Rozhovor |
s Ing. Alešem Řebíčkem
ministrem dopravy ČR Na prvním místě je pro mě občan České republikyVyšlo v čísle 46/2007 |
![]() |
Máte pravdu, že resort dopravy je velmi rozlehlý. Proto jsem už na ministerstvo přišel s tím, že nemůžu vědět všechno, co se tu „šustne“. Ale abych přesto na všechny věci dosáhl, přivedl jsem si pár svých blízkých spolupracovníků, tedy lidí, kterým velmi důvěřuji a vím, že umí přesně odhadnout hranici své odpovědnosti, kterou je jinak strašně těžké určit. Myslím tím hranici vymezující rozhodnutí, která mohou učinit sami, a rozhodnutí, která musíme společně prodiskutovat.
Expertní skupina je právě důsledkem zmíněného přístupu – problematika zákona je tak široká a zaslouží si tak podrobnou diskusi, že u ní samozřejmě nemohu od počátku do konce být. Tak jsem nominoval kromě externích odborníků a zástupců ministerstva i ty kolegy, o kterých jsme mluvili před chvilkou. Kromě toho je za zřízením skupiny i můj obecný pohled na dopravu jako na odborné, nikoli politické prostředí, z čehož pro mě plyne, že odborné názory nelze vytvořit jinak než diskusí. Jmenovaná skupina je jen platformou pro takovou diskusi, aby nebyla bezbřehá a měla nějaká pravidla. A jen pro úplnost dodávám, že zákonu se sice v médiích přezdívá silniční, ale není to správně. Jde o zákon o silničním provozu, zatímco skutečný silniční zákon se věnuje tomu, jaké jsou typy silnic, jak se staví, jak se platí za jejich užívání.
Hlavním kritériem je připravenost jednotlivých projektů. Když se podíváte na dopravní infrastrukturu České republiky ve výhledu osmi až deseti let, uvidíte dobudovanou páteřní síť dálnic a rychlostních silnic a železničních koridorů, ale také ostatních silnic a drah. Je jasné, že některé úseky nás vysloveně pálí a bylo by dobře udělat je přednostně. Ty ovšem v některých případech nejsou na zahájení výstavby zralé. Přitom máme k dispozici evropské peníze, takže místo těch nejdůležitějších musíme začít s méně důležitými, abychom o zdroje z Bruselu nepřišli. Úplně nechápu povyk, který kolem toho proběhl. Jako by bylo možné teď počkat, až budou klíčové projekty připravené a teprve pak pokračovat s těmi dalšími…
To samozřejmě platí. Máme v tuto chvíli plán, jak v testovacím provozu vyzkoušet systém řízení provozu proměnnými značkami na jednom důležitém dálničním úseku. Děláme všechno pro to, abychom ho měli instalovaný a funkční už na počátku příští zimy, ale protože všechno záleží na řadě různých věcí, neumím to zatím napevno slíbit. Za zmínku podle mě v té souvislosti stojí, že řidiči se budou muset naučit v takovém systému jezdit. Bude se jim zdát, že je značky vedou třeba k šedesátikilometrové rychlosti, ačkoli provoz je plynulý a nikde není žádná dopravní zácpa. Jenže v tom je právě ten vtip – kdyby jeli osmdesátkou, plynulost by se snížila. A zmíněné rozšíření informačních tabulí je také platným úkolem, takže na své tehdejší větě nemám mnoho co měnit.
Již zmíněný Harmonogram výstavby dopravní infrastruktury pracuje s několika skupinami zdrojů – jednak samozřejmě s přímými zdroji ze státního rozpočtu. Dále s prostředky z Evropské unie, konkrétně získanými prostřednictvím Operačního programu Doprava, jehož gestorem Ministerstvo dopravy je. Pak jsou tam půjčky, především z Evropské investiční banky, zapomenout samozřejmě nemohu na výnos z dálničních známek a elektronického mýtného, a také existují soukromé zdroje, které mohou do výstavby infrastruktury vstoupit cestou spolupráce soukromého a veřejného sektoru, tedy těch takzvaných PPP projektů. Ten první, pilotní, už připravujeme na dálnici D3, na níž by tak měl vzniknout třicetikilometrový úsek na jih od Tábora.
To je předčasná otázka. V tuto chvíli pracujeme s vedením letiště na tom, aby se z formy státního podniku změnilo na formu akciové společnosti, protože státní podnik jako takový lze samozřejmě jen těžko privatizovat. Přitom probíhají a budou probíhat nejrůznější analýzy, které nám řeknou, jakou formou dál postupovat, jakou část prodat a jakým způsobem, jestli vybranému strategickému partnerovi, nebo přes burzu, či ještě nějak jinak. Návrh dalšího postupu mám vládě předložit v březnu příštího roku.
Jednak je třeba říci, že s našimi lidmi v Bruselu spolupracujeme trvale, bez ohledu na to, jestli se blíží či neblíží předsednictví. Takže z tohoto pohledu neumím říci, že by první pololetí roku 2009 muselo nutně znamenat nějaký zlom v našich kontaktech. Jiná věc je, že samozřejmě budeme v rámci předsednictví organizovat celou řadu akcí pro resort dopravy v celoevropském měřítku. Ale abych z vaší otázky úplně neutekl, mohu snad naznačit, že v tuto chvíli s kolegy v Bruselu upřesňujeme nadnárodní témata, kterými se bude české předsednictví zabývat a u kterých budeme mít ambici dosáhnout nějakého pozitivního výsledku, nápravy současného nepříznivého stavu a podobně. A protože chápu, že aspoň něco konkrétního říci musím, zmíním spolupráci s europoslanci, našimi bruselskými úředníky i se zástupci dalších resortů na projektu umístění sídla evropského satelitního navigačního systému Galileo do Prahy.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 46/2007.
Věra Hloušková
Ing. Aleš Řebíček se narodil 14. 4. 1967 v Kladně. Po absolvování základní školní docházky vystudoval Gymnázium Petra Bezruče ve Frýdku Místku, pak Vysokou školu spojů v Žilině, kde se specializoval na obor Provoz a ekonomika spojů. Od roku 1989 žije v Teplicích a v nedávné minulosti působil v Ústí nad Labem ve vedení akciové společnosti Viamont, v níž byl poradcem předsedy představenstva. Zastává funkci prvního místopředsedy Regionálního sdružení ODS Ústeckého kraje, je radním města Teplice a působí také jako poradce předsedy ODS Mirka Topolánka. V září 2006 byl jmenován ministrem dopravy ČR. Je ženatý a má tři syny. Za hlavního koníčka považuje rodinu, ze sportovních disciplin preferuje tenis. |