Pod sebedokonalejším povrchem chtějme slyšet srdce.

 

Bylo to dlouhé a zároveň trochu posmutnělé hledání. Aligátor i já jsme věděli, že jsme v posledním kole cest za letošním nejzajímavějším obecním videem. Prohledávali jsme tentokrát ještě více vrstev než obvykle, abychom snad o něco podstatného nepřišli. Hned první byla trefa přímo do černého. Video o obci Chotěvice nemá chybu. Skvělá práce se zvukem. To je ono, radujeme se. Ovšem poté zjišťujeme, že video vzniklo už před čtyřmi roky. To ho bohužel diskvalifikuje z letošního výběru. Škoda! Byl by to nadějný kandidát na vítěze. V obci Zeleneč chtěli velkolepě představit tamní pohádkové putování. Vzali na to dron, ale sedm a půl minuty z nadhledu je nuda. Žádný kontaktní zvuk, žádné střihové vychytávky, nulová člověčina. Příšerná hudba! Názorná ukázka slepé cesty.

 

To Dolní Kounice si alespoň na nic nehrají. Záznam zářijové drakiády sice zmatkuje s hudbou, kamera panorámuje na všechny strany, nepracuje se s detaily, natož se střihovou skladbou, jenže, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pořád lepší než spící web. Další začátečnické video ze Šárovcovy Lhoty zachycuje nadšence s motorovou pilou, který vytváří sochu sovy. Přímo jsme cítili vůni dřeva a benzínu. Chtělo by to střih, zkrátit ze tří minut na polovinu, akce by více gradovala. Nepodléhejme pokušení nutit divákovi vše, co jsme natočili. Lochousice vtáhnou zájemce mezi dobrovolné hasiče. Sedmičlenné družstvo se chopí hadic, motor čerpadla naskočí a už se hasí. Nakonec vzlétnou dvě ultralehká letadla. Video má cit pro akci a kontaktní zvuk.

 

Hasiči bývají spolehlivým stmelujícím prvkem obce a z videa je to znát. Kostelec nad Orlicí způsobil, že jsem jejich video viděl několikrát. Zrychlení celodenního záznamu ze stacionární kamery na střeše radnice na přibližně jednu minutu je zdánlivě obyčejný nápad, ale díky závratnému rytmu získal poezii. Ta minuta vypovídá o pohybu i tichu, přeženou se mraky, mění se vítr, což dokumentuje temperamentní korouhvička v levé části obrazu. Nápad lze vnímat jako metaforu pomíjivosti, oscilaci mezi vzniky a zániky. Kolem poledne přijede na náměstí nejvíce aut, během dne tady sedmnáctkrát zastaví autobus. Vše se vymění, jen jedno auto v popředí vplyne bez pohybu do noci. K umocnění tohoto videa by se docela hodila hudba, třeba část fugy nebo rondó, případně by zvukovou stopu mohlo vyplnit neustálé odbíjení radničních hodin. Pěkné!

 

Tak a teď přijde dilema. Ještě před začátkem práce na této kapitole jsme měli s aligátorem připraveného vítěze. Jsme oba rockeři, a když jsme již minule narazili na video, skvěle zachycující atmosféru hudebního festivalu v obci Mokrá-Horákov, umocněnou bezchybným střihem, byli jsme nadšení. A když se ve sledu záběrů mihl jeden, zachycující dívku zcela ponořenou do muziky a pohupující se do rytmu, nebylo v té chvíli co řešit. Jenže pak jsme našli možná perlu letošního roku: devítiminutové video Litovelsko – Hanácké ráj. Vytvořila jej reklamní agentura pro tamní mikroregion. „Kóknite se na špicové dokoment o té našé šeroké Hané. Komentář a pěsničko namlovil a nahrál známé Pepin z Hané.“ Tak to se musí vidět a slyšet! Technicky dokonalé, střihová skladba příkladná. Zhlédli jsme rovněž několikrát. Pak jsme dlouho mlčeli, až aligátor povídá: „Je to dokonalé, ale kolik amatérů tohle dokáže?“ Přikývl jsem, ovšem dál jsme zápasili s pokušením vybrat tu dokonalou věc za poslední video měsíce. Bude to mít logiku, jenže finále obestře nuda. Aligátor do mě šťouchl: „Máš také před očima tu šťastnou dívku z Mokré-Horákova?“ Souhlasil jsem. „Vidíš,“ pokračoval, „a díky ní jsem vymyslel poslední pravidlo do MuVi 2014.“ Když točíte video, vždycky si najděte adresáta, nejlépe mezi lidmi před kamerou. Pro něho ze sebe vyždímejte všechno. Ale neříkejte mu to. Moc by se pyšnil do objektivu.