Moderní dětská hřiště se sofistikovanými herními prvky patří k současné tváři měst a mají svůj význam a využití, říká sochařka Alexandra Koláčková.

 

Jde jednoznačně o místo setkávání – setkávání lidí, ale i setkávání s atmosférou, aktivitou. Jsem z generace, která vyrůstala v době, kdy veřejný prostor v naší zemi byl velmi tristní a veřejné aktivity pokud nějaké byly, byly většinou ideologicky vynucené a neměly hlavu ani patu. Už tehdy jsem tu absurditu přerušené kulturní kontinuity vnímala dost bolestně a chtěla jsem odsud pryč, zvlášť když jsem mohla ve svých dvaceti letech vidět poprvé, jak to vypadá za naší západní hranicí. Rok 1989 byl pro mě přelomový nejen společensky, ale i osobně – narodila se mi dcera a hned jak to bylo možné, založili jsme s manželem soukromou firmu, respektive nejdříve keramickou dílnu, z které se potom odrazil náš sochařský ateliér.

 

Nadšení „předělat to tu všechno“ bylo obrovské. První zakázku o veřejném prostoru jsme přesto dostali až téměř o deset let později. Jednalo se o výtvarně ztvárněné odpočívadlo pro rodiče s malými dětmi u terminálu Městské hromadné dopravy v centru Liberce. Od té doby nás práce pro veřejný prostor úplně pohltila. Pochopili jsme, že nestačí přivézt a postavit někam sochu, ale že naši tvorbu musíme pojímat v rámci dané oblasti. Většina zakázek pro česká města, které jsme realizovali, obsahovala v sobě i potřebu uchopit a vyřešit napřed místo samo v jeho souvislostech, do nichž by se dal umístit vlastní artefakt. Proto jsme si následně založili i stavební firmu na odborné stavební práce. V této realitě mě tvorba do exteriéru daleko více oslovovala než práce pro galerie, připadala mi víc smysluplná a přes všechny potíže i radostná.

 

Minimálně tak, jako tomu bylo vždy v minulosti. Dokážou přece dotvářet danou lokalitu a dát jí ozvláštňující přidanou hodnotu estetickým vjemem, atraktivitou nebo zajímavým významovým konceptem vztahujícím se k místu. Plastika může být i orientačním bodem, u kterého se dává sraz, hracím prvkem. Je to také úžasný způsob jak přiblížit výtvarné umění nejširší veřejnosti a může být i konfrontací názorů na toto umění.

 

Český veřejný prostor je často pořád ještě zanedbaný a nefunkční a poněkud zdivočelý co do změti nedořešených nebo špatně či vůbec neřešených detailů. Tento způsob je pozůstatkem ubíjející totalitní minulosti a diletantizmu, který ji provázel. Narážíme na něj všude kolem sebe, takže to spousta lidí ani nevnímá. Ta přerušená kontinuita je podle mě pořád bolavou ranou, jednak ve vzhledu měst i venkova, tak i v uvažování lidí. Jsem ale optimista a vidíme i celou řadu pozitivních snah to změnit. Je to naše realita, v níž žijeme a s kterou se musíme nějak vypořádat.

 

Za prvé by měly chtít. Někdy mi připadá, že by stačilo uklidit, ubourat a uspořádat to, co tu už je, aby vynikla krása a stylová čistota některých míst, navrátit jim jejich původní měřítko a funkce. Aby náměstí bylo náměstí a ne byznys zóna nebo parkoviště, aby ulice žila lidmi a byla pro ně zajímavá a bez bariér, aby park plnil všechny své možné funkce. S tím souvisí i nastavení podmínek a standardů pro podporu drobného podnikání, které by tyto aktivity podnítily a spousta dalších iniciativ. Učebnicí pro všechny obce je určitě dílo dánského urbanisty Jana Gehla, celoživotního propagátora nového pojetí městského prostoru pro lidi. Také není dobré, pokud nakreslíte v počítači na první pohled bombastický umělý prostor, v kterém se pak člověk ztrácí, a teprve za provozu se zjišťuje, co nemá logiku a co nefunguje. Rizikem pak je že se takto vytvořený prostor odlidští a lidé se v něm necítí dobře a zdržují se tam jen minimálně nutnou dobu.

 

Z vlastní pracovní zkušenosti se mohu vyjádřit k Nizozemí. Tato země je svou velikostí srovnatelná s naší, ale ke každému metru země se tam přistupuje s daleko větší zodpovědností a pozorností. Slyšela jsem i kritiku, že nové developerské projekty, které vyrostly a stále rostou v nizozemských městech jako houby po dešti, jsou stále jen lepší králíkárny, ale s tím nesouhlasím. Holanďané si svůj životní prostor nemohou nafouknout, zato ho neustále modernizují a kultivují převážně s ohledem na člověka, který ho obývá. Z jejich úrovně veřejného prostoru i bydlení, smyslu pro celek i detail bychom se mohli spoustu věcí naučit. U nás mi někdy připadá, že se chováme tak jako bychom měli rozlohu přinejmenším Německa. Expandujeme a zabíráme venkovskou a příměstskou krajinu, přitom centra měst jsou plná proluk a hluchých míst. Staví se nové obytné luxusní čtvrtě, v nichž chybí infrastruktura a cesty. Paradoxně vyrůstají paláce, ale v chodnících zůstávají díry, městský mobiliář se vybírá ten nejlacinější z katalogu bez ohledu na to, jak pasuje do daného prostředí. Všeobecně chybí snaha uchopit celou problematiku komplexně a vizionářsky, natož pak s vytříbeným estetickým citem. To vyžaduje ale také spojení více společenských sektorů, zapojení odborníků na různé oblasti společenského života, jako tomu je třeba v Nizozemí. Takový přístup v sobě zahrnuje i ochotu využít svůj čas, nasazení a městské, státní i soukromé finanční prostředky tak, aby to vedlo víc k veřejnému prospěchu, než soukromým zájmům jednotlivců. To ale taky neplatí ve všech případech. Přesto jsem optimista a setkávám se i s lidmi, kteří to chtějí měnit.

Jak přistupovat k výběru herních prvků na dětských hřištích? Jak je lze netradičně zapojit do koncepce prostoru? Jakým způsobem prostor strukturovat?

Problematika dětských hřišť je velmi obsáhlá kapitola v rámci řešení veřejného prostoru. Existuje i názor že dětská hřiště jsou umělý produkt, že děti si nejvíce vyhrají v přirozeném prostředí. S tím se dá souhlasit jen částečně. Moderní dětská hřiště se sofistikovanými herními prvky patří k současné tváři měst a mají svůj význam a využití. My jako výtvarný atelier se také rádi zabýváme zadáním dětského hřiště, vyhýbáme se ale konceptu s klasickými herními prvky. Tvoříme spíš autorsky viděný veřejný hravý prostor, který většinou zaplňujeme barevnými veselými sochami, které lákají děti a mnohdy i dospělé k interakci. Jsou to místa, kde si nehrají odděleně za plůtkem děti různých věkových kategorií, ale všichni. Tím toto rozdělení nekritizuji, jen nabízím jinou alternativu prožívání času stráveného v takovém prostoru. O životnosti našeho přístupu svědčí třeba naše hojně navštěvované atypické hřiště třeba v parku u letenského zámečku v Praze, ve Stromovce, nebo relaxační zóna v Gajerových kasárnách v Hradci Králové. Nemusí jít přímo o dětská hřiště. Moje plastiky a artefakty jsou povětšině nějakým způsobem hravé a lákavé na dotek. Zabývala jsem také například i tím, jak vlastním originálním způsobem venkovní sezení ztvárnit z keramiky.

 

Natrvalo zatím ještě křesla nikde ve veřejném prostoru u nás nejsou. Naše největší trvale instalovaná ,,pohovka“, respektive lavička je v nizozemském Nijmegenu (viz foto), ostatní jsou v soukromé zahradě nebo je vystavujeme. Vytvořenou sérii křesel a pohovek jsme vystavovali poprvé před dvěma lety v galerii Mánes. Vloni jsme je prezentovali pod názvem Křesla pro město již přímo venku na Kafkově náměstí v rámci podzimního Designbloku. Křesla bude možné vidět přes léto v Hluboké v golfovém klubu v rámci 7. ročníku sochařské výstavy Umění ve městě organizované za podpory radnice Českých Budějovic. Sofa Mánes se přes léto objeví před galerií Závodný v Mikulově. Projekt Křesla pro město začínáme nabízet magistrátům měst a městských částí. V současnosti třeba probíhá na webových stránkách městské části Prahy 6 anketa s veřejností o naší studii revitalizace parku v Thákurově ulici, kde jsme takové netradiční ,,pohovky“ na sezení zejména pro studenty navrhli. Mají tedy svoji praktickou funkci i funkci estetickou i významovou. Pohovky i uspořádání místa se podílí, tak jak jsem ho navrhla, na zvýraznění ducha místa, zasvěceného bystou již trochu pozapomenutému indickému básníkovi Thákurovi, nositeli Nobelovy ceny za literaturu.

 

 

---

Alexandra Koláčková (*1964) je absolventkou výtvarného oboru Pedagogické fakulty v Olomouci v letech 1982–87. S manželem Jiřím Koláčkem provozují atelier, který založili v roce 1990 nejprve jako keramickou dílnu. Vyvíjejí originální kombinace tradiční řemeslné techniky s moderními technologickými postupy. Bydlí a pracují v Janově nad Nisou. Ateliér se zaměřuje na velkoformátové plastiky z keramiky a betonu do veřejného prostředí. Pro výtvarné pojetí jsou typické expresivní barevná škála, jednoduché oblé tvarosloví a smysl pro hravý element. V letech 2003 až 2012 vznikla řada realizací zadaných magistráty měst, například Liberce, Hradce Králové nebo Městské části Prahy 7 a 13.