Autor řeší vytýčenou problematiku v sedmi tématických celcích (quasi kapitolách), které na sebe logicky navazují: 1. Kriminologie jako věda o kriminalitě, 2. Kriminalita v médiích, 3. Kriminalita v kriminálních statistikách, 4. Kriminalita v kriminologických výzkumech, 5. Příčiny kriminality, 6. Kriminalita a její oběť, 7. Kontrola kriminality

V úvodu si autor vytýčil cíl napsat o kriminologii odborné pojednání, které srozumitelně přiblíží tento obor všem potenciálním zájemcům bez ohledu na to, zda jde o studenty příbuzných humanitních oborů, odborníky z praxe, anebo občany, jimž nestačí běžný mediální obraz zločinu.

V prvém celku se autor zamýšlí nad kriminologií jako vědou o kriminalitě.

Zabývá se zde legální definicí zločinu a jejími nedostatky, sociologickou definicí zločinu a jejími omezeními, kriminologií jako vědou empirickou, kriminologií jako vědou multidisciplinární, vztahem kriminologie ke kriminalistice, kriminologií ve světě a tento celek končí vtipně a kriticky „trochu skromným závěrem“, jak sám uvádí.

V druhém celku se autor zabývá kriminalitou v médiích.Ukazuje pozitivní i negativní důsledky mediálních zpravodajství. Akcentuje, jak velká pozornost je věnována zločinu v zábavním mediálním průmyslu, v románech, filmech a televizních programech. Ukazuje výsledky výzkumů, které byly v tomto směru provedeny koncem 20. a začátkem 21. století ve světě. Za negativní rys tohoto zpravodajství správně označuje autor tu skutečnost, že média dávají z komerčních důvodů přednost prvku násilí. Na základě zahraničních literárních pramenů uvádí autor řadu faktorů, které ovlivňují to, proč mají některé zločiny mediální prioritu.

V tomto druhém celku se autor věnuje také teorii morální paniky. Uvádí genezi  této teorie, její dosavadní využívání i nebezpečí zjednodušování či stereotypizace problému. Autor se zde zabývá postoji veřejnosti ke kriminalitě a uvádí, co může být příčinou toho, že veřejnost považuje kriminalitu za mnohem vyšší než ve skutečnosti je. Dále zde věnuje pozornost malé informovanosti veřejnosti, metodologii výzkumů i veřejnosti a justiční praxi. Druhý celek končí autor vtipným pojednáním, které nazval „Díky médiím každý odborníkem?“

V třetím celku se autor zabývá kriminalitou v kriminálních statistikách. Vtipně a výstižně nabádá i zde k opatrnosti a kritickému postoji. Dokládá to statistickými údaji Ministerstva spravedlnosti ČR a Policejního prezidia ČR o hospodářské kriminalitě v ČR v letech 2001 – 2005 a vysvětluje příčiny rozporných údajů. Autor zde ukazuje, jak se „počítá“ kriminalita (index kriminality) a ukazuje na grafech umístění ČR v Evropě u vybraných druhů trestné činnosti.V této souvislosti správně akcentuje, že pro hodnocení stavu kriminality je významná také míra objasněnost.

Významnou pozornost v tomto celku věnuje autor latentní kriminalitě. Podrobně uvádí možné důvody latence. Z uvedeného grafu je evidentní, že ohlášení krádeže auta se vyskytuje v 87,8 % případů, kdežto „pokus o úplatek/vyžadování úplatku“ jen v 5,0 % případů. Autor se podrobněji zabývá důvody neoznámení trestného činu. Správně akcentuje, že do latentní kriminality nelze řadit kriminalitu vědomě neregistrovanou, tj. „zametenou“ pod koberec.
V tomto celku se autor zabývá také faktory zkreslujícími kriminální statistiky.V této souvislosti zmiňuje především legislativní změny v oblasti trestního práva, respektive procesy kriminalizace a dekriminalizace.Správně autor připomíná, že někdy postačí, že v určité době dojde ke změně trendů v kriminální politice. Autor nezapomíná ani na způsob samotného vykazování trestného činu, při němž může dojít k omylům a chybám. Autor také nezapomíná na časové prodlevy, které ovlivňují výpovědní hodnotu statistiky Jako typický příklad uvádí hospodářskou kriminalitu. Tento celek publikace končí výčtem kriminálních statistik a otázkou, zda statistiky ano, či ne?!

Ve čtvrtém celku pojednává autor o kriminalitě v kriminologických výzkumech. Základní problém kriminologických výzkumů vidí autor v tom, že jde o o zprostředkované zkušenosti a poznatky, zejména z výpovědí respondentů.Zpravidla lze pracovat jen s uchopitelným výzkumným vzorkem. Autor akcentuje, že kriminologie nejčastěji využívá dvou studií, a to self-reportových a viktimologických, které přinášejí informace „z první ruky“.
Autor vysvětluje podstatu anonymní self-reportové studie a zmiňuje, že její doménou se od počátku stala kriminalita dětí a mládeže. Autor akcentuje, že dodržování jednotné metodiky při opakovaných sběrech dat je navíc povyšuje na hodnotný důkaz o vývojových trendech kriminálního chování a také dobře umožňuje mezinárodní komparace.

Dále se autor v tomto celku věnuje vývojové kriminologii a longitudinálním výzkumům.Longitudinální výzkumy umožňují proniknout k poznatkům, které mohou mapovat výskyt delikvence u skupiny osob narozených ve stejném období (tzv. kohorty). Podle zahraničních pramenů uvádí autor v deseti bodech shodu jejich delikventního chování. Následuje uvedení slabin self-reportových studií.

Poté autor pojednává o viktimologických studiích na národní a mezinárodní úrovni a uvádí zajímavé statistické údaje.

Zvláštní pozornost věnuje strachu ze zločinu.Uvádí, že tento fenomén se stal jedním ze základních měřítek bezpečnostní situace. Autor objasňuje složitost věrohodného zjišťování strachu ze zločinu.

V závěru tohoto celku se autor zabývá nedostatky viktimologických studií.

V pátém celku se autor zabývá příčinami kriminality. Jde o zkoumání vztahů mezi příčinou a následkem na úrovni pravděpodobností. Vysvětluje nejdříve podstatu klasické kriminologické školy, neoklasické kriminologie i pozitivistické kriminologie a uvádí jejich významné představitele. Dále se věnuje podstatě a představitelům biologické kriminologické teorie včetně zaměření jejich studií. Následně objasňuje psychologické kriminologické teorie a sociologické kriminologické teorie i obsah děl jejich významných představitelů. Zmiňuje se také o marxisticky orientovaných teoriích i radikální a kritické kriminologii. Tento celek končí úvahou o tom, kdo má vlastně pravdu.

V šestém celku se autor zamýšlí nad kriminalitou a jejími oběťmi. Autor uvádí důvody, proč počala být věnována zvýšená pozornost oběti a díla kterých autorů tomu přispěla. Zmiňuje formování podoboru viktimologie, pozitivistické viktimologie, radikální a kritické viktimologie. Zvýšenou pozornost věnuje autor pojmům viktimnost a viktimizace, primární a sekundární. Pojednává zde také stručně o restorativní justici. Autor uvádí kritiky klasicky pojatého systému trestní justice a akcentuje, že pro příznivce restorativní justice je zločin přednostně nikoliv prohřeškem proti trestnímu zákonu, nýbrž daleko více zásahem do mezilidských vztahů a že má tedy jít především o obnovení narušených vztahů. Autor názorně porovnává základní principy klasické a restorativní justice, zmiňuje se o mediaci mezi pachatelem a obětí a dalších opatřeních restorativní justice. Akcentuje, že klasická a restorativní justice by si neměly konkurovat, nýbrž spíše se vzájemně ovlivňovat a prolínat.

V sedmém tj. posledním celku se věnuje autor kontrole kriminality

Nejdříve pojednává o strategii represivní. Vysvětluje konsekvencialistické a utilitaristické přístupy k trestání. Uložením sankce se sleduje nejen odstrašení, zneschopnění, ale i náprava. Autor vysvětluje individuální a generální prevenci a praktické problémy s nimi spojené u nás i v zahraničí. Svá tvrzení dokládá přehlednými tabulkami se statistickými údaji. Věnuje pozornost alternativním trestům, probační a mediační službě i retributivním přístupům k trestání.

Poté se autor věnuje strategii preventivní, tj. mimotrestní. Pojednává o prevenci primární, sekundární a terciární. Specifickou pozornost věnuje prevenci viktimologické, prevenci sociální.a prevenci situační a uvádí, jak jsou programy těchto prevencí dotovány. Za zajímavou i podnětnou považuji pasáž o kontrole kriminality a kontrole kriminalitou.

Závěrem své publikace uvádí autor vtipně „pár slov aneb kriminologii jako jídelní lístek“. Připomíná jednoho zahraničního kriminologa, který současnou kriminologii přirovnává k jídelnímu lístku v restauraci. Přesně tak k ní prý přistupují ti, kteří by z jejích poznatků měli čerpat podněty pro praxi. Nepřebírají závěry všech relevantních výzkumů a studií, ale pečlivě si vybírají, která konkrétní zjištění uspokojí jejich momentální politické chutě a potřeby. S tím nelze souhlasit.

Autor uvádí obsáhlý seznam použité literatury i rejstřík věcný a jmenný.

Souhrnné hodnocení publikace

Tato publikace je nesporně přínosem pro rozvoj kriminologie jako vědecké discipliny i příslušných úseků společenské praxe. Domnívám se, že autor skutečně dosáhl cíle, který si předem vytýčil, a to jak volbou, seřazením a řešením stěžejní kriminologické problematiky , tak formou prezentace stanovisek svých i jiných autorů. Zmíněnému okruhu čtenářů přinesl skutečně souhrnné pojednání o kriminologii jako vědním oboru, jakož i o rozsáhlé oblasti společenské činnosti v boji se zločinem.

Autor zkoumanou problematiku nepopisuje, nýbrž zkoumá a řeší. Analyzuje a komparuje stanoviska velkého množství zahraničních i domácích autorů, zaujímá k nim vlastní názory a přesvědčivě je zdůvodňuje. Plně doceňuje význam praxe jako zdroj poznání i význam hraničních vědních oborů pro kriminologickou teorii i praxi.

Jako řešitel vytýčeného vědeckého úkolu pracoval adekvátními vědeckými metodami, v nichž dominuje analýza a komparace domácích i zahraničních literárních pramenů, analýza a komparace domácích i zahraničních statistických dat, vyhodnocení výsledků kriminologických výzkumů domácích i zahraničních např. self-reportových, respondentských dotazníků, viktimologických studií aj.

Podle mého názoru autor PhDr. Jan Tomášek, Ph.D., přistoupil k řešení vytýčené problematiky s velkou odpovědností a v důsledku poctivé a pilné práce i jemu vlastní erudice se mu dílo zdařilo. Podle mého názoru je toto dílo nesporným přínosem pro rozvoj kriminologie jako vědního oboru i pro současnou i budoucí společenskou praxi na úseku všech forem kontroly kriminality. Tato publikace je i dobrou vizitkou pro samotný Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

Prof. JUDr. Miroslav Protivinský, DrSc.