Týdeník Veřejná správa


 Otázka

Ing. Vladislav Vilímec
Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny PČR

Převod peněz na výplatu učitelů je jen otázkou času

Vyšlo v čísle 47/2007

Ing. Vladislav Vilímec, Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny PČRSněmovna v prvním čtení zamítla vládní návrh zákona o rozpočtovém určení výnosu daní samosprávám, podle níž měly být na kraje formou navýšení přidělovaného výnosu převedeny prostředky na samostatné financování regionálního školství. Oponenti předkládané normy poukazovali na nesoulad se stávajícím školským zákonem, ozývaly se obavy, že kraje by nedokázaly do svých rozpočtů promítnout navýšení státem určovaných tarifů platu učitelů, že školství by si mělo podržet stávající ingerenci státu. Co říkáte všem těmto argumentům? Je možné, že při debatě nad zásadní změnou zákona o rozpočtovém určení daní, která by se měla uskutečnit v příštím roce, bude znovu otevřena i otázka toku peněz v regionálním školství?

Identický návrh zákona neprošel už v roce 2003 o dva hlasy. A jak si pamatuji, spíše z důvodu pocitu určité regionální nevybilancovanosti ve vztahu k některým krajům. Vždy jsem považoval za velkou chybu, že vznik krajů nebyl doprovázen jasnou politickou dohodou o způsobu jejich financování. A jako krajský radní a pamětník tehdejších debat musím zdůraznit, že ve vztahu k rozpočtovému určení daní krajů docházelo vždy k určité konfrontaci v přístupu Ministerstva financí jako toho, kdo usiluje o výraznější převody do daňových výnosů krajů, a některých resortů, hájících velmi houževnatě své tradičně spravované prostředky. Nesoulad vždy vznikal také mezi Ministerstvem financí a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy o podobě financování takzvaných přímých nákladů ve školství a vede se do současné doby. Stojí zde na jedné straně evidentně logický požadavek, aby kraje mohly plnohodnotně financovat své školy z vlastních příjmů, jak to koneckonců předpokládá i zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a druhý názor, zvýrazňující výlučnost školské oblasti s tradiční vysokou finanční ingerencí státu. Tato výlučnost ve financování byla ještě zvýrazněna školským zákonem, podle kterého krajská samospráva a ovšem také obecní samosprávy nemohou do financování přímých nákladů ve školství, byť pouze formálně, zasahovat. Je třeba zdůraznit, že školským zákonem vznikla zcela absurdní situace, kdy o legitimní části svého rozpočtu krajské samosprávy vůbec nemohou rozhodovat. Kraje, stejně jako obce, vznikly proto, aby ve své samosprávné působnosti rozhodovaly o záležitostech dříve připadajících do kompetence státu s daleko větší místní či regionální znalostí. A já souhlasím s ministrem financí, že pokud by stát měl pocit, že tímto převodem kompetencí na kraje dojde ke snížení jeho zodpovědnosti za oblast regionálního školství, neměl pak regionální školství na kraje vůbec převádět. Na příkladu obcí a krajů se také dlouhodobě ukazuje, že do oblasti školství investují mnohem více než kolik dostaly převedeno prostředků do svého rozpočtového určení daní. Nutno dodat, že stát by se převodem daňových výnosů do rozpočtového určení daní nevzdal své pravomoci určovat platové tarify a základní náležitosti v oblasti školství. Kraje by ovšem, tak jako v jiných oblastech své činnosti, měly možnost rozhodovat o svých prioritách ve vztahu ke školství a tyto záměry finančně podpořit. Pokud jde o rozpočtovou připravenost krajů zvládnout finanční zatížení v oblasti přímých nákladů ve školství při perspektivě zvyšování platů, může samozřejmě existovat určitá obava, a to i na straně krajů, pokud by stát platové poměry navyšovat bez ohledu na jejich rozpočtové možnosti. Je ale třeba také vidět, že zadluženost krajů dosáhla k 31. 12. 2006 částky zhruba sedmi miliard korun, v podstatě díky velkým infrastrukturním projektům, což ovšem činí přibližně pouhých 16 procent současných daňových příjmů krajů. Šlo tedy o částku nesrovnatelnou se zadlužením státu. Jakkoli bude převod výdajů na školství do daňových výnosů samospráv vždy předmětem vášnivých debat, jsem přesvědčen, že by prospěl státu, státnímu rozpočtu, krajům i samotným školám. V současné situaci, po zamítnutí převodu přímých nákladů ve školství do daňových výnosů krajů, zůstává zatím dvoukolejný systém financování krajského školství nezměněn. Kraje budou i nadále ze svých vlastních příjmů platit provozní náklady s výjimkou platů učitelů a ostatních neinvestičních výdajů, což jsou například učební pomůcky. Dvoukolejnost ovšem vždy vede k rozdvojení zodpovědnosti, nehledě na to, že současná podoba školského zákona je v některých ustanoveních ve zjevné kolizi se zákonným nastavením fungování krajských samospráv. Námitky ve vztahu k nezbytným technickým úpravám školského zákona považuji za zástupné. Tato novela byla samozřejmě připravena a jako zpravodaj bych ji podal v rámci druhého čtení zákona. Jsem ale optimista. Věřím, že převod peněz na krajské školství bude v budoucnosti prosazen. A slibovaná diskuse nad zásadní změnou zákona o rozpočtovém určení daní k tomu jistě dá příležitost.

Alexandra Štefanová