Národní plán obnovy  

Přejdi na

Národní plán obnovy  


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Zakotvení agendy spravedlnosti a vnitřních věcí v právním rámci EU

S ohledem na vysokou citlivost otázek vnitřní bezpečnosti a spravedlnosti byla spolupráce v těchto oblastech dlouho dobu upravována po právní stránce mezivládními dohodami, které stály mimo právní systém tehdejších Evropských společenství (ES). 

 

Tento model mezivládní spolupráce se však ukázal jako málo účinný, obzvlášť vzhledem k rostoucím problémům v bezpečnostní oblasti. Postupně tak došlo k zásadním změnám. Nejprve Amsterodamská smlouva (1999) přinesla zásadní posun v charakteru přijímaných aktů v oblastech volného pohybu osob, kontrol na vnějších hranicích, přistěhovalectví, vízové politiky a azylu, neboť se staly součástí tzv. komunitárního práva (práva ES) přijímaného příslušnými orgány ES. V těchto oblastech tak byly nově přijímány předpisy ve formě směrnic, nařízení či rozhodnutí, a to převážně v rámci spolurozhodovací procedury s Evropským parlamentem a kvalifikovanou většinou (tzn. jednotlivý členský stát mohl být přehlasován). Další podstatnou změnou bylo začlenění schengenských dohod, které byly do té doby závazné pouze pro její signatáře, do právního rámce Evropské unie (EU).

Policejní spolupráce a justiční spolupráce v trestních věcech tehdy zůstaly předmětem mezivládní spolupráce založené na jednomyslnosti rozhodování v Radě (tj. pro přijetí legislativního aktu byl nutný souhlas všech členských států) a velmi omezené roli Evropského parlamentu.

Zásadní institucionální změny EU pak přinesla Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Vedle toho, že vytvořila některé nové orgány a instituce a reformovala celý legislativní proces, zrušila též dosavadní pilířovou architekturu EU. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech byla sloučena do jednoho právního rámce s politikami spadajícími pod komunitární právo.

Celá oblast justice a vnitřních věcí je tak komplexně upravena pod názvem "Prostor svobody, bezpečnosti a práva" v části třetí hlavě V Smlouvy o fungování Evropské unie. Naopak společná zahraniční a bezpečnostní politika si nadále udržela svou svébytnost a mezivládní charakter spolupráce. EU získala právní subjektivitu a stala se nástupkyní ES.

V celé oblasti justice a vnitřních věcí jsou dle Lisabonské smlouvy přijímány unijní předpisy ve formě směrnic, nařízení a rozhodnutí a právně nezávazná doporučení a stanoviska. Zároveň došlo k posunu od jednomyslného hlasování v Radě k převážnému rozhodování kvalifikovanou většinou. Řádným legislativním postupem se stává procedura, v níž má Evropský parlament spolurozhodovací roli (svým nesouhlasem tak může v konečném důsledku vetovat projednávaný legislativní návrh). Navzdory posílení evropské integrace v oblasti vnitřních věcí zůstala nadále nedotčena odpovědnost členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti.
 

Odkazy:

  

vytisknout  e-mailem