce dokonalým zázemím obcí, někdy až lze říci, že malou univerzitou zabezpečující odbornou přípravu úředníků a nabízející rozšiřující kurzy pro volené představitele. Když vyjdu ze svých zkušeností zastupitele a radního, myslím si, že je zapotřebí vytvořit efektivní elektronický servis pro volené představitele, aby se rychle dostávali k nezbytným informacím a odkazům. Další věc je, nakolik budou obce schopny vybrat na radnice odborníky, kteří si poradí se stále náročnějšími agendami a elektronickými formami vládnutí. Některé malé obce to zvládají již teď přímo excelentně, je ovšem také mnoho starostů neuvolněných nebo v penzijním věku. Obce jsou však také zdrojem mnoha talentů pro vyšší úrovně veřejné správy, postupně i pro práci v nejvyšších zastupitelských orgánech. Je to prostředí, v němž probíhá a ještě proběhne mnoho změn. Obecní samosprávy jsou dobrým výsledkem naší mladé demokracie.

Historická paměť národa je v naší zemi pokoušena jakousi nostalgií po rovnostářské minulosti. Hovoříte vy, vrcholní politici, o takových jevech dostatečně ostře?

Po čtyřiceti letech vlády komunistů tady zbylo divné hospodářství deformované divným plánováním. To jsme napravili, ekonomika je zotavená. Podle mne je změna našeho myšlení záležitostí na tři generace. Je to srovnatelné s tím, jak Masaryk žádal pro vzniklou republiku padesát let na její budování. A bylo jich dvacet. Teď se po dlouhém přerušení k budování demokratického státu vracíme a máme za sebou osmnáct let. A musíme se učit tomu, co naopak totalitní režim vytlouká lidem z hlavy – tedy především každý z nás odpovědnosti za sebe. A s tou odpovědností souvisejí nezbytné reformy, které právě probíhají. Kdyby byly začaly dříve, byli bychom dále i v tom vyřizování účtů mezi odpovědností a neoprávněnou nostalgií po minulosti. Celá situace, která vyústila v náš návrat do demokratického světa, je velmi křehký stav. Tady je veliký dluh školy a rodiny i úkol pro nás politiky, abychom minulost a souvislosti z ní odvozené neustále připomínali. Velký díl odpovědnosti nesou také média. Určitou nadějí mohou být třeba webové stránky ústředních institucí, které se nemusí podvolovat médiím ovládajícím trh s informacemi, ale přece jen tento způsob sdělování nezasahuje zatím příliš starší generaci a mladí na webu hledají spíše něco jiného. Je to dobré médium, ale stále jsme spíše u televizní obrazovky a ta nám přináší základní informace.

Kde vidíte inspiraci pro modernizaci správy, pro cestu k elektronickému vládnutí?

Možná bych se inspiroval v Estonsku, které stejně jako my také patří k novým demokraciím. Vláda důsledně používá elektronickou komunikaci, například ministr na služební cestě může být dálkově účasten jednání a hlasovat. Mají také elektronicky zajištěné volby. Věřím, že tento cíl bude dosažen i u nás, ale k tomu potřebujeme hlavně zjednodušit celý úřednický systém a zmenšit počet zákonů a dalších z nich odvozených předpisů. Pak bude elektronický přístup snazší, agenda co nejvíce zracionalizovaná a hlavně se ušetří čas občanům. Tato vláda vše uvedla rázně do pohybu, takže věřím, že naplní vizi elektronického a efektivního státu. Jsou tu ostatně povzbudivé příklady z řady radnic, které jak komunikaci uvnitř úřadu, tak vnější komunikaci dokázaly už poměrně úspěšně vytvořit.

Osvědčil se Senát?

Byl bych jeho špatný představitel, kdybych odpověděl záporně. Na domácí politické scéně se senát významně podílí na legislativní činnosti, dobře je vnímán i v zahraničí. Dovolím si malou statistiku. Za uplynulých deset let jsme zhruba padesát procent zákonů vrátili zpět do poslanecké sněmovny. A z toho kolem šedesáti procent bylo schváleno v našem znění. Úkolem celého parlamentu, obou komor, je vytváření kvalitních zákonů. Malý příklad – my jsme tady třeba kvůli jeho nesporným chybám pozměňovali nebo zamítali významný zákon, v poslanecké sněmovně jsme však byli přehlasováni. Za půl roku pak stejný ministr přišel vlastně s naším pozměňovacím návrhem. Mezitím se ztratila spousta měsíců. Svoji roli při utváření povědomí o senátu hraje i prestiž senátorů. Leckde v regionech je větší povědomí o senátorech než o poslancích, pracovní propojení s veřejností je mnohdy pružnější. U senátorů hraje svoji roli také vyšší věk nutný pro zvolení, osmdesát procent z nich má zkušenosti z komunální politiky. Senátoři většinou vědí, jak se aplikuje zákon a jaké problémy to přináší, mnozí z nich jsou starosty a mohou teorii bezprostředně poměřovat s praxí, tvorbu zákonů ovlivňujeme i napříč politickým spektrem. Jeden příklad pro starosty: už řadu let se mnoho agend státní správy přenáší na nižší celky, na města. My jsme se zatím do každého zákona snažili dostat větu, že přenesenou působnost státní správy hradí stát. Já bych dokonce tvůrce zákona ekonomicky zainteresoval, že pokud sdělují, že jimi připravená norma nezatíží státní rozpočet ani rozpočty komunální a realita pak bude jiná, tak aby to ze svých peněz zaplatili.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 1/2008.

Jiří Chum