Týdeník Veřejná správa


 Názor

Václav Hošek
Tanvald

Jak zatočit s lichvou?


Vyšlo v čísle 47/2007

Lichva, neboli úžera. Problém starý jako lidstvo samo. Já půjčím a ty mi vrátíš dvojnásobek. Nevěříte, že by se našli blázni, co na takovou podmínku přistoupí? Ale ano, přistoupí. A nejsou to žádní podnikatelé, kteří potřebují sto tisíc právě teď, aby zítra mohli vydělat milión. Kdepak, jsou to chudáci mezi chudáky, lidé, kteří nemají ani páru o tom, jak své dluhy splatit. Nedávno vysílala Česká televize reprízovaný pořad o lichvě v sociálně nejslabší romské komunitě. Kdyby člověk neznal své pappenheimské, zůstal by až rozum stát, jak je možné, že jedni Romové vysávají druhé Romy tím nejbezostyšnějším způsobem a nikdo se proti tomu rázně nepostaví, leč je tomu tak.

Pro ty, kdo nevědí o čem je řeč, zjednodušeně nastíním. Pan X potřebuje dvacet tisíc, třeba na pohřeb nebo na svatbu, ale potřebuje to hned. Banka mu nepůjčí, ostatně bodejť by půjčila! Pan X je nezaměstnaný, jeho manželka v invalidním důchodu. Pan X jde tedy k panu Y. Ten je ochota sama: půjčím, ovšem, proč bych nepůjčil! Ty jsi Rom, já jsem Rom, musíme si pomáhat! Ale holenku, ani kuře nehrabe zadarmo, něco za něco! Já ti teď vysázím na dlaň dvacet tisíc a ty mi za měsíc vrátíš čtyřicet. Pan X samou radostí skáče do stropu, když ukládá peníze do kapsy. Ten pan Y je ale hodný člověk, dokonce ani nechce ručitele.

Jak jste jistě sami pochopili, pan X nevyniká vysokou inteligencí a s počty je poněkud na štíru. Stane se to, co se nutně musí stát. Za měsíc stojí pan Y ve dveřích s rukou nataženou. Pan X měl zrovna dobrý měsíc, sehnal práci na výkopu a podařilo se mu dát dohromady právě těch dvacet tisíc, co si vypůjčil. Jenže pan Y kroutí hlavou: to nestačí! Dlužíš mi ještě dvacet tisíc, kamaráde, copak se nepamatuješ na naši dohodu? Takže za měsíc jsem tu zas, připrav si pro mě ne dvacet, nýbrž dalších čtyřicet tisíc.

Takhle se tedy roztáčí spirála zadluženosti. A lidé platí, z nevědomosti, hlouposti, ze strachu. Odevzdávají pravidelně všechny své příjmy, důchody, sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti a přitom jejich dluh neustále narůstá.

Karel Holomek ze Sdružení Romů na Moravě, kterého si mimochodem velice vážím, to v onom televizním pořadu popsal naprosto přesně a pravdivě, leč náznak řešení nenastínil. Zástupce ústeckého magistrátu má rovněž pravdu, když říká, že kdo na vysoký úrok půjčuje, je sice gauner, ale ten, kdo si na takový úrok půjčuje, je hlupák. To je samozřejmě pravda. Terénní sociální pracovník má ovšem taky pravdu v tom, že situace se stává sociálně neúnosnou, když veškeré dávky, jež by měly směřovat především ku prospěchu dětí, mizí v kapsách bezohledných vydřiduchů. A policie nekoná, nebo koná velmi málo. Je totiž bezradná, protože, kde není žalobce, není ani soudce. Obyčejný policajt si s touhle situací prostě neumí poradit a kdo by mu to mohl mít za zlé? Ostatně ani Roman Krištof z Rady pro národnosti, jenž se romskou problematikou zaobírá už řadu let, nedokázal říct nic podstatného a objevného k tomuto problému, v podstatě si jen trochu poplakal nad nerozlousknutelným oříškem.

Celý pořad mi vyzněl tak trochu jako mlácení prázdné slámy. Všichni mají svým způsobem pravdu a přece chodí okolo jako pes kolem horké kaše. Tak jsme si poplakali nad rozlitým mlékem, poplkali, postěžovali, a život jde dál. Peníze daňových poplatníků potečou pořád tam, kam v žádném případě nemají téci, jedni si budou nacpávat břicha k prasknutí, druzí půjdou po žebrotě, ale co my s tím naděláme. Vždyť ti lidé jsou svéprávní, dobrovolně si půjčují a dobrovolně platí, tak co. V tom případě na to ale všichni posléze doplatíme. Nemůže nám být přece jedno, že nejslabší sociální skupina se propadá do té nejhlubší propasti, z níž není schůdné cesty. Aspoň oni se z ní sami nevyhrabou a jejich děti také ne. Roste nám tu početná komunita, na niž budeme v budoucnu doplácet stále víc a víc, nejenom na daních, nýbrž i na zvýšené kriminalitě, kterou to zákonitě přinese. Jenže zlodějna je prostě zlodějna. A na každou zlodějnu musí být nějaký metr. Když si neumí poradit řadová policie, musí se vytvořit speciální týmy, které lichvu dokážou rozkrýt, třebas i za pomoci nasazených provokatérů, a lichváře pošlou za mříže, kam patří. Jde-li takto postupovat v případě terorismu, hospodářské kriminality, korupce, proč by to nemělo jít i u lichvy? Už by ostatně bylo na čase. A nechce se mi věřit, že to v Radě pro národnosti ještě nikoho nenapadlo. Kdo jiný by měl takové aktivity iniciovat?

Říjen 2007

Autor je bývalým předsedou Asociace pracovníků pro národnosti správních úřadů ČR.