Azyl a uprchlictví

Institut azylu v kontextu s uprchlictvím jsou pojmy, které si jsou svým účelem velmi blízké - oba plní humanitární účely s cílem ochránit cizince před pronásledováním státními orgány založeném na nejrůznějších důvodech.

Pravidla pro přiznání národního statusu azylanta si každý stát určuje sám, v případě uprchlíků je to však odlišné – příslušná pravidla jsou totiž obsahově určena ustanoveními mezinárodních smluv: Úmluvy o právním postavení uprchlíků (1951) a k ní se vážícího Newyorského protokolu (1967), tzv. Ženevská úmluva. Už z toho vyplývá, že institut uprchlictví je vlastně novodobá instituce a je smluvní povahy (státy se k poskytování ochrany zavázaly). Co se týče přiznávání statutu azylanta, jde naopak o instituci velmi starou, známa je již v období antiky a středověku. Institut uprchlictví je mnohem mladší, její jeho první zmínky nejsou starší než jedno století.

Dnes institut azylu/uprchlictví v nějaké podobě uplatňuje 148 států světa (pdf, 300 kB), často v podobě ústavních zákonů. Česká republika jej zakotvuje v čl. 43 Listiny základních práv a svobod.

Česká republika jako člen Evropské unie se mimo jiné zavázala ke spolupráci v oblasti azylu a uprchlictví. Azyl spolu s doplňkovou (subsidiární) formou ochrany spadají pod pojem mezinárodní ochrana a jsou jak pro Evropskou unii tak i pro Českou republiku stálým a velmi aktuálním problémem. V této souvislosti členské státy Evropské unie již dvacet let usilují o sblížení svých politik směrem ke společnému a efektivnímu azylovému systému.

Odbor azylové a migrační politiky, 22. března 2018